Zbytky uhynulých lásek na březích duše   Folk & Country 7-8/99
Jiří Černý

Bude tu s náma pořád ten vousatej bard
co pil za první ligu, sázel na Fort Hazard
a nosil na svý tvrdohlavý palici
umolousanou z džínů čepici
Měl v kapse ježka v kleci, žlutej kvítek, křídu
když přešel po špičkách Rozdělovací třídu
a ze Stínadel se těžko navrací
on však uměl řídit kolo lítací

Jan Vyčítal: Modlitba za Wimpyho a Wabiho

Toulavý boty trampského písničkáře Jiřího Ryvoly, o kterých zpívával, že je nikdo nezastaví, se před čtyřmi lety zastavily navždy. Od té doby muž, známý pod přezdívkou Wabi, svou kytaru dolaďuje podle Davidovy harfy a blankytnou branou pak odjíždí ve staré škodovce tam, kde nebeští posluchači čekají na některou z jeho dvou set osmdesáti písniček. Některé jsou nesmrtelné i tady: Hejno vran, Tereza, Tak už mi má holka mává, Dálka, Zvláštní znamení woodcraft, Rychlé šípy nebo Samota. Když trampové "jak letokruhy na kanadskejch sosnách, sedí kolem ohňů večerních" při Wabiho písničkách, je to víc než kopy věnců a kytic, které se 8.března 1995 navršily kolem jeho dřevěné rakve v Praze.

Wabiho kamarád i písničkářský soupeř Kapitán Kid, tedy Jaroslav Velinský, tam tehdy mluvil ke smutečním hostům krátce a bez sentimentu, jakoby i tím symbolizoval, co právě Wabi Ryvola, jeho mladší bratr Miki a ostatně i sám Kapitán Kid, začali před bezmála čtyřiceti lety dávat nového české trampské písni. Aniž by zcela zavrhli romantiku Niagar, Ascalón a všelijakých písní severu, Ryvolové a jim podobní postupně, krok za krokem, vyvedli své kamarády z vypotřebovaných lovišť melancholie a tuzemského divokého Západu a objevili novou únikovou cestu ze socialistických paneláků a poničené schůzovně jásací lživé češtiny, cestu vlastního svědomí, staré dobré pravdy jeden za všechny, všichni za jednoho, zapomínané ctnosti umět být i sám, cestu svižnějši rytmiky a chytřejší harmonie, z nichž potutelně vykukoval americký swing a předválečný Jaroslav Ježek.

Teprve po Wabim Ryvolovi mohli nalézt pochopení v uších trampů Wabi Daněk, Pavel Žalman Lohonka a Jan Nedvěd. Je možné, že na rozdíl od Jiřiho Suchého nebo Karla Kryla, se Wabi Ryvola nikdy do čítanek nedostane. Taky by se tam se svým neodmyslitelným rýbrcoulovským vousem a džinovou kšiltovkou moc nevyjímal. Je ale také možné, ba víc než pravděpodobné, že pro větší jazykovou citlivost nejobyčejnějších lidi a pro jejich rytmické procitnutí udělal víc než básnické knihy a gramofonové desky s rockovými hvězdami.

Sbormistr černým baronem

Není-li to pravda, je to hezká romantika: Wabiho pradědeček prý byl italský brusič polodrahokamů na Sázavě. Wabi se zaručené narodil jako Kladeňák, ale "rudá záře" nad jejich úřednickou, sokolskou, muzikantskou a sociálně demokratickou rodinou nikdy neplála. Oba Ryvolovic kluci, Wabi i Miki, s tátou zpívali a učili se hrát na housle i na kytaru. Svou přezdívku Wabi pravděpodobně našel v Curwoodově dobrodružném románu Křik šedých vlků. Slušela mu. Dobře cvičil na nářadí a prodělal ostrý kurs "para", který vedli většinou naši bývalí parašutisté z Anglie. První seskok si užil: při dopadu ho vítr protáhl ovesným polem a Wabi měl krk celý propíchaný osinami. Krk se zahojil, Wabimu však zůstal jiný šrám. Vědělo se, že po únorovém puči v roce 1948 roznášel protikomunistické letáky. Jeho otce za to podmínečně odsoudili, třináctiletého Wabiho vyloučili z gymnázia. Vyučil se frézařem, vystudoval strojní průmyslovku a přitom ještě stačil dirigovat dvousetčlenný sbor Siréna a založit malou swingovou kapelu. A když na vojně musel jako černý baron kácet šumavské lesy, napsal o tom Blues dřevorubce. To mu bylo dvaadvacet. Jestli byla tahle písnička opravdu jeho první (jak píše Stanislav Motl v Reflexu), nebo zda tou první bylo až Hejno vran v roce 1960 (verze Františka Horáčka z Melodie), zatím nevíme. Jisté je, že v té době pracoval jako horník na dole Nosek a mladší brácha ho muzikantsky přinejmenším dohonil. Do trampské osady Zlatý klíč a jejího sídla Fort Hazard v jihočeské Zemi tří sluncí, kterou Miki spoluzakládal v roce 1956, přišel Wabi až o čtyři roky později.

Hobousárny v Lucerně

Ve Zlatém klíči se zpívalo možná ještě mohutněji než v ostatních, asi šedesáti trampských osadách rozesetých v budějovickém kraji. A z osadního sboru, někdy až dvacetičlenného, vykrystalizovala v roce 1965 skupina Hoboes. To byli především bratří Ryvolové se svými ostrými, tuze netrampskými gibsony i hlasy a baskytarista Jindřich Pedro Pitra. (Původně ovšem pouze "basoval" na španělku.)

Kolem nich se měnily všemožné sestavy, podstatné však byly písničky a styl obou Ryvolů. Začalo se tomu říkat hobousárny.

"My jsme rozhodně nechtěli udělat novou trampskou píseň. My jsme ji udělali a zjistili jsme to ovšem až potom, po desíti letech," vzpomínal později Wabi. "Když se to začalo ... kolem nás rozjíždět, zaskočilo nás to. Zvali nás do televize, v Rokoku jsme měli samostatný pořad, kde s námi spoluúčinkoval Matuška, Štědrý i Pilarová, dělali jsme seriál Šest strun v údolí. Uvažovali jsme o profesionalizaci, ale pak jsme couvli. Vyzkoušeli jsme to, čemu se říká šňůra... My byli zvyklí dělat na doraz a teď jsme se najednou ocitli v situaci,že odzpíval pan zpěvák s orchestrem a po něm jsme vylezli na jeviště my z lidu, jako z toho trampského amatérského podhoubí. Byli jsme utahaní, nevyspalí, potáceli jsme se od štace ke štaci a těšili se domů. Od té doby se hluboce skláním před špičkovými hvězdami, před těmi Gotty a Vondráčkovými, co dokážou tohle vydržet a zachovat si přitom úsměv a normální přístup k životu. To je tedy řehole!"

Wabi nikdy žádným řeholníkem nebyl. Až moc se k němu hodilo říkadlo. které coby vodáckou zdravici k výročí Zlatého klíče vymyslel Huberťak z trampského tria Hop trop: Jede háček Hobousáček. Kolik rumů asi má?

Opravdu takový drsňák?

Konferenciér Vašek Souček jednou o Wabim řekl, že bral život hákem a harpunou. "Miki je svým založením romantičtější, já naopak přimočarejší, drsnější," tvrdil sám Wabi.

Zažil jsem na Portě, že půl hodiny po příchodu na plzeňské výstaviště si už Wabi nebyl schopen vzpomenout na svoje texty; než se dostal od brány na koncertní pódium, kdekdo si s nim chtěl ťukat. Jenomže Wabi toho po své čtyřicítce už mnoho nesnesl. Protože Karolina, jeho dcera z třetího, více než dvacetiletého manželstvi Sašou Tompichovou, byla jeden čas spolužačkou mojí Kateřiny, vím také, jak někdy vypadaly Wabiho návraty domů. Přesto ho Karolína i nejmladší Kuba, poslední dvě z ne zcela jasného počtu Wabiho děti, měli rádi. A jak ho měli rádi neznámí kluci a děvčata, to jsem na stejné Portě vídával v noci, kdy Wabi sedával v redakci Portýra a zpíval jim třeba do rána, v plné formě. Seděl, téměř se neusmál, skoro nepromluvil. Prostě splynul se svými písničkami a s lidmi okolo.

Dokonce i někteří z jeho nejbližších přátel Miki nebo taxmenský banjista Jaroslav Čvančara, zpochybňují teorii o drsném Wabim. Zatímco alkohol, silná slova a neurvalá gesta byla podle nich pouhá vnější obrana před sebou samým, v hloubi své duše byl prý Wabi hodný a citlivý, snad i plachý. Já ho bez kytary takhle znal jen z několika našich debat: ztišeného, mírného, uvážlivého. Pěkně mluvil o spisovatelích, textařích, novinářích a češtině vůbec - a mimochodem pěknou češtinou. Tou ostatně psal i své úvahy, fejetony a na třicet povídek.

Stále, ale tvrdím, že písničkáře poznáš po písničce. Ty Wabiho se všeobecně začali dělit - podobně jako Mikiho - podle tempa a nálad: tempo di beguine a tempo di vlak. Něžné a drsné. Ty druhé citelně chyběli na prvním albu obou Ryvolů, Zvláštní znamení touha. Nadto se tam v dívčím podání dostal i trochu sentimentální nádech, jakému se jinak, myslím, Wabi většinou zdařile vyhýbal. Udělali jsme zase kompromis," řekl dodatečné. „Ideální by bylo vzít na Hazard Uhera a natočit to jenom s kytarami někde v lese, kde to odsejpá v naprostý pohodě. Bezprostřednost z našeho elpíčka bohužel zrovna nekouká ... Ani svůj sólový albový debut Můj názor na věc, sice nenatočil v lese, ale repertoárově se v něm ukázal mnohem úplněji, i když z nemocných plic už nenabral tolik dechu, kolik mívával v 60, a 70. letech. Onoho zdravého Wabiho je krásné slyšet na CD Hoboes Live.

Ale písnička, jejiž refrén považuji za klíč k Wabimu, je na CD Hoboes (1990). Jmenuje se Břehy my duše a je možná klíčem i k jiným tvůrcům, podobné celoživotně odsouzeným k touze, selháním a ke svědomí.

...a na březích mý duše zatím leží zbytky uhynulejch lásek
obálka dopisní dohořívá
do čela se mi vrejvá zase jedna z mnoha netušenejch vrásek
za oknem padá sníh
už se stmívá...

Když kamarádství není jen slogan

l když bychom tvorbu kohokoli neměli směšovat s jeho životem nebo ji dokonce podle toho hodnotit, o Wabiho životě stojí za to ještě leccos dopovědět. Ne samou hudbou živ jest člověk.

Wabi zůstal trampingu, kamarádům i sobě věrný, když v 50. letech estébáci v Bartolomějské líčili na trampské bardy, nezměnila ho chvilková sláva trampské konjunktury, ani dvacet let v kotelně motolské nemocnice, operace půlky plic, ani krátké šéfredaktorování po Velké sametové. Wabiho texty byly nejdříve otištěny v nepravidelném samizdatu Camp, který v 60. letech dělali Vyčítal se Šimkem a s Markem Čermákem. Své foglarovské generační vyznání Rychlé šípy, napsal Wabi jako čerstvý držitel Zlaté Porty 1978, jakoby navzdory největšímu pochartovnímu útisku a strachu.

Pan Foglar tohle nikdy nenapsal
to Rychlé šípy sami byli v nás

Krátce poté jeho nahrávku odvysílal Hlas Ameriky v pořadu o Jaroslavu Foglarovi. Bylo to cosi neslýchaného, ale pověstné "kulturní oddělení" Státní bezpečnosti to naštěstí nějak zaspalo. Uváděl několik besed s Foglarem v dobách, kdy "Jestřáb" patřil k zakázaným autorům. Že nakonec nesplnil přání Jaroslava Čvančary a nenapsal Battledress, písničku o hrdinných parašutistech, kterou potom udělal Vyčítal - to Wabimu jen svazovala ruce příliš velká úcta k národním mstitelům.

Nepamatuji, že by si Wabi v souvislosti se svými osudy na něco stěžoval, natož že by kňoural. Ale když se zastával ukřivděných, nekádroval je. Vzpomínám, jak se mi svěřil, že ho nebaví ublíženecké dopisy jeho slavného kolegy, přesto mu však pomáhal, jak mohl, k návratu na pódia.

Ve Zvláštním znamením woodcraft zpíval "dálka ruku ti podá, chleba a sůl", ale mnohokrát přestal rýmovat a podal tu ruku sám. Jednou třeba Habešanovi, proslulému trampovi a sportovci. Při těžkém úrazu Habešan utrpěl šedesátiprocentní popáleniny téměř na celém těle a pokud měl přežít, potřeboval mnoho krve. Ne že by na něco takového nebyli ve vinohradské nemocnici vůbec připraveni, ale co kdyby ... Wabi se Sašou zasedli k telefonu a druhý den přišlo do transfúzní stanice darovat krev jejich sedmdesát kamarádů. Wabi si tehdy nepřál, aby se psalo, že organizátorem byl on. "Proflákl" to až později Stanislav Motl ve svém fejetonu.

Během Velké sametové dostalo několik z nás podivný dopis od rakovnického trampa Houly - Standy Zárybnického. Báli jsme se, že si chce vzít život, Wabi uprostřed demonstrací na Václavském náměstí odejel Houlu hledat do rakovnických lesů. Nepovedlo se. Nikdy už o tom pak se mnou nemluvil.

Pro to všechno měl Wabi Ryvola stovky kamarádů a jen málo nepřátel. Vážného vlastně jediného, sebe sama. Se svým tělem někdy nakládal zle a ať už byli démoni, které ze sebe vyháněl, jacíkoli, prohrával s nimi často. I když nakonec zemřel na téměř banální zápal plic. My, co jsme Wabiho znali, už jen můžeme zpytovat svědomí: kdo mu lpěním na rozumné životosprávě pomohl z krizí, kdo mu rádoby chlapskou štamprlí pomohl dolů.

Budoucnost je k nám však milosrdná: Wabiho melodie a slova budou znít všem stejně. Tak jako minulých čtyřicet roků.

Úvodní strana