Zvláštní znamení touha 1981 Sleevenote
Václav Emingr
Písně táborových ohňů, písně dlouhých cest, písně pro kamarády, ale také jenom pro sebe, písně romantické i k zamyšlení, pro všední, sluneční i deštivý den – to je tvorba bratří Ryvolů, které téměř nikdo nezná pod jmény Jiří a Mirko, ale jako Wabiiho a Mikiho.
Dvacátý rok už rozdávají své písně těm, které spojuje zvláštní znamení touha...
Zlatý klíč
Na jeho počátku byla parta mladých lidí se společnou láskou k přírodě, poezii, muzice, lidi černého řemesla, ale i štětců, pera i hrnčířského kruhu, s typickými pro ně červenými barety. V roce 1956 vzniká trampská osada Zlatý klíč, od počátku zvláštní, podivný a pro mnohé nepochopitelný svět zázračných a pololidských Ptáků, ostrovů, Zemí tří sluncí, dlouhých cest a toulavých bot. Od samých počátků se v Zlatém klíči pilně muzicíruje – trampské písně, ale i "ježkovky", písničky ze Semaforu, americké lidovky a stále mladý swing.
V roce 1960 vezme Wabi do ruky kytaru a zazpívá Hejno vran. To byla ta první... V té době už měl svět Zlatého klíče své vyjádření v povídkách, básních i grafice. Toho večera přišla i píseň. "Začali jsme zpívat svoje sny..." – říká Miki.
Wabi a Miki Ryvolové
Rodem Kladeňáci – Jiří (Wabi) od roku 1935, Mirko (Miki) o sedm let později. Vyjádřit svoje pocity písní vyzkoušel Wabi téměř dvěstěkrát, Miki víc než padesátkrát. Řada z nich přešla z osobního vlastnictví obou autorů do obecného povědomí. Příkladem může být Mikiho Bedna vod Whisky, která se stala nejznámější písní posledních deseti let nejen u táborových ohňů, ale můžeme ji slyšet i v kuriózních úpravách pro dechovku a v cizojazyčných překladech. V době svého vzniku se držela na čestných místech v žebříčcích hudebních kritiků, do dneška téměř zlidověla.
Okruh námětů písní Wabiho a Mikiho je široký. Od romantických, tuláckých a trampských písní po balady a parodie, písně o láskách i malérech, vyprávění o skutečných událostech. Jsou mezi nimi příběhy všedního dne, stejně jako poetické texty o cestách na vysněné ostrovy či líčení bizardní popravy v podivném městečku na Divokém západě.
Společné pro tvorbu obou bratří je tom, že k posluchačům promlouvají osobitou řečí, než prázdných slov a frází, slovníkem své generace a s dávkou humoru. Po hudební stránce jde o melodie plné nápadů s neotřelými harmonickými postupy a moderním rytmem.
Mikiho tvorba je zamyšlenější, poetičtější, charakteristické pro něho jsou písně železničních tuláků (Mrtvej vlak, Ze všech chlapů nejšťastnější chlap, Tunel jménem Čas aj.) či tulácké Jarní kurýr, Klekání, Poslední míle. Dynamické a "drsné" písně Wabiho (Poslední Jumbo Jet, Tak už mi má holka mává, Prokletá fordka aj.) se překvapivě střídají s lyrickými – Odjíždím, Dálka, Ohrada či Tereza.
Autorský přínos bratří Ryvolů byl mnohokrát oceněn v autorských soutěžích festivalu Porta, čestnými uznáními za tvůrčí přínos a aktivní práci na festivalech C a W i odbornou kritikou. V roce 1978 byla Wabimu udělena Zlatá Porta jako osobnosti v oblasti současné trampské písně.
Hoboes
"Pěvecké seskupení" Hoboes vzniklo v roce 1965, kdy se původní sbor osady Zlatý klíč ustálil na základní sestavě – Wabi Ryvola (zpěv, doprovodná kytara), Miki Ryvola (zpěv, sólová kytara) a Jindřich "Pedro" Pitra (basová kytara). Typická proměnlivost skupiny trvá od samých začátků – k základnímu triu se v různých obdobích přidávají a zase odcházejí Miroslav Navara, Hana "Bandita" Homolková, Kapitán Kid, Václav "Měch" Emingr. V posledních letech Hoboes vystupují v sestavě Wabi, Miki, Pedro a zpěvačky Jarka Vrbová a Marcela Koťátková.
Jméno Hoboes je těsně spjato s Portou. Od druhého ročníku Porty odjíždějí z Ústí na Labem třikrát obtěžkáni keramickou Portou za přední umístění. V roce 1976 při desátém ročníku obdrželi Hoboes Zlatou Portu za dlouholetou činnost a přínosy autorské i interpretační.
Hoboes hrají výlučně na akustické nástroje, používají tvrdé gibsony. V jejich pojetí zní skladby syrově, avšak s překvapivě bohatou harmonií a nápaditými vokály.
Na bouřlivé diskuse o pojetí trampské písně na počátku sedmdesátých let odpovídají Hoboes po svém: hrají a zpívají. Na Staroměstském náměstí spoluzakládají pořady Písně dlouhých cest, Zelených večerech představují začínající skupiny. Vystupují v Lucerně i v různých klubech po celé republice, roznášejí své písně na stovkách vystoupení, jejich tvorba je oceněna na Folk a country festivalu v Praze, vystupují v několika televizních filmech, natáčejí pro rozhlas a podílejí se na několika gramofonových deskách. Písně bratří Ryvolů vycházejí v Mladém světě i v desítkách zpěvníků.
Vzniká pojem "hobousárny", tj. písně Wabiho a Mikiho v interpretaci Hoboes, písně s tematikou železnic a stále se vracejícím motivem toulavých bot, v typickém pro ně "tempo di beguine" či "tempo di vlak". Tento pojem se později rozšiřuje na celou jejich tvorbu. Jejich písně zaznívají u táboráků, v lyžařských boudách na dálkových pochodech, zpívají je vodáci, studenti, horolezci ve skalách – písně je slyšet všude tam, kde se staly vyjádřením pocitů dnešního mladého člověka. Člověka, který si zachovává smysl pro krásu a daleké obzory i v dnešním, uspěchaném světě.
V roce 25. výročí založení osady Zlatý klíč pozvali Hoboes k natáčení první samostatné desky své kamarády a přátele, aby využili všech výrazových možností, které v interpretaci jejich písně nabízejí.
Písničky
Co písnička, to jedno z mnoha barevných sklíček krasohledu, která dohromady vytvářejí příjemný prožitek a přitom každé samo září.
Tunel jménem Čas - Jedna z nejnovějších, typická "hobousárna", vlaková píseň, posunutá do zamyšlení nad ubíhajícím časem.
Hobo a Jarní kurýr - Postavy železničních tuláků jsou symbolem volnosti, dálek, vyjádřením touhy po objevování stále nového.
To zatracený vedro - Příklad poměrně řídké bratrské spolupráce, asi z roku 1969. Slova napsal Miki během půl hodiny (nápad se zrodil po přečtení starého dopisu Wabiho z dřevorubecké brigády), potom telefon Wabimu a večer už měl Wabi hotovou melodii.
Cesta na Island - Jedna z nejstarších. Skutečný příběh o cestě autora na kemp jizerské osady Island za Kapitánem Kidem. Vyprávěné detaily (padající stromy, pochodující krávy, bažiny, ztracení kamarádi) jsou skutečné a opravdu se přihodily.
Dům smutný víly - Snová báchorka o umírajícím snílkovi.
Sochám brečí déšť na obočí - O téhle písničce řekl Wabi: "Že mám rád podzim. A že mi podzim nejvíc sluší. "
Odjíždím - Podzim s babím létem. Přicházející zima. Pořád ty příchody, návraty, odjezdy. Pořád někam pryč...
Song abonenta jihozápadní dráhy - Jarka Vrbová napsala tenhle text jako svůj osobní prožitek.
Rezavý šporny - Jarda Křížek v roce 1969 přinesl Wabimu text, dokazující, že i profesor fyziky se může zamilovat...
Noc královny Kristiny - Inspirace trochu Andersenem a trochu zvrhlou zálibou Mikiho v ponurých tématech.
Klekání-Pro píseň je typický houpavý začátek s protaženou basovou strunou, který vznikl jedné noci na tábořiště nad Dunajcem (navázaná a stále se rozlaďující struna).
Tereza-Hrůzné opuštěné město. Noční můra o civilizaci, která sežrala sama sebe. Osamělý poutník, hledající marně svoji Terezu. Reminiscence na staré téma. A reminiscence na strašně aktuální téma.
To bude asi tím - K tomu opět Wabi: "Tuhle lehkou swingovku jsem napsal v dobrém rozmaru pro sebe."
Poslední Jumbo jet - Věčné shledávání a loučení. Staré město a moderní stotunová létající obluda. Život jako věčné přenášení tašek a kufrů. Letadla rolují na start a tulák jde na pivo do podloubí.
Zvláštní znamení touha - (k 20. výročí osady Zlatý klíč). Jako vyjádření pocitů, které je těch dvacet let táhly a provázely. V podstatě osobní vyznání, vyznání poválečné trampské generace.