Zvláštní znamení touha Melodie
Jiří Černý
Tunel jménem čas - Hobo - Jarní kurýr - To zatracený vedro - Cesta na Island - Dům smutný víly - Sochám brečí déšť na obočí - Odjíždím - Song abonenta Jihozápadní dráhy - Rezavý šporny - Noc královny Kristiny - Klekání - Tereza - To bude asi tím - Polední Jumbo Jet - Zvláštní znamení touha
Hoboes a hosté. Vybral a sestavil Miroslav Černý. Vydáno ve
spolupráci s Mladým světem, Supraphon 1113 2908
První album skupiny Hoboes z osady Zlatý klíč, tedy písniček Wabiho (Jiřího) a Mikiho (Mirka) Ryvolových, sice nemůže nabídnout takové bohatství melodií, jakým by mohlo oplývat dodnes neexistující album Brontosaurů, ani textařskou hloubku nebo zpěvní prasílu nezničitelných nadějí Wabiho Daňka (rovněž dosud bez alba), ale vynucuje si pro své hodnocení právě tato nejvyšší měřítka české trampské tvorby. Od ostatní produkce Supraphonu se Ryvolové liší téměř vším, včetně pole působnosti. "Jejich písně zaznívají u táboráků, v lyžařských boudách, na dálkových pochodech, zpívají je vodáci, studenti, horolezci ve skalách...," vypočítává Václav "Měch" Emingr v průvodním textu, vyvážením v informacích i charakteristikách, spočinuvším na každé (!) nahrávce s láskou a nadhledem, třeba takhle: "Odjíždím. Podzim s babím létem. Přicházející zima. Pořád ty příchody, návraty, odjezdy. Pořád někam pryč..." Nebo: "Rezavý šporny. Jarda Křížek v roce 1969 přinesl Wabimu text, dokazující, že i profesor fyziky se může zamilovat" (mimochodem text s nezapomenutelným obrazem "kopce přikrylo paraple snů s tisíci dírkami tisíců hvězd") I obálka s tematicky přiléhavými fotografiemi, pravým opakem nejfrekventovanějších obalových lyrismů univerzální použitelnosti, prozrazuje už svou přehledností a výrazností autora původní tváře Mladého světa, ostatně zkušeného zálesáka Jaroslava Weigla.
"...obzor kdo v očích nemá, nic nepochopí," zpívá se ve Wabiho titulní písni, a tak rovnou přiznám, že na trampu nejsem o nic šťastnější než v opeře, na kole nebo ve sklípku a při štípání dříví jsem si už dvakrát zkrátil palec. Třebaže ze všech skladeb alba cítím upřímnost, vkus a nevlichocování se (ani trampům) laciným humorem nebo vůbec uniformní radostí, teprve některé rozšiřují obzory české písně jako takové. Tak hned úvodní Tunel jménem čas, kde je nejlepší Mikiho text, konkurující hravostí a původností vyčítalovskému slovníku, nesen moudrostí smířlivé sebeironie. I z ošidné romantické vrstvy Miki vyloupnul kamínek téměř donovanovský, Noc královny Kristiny, s prostorem pro domýšlení, i když ne tak nápaditou melodí, s jakou přišel třeba ve valčíkové Cestě na Island (jediné jeho sólo, osobité prosté) a Domě smutný víly. Z Wabiho písní, pro něž zvláště patří označení "tempo di vlak" (a jen pro některé tempo di beguine), jsou hudebně nejpůsobivější Sochám brečí déšť na obočí, Odjíždím, To zatracený vedro a Tereza; texty, které si zpívá sám, vyznívají takřka bez výjimky líp než v altových, výrazově neohebných hlasech Marcely Koťátkové (zajímavějším) a Jarky Vrbové. Tam leccos ztrácejí, např. celou spodní, sebezpytující polohu pod lehkomyslností textu To bude asi tím. V té "lehké swingovce" je možná jeden z klíčů k mimořádné textařské a interpretační osobnosti. Dalším klíčem jsou Wabiho jiné, sžíravé písně, elastické jako klaunské kopance; ty ovšem na albu, laděném do titulu, chybějí docela, ale bez nich je představa současného Wabiho Ryvoly poloviční.
Zvuk z budějovického rozhlasového studia je - až na posouvání zpěvu do pravého kanálu - dobrý a přirozeně barevný, typická "hobousárna" zůstává i s řadou rozmanitých hostí (včetně flétny Evy Zichové ml.) akustická. Nepřesnosti (To zatracený vedro: souhra) jsou řídké a nepodstatné. Podstatné je, kdy vyjdou Ryvolům další alba. Aspoň pro nás, co nejezdíme na tramp.