Z ešusu Kapitána Kida - Stručný epilog k Hobologii Puchejř
1/01
Kapitán Kid
Kdysi jsem k nějakému zpěvníku Hoboes (nebo kam) napsal Stručný úvod Hobologie, tudíž mě dnes nenapadlo nic lepšího než Stručný epilog. Samozřejmě zase tak moc stručný nebude, konečně mě znáte, že jo.
Pravda je, že ke skutečnému epilogu už nedošlo, neboť každá sranda nejen něco stojí, ale taky časem omrzí. Přesto vás, milé věrné čtenáře mých plků, může zaujmout, co bylo naplánováno ve hvozdech islandských po klíčáckém zlikvidování sýra, který jsme v kuloárech islandských jen tak čistě mezi sebou nazývali roquefort hazard, případně krátce rakvefort. Nuže - tak jsme si třeba řekli, že nejblbější recese bude, když něco, co už se stalo, zopakujeme ještě jednou a mohutněji. Kamarád Křižák, hlavní dodavatel výzbroje a výstroje, slíbil dodat nafukovací tank, který měl být (před příchodem Zlatého klíče) instalován na louce před Fort Hazardem. Hazard sám měl být polepen namalovanými dírami, neboť první pohled na panoramato sáhodlouhé chalupy se tehdy příchozímu naskytl, když vylezl z lesa a měl ji zničehožnic před očima asi dvě stě metrů daleko - tudíž by zcela jistě nepoznal, že díry i tank jsou falešné. Že by nechyběli ani věrohodní tankisté, není třeba připomínat; dobrovolníků bylo dost. Jen naše únava ze stálé bojové pohotovosti nakonec zachránila Fort Hazard i Zlatý klíč od další nesmrtelné blamáže... Ale dosti toho; redakce Puchejře mě vyzvala, abych se svěřil s tím, jak jsem se se Zlatým klíčem vlastně seznámil. A to je taktéž historka vydařená, ne-li k popukání.
Ve svých trampských začátcích jsme se míjeli... Zatímco já si prohlížel Svatojánské proudy a prolézal trampské sruby podél Posázavské stezky (byť střežen tatínkem), byl Wabimu sotva rok a Miki ještě nebyl na světě. Navíc i naše trampské narození bylo odlišné: já se skautskou minulostí byl kamarády z bývalého foglarovského klubu ihned po příchodu z vojny vtažen do pražského trampského života kolem smíchovské hospody U Tučků a vandrů do Údolí hříchů, na Osadu Zapomenutých, do Údolí děsu, Údolí obrů a tak dále, kde jsem zblízka poznal Boba Hurikána (autora Rykatáda a Dějin trampingu), Buřta (dnes posledního ze slavné Dechničky), Hamleta (jednoho z autorů písně Svatojánské proudy) Jendu Kordu (autora textu Vlajky), Standu Bílého (pro nás mladíky to byl jakýsi guru), Curryho (řezal z višňových a meruňkových pecek Indiány), Andělu a Tonyho Koukalovy (zpívající duo Zelený kruh) a taky sedmnáctiletého Honzu Čapka, kterému už tehdy říkali Kristus kvůli fousům... Asi sto těchto pozdějších živých (a dnes už z větší části do věčných lovišť odešlých) totémů jsem buď zapomněl, nebo vynechal, aby tenhle Ešus nezabral většinu Puchejře. Tak jsem celkem přirozeně vplynul do řečiště trampingu a plavil se jím dál i v Liberci, kam jsem z Prahy odešel v roce děvětapadesátém (tam pak vznikla T. O. Island), v Ústí od roku 1968 a tak dále...
Zrození T.O. Zlatý klíč je oproti tomu mnohem kurióznější, je-li pravda to, co mi kdysi v rumových párách svěřil sám šerif Miki Ryvola: Ještě jako dítě školou povinné přečetl si (tenkrát se ještě čítávalo) Dobrodružství šesti trampů od pánů autorů Rady a Žáka. O něco později dostal nápad - nebylo by snad srandovní založit podle této knihy trampskou osadu? Což posléze učinil, a když s lidičkami spřízněnými ve slušivých trampských uniformách vyrazil do hvozdů, dočkal se díky zpustlým zjevům, v těchto hvozdech se vyskytujících, šokujícího poznání: trampové dodnes existují!
No, možná, že to doslovně takhle nebylo...
Zato historie seznámení T.O. Island s T.O. Zlatý klíč je zaručeně přesná: Wabi Ryvola se někdy v roce 1965 vsadil s Krisťákem (který byl prvním interpretem mých písniček), o flašku rumu Bacardi, že píseň Slaboch Ben je americká lidovka. Rozhodnutí jsem měl učinit já, protože dle tvrzení Krisťáka jsem onu píseň napsal, takže bych měl vědět nejlíp, jestli to je americká lidovka, nebo není (povšimněte si té důvěry v mou pravdomluvnost). Za tím účelem jsem byl u příležitosti své návštěvy Prahy pozván do Ženských domovů na Smíchově, kde Klíčáci společně s Krisťákem zkoušeli na jakési vystoupení, možná na to v Lucerně, dodnes připomínané jako zlom a počátek modernismu v trampské písni. (Mé Krinolině bylo tehdy už šest let a existovalo i Černé údolí, Jenoféfa, Kdo mi zatlačí oči, Zrezavělý ostruhy atd. - jenže to byla moje doba liberecká a historie se přece odjakživa píše v Praze.) No dobrá, přišel jsem do té zkoušky, seznámil se s bratry Ryvoly, Banditou, Padem, Pedrákem a dalšími, vyslechl jsem písně (z nichž se mi velice líbila Poslední míle, zatímco Bílá, bílá mi již tehdy připadala pitomá), načež jsem potvrdil svoje autorství Slabocha Bena (neméně pitomého). Komický závěr je to, že bratři Ryvolové nějaký čas nato navštívili Liberec a v mém kuriózním kvartýře za zoologickou zahradou jsme společně vypili tu Wabim prohranou flašku Bacardi - u čehož vítěz sázky Krisťák vůbec nebyl. Což nám později oplatil sabotováním Říše tří sluncí... Ale já si dnes myslím, že prostě taky neměl sklony zúčastňovat se srand, které sám nevymyslel, stejně jako já, když jsem dlouhá léta nato odmítl šaškovat mezi Mikiho divnými ptáky. Možná, že ho to na mě dodneška mrzí, ale s tím už nic nenadělám. Mrzí mě, jestli ho to fakt mrzí, stejně jako je mi líto těch dávných časů a vztahů jaksi pozapomenutých. Leč co s tím dneska?
Leda, že bych přece jenom s nějakým tím tankem...
Odejdi, bestie, zasténal nadporučík Lukáš.