K věci: Tenkrát po válce
Wabi
Člověk musí odněkud začít, když mu klepe na dveře svoboda. A musím vám říct, že daleko nejhorší je svoboda přerušovaná. Nejdřív zažijete konec druhé světové války, fašisti jsou konečně minulostí, jenomže ze svobody se můžete těšit jenom tři roky. A to ještě samozřejmě nevíte, jak strašně jste ve všem byli podvedeni.
Objímáte kluky, ušmouraný ze všech evropských front, na kterých válčili, kluky, kteří táboří ve vaší ulici a netušíte, že i oni spolu s vámi byli prachsprostě podvedeni. Jenomže teď o tom nepřemýšlíte, teď se radujete a všechno je jednoduché a prosté. Za tři roky dojde k puči, vydávanému následujících čtyřicet dva let za vítězství pracujícího lidu. A tak se podívejte na život jednoho člověka:
Narozený v roce 1935, čtyři roky v první republice a šest měsíců ve druhé, šest let okupace, tři roky svobody, dvacet let komunistické totality, necelé dva roky jakž takž svobodné po šedesátém osmém a zbytek do listopadu 1989 v takové křeči, že ze Západu to nemůže pochopit skutečně nikdo, kdo to neprožil. Jsou to pravdy těžko pochopitelné.
Ted' je mi pětapadesát let, ještě nejsem na kolenou, ale co nadělám se svobodou na konci života? Ke komu mám jit a říkat - poslyš, jak mi chce vaše strana nahradit můj celý život? Jak mi chce nahradit celý život, strávený ve vašem koncentráku?
To je samozřejmě blbost. Na nikom nic nechci, protože jsem slušný člověk a měl jsem zkratka smůlu. Měl jsem se narodit jindy. Jako milióny ostatních, Mohl jsem emigrovat. Mohl jsem něco dělat. Dělal jsem, jenomže tohle je a byla a zůstane moje země. Tady jsem se narodil, i moje žena i moje děti.
No jo, člověk musí odněkud začít, když začíná znovu žít svobodně. Tak třeba pětačtyřicátý rok. No hrůza!
Když už bylo všechno jasné a jak říkám, v naší ulici vyspávali opilci, první svobodnou po létech, Váňové a Sašové a Ivanové, pan Novák (tenkrát můj domácí) vzal pusku vzor 92, nasadil si na rukáv rudou pásku s dvěma písmeny RG (revoluční garda) a vstoupil do dějin. Postavil se před Obecní úřad a když proti němu jel automobil (v té době něco nevídaného), ze strachu vystřelil a stal se hrdinou. Potom sehnal partu lidí stejného ražení, vyrazili do pohraničí se zrekvýrovaným náklaďákem na dřevoplyn (ukradeným samozřejmě nějakému chudákovi řemeslníkovi ve jménu REVOLUCE) a vrátili se asi za pět dní naloženi koberci a lampami a bůhví čím ještě - (jak si to má člověk pamatovat, když mu bylo deset let - ale ty koberce vidím jako dneska).
Těmto lidem se začalo říkat RABOVACÍ GARDA a bylo to výstižné, jako ostatně všechno, co prostý lid této země kdy ve vypjatých okamžicích své historie vymyslel. Ti lidé totiž jako hyeny rabovali v opuštěných domech po vysídlených Němcích.
Zvláštní na tom je to, že jsem je potom potkával, opředené zásluhami a možná i plechovými prsami, ve funkcích, kdy nám obyčejným občanům dávali jasně najevo, že oni tu republiku snad dokonce i zachránili. Můj názor je takový, že luza zůstane luzou i když se převlékne do rudé barvy.
Pro dokresleni situace vám mohu říci, že při měnové reformě v roce 1952 jsem byl nasazený jako student průmyslovky na Kladně právě do své rodné obce, kde jsme občanům vyměňovali jejich poctivě, celoživotní prací vydělané peníze, za nic neříkající a v to době za nic neplatící papíry s obrázky tehdejších mocenských symbolů.
Lůza z ulice, která se chopila moci, opět prokázala svou naprostou, myšlenkou nedotčenou bohorovnost - nestarala se o to, že vzala peníze těm, kteří jediní v této zemi pracovali, nestarala se ani o to, že moje máma dostala za celoživotní šetřeni pětníku k pětníku ubohých tisíc šest set korun.
Šetřili s tátou proto, aby nám umožnili rozjezd do života. Tedy mně a brachovi. Potom ovšem se můj táta stal přes noc členem STRANY (byl totiž sociální demokrat a STRANA ho spolkla s tím, že může odevzdat legitimaci. Tak on ji odevzdal. Řekli mu: Ale Pepo, vždyť ty si to rozmyslíš).
Nerozmyslel si to, protože to byl člověk, ze kterého do dnešního dne čerpáme morální sílu jak Miki tak i já. Začal proti tomu bojovat a mně samozřejmě říkal pravdu. Skončilo to tak, jak to v té době skončit muselo. Táta dostal dva roky a já, protože jsem byl v gymnáziu a mezitím přišel Rudý děda, což byl samozřejmě kdo jiný než Zdeněk Nejedlý, jsem dostal jenom podmínku (také na dva roky). Rudý děda nás vyhodil ze sekundy a zahájil svou éru Jednotné školy, kterou do dnešního dne celý národ splácí svou nechci říct naprostou, ale přece jen do určité míry masovou neartikulací, neschopnosti vyjádřit se, ztrátou identity krajových zvláštností, nepřeberným bohatstvím blablabla keců bývalých nomenklaturních pracovníků - jen si vzpomeňte: "Soudruzi a soudružky, v dnešní době rozvinutého sociálizmu" - (ano, psali socialismus dokonce se zet, protože si mysleli, že tím přibližují jazyk lidu). Víte, co tato luza, tento sbor naprosto neschopných stvůr dokázala s naším národem udělat? Ví to někdo z vás? Takže tohle člověk nezapomene, to by muset nejdřív asi umřít. Ještě jednu vzpomínku, jak ji mám na konec války.
Protože jsem byl nejstarším ze sourozenců, jezdil jsem s mámou do vesnic mimo Kladno, abychom tam za tabačenku a třeba i útržky na textilie z potravinových lístků.nakoupili to, co tenkrát nebylo: prachobyčejné jídlo. staženého králíka, pár vajíček, pytlík mouky. Táta, kuřák, měl od Němců na potravinovém lístku dokonce čtvereček, kde bylo napsáno, že si muže koupit sto cigaret, říkalo se tomu tabačenka. Kdo měl rodinu, měnil i tabačenku za jídlo. Na hromadu hnoje kladu i všechny tyto věci. Třeba i to, že moje máma musela jit do Poldovky na gránich, zavážet na tři šichty uhlí do kotlů, aby nás mohla vůbec udržet na škole - mně na průmyslovce a bráchu na keramičce. Taková malá vzpomínka na lidi a časy po válce. Taková malá vzpomínka na věci, které se skutečně staly. Člověk musí zkrátka odněkud začít, když začíná na sklonku života zase svobodně dýchat.