Vyslanci země tří sluncí Melodie 6/1982
František Horáček
Nikdy jsem nejezdil "na vandr", a tak nevím, o co jsem přišel. Přesto jsem se asi jako každý z vás nejednou tu a tam potkal s těmi pozoruhodnými tvory, jimž říkáme trampové. I s jejich specifickou kulturou. Vždycky mě zajímalo, jak a o čem zpívají. A tak se mi doneslo, že současné trampstvo jde navzdory úctě k tradicím přece jen s dobou; už zdaleka nelká jen nad ztichlými bílými skalami či keňou kradoucí se po vodě, ale modernizuje rytmy i slovník. Pokud se ovšem kdekoli a kdykoli mezi trampy vybalí kytary a vy právě bezpečně nazpaměť neznáte takové tři čtyři "hobousárny", tiše a nenápadně odejděte. Znemožnili byste se víc, než kdybyste si to k táboráku přihasili s barevnou televizí. Terminus technicus v uvozovkách označuje (podle jména souboru, který je zpopularizoval) dnes už přes tři stovky písniček bratří Ryvolů. Některé z nich patrně zlidověly (kde je v tom hranice?) a jejich skromní autoři se stali ve svém žánru klasíky. Přesně o tomhle oba nechtěli v článku ani slyšet. Když už, tak daleko vetší klasik a průkopník moderní trampské písně je prý takový Kapitán Kid. Nejde však o tituly. A trampští či folkoví písničkáři mezi sebou naštěstí nesoupeří o hlasy fanynek jako jejích popoví kolegové. Spíš mi vrtalo hlavou, kde se bere onen zázračný dar vymyslet písničku, kterou si lidi spontánně přísvojí. A to by měli u Ryvolů vědět.
Z dotazníku
Všichni je už od klukovských let oslovují Wabi (ročník 1935) a Miki (1942), naopak jako Jiřího a Mirka je nikdo nezná.Rodem jsou Kladeňáci (pradědeček ovšem přišel na Sázavu brousit polodrahokamy z Italie), mladší tam bydlí dodnes, starší se usadil v Praze, ale i tak je jim trvalým domovem sobot, nedělí a volna vůbec kousek ticha a klidu na jihu Čech, mezi Budějovicemi a Kaplicí. Zatímco Wabi se už v raném mládí rozkoukával po koncertních pódiích a střídal amatérské ansámbly (na Kladně to dokonce dotáhl až na vedoucího dvousetčlenného souboru Siréna při SONP), Mikiho formovala proslulá. keramická škola v Bechyni, kde získával nejenom teoretické a praktické výtvarné znalosti, ale i přátele na celý život. Jak jen to šlo, trávili bráchové společně čas na osadě Zlatý klíč, kde se samozřejmě zpívalo, a oni tu brzy přirozenou cestou vykrystalizovali v protagonisty.
Miki: "My se necítíme jako ortodoxní trampové, i když jsme se v podstatě později stali jejich symboly. Naši kamarádi z mládí, to bylo spíš študácké podhoubí, ve kterém se mísila spousta různých zájmů - malování, keramika, poezie a jako společný jmenovatel - útěk do přírody. Teprve tam jsme poznali trampy, Vytvořili jsme si vlastní svět a naše představy o něm jsme vtělili do vysněné Země tří sluncí. To je taky dodneška písnička, ke které mám nejnitěrnější vztah"
Wabi: "Byli jsme odjakživa švihnutí hlavně swingem, zpívali jsme repertoár Osvobozeného, Půl párku a tak. Potom došlo na kovbojárny, ale u těch jsme nebyli spokojeni s texty, už jsme mysleli jinak. Nejdřív jsme naráželi na odpor zastánců tradice, když jsme si staré věci upravovali do jiných rytmů a harmonii, později z toho logicky vyplynulo, že jsme to začali se skládáním zkoušet sami. My jsme rozhodně nechtěli udělat novou trampskou píseň. My jsme ji udělali a zjistili jsme to ovšem až potom, po desíti letech."
Hoboes - postrach port
Svůj první song, dodnes živé Hejno vran, zplodil Wabi v roce 1960. To už si zpívajícího Zlatého klíče všimli i ve městech, a tak zvukové záběry z jeho neopakovatelných produkcí (sbor čítal patnáct až dvacet lidí, jak kdo zrovna přijel) pronikly i do rozhlasu - sám si pamatuji na půvabnou písničku Tramp a dítě. To už se okruh Wabiho a Mikiho spoluhráčů postupně zužoval, až v roce 1965 vznikla nepoměrně komornější, co do pozdější slávy však podstatnější formace - Hoboes (ve slangové angličtině výraz pro tuláky a vandráky). Podle fotografíí z Port, na nichž většinou posbírali hlavní trofeje (Wabi s Mikim navíc v autorských soutěžích), byste mohli hádat na letopočty, tak se sestava měnila, vracela. Vedle Ryvolů se tu mihli i Miroslav Navara, Kapitán Kid, často tu hrál Václav Emingr a snad nejdéle Jindřich "Pedro" Pitra. Neměli kontrabas ani banjo či elektriku, Pedro basoval na španělku (!) a tvrdé a hutné gibsony obou bratrů se staly zvukovým poznávacím znamením, i když prý zpočátku budily nevoli ortodoxních zastánců trampské "španělkové" tradice.
Tažení Hoboes po největších centrech amatérského hemžení 60. let, od Malostranské besedy až po velký sál Lucerny, bylo opravdovou spanilou jízdou. Skupina se sice odlišovala od ostatních pečlivě vypracovaným vícehlasem, ale sólisté si v podstatě uchovávali (naštěstí) přírodní, syrový, nestylizovaný projev, adekvátní repertoáru. Hlubší a "zakouřený" Wabiho i tenčí a subtilnější hlasový rejstřík Mikiho jsou pod širým nebem čistými vzory sdělného autorského projevu, před mikrofonem je tenhle zpěv už poloviční a ve studiu bledne docela. Ale Hoboes neoslňovali ani tak interpretačními kouzly, jako spíše samotnými písničkami. Přibývalo takových, co si všichni s chutí zazpívali s sebou, a taky je na kapele vehementně vyžadovali.
Rozdílné povahy
Wabi je plodnější, má na kontě na dvě stě padesát skladeb. Miki tak čtvrtinu. Je to dáno už odlišností nátury, taky toho málo napsali společně.
Wabi: "Miki je svým založením romantičtější, já naopak přímočařejší, drsnější. Většinou mě napadne nějaký textový obraz a současně s ním už mi v hlavě zní melodický motiv. No a když už je tam moc dlouho, tak to najednou vypadne. Vím, že se mi písnička povede tehdy, když už na ní nemusím nic měnit. Skládám většinou na základě emocí - ty jsou nejpravdivější. Láska, zklamání touha. Lidi o nich taky chtějí slyšet."
Miki: "Wabi je silnější muzikant a chrlí písničky jednu za druhou. Od parodií až po ty nejvážnější věci. A v té řadě se najednou zničehonic objeví perla, nad niž zůstává rozum stát, ale přichází stejně impulsivně jako ty ostatní. Já. jsem preciznější, text mi trvá dlouho často měním slova, vyhrávám si s jazykem, hledám slogan. Odjakživa chápu písničku jako poezii, taky když přinesu novou věc, dávám ji všem - dřív než vezmu do ruky kytaru - napřed číst.
U Wabiho ta muzika asi zcela převládá, zatímco já mám spoustu dalších zalib, doma si pořád ještě maluju, dělám keramiku a vůbec jsem tvůrčí člověk - a kutil. Na větrnou elektrárnu, kterou jsem postavil na Fort Hazardu (jihočeské útočiště Ryvolových kamarádů - pozn. autora) jsem dodnes pyšný, a to už pracuju na vodní turbíně, kterou jsem si sám navrhl, rozkreslil, vypočítal a zkonstruoval. Taky mi Wabi věčně vyčítá, že jsem hrozně roztěkanej."
Tempo di vlak
Z hudebního hlediska je tvorba bratří Ryvolů barvitým propojením tradiční trampsko-countryové jednoduchosti a lidovkovosti s typickou rafinovaností a melodickou i harmonickou košatostí swingové školy. Je vlastně kuriózní, že i ta složitější ryvolovská témata se tak široce rozšířila a zdomácněla: nepříliš zdatní kytaroví samouci tu namnoze nahrazují šestkové a devítkové zmenšené a zvětšené akordy jednoduššími, leč chudšími variantami a musí se dost trápit. Nebo se snad Ryvolové zasloužili o rozvoj harmonického myšlení naší hráčské základny? Střídají se tu durové a mollové tóniny, charakteristické swingařské sestupy a vše je rozhozeno do dvou univerzálních "hobousáckých" temp, označených vtipně podle stejného vzoru: "tempo di beguine" a "tempo di vlak". Je to nepochybně muzika z úplně jiného těsta než dnešní folk, ovlivněný průzračnými harmoniemi písničkářů konce 60 let, ale i Beatles a rockem vůbec. Tím spíše je pozoruhodné, že i současné mladé generaci tolik říká. že ji tak intenzivně a spontánně spolucítí.
Hodně podílu na tom mají i texty. Je v nich bez falše, kudrlinek a profesionální vypočítavosti shrnuto na rovinu všechno, kvůli čemu trampové táhnou do přírody, daleko od neurotizujících velkoměst. Obecné pravdy, soukromé konflikty a tragédie, věčné hledání, jak to vystihuje jeden z titulů - Zvláštní znamení touha. Skoro pořád se tu cestuje, na někoho čeká, loučí se, vrací a odjíždí. Propagační referent ČSD by jistě zaplesal nad spoustou umělecky stylizovaných sympatií k železnici jako takové, Wabimu už se ale podařilo zakomponovat do textu i zcela moderní "jumbo jet". Mnohé příběhy jsou přímo či přeneseně autobiografické: slavná Cesta na Island nelíčí turistický zájezd s Čedokem, ale historické dobrodružné vandrování za kamarádem Kapitánem Kidem do jeho severočeského revíru. Co mi na písničkové poezii obou Ryvolů imponuje nejvíc, smysl pro muzikálnost a půvab velmi, velmi hovorové češtiny i důslednost v názoru, v pohledu na svět. Wabi se rád pouští i do parodických grotesek a na druhé straně se rozmáchne až k mrazivé a varující vizi destruované civilizace (Tereza), Mikiho specialitou jsou jakoby nedopovězené tajemné scenérie koketující s atmosférou hororů. A ještě jeden primát mu náleží - autorství snad nejrozšířenější ryvolovské písničky, dnes už archaické Bedny vod whisky, westernově drsné story odsouzence k smrti.
Miki : "Já si téhle písničky zas tolik nevážím, je trochu laciná. Myslím, že ke slávě jí dost pomohl ten fór v závěru, který nás napadl až pří natáčení. Původně tam měl Wabi vydávat jakési skřeky, ale to se ukázalo jako nezopakovatelné, tak jsme si vymysleli ten useknutej konec.
Bedna už se dočkala kuriózních uprav. Jednou jsme jeli s bráchou za mámou na Kladno a stavili jsme se u Lidicích na čajích - tam jsme ji zaslechli od taneční kapely jako waltz. Cestou do Rakovníka jsem zase slyšel odvedle z kupé, jak ji tam kdosi ničí - to střídání moll a dur prostě otočili. Nedalo se to vydržet, tak jsem se do toho vmísil a málem jsem dostal pár facek - nenechali si vymluvit, že to hrajou správně. Prý to tak mají u cancáku, vlastnoručně podepsaný od samotnýho Mikiho.
Raději zadarmo
Sláva Hoboes kulminovala kolem roku 1970. To ještě v Lucerně při festivalových fúzích country, folku, trampské písničky i začínajícího Mládkova Banjo bandu praskaly v sále poplašňáky a Ryvolovic ansámbl vbíhal do světel reflektorů vítán uragánem. Dnes, jak říká se sarkastickým úsměvem Wabi, "skupina existuje, ale nepremává". Jedna ze dvou posledních zpěvaček, Jarka Vrbová, se odstěhovala zpátky do Českých Budějovic, druhá. Marcela Koťátková, přijala angažmá u Schovanek a prý má spoustu zahraničních zájezdů „Pedro" Pitra asi při třísměnném provozu v kladenských ocelárnách taky nemá na muziku zrovna moc času. Duch Hoboes tak bývá vzkříšen jen při příležitostných klubových reprízách programu Země tří sluncí, kde s Wabim a Mikim spoluúčinkuje kytarista Bohumil Sýkora. Začali a taky skončili jako čistí amatéři a jsou tomu rádi.
Wabi: "Když se to začalo před desíti lety kolem nás rozjíždět, zaskočilo nás to. Zvali nás do televize, v Rokoku jsme měli samostatný pořad, kde s námi spoluúčinkoval Matuška, Štědrý i Pilarová, dělali jsme seriál Šest strun v údolí. Uvažovali jsme o profesionalizaci, ale pak jsme couvli. Vyzkoušeli jsme si to, čemu se říká "šňůra", a můžu ti říct, že to bylo otřesný. Všechno bylo najednou jinak. My byli zvyklí dělat na doraz, a teď jsme se najednou ocitli v situaci, že odzpíval pan zpěvák s orchestrem a po něm jsme vylezli na jeviště my "z lidu", jako z toho trampského amatérského podhoubí. Byli jsme utahaní, nevyspalí, potáceli jsme se od štace ke štaci a těšili se domů. Od té doby se hluboce skláním před špičkovými hvězdami, před těmi Gotty a Vondráčkovými, co dokážou tohle vydržet a zachovat si přitom úsměv a normální přístup k životu. To je tedy řehole!"
Klady i zápory amatérismu se u nich projevují různě. Miki, léta zaměstnaný jako tiskový redaktor Lidového nakladatelství, už skládá daleko míň než dřív a nevystupuje skoro vůbec. Wabi, kterého přes týden najdete v motolské nemocnici, kde pracuje jako strojník v rehabilitačním oddělení ("mám tam klid a můžu si přemejšlet"), tak dostal prostor pro posílení své role sólového barda, jenž se velmi příležitostně zjevuje tu a tam, se štosem průklepových textů, nerozlučnou džínovou kšiltovkou, kytarou a gratis. Když na něj v Českokrumlovském kině čekalo v čase jeho ohlášeného recitálu přeplněné hlediště, byl bůhvíkde. Po půlhodině dorazil, ale zase se zjistilo, že zapomněl v hotelu všechny texty. Vrátil se pro ně, ale dav ukázněně vydržel a náladě produkce to nijak neubralo. Trochu to zavání efektní stylizací do role samorosta, povzneseného nade vše. Z bližšího pohledu však Wabimu uvěříte, že je opravdu takový.
"Občas se mi stane, že zapomenu někam přijít, něco mi do toho vleze nebo cestou potkám nějakého kamaráda. A v poslední době se bez textu na jevišti neobejdu - většinou zpívám písničky, kde jsou úplný závěje slov. A pamatovat si dvě stě třicet textů, to je dost náročný".
Ve studiu nebo v lese
Archiv prozradí, že Hoboes se několikrát mihli na deskách, ale zatím vždy v nejrůznějších výběrech či v kombinaci s jinou skupinou. Až v roce 25 výročí založení Zlatého klíče dostali od Supraphonu a Mladého světa šanci natočit album Všeobecně se ví, že nahrávky trampských kapel neznějí z hifi gramofonu právě nejšťastněji, ale Ryvolové to chtěli zkusit zlomit. V programovém prohlášení na obalu se přiznávají, že namísto syrového záznamu s doprovodem tří kytar si vybrali souboj s možnostmi studiové techniky, klasickou, "leštěnou" nahrávku. Udělali si dokonce soustředění a pečlivě vybírali i zkoušeli. K samotnému natáčení pak pozvali kupu muzikantských přátel, od budějovické rodiny Zichovy až po virtuózního banjistu Vojtěcha Zíchu z Českolipského Studia PF. Album Zvláštní znamení touha sice záslužně obsáhlo perly obou Ryvolů z různých údobí, ale něčím víc než dokumentem se bohužel nestalo. Pozicí těch písniček to nikterak neotřese. Ti, kdo by se však chtěli o kvalitách songů, opředených legendami, přesvědčit právě touto formou, musí utonout v rozpacích. Málo zkušeností se studiovými úskalími i ona druhá strana mince amatérismu v interpretaci vykonaly své a tak tu vedle sebe slyšíme hbité a labužnické kytarové vyhrávky, swingový odpich, ale i povážlivé a časté intonační nejistoty ve sborech i sólech, všepoznamenávající, trochu nepochopitelný patetický a staroherecky dramatický pěvecký výraz obou zpěvaček. Člověk má pocit zmarněné příležitosti, když si představí, jak báječně a působivě vycházejí tytéž pasáže v civilním a syrovém autorském podání.
Wabi: "Udělali jsme zase kompromis. Ideální by bylo vzít na Hazard Uhera a natočit to jenom s kytarami někde v lese, kde to odsejpá v na prostý pohodě. Bezprostřednost z našeho elpíčka bohužel zrovna nečouhá..."
Zpěvníky v paměti
Víc než to, že jedineční písničkáři Ryvolové nemají po dvaadvaceti letech úspěšného tvoření i sklízení cen a chvály bohatou kolekci gramofonových alb, zamrzí, že se u nás nevydávají tlusté knižní sborníky písní jednotlivých autorských osobností, s notami, kytarovými značkami, texty, fotografiemi, daty ...: Supraphonské či pantonské zpěvníčky do kapsy jsou jen útržkovitou náhradou (ten navazující na LP třeba vyšel napůl s repertoárem Pacifiku) a desítky příležitostných sbíreček připravovaných nadšenci kolem Porty a různých klubů, stačí pro pár šťastlivců z nejbližšího okruhu. Wabi dostává spoustu žádostí o zaslání písniček s akordy, a tak mu to nedá a buší do stroje, lepí známky, opisuje. Posluchačské zázemí ryvolovské tvorby neprahne ani tak po deskách, jako po materiálu, podle něhož by si mohli všichni ty melodie i texty sami zazpívat. Hle, jaký triumf aktivity nad pasivní konzumací!
Možná jednou přijde doba, kdy rozezpívané sny Wabiho a Mikiho budou zaznívat u táboráků, aniž by se ta v pořadí už několikátá generace, která se je naučí od svých starších kamarádů, vůbec rozpomněla na jména autorů. Stalo se to spoustě krásných písniček.A snad v ještě vzdálenější budoucnosti na ně už ve zkresleném a torzovitém tvaru s úžasem narazí věhlasní folkloristé při terénním interview se šišlající babičkou. Myslím, že Wabimu a Mikimu to nebude líto.
Mezi klasiky nechtěli.