Výročí v ČRo 2 Praha - Jiří Wabi Ryvola
Robert
Tamchyna
Na konci osmdesátých let jsem v rozhlasové soutěži Mikrofóra vyhrál malou černou desku, singl s písničkami skupiny Hoboes. V první chvíli jsem z toho opravdu žádnou velkou radost neměl, spíš jsem přemýšlel, že to bude pěkný dárek pro moje kamarády, kteří vyznávají tramping jako životní názor.Ale když jsem potom poslouchal písničku Břehy mý duše, najednou jsem zpozorněl. Bylo to upřímné chlapské vyznání Wabiho Ryvoly. (4. 04. 1935 - 28. 02.1995) A já jsem věděl, že ten černý trampský singl nikomu nedám. Ještě ho mám schovanej - řečeno s Janem Werichem...
Pamětníci asi potvrdí můj pocit, že v šedesátých letech Ryvolovy písničky a vůbec poetika skupiny Hoboes musely působit jako vzpoura proti hudebnímu odkazu předválečného trampingu. Neboli jak to napsal hudební kritik Jiří Černý: bratři Wabi a Miki Ryvolové vyvedli českou trampskou písničku z kaňonů, peřejí a askalonových akordů a ukázali její životnější, mladší, leckdy i swingovou tvář. Nechtěli jsem udělat moderní trampskou písničku za každou cenu, byla to jenom přirozená potřeba, protože dosavadní písničky nám prostě nestačily - odmítal svůj vlastní pomník Wabi Ryvola, přitom ale nemohl nevědět, že se pro folkové a trampské publikum stal už za svého života legendou.
Tajemství bylo už v jeho jménu Wabi, správně Jiří Ryvola vlastně nikdy přesně nevysvětlil, odkud se vzala jeho přezdívka, obecně se má za to, že je to jméno z napínavé klukovské knížky Olivera Curwooda Křik šedých vlků. Legendou byl sám Wabi Ryvola tím jak žil a co zpíval - jeho Rychlé šípy, to byla nejen velká poklona příběhům Jaroslava Foglara, ale taky osobní vyznání víry v to, že se jednou vrátí doba, kdy budou ideály pravdy a spravedlnosti v životě i ve společnosti opět uznávanými hodnotami. Nezapomenutelným doplňkem všech životních i písničkových příběhů Wabiho Ryvoly byla i jeho džínová čepice, kterou má na většině fotografií...
Ale nejsou to jenom vzpomínky kamarádů, povídky, stovky písniček, z nichž mnohé jsou evergreeny u táboráků a nikdo se už neptá, kdo je vlastně napsal. To, co po Wabi Ryvolovi zůstává je především pocit, který se vrací znovu s každým jarem, nálada, o které se nedá mluvit ani psát, je to zvláštní toulavý stav duše, kdy člověk usíná pod širákem, z dálky slyší hvízdání vlaku a pod hlavou mu voní tráva - jenže takhle řečeno je v tom víc patosu než pravdy. Wabi Ryvola by to uměl napsat nebo zazpívat mnohem líp.