Zatracená práce   Letokruhy 2 / 88
Wabi

Znovu jsem sáhl mezi knihy a vytáhl tu bachratou láhev. Vklouzla mi navyklým pohybem do ruky, jemně se chvěla potlačovaným napětím a já neměl to srdce nechat ji čekat.

To byl už pátý frťan dnes odpoledne.

Red, se kterým jsem sdílel tenhle byt, seděl v křesle a upřeně na mě zíral, maje ruce sepnuté pod bradou v takovém tom myslitelském gestu. Přišlo mi to hrozně k smíchu.

Šli jsme si na nervy už pěknou chvíli, o to nic.

Zakorkoval jsem tu baňatici a zapálil si doutník, což byla promyšlená taktika, jak dostat Reda z baráku. Taky jo. Za chvíli vstal a jak prásk za sebou dveřma na chodbu, padaly ze stropu nostalgicky pavučiny, zvířátka a jiné věci.

Někdo zazvonil. Vykouknu z okna a dívám se do ulice. Kamarádi stojí v hloučku u dveří do domu a dívají se nahoru. Mávnu rukou na pozdrav a oni také, ale zdá se mi, jakoby se všichni dívali nějak níž, nemohu zachytiti jejich pohled. Jdu otevřít dveře na chodbu, aby nemuseli nahoře také zvonit. Čekám chvíli - nikdo nejde. Vyjdu na chodbu - nic neslyším. Vykloním se znovu z okna - nikde nikdo.

Zakroutím hlavou a zavřu dveře i okno.

To bylo ve středu odpoledne a ta baňatá láhev byla čím dál lehčí. Potichu jsem si broukla nějakou melodii.

Ve čtvrtek jedu vlakem za bráchou, vykláním se z vokýnka lokálky, koukám, ke vlaku jde kamarád. Tak mu zamávám a ukazuju do kupé, on taky zamává - čekám, nikdo nejde. Vlak se rozjel, rozhlížím se, obejdu okolní kupé, kam zmizel?

Vtom se vzpomenu na včerejší odpoledne a znovu zakroutím hlavou. Takhle - zprava doleva a zase zpátky.

Zašel jsem si v pátek odpoledne na pár piv k Juliáně, což je naše hospoda, jak vás jistě napadne. Stůl byl obsazený a tácky se hemžily čárkama jako stroboskopickej kotouč u gramofonu.

Red je tu taky, má v očích pivní pěnu a tak je docela přívětivý. Kluci se o něčem baví, vykuřuji svůj oblíbený doutník a cedím pivo přes rty. Najednou se ke mně otočí Pete a povídá "… že jo?"

"Co že jo, vo co de?“" nerozumím.

"Ale vyprávím klukům, jak přišel v sobotu na camp, ten strejda a řval už vod křížků, že jsme holota a pakáž nevycválaná, protože sme mu sežrali krávu a von že to tak nenechá!" A řval přece tak moc, že Tyčka vstal a povídá mu "strejdo, podívejte se přece na mě! Copak já bych vám moh sežrat celou krávu?" a nakonec se zjistilo, že jí nechal uvázanou u hospody, no pamatuješ, ne?"

"Jo. A vo co de? Vo čem to mluvíš?" nedocházelo mi to.

"Proboha, copak si to nepamatuješ? Dyť to nejni ani tejden! Tak jim to řekni!"

"No to je právě vono!" povídám. "Já bych jim to potvrdil, ale já s váma nebyl, víš? Já přece jel s klukama ze Staru na potlach!"

U stolu bylo ticho až nápadné.

Nechtělo se mi Petemu kazit zábavu, ale co budu kecat, když jsem tam opravdu nebyl, ne?

Trval jsem na svém. Co mi taky jiného zbývalo. A kroutili jsme všichni společně hlavama. Jo a Pete si ťukal prstem na hlavu a díval se přitom na mě. Čert ví, co tím myslel.

"Ještě řekni, že jsme u tebe nebyli převčírem vodpoledne na návštěvě v bytě!" povídá najednou Jack a přívětivě se na mne usmívá.

"Je mi líto, mon ami," povídám, "ale k návštěvě z nepochopitelných příčin nedošlo!"

A vyprávím jim, jak jsem na ně čekal, jak nepřišli a jak dlouho trvá vypít baňatá lahev. A vyprávím jim také, jak jsem včera viděl u vlaku Paka a jak se na mě tím samým způsobem vybodnul. A dost jsem při tom křičel, při té řeči.

"V kterém patře vlastně bydlíš?" povídá najednou Jack.

"No přece ve třetím, mon ami, ve třetím, víš?"

A v tom to z nich vypadlo.

"Máš pravdu, člověče! My byli ve druhým! Ale..."

"Pánové, co se budeme zbytečně vybavovat," povídám jim. "Zakupme si několik lahvic - baňatic a pojďme k nám. Vše uzříme, vše vysvětlíme, pobavíme se a konec konců, můj domácí Red vás zajisté rád přívítá."

A šli jsme.

Asi osm nás bylo. Red překousl vzteky špičku na cigarety a když jsme vycházeli z hospody, vrazil mi stovku. Podivný chlapec!

Odemkli jsme chodbu, stoupáme do prvního poschodí, do druhého, zazvoním u bytu, který je pod naším bytem a tiší jak pěny čekáme, co se bude dít.

Najednou se votevřou dveře, já stojím v nich, vidím kluky na chodbě a říkám "Ahoj, to je dost, že ste přišli!"

Jsou všichni nějak pobledlí, ale Jack povídá najednou "Tak vidíš, co blbneš? A pusť nás už konečně dál!"

Něco jsme pili, ale všichni byli takoví nesví, že se ne a ne rozběhnout zábava. Ve volných chvílích mezi frťany jsem si tiše přemýšlel, jak je to možné, že jsem jeden, když jsem předtím stál na chodbě a zároveň ve dveřích, nebo jak to vlastně bylo. Přemýšlel jsem si také tiše o tom, proč je najednou náš byt o patro níž.

Kluci za chvíli šli. Za nic to dneska nestálo a já se jim ani nedivím. Sám jsem poněkud konsternován. Přecházím nevrle od okna k oknu, pak se vykloním a počítám odzdola. No jasně, jsem ve druhém patře. Moc si netroufám jít o to patro výš, ale Red odešel s klukama a mně je tady najednou smutno, vyzkouším to. V zádech mám divný, divný pocit.

Stoupám pomalu po schodech do třetího patra, nerozhodně postávám před bytem, ale pak se rozhodnu a prudce zazvoním.

"To si nemůžeš ksakru vzít klíče?" sekne po mně Red a zmizí opět v hloubi obýváku, kde zasedá u své oblíbené televize. Zůstal jsem vyjeveně civět na místě a nebyl jsem skutečně schopný pohybu.

"Tak sakra zavři! Táhne to!" zařval Red.

Potichu jsem za sebou zavřel, přezul se a šel do obýváku. Vidím, že jsem v našem bytě, ale ve druhém patře přece … Tak to celé vyprávím Redovi, nemůžeme se v tom zaboha vyznat. On totiž dneska vůbec v hospodě nebyl.

Začíná toho být trochu moc na mou hlavu.

"Rede," chci vyzkoušet ještě poslední možnost, "pojď se mnou dolů, uvidíme aspoň, na čem jsme!"

Souhlasil. Sešli jsme dolů a zazvonili.

Dveře se otvírají a já slyším sám sebe, jak nevrle bručím Redovi v ústrety "nemůžeš si proboha vzít klíče?"

Civí na mě jak na zjevení, pak jde opatrně dovnitř, natahuje ke mně ruku, dotýká se mne, v jeho očích vidím hrůzu, mlčí ale, jde do obýváku a sklátí se do křesla.

Sáhl jsem dozadu za knížky a nalil si pořádnýho frťana. Nějak jsem tomu všemu nerozuměl. Vzadu na hlavě jsem měl zježenou takovou malou štětičku vlasů.

Pak jsem jednou přišel později domů a vidím z ulice, že ve druhém patře je tma, ale ve třetím patře se svítí. Tak jdu do druhého patra, odemknu si, převléknu se a sáhnu dozadu za knihy, naleju si a pomlaskávám v křesle rozkoší. Dívám se na strop, ty pavučiny už jsou tu zase, husté a šedivé.

Je to nesmysl.

Zhasnu a jdu nahoru do třetího patra.

Zazvoním, vidím sám sebe ve dveřích jak na sebe koukám a jsem si podobný k nerozeznání, vidím sám sebe, jak stojím na chodbě a zděšení mi tryská z očí. Díváme se tak nekonečnou chvíli na sebe, ztrnule, mlčky, vytřeštěně.

Pak se oba pohneme, cítím najednou za nás oba, stejným, k nerozeznání stejným hlasem šeptáme ochraptěle "jak je to proboha …", ohmatáváme se, ukazujeme si stejné jizvy na nohou, nevěříme si, nemůžeme si přece věřit, ale je to tak, je to prostě k zbláznění.

Zavírám dveře, dáváme si přednost ve dveřích do obýváku, saháme za knihy pro láhve baňatice, naléváme si navzájem, připíjíme a splachujeme tu hrůznou záležitost frťanem. pak si vzájemně připálíme cigaretu a sedneme si oba na gauč. Vidíme Reda, jak se obrací z křesla u televize, vztekle se mračí a štěká otráveně:

"To už zase, krucifix, kouříš dvě cigarety?"

Zatracená práce.

Úvodní strana