Trampský akord 1995
Miki
To písničkaření, to je opium, věřte mi. Člověk to jednou zkusí, potom přijde k ohni neznámejch trampů a oni mu, neznámýmu, zazpívaj to, nad čím se před měsícem mučil celou noc.
Mám na nový písničky takovou zkušebnu: když se dostatečně umořím a zničím (dělám písničky dlouho a těžce), přinesu ji hupky dupky na osadu Ford Hazard. Tam ji nenápadně a tichounce uprostřed páteční noci zazpíváme. Občas někdo zvedne hlavu a zaposlouchá se. To je dobrý. Podruhý už zpívaj se mnou, potřetí ji chtěj zazpívat. Často písnička dozní a nic. a putuje stejně tichounce do šuplíku. To je vlastně primitivní návod na to, jak napsat dobrou trampskou píseň. Jinej ani neznám. Další fáze je ta, že dostanu dopis s prosbou o text a melodii. a to už je dobrý: písnička šla do světa, je dospělá, nemusím se už o ni starat. po létech ji potkám, až bude třeba celá změněná, novej účes, novej mejkap - nevadí. Žije, maj ji rádi. a bude zima, bude se stejskat po lese: vytáhnu šuplík a - Pojď ven, ty chuděrko propadlá! a koumám, proč písnička nechytla...
Čas od času se na Ford Hazardu slétají Divní ptáci na takový malý Porty - pravidelně přijíždějí Nezmaři, někdy s Vojtou Zichů a Milanem Tripesem, občas šílenej multiinstrumentalista Bajza, zaskočí i Samson nebo Padouši, v létě se objevuje Žalman, Wabi Daněk, kluci z Příboje, zpěvačka "deseti hlasů" Pavlína Jíšů nebo hrdličky... a hromada dalších, zkrátka tenhle trochu vyšinutej houf zpěvnýho ptactva. Potom v těch večerech a nocích přichází to, co je na muzice nejkrásnější, čistá radost z muzicírování a zpěvu, krásnej pocit, když to šlape, když se v pravej okamžik ozve ten pravej tón, když se povede pěknej hudební grif nebo fór. Šimrání v zádech z dobře šlapající basy a prsty jak paličky na buben, když se hraje už desátou hodinu a je to pořád lepší a nechce to přestat. Přirozená tolerance muzikantů při nekonečnejch sejšnech, radost přítomnejch autorů z "geniálních" improvizací na "klasické" písně, klubka folkovejch, trampskejch nebo bluegrassovejch hráčů u vytržení, vyhledávajících ježkovky, šlitrovky, kidovky i hobousárny, bez ohledu na hudební čí jinou příslušnost či škatulku. Miluju to nepostižitelný jiskření mezi muzikantama, když se domlouvaj pohledem na nekonečnejch a vypiplanejch závěrech, když si střihnou stoptime v tý jediný správný chvíli nebo vypálej skvělou improvizaci, nad kterou druhej den marně koumaj bolavou hlavou "jak já sem to tam šmarjá v noci hrál..." Tyhle noci plný muziky a ptákovin mi vyháněj z hlavy občasný obavy, že muzika opouští trampskej národ...
Tak či onak většina "portovních" žánrů z trampingu vyšla nebo je jim silně ovlivněna, samozřejmě včetně interpretů a diváctva. Trampové vyšlapali cestu a naučili toleranci, jestliže tedy je (podle Wabiho definice) trampskou písní to, to si trampové zpívaj u táborového ohně, vzniká trampských písní přesně tolik, kolik dobrejch jich každá nová Porta (a samozřejmě nejen Porta) přinese.