Těším se na Tebe Austrálie moje!   Český Dialog
Eva Střížovská

Rozhovor s Wabim Ryvolou jsem si domluvila na posledním setkání Společnosti Československo-Austrálie, které přišel zpestřit svými písničkami s kytarou i humorným vyprávěním svých australských zážitků.

Wabi Ryvola a jeho bratr Miki jsou zajímaví už tím, že vypadají oba jinak, jsou zcela rozdílné individuality, skládají každý své vlastní písně, a přesto spolu báječně fungují dohromady. Jako bráchové, jako trampové, skladatelé písních společných i členové dnes již tradiční hudební skupiny HOBOES. Byli úplně z těch prvních, kteří si dovolili porušit trampské písničkové staromilství a začali zpívat písničky sice trampské, leč tzv. moderní. Opustili plápolající ohníčky, hvězdičky, kadeře děv a teskná srdce a nahradili je slovníkem současných tuláků. Romantika nikterak nezmizela, ale byla umocněna chlapským přístupem k věci. Bratři Ryvolové se zakrátko (přes prvotní pohoršení "skalních" trampských tradicionalistů) stali vpravdě autory zlidovělých hitů. Bedna od Whisky, Osamělý město, Zvláštní znamení touha, a další stovky a stovky nádherných a melodicky nezaměnitelných skladeb se staly součástí písničkového bohatství zpěvného českého národa.

Po třiceti letech zpívání a toulání domácí přírodou se náhle stala neuvěřitelná věc. Byl jim nabídnut nečekaný vandr.
Ale nechme promluvit nejprve bratra Mikiho:

Tohle dobrodružství začalo úplně nenápadně u krbu na Fort Hazardu, v září roku 1990, kdy jsme končili jubilejní 10. ročník Old Boys Expedition. Žanek tentokrát prohrábnul oheň a povídá: "Jó abych nezapomněl, kluci z Austrálie by chtěli, abyste jim s bráchou přijeli zazpívat." A protože večír byl veselej a hlučnej, pustil jsem tuhle zprávu z hlavy a věnoval se spolu se Žankem našim oblíbeným swingovkám, neboť není krásnější trampské písně nad Tea for two nebo Lady be good. Když za pár dnů v Praze zazvonil telefon a z něj se ozvalo "Já su ten Mikin z Austrálie.", najednou mi došlo, že život je bláznivej a klukovské sny se můžou uskutečnit i v době, kdy normální člověk považuje za dobrodružství nedělní výlet do Šárky.

To, co následovalo, mělo však se sněním málo společného: formuláře, dotazníky, obíhání úřadů a zastupitelstev, naše sliby, že nehodláme v té zemi zaslíbené získat lukrativní job a naopak protinožní ujištění kamaráda Mikina,že australská parta je nejenom ochotna, ale zejména schopna se o nás během našeho pobytu postarat. Závěrečná fáze byrokratického běsnění byla už snesitelná a miloučká: úhledný bloček s letenkami a pojištěním u věhlasné firmy Loyd´s nám definitivně potvrdil, že je načase koupit kufr a začít balit. A že je třeba se trochu dostat do obrazu, co je to vlastně Austrálie. Díky Lence, která je profesí knihovnice a původem moje dcera, jsem získal několik knih pana doktora Brinkeho, který zemi klokanů důvěrně zná. Dalším zdrojem neocenitelných informací se stal kamarád Zkumafka z Basileje, který se v Austrálii zúčastnil světového potlachu v roce 1983 a obohatil naše znalosti zejména důležitým poznatkem, že na jižní polokouli se voda ve výlevce točí proti směru hodinových ručiček, kdežto u nás opačně. Navíc nás varoval před zrádným, silným bublinkatým australským pivem, což se ukázalo prozíravé a tímto mu zde vyslovuji dík. Doba odletu se blížila a já dospěl k názoru, že to podstatné znám: Austrálie je na druhém konci světa, oplývá klokany, koalami, bušem, žraloky, opály a zlatem a žije tam dosud neznámá parta československých trampů, na které se moc těším. S tímto vědomím jsem zavřel kufr se spacákem, hromádkou kazet a desek, zpěvníků a osadních vlajek, trochou košil a samozřejmě plavkami. Neboť začátek našeho dobrodružství byl stanoven na 9.listopad – a to je v Austrálii léto na spadnutí...

Australáci

Tak je konečně vidíme, ty kamarády australský! Mikin nás nahání v hale s videokamerou, jeho usměvavá žena Květa a slovenský kamarád Jano provázejí naše první kroky v zemi protinožců. Kupodivu žádné stojky a chození po rukou, i když to jeden rozjařený spolucestující zkouší – zřejmě ještě pod vlivem výborné whisky vlídné letecké společnosti. . Žádné vedro, vzduch voní mořem – slané olíznutí nás bude provázet celý náš pobyt. Palmy, eukalypty a jiné podivné keře a fialové stromy. Skládáme se do Mikinova datsunu – terénního auta s mohutným rámem proti zvěři, se šikovným nákladním prostorem vzadu. Mikin mu něžně říká "dacan". První dojem – Anglie! Jezdí se vlevo, což nám ještě dlouho bude nahánět husí kůži! Zařazujeme se na one way a než stačíme vylíčit průběh cesty, jsme v Padstow. Útulný bungalov v Napoli Street už vnímáme jen v mlhách. Desetihodinový časový rozdíl se hlásí – chvilka povídání, pár piv VB, sprcha a spát. Hlava jako včelín, do spánku se zvenku chechtá divnej pták, vřeští papoušci. To teda jsme opravdu v Austrálii. Ale navečer už jako rybičky, naše vnitřní hodiny signalizují, že v Evropě je zřejmě bílý den a k Mikinovi se začínají sjíždět kamarádi a kamarádky ze Sydney a okolí – Buben, Laco, Pirát, Luiza, Žabák, Charlie, Marcela, Jano s Darinkou, Swen, Karel Mikinův syn Miki s Jolankou, dcera Ilonka... Přicházejí další, na plácku před domem se hromadí většinou terénní auťáky a na stolech plechovky s pivem, lahve whisky a podivná australská specialita – kartónové krabice, řečené "kásky", které obsahují překvapivě dobré australské víno. A samozřejmě kytary a banja... a najednou je z toho slezina, stejná jako třeba u Petříků nebo u Kalendů. Zpívají se staré trampárny, ale i kidovky, Tony Linhart, písničky Brňáků (...jak jinak – Brňáci zřejmě drží myšlenku trampingu nad vodou nejenom v Evropě, Americe, Kanadě, ale i v zemi klokanů... ) a samozřejmě dochází na hobousárny, které ti Australáci ovládají – k naší radosti – líp než my. Je to krása a pohoda a všichni mluví jeden přes druhého a hustěj do nás krásný povídání o řekách, které tečou dolů i nahoru, o třímetrových žížalách, a tuhle mi zase Buben nabízí zaručenej recept na vaření piva z plechovky, v který je všechno potřebný, a z druhý strany mi Luiza šeptá "tady se v létě i ženská potí jako prase... " a Žabák neodolatelně líčí, jak před léty jako novej přistěhovalec vyráběl sulc do igelitovýho pytle a opařil sousedku... A když se kolem druhý ráno loučíme, víme, že jsme tady dobře. Že jsme přivandrovali do správný země a mezi správný lidi.

Teď však nechme promluvit také Wabiho...

Nejprve na otázku: Jaká je Austrálie očima trampa a muzikanta?

Očima trampa, tedy českého, protože jinej na světě není, je Austrálie země zaslíbená. Když si odmyslíte automobil, což je tu naprostá nutnost, je to prostě nádhera. . Celý ten široký pás východního a jižního pobřeží je pro trampy ráj. Jsou to subtropy, nepotřebujete tam nic teplého, stačí jeden svetr (slabší) a jeden spacák a můžete se potulovat 5 let a pořád tu Austrálii neznáte, protože je obrovská. Když jsme nad ní letěli, uvědomili jsme si, co to je za kontinent a jaké má obrovské možnosti. Letěli jsme 8 hodin tisícikilometrovou rychlostí ve výši 10. 000 m, a já vás upozorňuju, to jste nezažila, a nikde to taky nezažijete. Já jsem viděl vlastníma očima každý detail ve výši 10. 000 metrů na Zemi, protože je to tam naprosto čiré, Alice Springs – centrum Austrálie uprostřed pouště. Tam je naváděcí trasa – takže to je Sydney, Alice Springs a Singapur přes ostrovy. Dodneška vám mohu říct, jak mají letiště, jak tam mají cestičky. Viděl jsem však také 12 pokračování australského seriálu v televizi důstojníka armády – specialisty na přežití, který ukazoval v každém půlhodinovém díle, jak se dá přežít v poušti. Protože Austrálie je v podstatě poušť. Jak se dá přežít, co se dá jíst, jak se chovat. A teprve pak si člověk uvědomí, že sice ano, pro trampy ideální, ale když nemáte benzín – zahynete, když nevíte, jak se uživit – zahynete, když nevíte, kam máte přijet, kdy tam přivezou barel s benzínem – zahynete. Musíte vědět všechno, abyste mohli v poušti přežít. Jste svobodný člověk a nikdo vám v putování do pouště nebrání, ale je to vošajstlich, jak se říká správně česky. Je to nebezpečné...

Já bych nerozlišoval trampování a zpívání. Měli jsme o v jednom zátahu. Zpívali jsme v Sydney, kde bylo více Sokolů, tedy emigrantů z té první vlny, a pak v Melbourne, kde byli spíše ti z roku 68, z okupace sovětskými vojsky. Tedy ti mladší. Bylo to znát i v atmosféře, v Melbourne to bylo trošku rozvernější...

My s bráchou jsme se pohybovali tam, kam nás pozvali kluci, kamarádi, a přehazovali si nás jako horký brambor. My jsme neměli ani minutu čas, byli jsme tam asi 40 dnů. A bylo to od kamaráda ke kamarádovi – Sydney, Melbourne, tadyhle a tadyhle a pořád v jednom kole. Každý nám chtěl ukázat co nejvíc. Našli jsme tam taky klasickou starou osadu, poblíž Sydney. Lidé si tam přitáhli přívěsné vozy, neboť tam nejde z něčeho postavit srub, podepřeli je kameny, mají tam ohniště, a jsou všichni moc příjemní, naměkko. Ta vzdálenost od Československa hraje velkou emoční roli. Ten stesk je opravdu větší, když člověk ví, že si domů nemůže jen tak zajet, jako odněkud z Evropy, nebo i z Ameriky – to je proti Austrálii co se týče vzdálenosti sranda! Den předtím než jsme přijeli, byli kluci na pohřbu sedmatřicetiletému klukovi. Vrátil se z návštěvy Čech, resp. Moravy, on byl Moravák, byl veselej, vyprávěl jak to tam bylo pěkný, jak to snad k něčemu spěje a druhej den - se zastřelil.

Říkali kluci, že k těmhle věcem dochází nezřídka... Říkáte kluci... kamarádi, nechcete uvést nějaká konkrétní jména?

-Tak takový enfant terrible v Sydney je Mikin Večerka – Moravák a Brňák jak noha. U toho jsme většinou bydleli. Taky jsme spali například pár dnů u tzv. Rumíčka (od rumu), což je Sosnovec, bývalý závodník na kole, který utekl z reprezentačního mužstva, protože tam byly nemožný poměry. Je tam také bývalý hráč skupiny Tennessee, Zachar Ivan (v Melbourne), Standa Mopbs, spisovatel, aj. Je jich spousta, pozval nás tam například Tom Sparkl. Ukázal nám moc zajímavý věci, například v Modrejch horách kopii obrovského Velkého bílého kaňonu, toho coloradského. Byli jsme tam na farmě, celé dny jsme stříleli, lovili, trampovali, je tam ráj...

Co vás v Austrálii nejvíc chytilo?

Co je na Austrálii nejkrásnější je – moře. A pobřeží: Jsou to sta a sta kilometrů prázdnejch pláží. Šli jsme tam s bráchou celej den a nepotkali jsme živáčka! Třicet kilometrů do Sydney. Jemný písek, skály, rackové, příroda, nádhera!

Ale abych nepovídal jenom o trampování. Byli jsme také v hlavním městě Austrálie Canbeře. A zažili jsme roztomilou příhodu. Máme rádi architekturu a šli jsme se podívat do moderního parlamentu. Mají tam velmi přísnou vstupní kontrolu. A my jsme byli předtím týden v buši. Nevypadali jsme zrovna moc úhledně,i kouřem jsme byli cítit. Já jsem navíc vyměnil svou čepičku za klobouk pravého bušmena (byl původně kožený z Valašska, bušmen je tam od roku 48), a oni nám předvedli prohlídku jakou jsme ještě nezažili. Zrovna tak důkladně nás prohlíželi při příletu do Sydney, protože ze Singapuru to je cesta drog. Lepší to bylo cestou domů, když jsem vezl pušku Winchestrovku, po které jsem celý život toužil a tam jsem ji dostal. V klidu jsem ji dovezl domů. Zašel jsem totiž v Melbourne za konzulkou – je to příjemná Slovenka – a ta mi za 10 dolarů na místě vyplnila potvrzení a popřála šťastnou cestu. Když jsem pušku přivezl do Prahy a v Ruzyni ji ukázal celníkům, spadly jim čelisti a říkali "člověče, jak jste to dokázal". To jsou takový ty poťouchlý skotačinky života, jak říká O´Henry. )

Co tedy nebylo jako doma?

Nemají tam věšáky. Vejdete, chcete si sundat sako, bundu a není kam. Tam je totiž teplo, bundy se nenosí. Taky jezdit vlevo je jiný, raději jsme to ani nezkoušeli. A hlavně – měsíc je tam obráceně, místo co tady ubývá, tam dorůstá a obráceně, nemluvě o hvězdném nebi. Dlouho jsme se pachtili po Jižním kříži, až jsme ho našli, měli jsme ho za hlavou. Nebo sníh v pravém létě (tedy v prosinci) v Hnědých horách.

Nebo: v Austrálii se neříká je to tak a tak daleko, ale: jedeš tři a půl hodiny stodvacetikilometrovou rychlostí a pak zahneš doprava. To je určení místa.

Mluvil jste se spoustou našich lidí. Jaké mají vědomosti o tom, jak to tu teď vypadá? Reálné nebo zkreslené?

Reálné, protože oni byli do toho reálu posazeni takzvaně natvrdo. Když se tam dopravili (většinou z Rakouska), neuměli jazyk a neuměli se o sebe postarat. To se museli teprve naučit. Že jsou osobnosti, že jsou samostatní, svobodní, že všechno záleží na nich samých, žádná sociální síť a tak. Oni to berou z tohoto hlediska a jsou optimisté, protože vědí, že se to dá naučit.

Většina Čechoaustralanů jsou na zemi pevně rozkročeni, drží svůj osud v ruce. Vědí, že to tady půjde k dobrému. Ta pěna , to je přece průvodní jev každé revoluce... Běžte se podívat na bývalou Obránců míru do Holešovic, tam je krámek vedle krámku, nepoznáte to. Začínají úhledné fasády domů, ale i slušné prodavačky. A je příjemné vědět, že i naši kamarádi v Austrálii se o změny zajímají a fandí jim.

Dalo by se ještě dlouho s Wabim Ryvolou povídat, a nejen to, i zpívat. Ale to se do časopisu nevejde.