Vždycky jsem mířil za obzor Detonace 1 / 90
Wabi
Vždycky jsem mířil za obzor. Cesta k horizontu je cestou k něčemu. Vždycky tam za tou čárou musí zase něco být. Nevědět co, je možné, ale vědět je krásné. Přiznávám se, že touha po dálkách a tajemnu nepoznaného je pro mne jako atribut člověčenství něčím mimořádným. Miluji záhady, protože jsem člověk.
Že právě takový a ne makový a že pravě tramp? Zdánlivá jednoduchost myšlení trampského národa skrývá v sobě naopak dávné pudové, v současné době snad až animální obrany proti civilizaci, za což jednou trampové budou vyznamenáváni, až jim prsa budou padat pod tíhou medailí. Oni ví!
Utíkat před civilizací se dá, ale nedá se nikdy utéct sám před sebou. Jednou bych rád vykonával funkci psychologa u VIC.
No jo. Člověk se svěří se svými myšlenkami kytaře, papíru a najednou jsou tady reportéři, apologeti, žoudálkové, prsaté matrony a tiše mluvící chlapci s brýlemi. Nevím komu a co, ale vždycky jsem v písních vyjadřoval podstatu věci. Právě tak v povídkách, které jsou némlich hozené do fantastiky. Komu se to nelíbí, ať si kupuje denní tisk. A stejně tam ta fakta nebudou košer... Takový je holt už jednou život a čím dřív se s tím člověk smíří, tím líp pro jeho syny a dcery (a konečně i ženy), protože tím dřív přistane na zemi a při tom si dokáže zachovat tu krásnou fantastickou volnost myšlení, nesešněrovanou ani civilizací, natož politikou, nebo fyzickými zákony. Ha! Těmi obzvlášť!
Já nevím. Teď je mi čtyřiapadesát a blbej jsem pořád jako za mlada. Takže něco člověk říká a jinak žije? Ba né. Rozumný podvědomý kompromis je to, co je potřeba. A tak cesta k dálkám za modravé obzory po bílých písčitých cestách, kroutících se údolíma našeho krásného, trochu snad jiného, ale pořád ještě českého světa. Nejlíp bos a dost pokorně. Život je kupodivu dost krátký!