Články, které napsal Wabi a Miki Ryvola v Mladém světě  

Jednou   Táborový oheň 8/67 Mladý svět
Wabi

Jednou tě pozvou tvoji kamarádi ven a ty náhle zjistíš, že jsi docela zapomněl na to, co dovedou tvoje ruce. Uchopíš tedy sekeru a v potu tváře napínáš svaly, aby dřeva bylo dost a večeře brzy uvařená. S rozkoší natáhneš chřípím vůni hořící pryskyřice a vykonáváš vážně celý ten obřad večerního ohně. Doma, když svlékáš košili, ti na parkety vypadne jehlice. A to je konec tvé svobody. Jehlice je šamanovo kouzlo. Stále tě potáhne tam, kde voní borovice na okraji lesa, kde potoky hučí v temných zátočinách a muži jsou drsní, ale féroví. V neděli večer se budeš pomalu vracet městem, kde jsi dříve bezcílně bloudil a beznadějně se nudil. Budeš vonět kouřem a tvé nohy obuté v těžké obuvi se budou těšit na odpočinek. Jehličí je šamanovo kouzlo. Zavoní ti jak vlasy tvé první lásky.

Hej kamaráde   Táborový oheň 9/67 Mladý svět
Wabi

Hej, kamaráde — znáš vůni větru, který vane na konci zimy a přináší s sebou jaro, schované už, tam někde za kopci ? Ten vítr je kouzelník. Způsobuje mihotavé večery, rozšiřuje tvé chřípí očekáváním podivné touhy a radosti, naplňuje tvé oči azurovou modří březnového nebe.

Znáš vůní pánve osmahlé nesčetnými táborovými ohni, zprohýbané a s držadlem vyleštěným tvou rukou? Zvoní samou nedočkavostí, stýská se ji po důvěrných rozhovorech se smrkovými poleny a po nejlepším příteli - slanině.

Ty víš, že toulání je tvůj život. Dokud jediný kout ještě zbude, který jsi nepoznal, budeš se zachvívat nedočkavostí při spatření prašné cesty.

Až tě tedy vytáhne opět slunce a vítr ven a ty usedneš u táborového ohně zavolej lesu a přírodě svou výzvu. A ráno, až tě probudí ptáci, rozběhni se tam nahoru do stráně - a dívej se...

... a v sobotu   Táborový oheň 27/68 Mladý svět
Magi

...jsem se levou rukou chytl držadla, až mě vzala křeč, pravou vytáhl uzdu na stupátko, ramenem nadhodil klouzající kytaru a zatímco dole se rozběhl pás štěrku, z posledních sil jsem rozrazit dveře a po hlavě vpadl do tmavého vagónu. Zhroutil jsem se na služební sedátko. Pak jsem se s ulehčením zadíval oknem do podzimní tmy. V té chvíli se dostavil intenzivní pocit, že v tomhle světě už pro mě není místo a že Velký Manitú na mě definitivně zanevřel - tam, kde se měla míhat světla jatek a dunět přejezd přes výpadovku, běžely nějaké rodinné domečky a pak se podle oken natáhla pole. To byl konec - seděl jsem v jiném vlaku. Začala jedna z nejkrásnějších - ano, nejkrásnějších sobot. Jaké jsem kdy na svých toulkách zažil. Na nejbližší zastávce vystupuji. Dřevěná chaloupka skrývá pána v modré čepici, který se právě chystá odejít. Vysvětluji mu svou situaci. Mlčí, pak mě bere za rameno a vede za dům. Tam stojí moped. Dosud mlčky modrý pán zavrtí nohama, moped zaprská, pan ukazuje za sebe, kde se na blatníku usadilo miniaturní placička z plechu. Omámen usedám. Moped zařve a kupodivu jedeme. Po desetiminutovém rodeu stojíme před domkem. Pán, stále mlčky, opírá moped o zeď a vchází do dřevěné kůlny. Za chvilku se v kůlně rozehřmí motor a zasvítí mohutná světla. Vyjíždí podivný obludný vůz, ve kterém matně tuším automobil chicagských gangsterů z konce dvacátých let. Již mě nic neudivuje, zcela klidný usedám vedle apokalyptického jezdce a bořím se do proděravělého čalounění. Vůz s hvízdáním vyráží "Kam?", zachraptí modrý muž své první slovo toho večera. Vysvětluju a používám civilní údaje. "Ohájo, he", zachroptí jezdec podruhé a třeští oči do tmy. Starodávný tachometr zvolna leze přes stovku. "Jóóó!", řvu do svištících ventilů a burácení urvaného tlumiče a už se vůbec ničemu nehodlám divit. Po hodině je ticho a stojíme na pasece vedle Ohia. Mlčím a přemítám o lidské omylnosti, o jistotách, které padají, o lidech, které se asi nikdy nenaučím znát. Pak lezu ven, modrý pán pronáší třetí a poslední slovo toho večera "sem sme jezdili před třiceti lety", vím, že děkovat nemá cenu, potom už bouře motoru slábne za lesem, potácím se k ohni a vím, že tuhle sobotu mi nebude věřit ani vlastní máma.

... a v sobotu   Táborový oheň 27/68 Mladý svět
Magi

...jsem konečně pochopil, co to je civilizace. Přišel brácha a povídá. "Již dosti proklatých dopravních prostředků. Soudím, že jsou příliš barevné, přepravují příliš mnoho lidí, troubí a odporně zapáchají". Byla to na něj dost dlouhá řeč a tak se nedalo nic jiného dodat. Hodil jsem usárnu na hřbet a šli jsme.

Na náš starej kemp se jinak nedostanete, než po silnici a potom kus přes pole a lesem. Podotýkám, že pěšky. Bylo nám fajn, kopali jsme do šutýrků, popovídali si s pošťákem no kole a jedna babička měla starosti, jestli nedostaneme úpal. Tak jsme ji pomohli s rancem trávy a zastavili se na pivo. Na kempu bylo všechno pod trávou, bóže, kdy jsme tu byli naposled. Rozehráli jsme koncert ohně a něčeho do žaludku (brácha je specialista na amolety), poslední cigarety ve spacáku a protivného drnčení zdrhovadla. Druhý den známá místa a tak - vždyť to znáte sami nejlíp.

Nechtělo se nám zpátky, ale čočka už pomalu žloutla a tak jsme nahodili usárny. Už z dálky byl slyšet od silnice podivný hukot, jako by se stěhovali brabenci. Těžký oblak modrého dýmu se válel nehnutě nad vozovkou, hukot zesílil a přešel v nesnesitelné burácení, když jsme došli až na asfalt. To, co jsme potom zažili na cestě domů ( bohužel, jenom po silnici se dostanete z našeho starého kempu ), nechci už zažít nikdy v životě. Byla neděle večer, auta se vracela do města. Kolem nás se míhaly podivné plechové bedýnky se zasklenýma očima, mhourajícíma unaveně na dva bláznivé trampy s dlouhejma báglama. Ne, nestopovali jsme, od jisté doby je to pod naši důstojnost. Jenom se nám zdálo, že těch aut je nějak moc. Jsou příliš barevná, hlučná a odporně zapáchají. Než jsme ušli těch osm kilometrů, ztratila se v nás úplně ta radost z netknutého starého kempu, osadního brabeniště a dvou dnu v nádherné přírodě.

Nemohli jsme dýchat, písek nám skřípal mezi zuby a těšili jsme se (prvně!) na náš panelový, typizovaný stroj na bydlení. Za celých těch osm kilometrů nebyla volná chvilka. Nebyl okamžik bez projíždějícího vozu. Neustálým smrdutým proudem se kolem nás sunuly plechové krabice na štěstí. V dálce svítilo město, do kterého se vracela armáda podivných, odlidštěných bytostí.

Takže jsem si plnými doušky nabral vůni civilizace.

... a v sobotu   Táborový oheň 34/68 Mladý svět
Magi

...mě nad třemi dopisy tří pravověrných trampů Wrecka, Billa a Bejbyny napadla podivná otázka: co je to vlastně tramping? Už slyším ten pobavený smích. Jenže poslyšte - tramping je rozžhavený vzduch, zaprášená silnice bez konce a krvavý puchejř z neprošlápnutých kanad. Tramping je, ale taky Ruty šuty Arizona, sípěná ve tři ráno v hospodě u řeky. Tramping je dusné ticho před bouří a první kapky, pleskající na střechu seníku. Pstruh v ruce pod cedulí "Chytání ryb pod pokutou" atd. Lok a půl teplé vody z poslední feldflašky pod vrcholem Kriváně. Dlouhé hodiny s očima Velkém voze. Potlach s dechovkou, pivem, rachejtlemi a benzínem v táboráku. Tramping jsou podezíravé pohledy a slabikovaní občanek na ranním nádraží. Pampelišky na loňském ohništi, opuchlé prsty od kytary, opuchlé oči od kouře. Nebo od pláče. Spokojenost nad hromadou dřeva na večerní oheň. Spokojenost nad červeně nalakovanou chatou. Štěstí nad faktem, že voní jehličí. To všechno a tisíc jiných drobností je tramping. Přesto nikdo z nás neumí odpovědět na tu podivnou otázku. Jak také odpovědět, aby přikývl bělovlasý pard ve vetchém srubu, kamarád usínající pod širákem i zelené trampule, rozdmýchávající svůj první táborák? Těžko - slyším chechtot zlého trampáše Klobana. Napadá mě odpověď, která určitě není dokonalá, ale která je asi nejblíže pravdě: tramping je svoboda. Svoboda bez anarchie, svoboda, kterou jsme si zachovali i v dobách "temna", svoboda, které by se od trampů mohli učit i mužové, kočírující řítící se dostavník našeho státu. Svoboda i v různém výkladu trampingu. Taková svoboda, že i já zde nebojácně mohu prohlásit, co znají jen mí nejdůvěrnější kamarádi - že pro Magiho tramping je ten jeden šutr na stezce ze Skryjí na Týřov, za kterým se rok co rok shledává s dvacet čísel dlouhou bedlou jedlou...

... a v sobotu   Táborový oheň 39/68 Mladý svět - pár dnů sovětské okupaci
Wabi

...jsem seděl obrácený zády k oknu, protože se mi nechtělo nic dělat, ani ven mi to nelákalo, přišla na mne melancholie a to je vždycky zlé. Koukal jsem do prázdna. Zrovna si zapaluji cigaretu, když někdo zaklepal. Jdu tedy pomalu ke dveřím, ale najednou mi došlo, že klepání přišlo od okna! Prudce se otočím a ztvrdnou mi rysy: za oknem sedí veliký černý pták, mhourá na mne potměšilýma očima a jak tak stojí na jedné noze, tou druhou na mne kývá.

Konečně, proč ne. Proč by nemohl veliký černý pták sedět za mým oknem a kývat na mne nohou, ne? Tak jsem otevřela pozval ho dál. Slušně pozdravil, usedl na stůl a já mu nabídl cigaretu. Nekouřil. Pochopitelně, ptáci přece nekouří. Ptám se ho, co mi přinesl a s kým mám tu čest. "Maškl demja erbátam", tak nějak to znělo v jeho řeči. A že prý, jestli bych s nim neletěl, že mi chce něco ukázat, jo, tak to by se mi docela zamlouvalo, myslím si a vylezu mu na hřbet. Vyrazil okamžitě, ani jsem nestačil shýbnout hlavu a praštil jsem se o plintrám.

Letěli jsme dolů na jih a já se držel jak klíště. Krajina se začala měnit, začaly kopce a lesy. Přistál u malého potoka, ze smrku kapalo a cítil jsem houby. "Šumela bystrán kivete," povídá pták a ukazuje mi nahoru, proti vodě. Tak jsem se s ním rozloučil a vyrazil tam do té stráně, kousek po rovince a znovu do kopce, malá zatáčka a jsem tam.

Na tmavé mýtině praskal vohýnek - čmouďaček. Kolem polehávali ptáci - trampové, pekli si žížaly na klacku a vypadalo to, že se asi ráno nemyli. "Ahoj", povídám, sednu si mezi ně, koukám, co se bude dít a vono nic. "Za koho lítáš?", zabrumlá ten vedle mne. "Já jezdím za ...", chtěl jsem říct, ale podívám se na ruce a vidím, že mám křídla. Tak jsem si vzal žížalu a jenom jsem zamhoural blankama na očích.

Teď tedy lítám za velké černé ptáky.

... a v sobotu   Táborový oheň 40/68 Mladý svět - stále pár dnů sovětské okupaci
Miki

...někde uprostřed mlhavého lesa klepne mrtvička první list, druhý, třetí listy se zachvějí a krouživě poletí vzduchem, až přistanou na vlhké zemi, jako první hlídka dešťů, plískanic, sychravá a zimomřivá, jako předzvěst studených nocí a skomírajících ohňů. A bude těch listu přibývat neboť přišel měsíc padajícího listí.

Jedno člověk musí uznat - říjen je koumák. Láká nás do lesa i když představa ohně v krbu a "horkého grogu číše plné" je rozhodně příjemnější než promoklý spacák a kapička u nosu. Láká a láká a daří se mu to, kdypak se taky trampská bota projde po koberci červenožlutohnědozlatém koberci, který nám říjen úslužně a rafinovaně prostřel až na kemp.

A tak trampule šustí a brodí se tím peršanem z trosek letní slávy olepen babím létem a prosycen pohřební vůní. Hlasy se divně a dutě rozléhají, z mlhy blýskají přízraky mokrých kmenů a z houštin přichází teskňák, ahoj, kamaráde našich blátivých toulek. Teskňák, který objevil, popsal a zařadil můj přítel Kapitán Kid, plouživý stín teskňák, na který však marně, marně hledal lék nejenom Kid, teskňák s vlastnostmi mlhy nebo pouštního písku, který zaleze i pod nehty a do kytary, která se vzpouzí hrát v dur a vyráží ti trsátko z ruky když se pokusíš osadě zvednout náladu. V sobotu tedy někde uprostřed mlhavého lesa klepne mrtvička první list října osmašedesátého roku. Až vystoupíme z vlaku - už do podzimní tmy - zašustí nám závěj pod kanadou. Potom půjdem tam, kam každého podzimu, budeme mluvit tiše a budem zase všichni, jako před rokem, bude nám drobet smutno, ale budem spolu. A večer u mrňavého ohně ze tří dřev budem vymýšlet tak jako loni a předloni zázračný elixír proti teskňáku a jako loni i předloni se pozdě k ránu shodnem na tom jediném medikamentu, který se jmenuje JARO...

Kolem bude mokrá tma prvního říjnového kempu osmašedesátýho roku. Z usínajících stromů bude tou mokrou tmou padat listí. Na vyhaslé ohniště, lehounce zazvoní o struny kytary, bude padat do potoků, na spacáky, na tisíckrát prošlapané cesty. Padat i na helmy, pancíře a děla. Neboť přichází měsíc padajícího listí podivného roku 1968.

Vždycky znovu   Táborový oheň MS 51/82
Wabi

Vždycky na to myslím, když přijedu po nějaké době na náš starej camp. Myslím na to, jak jsem netrpělivými prsty balil doma na koberci usárnu, vytřepával z celt jehličí a uvadlou trávu, snažil se dostat bágl do správný polohy a tvaru, myšlenkami už ve vlaku u kluků, u kamarádů...

Po válce to bylo úplně jinak. Měl jsem ukořistěný tele, kapsy plný nábojů, který jsme v klukovské pýše házeli večer do ohně, zalehnutý za stromama a netušili, že sladká náhoda tenkrát nedala, aby někdo z nás zůstal s prostřelenou lebkou.

Ale strmé stráně našeho klukovství zůstaly navždycky zadřený pod nehtama každýho z nás, kdo to prožil. Záviděli jsme klukům, který byli starší, šeptem jsme si sdělovali tajemná jména osad, nabitá hvězdnými pojmy jako Bob Hurikán, Wimpy, Brill, Jenda Korda, Tony Hořínek, Tony Koukal, Mirka Vostrý... Měli jsme kytary po otcích, ale byly pro nás jenom doplňkem toho, co jsme cítili a nikdy, nikdy jsme mezi sebou o tom nehovořili.

Jaro v nás probouzelo tytéž pocity, jako v každém jiném klukovi (o holkách nevím, vždycky mi připadaly trochu mimo) a tykali jsme si se vším, co představovala v té době příroda. A samozřejmě ten věčně neukojený pocit romantiky, nově objevovaného světa pár kiláků za městem a vědomí, že já to budu, kdo něco objeví, kdo bude první, kdo zvítězí...

Jenomže léta jdou.

Kdepak je moje tele.

Kdepak je můj první, mojí mámou s láskou ze dvou dek sešitý spacák. Kdepak je Bob Hurikán, Mirka Vostrý...

A tak na to vždycky znovu myslím, když přijedu po nějaké době na náš starej camp. Jestlipak všechny ty starý mužský pocity ještě jsou mezi mužskejma. Jestlipak ta příroda dává mužskejm pořád ještě ten správnej gajst?

Quien sabe...

Trampské řemeslo   Táborový oheň MS /
Magi

Ještě jsme ani nedorazili na kemp a voda nám tekla i z uší. Jenže tenhle kemp je prvotřídní - nízké smrky s hustými větvemi a hromady jehličí. Lepší než deštník! A tak jsme se opřeli o kmeny, uvařili čaj a sušili horaly a mantly. Pepulda preludoval na kytaru a mně najednou přišlo, jako bych to už všechno někdy prožil. I s tím deštěm, čajem, řečma a kytarou. Snad i stejná písnička to byla. A věděl jsem, i co přijde potom - vybalíme spacáky, trochu řečí okolo, oheň, něco k jídlu, pár písniček a zase ahoj za týden!

Už je to tak. Kdysi, když jsme začínali jezdit, jsme se naučili tomu zvláštnímu trampskému řemeslu, drobátko jsme zpohodlněli a málokdy ze zakořeněných zvyklostí vybočíme. Stejné kempy, obřad ohně a jídla, stejné písničky, řeči - zkrátka řemeslo. Sice třeba dobře dělané, ale přece jen řemeslo. Něco by to chtělo, ale co?

Když jsem došel v myšlenkách až sem, vstal jsem a za podezíravých pohledů kamarádů se rozběhl v tom dešti do protější stráně. Tam jsem zařval jako tygr a schoval se. Byli u mne za chvilku, ale nenašli po mně ani stopu.

Honili jsme se po lese až do tmy a k večeři uvařili čaj z jehličí. Místo stanu jsme si udělali chatrč z jehličí a klestí a k snídani dusili maso v setoňáku. Celé dopoledne jsme pak hledali zvláštnosti okolo kempu a vítěz, který našel krásnou kravskou lebku, dostal za odměnu úkol připravit na příští sobotu stopovací hru. Nezpívali jme ten den vůbec nic, a tak jsme si teprve ve vlaku s chutí zapěli ty dávno nezpívané. Na slezině jsme se rozhodli, že se naučíme deset nových písní. V sobotu zkusíme lívance. A abych nezapomněl - podívali jsme se do mapy a příště jedeme do úplně neznámých lovišť. Nějak nás to všechny znovu chytlo. A o to přece jde, ne?

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...už byl les neobvykle tichý, stopy pneumatik nedělních výletníků zmizely v závějích listí a cesty se houpaly pod promočenou botou. Příroda zalezla do rezavého spacáku. Není daleko chvíle, kdy zatáhne stříbrné zdrhovadlo jinovatky definitivně a usne docela. Mluvíš polohlasem, našlapuješ tiše a podivné světlo ti připomíná chrám, jen ptáci ještě občas prožívají cestovní horečku a vzrušeně křičí. Máš se co ohánět, abys do setmění stihl ukuchtit večeři. Moc vystrkuje chladné ruce, ještě když je slunce na obloze. Už to není sváteční srpnová noc, neklidná, teplá, plná hemžení. Rychle ubývá komfortu hotelu pod širákem a staré celty přicházejí ke cti. Sedíš dlouho u ohně, znovu objevuješ jeho krásu a dychtivě lapáš každou kalorii tepla, která je k ránu tolik milá. Už je to tu. Čas mlhavých závojů, plískanic, promáčených kanad a ochraptělých písniček. Čas dlouhých křupajících ranních kaluží a loučení se s lesy.

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...bude všechno stejné jako ve stovce nebo tisícovce sobot předtím. Docinkají lžíce a ešusy, z lesa to zastudí, začneme ladit kytary, chvilku potom zapraská sobotní oheň. Okamžik, na který se těšíš týden co týden. Jen tuto sobotu to bude přece jen trošičku slavnostnější - zapálíme poslední oheň před jediným svátkem, který trampové v přírodě slaví...

Ze všech začátků jara, na něž svatosvatě přísaháme od začátku února, jakmile jen někdy oschnou chodníky, je tenhle začátek jediný pravý a neporazitelný. I když zarytí pesimisté chmurně prorokují dubnové mrazy a květnové chumelenice, ani plný spacák sněhu už nevyvrátí tu vzrušující a skálopevnou jistotu jednadvacátého dne měsíce vran: JARO JE TADY ! A tak v neděli, až půjdete večer spát, nezapomeňte natáhnout budíka na 2 hodiny 53 minuty středoevropského času - jaro se sluší pozdravit třebas trochu ospalým ahoj!

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...jsme byli na Šumavě pod širákem. Tedy ne pod ryzím širákem, protože jsme si z měkkého sněhu ukutili iglú, do kterého se nás naskládalo dost pohodlně pět. Ale to jen na okraj - chci vám hlavně povědět, jak nádherné dva dny jsme tam prožili a nalákat vás na sobotu ven. Je už skoro konec zimy (neříkám letos už kolikátý, ale to je fuk), potoky bobtnají a vylézají nad led, v noci šustí v lese padající kapky, sníh je tvárný jako hlína a dá se z něho při troše fantazie postavit všechno od luxusního eskymáckého paneláku až ke kompletnímu indiánskému kempu včetně totemů. Paseky jsou stopařskou příručkou, z korun stromů to křičí, nadává, povykuje, starý dobrák Les je celý nervózní - prostě jaro se blíží a nic ho nezastaví. Přísahám, že stojí zato tuhle vzrušující chvilku mezi zimou a jarem chytit. Je krátká, ale kouzelná. Jenže neváhejte - za čtrnáct dní už také může být pozdě!

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...jsem nemohl jet ven, tak jsem začal přemýšlet, jaké je to kouzelné slovo, na něž se člověk těší vždy a znovu každé pondělí.

Jeden si představuje partu u mariáše, jiný fotbalový stadión, někdo nemůže žít bez vody, holubů, králíků, ryb a vím já čeho ještě.

Nám kupodivu stačí představa bílé prašné cesty, lesa, údolí, praskotu táborového ohně a poslední cigarety ve spacáku pod hvězdnatým nebem. Kolikrát už se mne ptali - prosím tě, co z toho máš? Revma, kašel, rýmu, jsi špinavý, utahaný, lidi se od tebe odtahují... Jenže vysvětlete člověku, který jezdí dva kilometry do práce vozem (je to přece rychlejší, ne?), že právě to vás na tom láká. Ty zmoklé kempy, na kůži promočené maskáče, kanady praskající od neustálého sušení a máčení, nohy unavené po vysilující cestě, mozoly od sekery, ždímání spacáků...A čím je člověk utahanější, tím větší rozkoší je každá další sobota.

Nevím jak vy, ale já jsem si vlastně ještě nikdy na kempu neodpočinul. Mohl bych teď krásně zakončit citátem o aktivním odpočinku. Byla by to pravda, ale ne celá. Protože být trampem, to není jenom to, o čem jsem snad psal, to je schované někde v nás, začíná to asi bez řečí podanou cigaretou u ohně neznámé party, čistým nebem a široce rozevřenýma očima.

Tak takovou jsem měl, představte si, sobotu...

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...mě trochu píchlo u srdce nad zažloutlou fotografií s ulámanými rohy. Hlouček trampů v maskáčích, vpředu jakási rozmazaná postava se naklání nad malou knížečkou, má kožený kabát a na rame-nou pár plechových hvězdiček a ten trampík před ní, co si zrovna čistí brýle, to je José. Návštěva policajtů v kempu, někdy na začátku šedesátých let. Říkalo se tomu tuším perlustrace, ale pro nás to byla šťára a vzpomínám, jak právě Josého to vždycky strašně vyvádělo z míry. Už s náma dvacet let nejezdí, ten dobrák s rozpačitým úsměvem a nešikovnýma rukama. Odešel na ten nejdelší vandr a mne takhle v sobotu nad starou fotkou najednou napadá, co by starej tramp José říkal dnešku, kdyby ho Manitou na pár dní pustil mezi nás...

Plakáty v ulicích zvou na koncerty, festivaly, Porty a trucporty. Umně nabízejí osvědčené bardy i začínající kapely "ještě vonící táborákem...". S voláním plakátovacích ploch úspěšně soutěží kolportéři trampských týdeníků, čtrnáctideníků a měsíčníků, stánky jsou obloženy pestrým výběrem trampských zpěvníků a jiných zálesáckých tiskovin v široké námětové i cenové paletě. Slušné noviny se neobejdou bez trampské rubriky a zejména lákavých inzerátů - vedle obligátních reklam na trampské kalhoty, košile a maskáče jsou zde k mání "orig" US uniformy, "téměř orig" uzdy a samozřejmě nechybí ani příslušné služby - vyšívání domovenek, osadních vlajek, výroba placek a camrátek, ale i ne-zbytných osadních razítek, dopisních papírů i ""ryze trampských pohlednic". Bývalé monopolní gramofonové společnosti soutěží zadýchaně s trampskými firmami v nabídce trampských elpíček a kompaktů.Rozhlas kromě oficiální Radioporty využívá lstivě trampskou muziku v celostátním i regionálním vysílání jako atraktivní vycpávku, kdykoliv je třeba navodit příslušně romantickou atmosféru. Pozadu pochopitelně nezůstává ani televize - občas národ oblaží milounkým představením, kde v pravém lese u pravé řeky sedí praví trampové u skutečného ohně a hrají na opravdové kytary a ryzí trampské syntezátory, pějíce z playbacku originální trampské hymny téměř stejně dokonale, jako na doopravdickém trampském potlachu.Trampská nakladatelství nabízejí bohaté ediční plány a prodejny hudebních nástrojů kytary pro trampy (ovšemže z dovozu!) od šesti tisícovek výše. Trampské celebrity se míjejí na letištích a celnicích s kamarádským "ahoj!" při cestách na nebo ze světových či evropských turné a potlachů...

To bys koukal, José, starej kamaráde... Už nás netlučou pendrekama, už na nás nepouštěj psy. Už nás netahaj ze stanů. Už dávno nejsme psanci, jak ti to trochu komicky vždy vadilo. Moc bych za to nedal, že nás dokonce tak trochu potřebujou. Třeba jim to naše trampování už nepřipadá tak anachronický a dojemný, jak říkali. Zřejmě je za tím vším opravdo-vá láska k přírodě, romantika a takový to pravý trampský kamarádství - skromný, nenáročný, nezištný... Já ti nevím, José, uběhlo hodně let a doba je holt jiná.

A já takhle v sobotu sedím nad starou zažloutlou fotkou. Otočím ji a na druhé straně čtu drobet rozmazané Josého písmo:

"Když se ptáci přežerou, přestávaj lítat a zpívat..."

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...v noci se najednou roztrhlo nebe, k lezavé zimě, mléčné mlze a klacku, který mi seděl pod levou lopatkou, se přidaly kapky zvící zralé višně jako koruna všech slastí. Dali jsme kolena k bradě, celty přes hlavu a zjistili, že máme poslední sirku. Když ji Kloban třesoucí se rukou zapálil, samozřejmě zasyčela pod mistrovským zásahem zbloudilé kapky. V tom okamžiku mnou otřásla jistota - přišla chvíle, které na osa-dě říkáme s děsem v hlase "trampskej ráj". To je prostě situace, která už nemů-že být horší. Zevnitř zima a hlad, zvenku mlha a voda, mokré cigarety, nacucaný spacák, tři hodiny zrána, hospoda daleko, oheň bájnou vidinou. Prostě konec. Z této lákavé reality jsou jen dvě východiska. První - fofrem do celty, celtu přes rameno a pryč z těch prokletých míst, která se ještě včera odpoledne zdála nejlepším kempem v Evropě (konec Peteho citátu). Druhá možnost - zůstat. A nejenom to - uznat, že příroda je moudrá a podřídit se. Zmrtvit. Ztuhnout. Zdřevěnět. Pod náporem sadistických vymyšlenin matky přírody jsme tedy jako pod zrakem hladové kobry upadli v strnulost. Hodiny se sunuly, začalo svítat. Kolem páté ranní Boubelín dušeně zaúpěl a posunul se trochu výš. Zamručeli jsem na protest, ale když jsme viděli, že mu voda sahá až k hrdlu, odpustili jsme mu. Spacáky se počaly nafukovat. Středem kempu proplula kytara a Vendi bolestně zavřel oči - byla skoro nová. Pak se podivně zahoupal spacák skrývající Magiho, zdvihl kotvy a následoval kytaru tam, kde hučely peřeje v místě bývalého ouvozu. Zmocnilo se nás tiché šílenství. Kemp se začal stěhovat. Pak už nás všechny hřmící ouvoz přijal ve svou studenou náruč... pateticky zachraptěl Slim, hluboce si přihnul z obrovského hrnce grogu a rozhlédl se po vytřeštěných očích trampského potěru, který nás napájel už třetí hodinu. Trampulata vzrušeně poposedla. "Jó, kamarádi, bláznivej měsíc je bláznivej měsíc, ale hra je hra!" Slim si dolil hrnec. "Eště že nás voda vyhodila zrovna u hospody," dodal ponuře. "Prostě máme kliku, to je celý, no," řekl jsem do nevěřícného ticha.

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...jsem se doslech, že holky z osady Bonanza jsou povětrné ženy. A že Admirál Dik není žádný tramp, protože pije kofolu a kecá, že složil mnoho písní, které vůbec nesložil, akorát upravil a ještě zmršil. Pak jsem se ještě dověděl, že Harry z osady Star Kusot je podezřelý, protože píše do novin. A osada Žabáci vůbec zradila trampskou myšlenku, protože pozvala na tramp učitele s osmi pionýry a hráli s nimi nějaké blbé hry v lese.

Tak jsem si řekl, že už to jde s trampingem z kopce a šel jsem po stopách vyvrhelů. Tím jsem zjistil, že Kerry, co povídá o Bonanze, přišel minule k ohni rovnou z hospody, dobýval se do spacáku šerifce a dostal rovnou do nosu. Admirál Dík skutečně pije kofolu. Písně, které údajně zmršil, zpívají hlavně ti, co na něj nadávají. Harry z osady Star Dusot se chce stát novinářem už odmalička a Žabáci mi sdělili, že je teprve teď začalo čundrování jaksepatří bavit.

"Já šlapu krajinou a volný jsem jako pták" to zpíváme všichni. Každý by si tedy měl uvědomit, že se volnost nevztahuje jen na něj. Kdo si to myslí a hledá blechy na činnosti, na kterou sám nestačí nebo na vlastnostech, které sám nemá - patří mezi ty, pro něž si jedna osada vymyslela název "trampďour"!

... a v sobotu   Táborový oheň MS /
Magi

...se trampský nárůdek rozjede na první červencový vandr. S radosti opustíme příbytky zajištěné hromosvody, neboť stojí psáno již v pracancácích našich dědů: červenec - měsíc bouří. Hromy a blesky doplněné průtrží mračen jsou pro trampa vítaným zpestřením programu. Žel nebouří to podle Jaroslava Vrchlického jen sázavskými lesy a zdaleka ne jen v červenci. I v krutých únorových mrazech dochází k atmosférickým poruchám - mezi kamarády, mezi osadami, mezi námi. Je to potom paradox - utíkáme do přírody před přeorganizovanou společností, abychom se v klínu skal donekonečna přeli o tom, že ne ta druhá, ale jenom naše osada dělá ten nejsprávnější tramping,že správný tramp vypadá tak a tak, střídavě vykopáváme a zakopáváme sekyru proti neopaďourům, proti písničkám, které se "nemají" zpívat, proti osadám jezdícím jinam a jinak ...

Myslím, že měsíc bouří je nejlepším časem k malému zamyšlení nad účelností těchto "bouří v ešusu". Když to pořádně bouchne pár metrů od kempu, hrom rve uši a vzduch zavoní ozónem, i ten nejzavilejší milovník diskusí musí zmlknout. Protože ten, kdo se uprostřed rozzuřených živlů tetelí ne strachem, ale blahem - je tím nejsprávnějším trampem. Protože tam je doma - v dešti, bouři, vichru, nikoliv v kartotéce pod heslem "milovník přírody". Tak bacha na vysoký stromy a ahoj!

... a v sobotu   Táborový oheň 1/ červen 68 Mladý svět
Magi

...odpoledne tisíce rukou dotáhnou řemínky na uzdách a tisíce nohou vykročí na cestu - tak jako stovky sobot předtím, co tramping je trampingem a nad Velkou, Zlatou, Starou, Hadí a já nevím jakými ještě trampskými veletoky a potůčky bdí vlídné oko Manitúovo. A v sobotu, jako minule a loni a před třiceti lety, zapraskají vlaky pod náporem zmužilých traperských těl a večer se stovky hvězd zřítí do lesů a budou do rána svítit v nesčetných táborových ohních. Jako před týdnem zadrnčí kytary a smůla bude vonět a kluci a holky budou zpívat a tlachat a budou se mít rádi. Je to vlastně strašně jednoduché a přirozené a nic se vlastně nemění. Ale přece snad něco. Tuhle sobotu se asi už pánové s tolik známou žlutou páskou na rukávu nebudou plazit trním a bažinami, aby bdělým okem překontrolovali trampská ležení. Ani ty roztomilé gumové věcičky už asi nezasviští a u slavnostních potlachů kamarádi v klidu dozpívají Vlajku, bez štěkání psů a slavnostní iluminace policejních světlometů. Bude sobota a málokoho už napadne, že byla doba, kdy se za koukání do ohně platilo pěstí do zubů. Ba jo, už je to tak - něco se přece jenom změnilo. Jednou - a nejspíš zrovna v sobotu - lidi dostali konečně rozum. Takže v sobotu (nevím jak vy, ale u nás na osadě určitě) - to důkladně oslavíme!

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ červen 68 Mladý svět
Magi

...jsme se potkali na úvozové cestě nad seníkem. Ahoj, ahoj. Vítaná příležitost shodit na chvíli uzdu ze zad, vykouřit startku a dát řeč o tom zatraceným dešti, o nových kempech a drbech z okolních osad. A kdo by v té chvíli šel kolem, nepoznal by, že se sešly dvě osady, které se ještě nikdy předtím nepotkaly a možná už nesetkají. Betly, maskáče, kanady, domovenky na levých rukávech, uzdy o pár kil těžší deštěm - trampská "uniforma" z nás udělala jednu rodinu. Dokouřeno, oharky zasyčely v louži. Podali jsme si ruce, ahoj, ahoj, než se smrkne, musíme dojít...A znovu vrzání kanad, praskání větviček, přítmí lesa a pleskání kapek. Šlapeme dál, hlavou se mi pořád honí myšlenka na jejich domovenku.. A tak mě napadlo, že bych měl napsat na adresu těchto i mnoha dalších kamarádů: kluci, doba, kdy se nosila lilka jako výraz sympatií ke "zrušenému" Junáku, je pryč. Díky bohu a rozumu. Junáci se znovu narodili a s radostí pozorujeme, že se mají k světu. Myslím proto, že je na čase vrátit jim jejich symbol, na který mají právo jen oni - skautskou lilii.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ červenec 68 Mladý svět
Magi

...jsme se u ohně doslechli, co se nedávno přihodilo na "Židovce" u Bechyně. Kdo tam dosud nebyl, věř, že jde o malebný kaňon potoka zvaného Židova (někdy Žitova) strouha, ústícího do Lužnice, který je rok od roku vyhledávanějším turistickým rájem. Trampové, obvykle se nacházející v tamní jeskyni, chřadnou rok od roku beznadějí, s níž jsou odsouzeni sledovat pustošivé batolení masňáků. Snad nikde to tolik nebije do očí jako právě tam. Na malém prostoru se s nástupem jara začnou kupit sklenice, plechovky, papíry - a co nejhoršího - uniformované malé čtverečky toaletního papíru, jejichž přítomnost věští proměnu lesa v jednu velkou latrínu.

Jižané však nikdy nebyli třasořitky a - přišli na to! Nedávno, když se zase sjeli na "Židovce" za přítomnosti svého krajského šerifa Billa Codyho, znenadání vyhlásili soutěž o největší počet nasbíraných plechovek a jim podobného tovaru. Od toho dne se zase jejich Židovka stala kusem romantické přírody a masňáci se tu už necítí vůbec doma. Za ten nápad třeseme kamarádům jižanům pravici..!

... a v sobotu   Táborový oheň 4/ červenec 68 Mladý svět
Magi

...ráno jsme na obzoru zahlédli pruhovanou lajsničku komínu, pětihodinová cesta se smrskla na dlouhý stoupák kolem letiště a lidé ještě spali, když jsme šlapali po jitrně oroseném mostě do města. Jeden z desítek návratů do Bechyně, kde jsme prožili čtyři nádherné roky a desítky pěkných čundrů. Je to jako prokletí - jednou se musí vrátit snad i ten, kdo v tomhle mrňavém městečku nad Lužnicí prožil jediný den a noc. Nebylo nám moc do zpěvu, jak jsme se tak koukali kolem sebe. Ze středověkého domu, kde jsme byli na bytě, je obchod se zeleninou, betonová škatulata úporně soupeří s lesem, který město obklopuje, civilizace prolezla ospalé městečko jako červotoč. Nebylo nám moc do zpěvu toho rána. Odpoledne u řeky už nám bylo do breku. Ne pro vyschlou Lužnici. Vlezli jsme do Židovky, kterou pamatujeme v osmapadesátém zarostlou vysokou trávou. Utekli jsme. Viděli jsme hlučící mraveniště rekreačních měst, která se táhnou až k Červenému mlýnu. Nepotkali jsme a n i j e d n o h o trampa. Uskakovali jsme před hřmícími plechovými obludami a v třicetistupňovém vedru jsme šli v botách, protože ze zbytků trávy výhrůžně blýskalo Hovězí na divoko a Lunch meat. Nahlíželi jsme do stanů, kde syčely plynové sporáky a světélkovaly tranzistorové televizory.. Tak dost. Proč to vlastně vyprávím, každý z vás to moc dobře zná, píšete o tom ve svých dopisech, utíkáte před tím stejně jako my, pomalu se smiřujete stejně jako my. Jenže já o tom chci mluvit znovu právě proto, že jde o Bechyni. O Bechyni, o které se nám do dneška v noci zdává, o městě, které bývalo nejhezčí z nejhezčích a které pro nás - jistě nejenom pro nás - znamenalo oázu, azyl, kam se můžeme vracet, když se začne stýskat. O Bechyni a okolí, které si (jak si možná trochu sobecky myslíme) nezasloužilo osud Berounky, Medníku, Sázavy. O Bechyni, o které starý brach Majka Čech jednou věštecky prohlásil: "Za pár let tohle bude jediný místo, kde se bude dát žít..."

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ srpen 68 Mladý svět
Magi

...jsem po delší době s něhou v oku vzpomněl oněch starých zlatých průkopnických let padesátých, kdy jsme se ještě těšili soustředěné péči VB, která mimo jiné projevovala nevoli nad zašlými a zapranými písmeny US na roztřepaných tornách, provázející nás v dobrém i zlém skal a stepí divočinou. Ptáte se proč? Přišlo to na mě najednou a přiznám se, dost nečekaně. Poprvé jsem zapomněl na papíry a plechovky masňáků, na úšklebky a neporozumění spolucestujících v lokálce, na nevrlá slova průvodčí v tramvaji, na to, že jsme dlouhá léta přešlapovali - a ne vlastní vinou - na okraji společnosti. Naopak, dosud nepoznaný, hluboko na dně duše zasutý pocit, že k nim patřím - a nejen to - ale že je to moc dobře, že k nim patřím a že zrovna oni jsou to, s nimiž jsem se podepsal na vzkaz našim tam v Čierné nad Tisou. Sotva půl roku zpátky kdyby ke mně někdo přišel a začal mi povídat, že zrovna Češi a Slováci to budou, kdo stane tak důstojným způsobem na špičce světového dění a vynutí si úctu všech soudných lidí na zeměkouli, srdečně bych se mu vychechtal. A ejhle - zrovna my jsme to dokázali. V tak vážných chvílích - tuhle sobotu píšu v čas jednání v Čierné - je to pocit, který - jak dneska někdo už říkal v rádiu - se dostaví tak jednou dvakrát za sto let. A to jsem jim všem moc a moc vděčnej - všem tramvajákům, esembákům, paďoury nevyjímaje. A tak už asi tušíte, proč sem na ně vzpomněl v tuhle dobu: Možná by ani nedocenili s jakou chutí bych zabalil něco přes čtrnáct miliónů usáren, zapraný US bych přetřel na CS a od kojence po stařečka bych je rozdal všem do jednoho, abychom byli dobře vybaveni na ten velkej a proklatě drsnej vandr za tím, co nám tulákům je snad ještě než všem ostatním dražší - za svobodou!

Nezlobte se, kamarádi, že jsem se tak rozřečnil, ale jsem přesvědčenej, že vám mluvím z duše a že to cejtíte podobně jako já - nebo ne? Napiště!

... a v sobotu   Táborový oheň 4/ září 68 Mladý svět
Magi

...jsme vyjeli jako jindy. Ráno bylo zamlžíno, ale takové už je babí léto. Slunce se pomalu prodírá větvemi stromů, z lesů se kouří a všude je klid a mír. Babí léto jsme vždy světili jako svátek loučení s létem. Obyčejně jsme jezdili na starý osadní camp, kde tráva už pomalu rezne, hub je jak nastláno a vzadu za rybníkem jsou nejsladší švestky v Evropě. Jo, jezdívali jsme, jenomže v sobotu jsme mířili na opačnou stranu. Jak nám prozradil osadní špeh, na starém campu jsou nějací lidé s podivnými vozidly, kteří podle stop zřejmě provádějí melioraci. A tak jsme vyrazili preventivně na jih.

Hrkavá kocábka vlaku zastavila na mezi a vysypala nás jak brambory. Vzadu za lesem stoupal nehnutý sloup dýmu. Že by i v Rokli úmluvy byla meliorační skupina? Proběhli jsme vesnicí a nezastavili jsme se ani na obligátní pivo. Nějak se moc chtělo být už v rokli, sedět po tom dlouhém půstu opět u ohně a vyprávět si řeči. A pak jsme tedy rozhrnuli poslední větve a dívali se dolů do rokle. Nějací lidé s podivnými vozidly tam pobíhali sem a tam. Podle stop po vozidlech zřejmě také meliorační skupina. Ani nám nebylo moc do řeči. Jenom jsme se otočili a pomalu se courali zpátky do vesnice.

V hospodě bylo útulno, šenkýř byl na nás jak mílius a my se bavili potichu, potichoučku. Jako by nám něco scházelo. Jako by venku ani babí léto nebylo. Řekli jsme si Ahoj a byla sobota večer. Lampy se pomalu probouzely, lidi chodili po ulicích a my jsme se pomalu a tiše vraceli z vandru. Na zádech nás tížily dlouhé, nerozbalené vaky.

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ listopad 68 Mladý svět
Magi

...lépe řečeno v pátek, protože na vandry se teď jezdí o den dříve, se sjelo na Hrádku, což je camp časopisu Kamarád, pár drsných trampských psáčů na třetí celostátní slezině trampského tisku. To je sice věta jako hrom, ale vůbec z nepoznáte atmosféru starého mlýna, kde krysy piští celou noc a chleba musíte bránit proti těmto útočným hlodavcům se zbraní v ruce. A tam tedy, v kouzelném údolí mlýnského potoka, se vedly řeči, hořel oheň a zněly kytary. Věřte, že kytary hovořily víc než ústa mužů. Konečně, voda z potoka byla sice studená, ale zato naprosto neškodná, i když se pila z láhve od vína kvůli reprezentaci. Kamarádi z Brna do toho umějí šlápnout a moc hezky se poslouchají, když už jsme u těch kytar. Zasloužené "Umí" sklidil také Lišák z Tuláka. No. Takže to vypadá, jako by to byla spíš soutěž ve zpěvu, než skutečný tlach. Ale to je omyl. Při vázaných a nevázaných řečech tam padly tři návrhy, které by se nechaly klidně realizovat a konec konců to tak i vypadá - že se to totiž uskuteční. Tak hned ten první návrh by možná vytrhl trn z paty trampským plátkům. Pedro Akéla z Kamaráda totiž vymyslel TTA, což není nic jiného, než Trampská Tisková Agentura. Znamená to, že všechny zprávy o trampingu by se posílaly na adresu kamarádů ze Stezky, kteří by jednou za měsíc poslali všem trampským časopisům souhrn, protože k tomu mají možnosti. Výsledek je jasný - stálá a aktuální informovanost trampského národa v celé republice o všem co se děje. Takže pište o tom, co se děje. Upozorňuji vás, že jsme byli vedeni nezištnou snahou po zlepšení informovanosti, protože co konec konců také trampský tisk má dělat, ne? Ten druhý návrh (mimochodem s ním přišel také Pedro) už se realizuje. Věřím tomu, že se vám bude zamlouvat tak jako nám. Podle odhadu existuje, nebo existovalo asi ke dvacítce trampských plátků, časopisů, bulletinů a oběžníků, ze kterých by se za ta léta nechala vybrat už slušná řádka věcí, které by zajímaly všechny trampy. Nemůže si každý koupit všechny a ani je nesežene. Nehledě na to, že za ta léta vyrostla mezi přispěvateli těchto časopisů řada dobrých talentů, kteří mají co říci nejen trampům. A to je tedy ten nápad. Vybrat povídky, básně, fóry, písničky, titulní stránky, úvahy, repliky a poetická líčení, skloubit to do magazínu a jako Magazín trampských časopisů vrhnout na trh. První kroky už byly učiněny, jednání jsou v proudu, redakční rada určena a pracuje právě na výběru věcí. O honoráře se podělí časopisy. Nezbývá, než požádat Vás všechny o podporu této dobré věci a hlavně kamarády ze všech časopisů, aby zapůjčili kompletní ročníky svých plátků. Když vše dobře dopadne, na jaře se dočkáme. Nejvíce řečí se nadělalo kolem třetího návrhu, se kterým přišla Stezka a který se nechá charakterizovat krátce jako Celostátní trampský čtrnáctidenník. Je fakt, že někdo musí být vydavatelem a to je také největší kámen úrazu. Ten časopis by se musel totiž také prodávat a to znamená, že by se musel nechat také číst. Ten návrh počítá s tím, že by jste si mohli každých čtrnáct dnů koupit pravidelně na stáncích šestnáctistránkový časopis s dobrodružnými povídkami, romány na pokračování a vystřihování, seriály kreslenými i psanými, písničkami, reportážemi atd. atd. včetně asi čtyřstránkového trampského zpravodajství. Kdo si to umí představit, je mu jasné, že taková věc se musí dělat navýsost profesionálně. Celá věc je v přípravách, vydavatelem se uvolila být Tábornická Unie s tím, že by i financovala celý ten začátek. Nemyslím ani, že je to příliš otázka do pranice, protože účel světí prostředky a takový časopis prostě na trhu nenajdete ani se svíčkou v ruce. Konečně ani na Hrádku nebyla tato myšlenka zavržena a tak záleží jenom na tom, jak se to všechno povede. Stejně si myslím, že komu trochu záleží na tom, co se kolem trampingu děje, vezme asi brk a napíše nám, nebo komukoliv jinému, co si o těch třech nápadech myslí. Jo, abych nezapomněl, bylo to tam fajn. Až na ty krysy. Komu je také příjemné smetat je ze spacáku místo spaní jako drobty chleba, ne?

... a v sobotu   Táborový oheň 4/ prosinec 68 Mladý svět
Magi

...se těsně po setmění udál zázrak. Kdo nevěří, může se zeptat očitých svědků - jednoho prokřehlého zajíce, po uši zapadlého do sněhu, dvou vran, dále pana hajného Vintra a jeho dcery Marie, dobrých trampů Prskavky, Nudleho, Jáchyma, Bobana a samozřejmě mne! Zázrak nastal na malé pasece uprostřed lesů v 17:30 hodin místního času, trval do 18:45 hod., tedy do chvíle kdy dohořela poslední svíčka. Podle svědectví p. Vintra, zdejšího rodáka, nevzpomínají na podobnou událost ani staří pamětníci. Můžu tedy směle tvrdit, že těchto několik výše psaných osob a příslušníků zvířecí říše spatřilo věc nevídanou, neslýchanou a ani ve starých kronikách nezaznamenanou.

O půl šesté v sobotu se totiž v hlubokém sněhu malé paseky zčistajasna rozzářil vánoční stromeček!

Jako první se k místu zázraku dostavili jmenovaní trampové, kteří se právě v té chvíli opodál připravovali k riskantnímu experimentu - přežít noc. Po patnácti minutách se dosud strnulým tichem rozlehlo mocné hromování hajného p. Vintra, kterého přivábila nezvyklá zář v lese. Když se ujistil, že se nejedná o zárodek lesního požáru ani o tábor spřátelených armád, připojil se k hloučku vyjevených trampířů. Přesně v 18:00 přerušila posvátné ticho jeho sedmnáctiletá dcera Marie, která se přibrodila hlubokým sněhem od hájovny. Místo pozdravu řekla: "Kluci, pod tím smrčkem něco leží!" Udivilo nás, že okamžitě spatřila něco, co jsme ani po půlhodinovém obdivování zázračného smrčku nezpozorovali. Nahlédli jsme tedy pod zářící div. Pod spodními větvemi mé zálesácké oko spatřilo kromě nápadně malých stop i pečlivě zabalenou láhev tuzemského rumu o obsahu 1 litru. Nedivili jsme se již ničemu. Nastala noc zázraků.

V 18:30 byla láhev prázdná a tramp Nudla zpíval s panem hajným dvouhlasně a tichounce vánoční koledy, přičemž jej p. Vintr přátelsky objímal kolem ramenou. V 18:45 dohořela poslední svíčka a les se ponořil do tmy. Hajný p. Vintr se rozloučil dojatým hlasem, prohlásil, že jsme šílenci, že v hájovně je teplo a kontušovka, ale když holt chceme zmrznout, tak ať si zmrznem, mávl rukou a odbrodil. Dcera Marie nás požádala o prázdnou láhev, protože je zálohovaná, dala nám každému pusu vonící rumem a v doprovodu trampa Jáchyma následovala otce. Prokřehlý zajíc odhopkoval, dvě udivené vrány nám shodily na hlavu kus sněhu a odlétly a my zalezli do mrazem zvonících spacáků. Za hodinu přišel Jáchym. Voněl kontušovkou. Noc nadále uběhla bez mimořádných situací. Zprávu o zázraku podává MAGI.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ leden 69 Mladý svět
Magi

...pozdě odpoledne jsme sekali dříví a stavěli pagodu, když z lesa vyběhl pes následován řadou mužů. Dva v uniformách VB, několik lesáků a členů pomocné stráže. Po rozhovoru a obvyklé kontrole občanských průkazů se skupina chystala k odchodu. Náhle se major VB sehnul k torně jednoho z mladých trampů, kteří tábořili vedle nás. "Co to má znamenat?" V ruce se mu zablýskl dlouhý vojenský bajonet. Kluci rozpačitě vysvětlovali, že to používají místo sekyrky, a prosili o vrácení. Major však vrtěl hlavou. Potom udělal něco, co nám vyrazilo dech - zálibně potěžkal bajonet v ruce a zručně jej vrhl do blízké borovice za pochvalných výkřiků a smíchu zaměstnanců lesní správy...Žel - nezabodl - pouze odštípl kus kůry velikosti dětské paže. Po několika dalších pokusech bajonet pevně uvízl v kmeni stromu. Soudruh major vrátil bajonet hochům s připomenutím, aby neudělali žádnou škodu, a celá skupina odešla. Nic zvláštního se nestalo - byla to jen malá vzpomínka na mládí či zkoušku dosud jisté ruky. Ale ať se na mne soudruzi z VB nezlobí - tohle by neudělal žádný tramp, který jen trochu dbá na své jméno. Hlavními argumenty proti trampům jsou vždycky údaje o zničené přírodě, která prý za nimi zůstává. Ovšem pět čtrnáctiletých trampíků, kteří byli svědky popsané episody, o tomhle argumentu už těžko někdo přesvědčí...

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ leden 69 Mladý svět
Magi

...mi přišel dopis:".......a tak jsme založili osadu. Prosím Tě, napiš nám, co taková osada všechno potřebuje, jaké si udělat odznaky, vlajku, jaké zákony, co má dělat šerif atd. Víš, teprve začínáme jezdit..." Takový dopis není výjimečný - trampské osady rostou jako houby po dešti. Ale radost z nových kamarádů mi většinou zkalí jejich představy o trampingu. Řekněte sami: když se zapřísáhlý nepřítel trampingu v sobotu navlékne do maskáče, na rukáv přišije odznak a s uzdou přes rameno vyrazí na potlach, nikdo nepozná, že tento vzorový tramp jede poprvé v životě ven. K odhalení však musí nutně dojít v okamžiku, kdy si zasekne sekyrku do kolena při prvním pokusu o položení soušky, kdy nedokáže sepnout celty nebo po třech hodinách námahy nerozdělá oheň, obklopen závějemi vypálených sirek. Ať se na mne kluci nezlobí - ale v podobné situaci jsou i ti, kteří mi píší. Snaží se za každou cenu alespoň vnějškem vyrovnat se starším, zkušenějším kamarádům, jenže v honbě za nejoriginálnějším odznakem a vlajkou jim uniká jedna maličkost - že totiž každý z jejich vzorů se k zálesáckému fortelu musel prokousat učednickými lety. A dobrý tramp, to je dobrý řemeslník! Každý z nás měl jednou na čele napsáno "greenhorn", každý jednou musí přelouskat těžký zálesácký slabikář. Ale kdo chodí za školu, zůstane do smrti zelenáčem, i když s hroznem potlašních placek za pasem. Je to tak - dobrý tramp nemá své zkušenosti vyšity ozdobně na rukávu, dobrý tramp UMÍ!

... a v sobotu   Táborový oheň 1/ únor 69 Mladý svět
Magi

...jsem zrovna nikam nejel, tak jsem si zašel do kina na film Útěk do větru - ale o ten mi teď nejde. Před ním totiž běží dokumentární film režiséra Pavla Březiny "Potlach". Ti co film natáčeli se nechtěli moudře vyslovovat o tom, jestli tramping ano nebo tramping ne. Natočili film o jedné trampské sobotě a neděli, o trati, trampských soutěžích, přípravě potlachového ohně - a kamarádech. Někteří ve filmu hovoří, jiní se do něho dostali, aniž o tom vědí. Ve filmu je i trampská svatba Krisťáka včetně piana, které mu kamarádi dopravili až do lesů, písničky atd...to všechno v podstatě bez komentáře. Obrazy na plátně hovoří samy. V závěru filmu dohořívá oheň, zmlkají kytary a znovu se ozvou verše kamaráda Mikiho: "Nikdo jim neřekl - jděte a zapalte ohně..."A pak se obraz dohasínajícího ohniště prolně na trampa s kytarou, který se vrací ulicemi města ozářeného studenými neóny a míjí chodce, kteří se za ním pohoršeně otáčejí. A tady - i když o tom nepadne ani slovo - dává režisér zřetelně najevo, komu fandí.."Potlach" je prvním a zatím jediným filmem z dnešního trampského prostředí. Stojí zato jej vidět.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ únor 69 Mladý svět
Magi

...jsme zase po dlouhé době hráli "na vzpomínky" Znáte? To prostě jeden začne "..a vzpomínáte, jak tenkrát" a celá osada se začne chechtat. Ten večer byly vytaženy z hlubin zapomnění slavné činy kanadských žertéřů i bohatýrské ságy trampského dávnověku... Jak Pupen mučen krutou žízní vypil soucitnou rukou podaný ešus mydlinek a pouštěl překrásné bubliny, jak Pedrák volal o pomoc, že oslepl, když ho kluci do rána zašili ve spacáku, jak Faust pověsil ve vlaku uzdu na záchrannou brzdu a vztekem sípajícímu průvodčímu vynadal, že vlak staví na každé mezi, jak Pulec jel stopem na potlach, a protože nikdo nezastavoval, zavázal si hlavu obvazem, lehl vedle silnice a dělal raněného, hned první vůz samozřejmě zastavil, ale přes všechny protesty ho zavezl do nemocnice, odkud nešťastník prchl až v neděli ráno, jak jednou...ale dost, chtěl jsem říci něco, co s tím souvisí. Zdá se mi, že nám někdy trošku chybí smysl pro pořádnou kanadu a upřímný chechot, který dříve ohlašoval správnou osadu na tři míle kolem. Nelkám po vousatých vtipech typu "máš čepici? - už nemáš čepici!", jen si někdy povzdechnu nad dobami, kdy trampové nebyli zasmušilí podivíni s hlavou plnou starostí, kterým slouží táborák za tribunu k diskusi o správném trampování. Že přeháním? Možná. Ale stejně je mi při vzpomínce na některé loňské potlachy úzko - věřte, že je lépe vypít hektolitr mydlinek než ještě jednou s hlavou opřenou o kytaru poslouchat do rána debaty smrtelně vážných trempířů. Je to přitom dost jednoduché: starosti a problémy nechat doma a na osadu přijet s Keep smiling! Jestli to tak není lepší, tak ať se nejmenuji MAGI

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ březen 69 Mladý svět
Magi

...jsme nad hromadou letitých turistických tiskovin kajícně a slavnostně přísahali, že už nikdy neproklejeme uzdu, až nás potáhne k zemi na tom nejstrašnějším ze všech kopců. Naši praotci to při ražení prvních stezek přírodou neměli zdaleka tak jednoduché jako my. "Časopis turistův" z roku 1889 uvádí jako praktické a nezbytné potřeby "slunečník z modré silné látky, turistický deštník Gloria a speciální turistické šle systém prof. Esmarch" Poněkud lahodněji zní doporučení, aby správný turista "plochým koženým pohárkem silné lihoviny se ozbrojil, kterou ovšem jest používati toliko co desinfekce do podezřelé vody" Těm, kdož na túře nocovati budou, nabízí materiální obchod U černého psa v Praze "zámořský prášek Andělův", který usmrcuje štěnice, blechy, šváby s takřka nadpřirozenou rychlostí, že po hmyzu pražádných stop nezůstane... Máme my vůbec právo reptat proti několika kilům na hřbetě, proklínat mravence a úpět na každém kopečku? Cestovní fotografický aparát vážil v roce 1889 pouhých sedm kilogramův. Ale pro toho, kdo už opravdu nemůže dál, mám na závěr povzbudivý inzerát z roku 1930:
Trampa bolí každý úd,
nenosí-li botky Hood!

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ duben 69 Mladý svět
Magi

...hned po poledni (někdy dřív) začíná velebný obřad stopování s oltářem silnice, kadidlem benzínu, varhanami motorů a fanatickou vírou, že "večer v těch zatracených Budějicích budu, kdybych měl prosit na kolenou". Mám k smrti rád tuhle vzrušující hru, která má tajemná a složitá pravidla, kromě nich je však dobré nezapomínat na samozřejmosti. Např.: na silnici jdu vždycky kus dál po směru jízdy, za kamaráda, který přišel dříve - tak mluví zákon kolegiality. Dobře se rozhlédnu, nestojím-li pod cedulí "Zákaz zastavení", což je později u táboráku k smíchu, leč tragické na silnici, nestopuji v nebezpečných zatáčkách, pod kopcem zvící Milešovky nebo dokonce na železničním přejezdu - nejsou-li ovšem závory dole, což obratem mění situaci. Málokterý řidič nevezme do vozu, když už jednou stojí. Pokud jde o druh vozidel, doporučuji osvědčenou metodu "ber, co je". Jistá kategorie specialistů, stopujících zásadně šestsettrojky nebo mercedesy, obyčejně dojíždí druhý den po potlachu traktorem. Varuji před stavěním modrých vozů s bílým pruhem, nedoporučuji ani červená vozidla, která sice jezdí rychle, ale většinou jen k nejbližšímu požáru, což stopaře nevábí. Je nevhodné stopovat s ohromným samorostem v ruce malou pikolkou nebo po šestihodinovém čekání hloubit do vozovky past a maskovat ji lopuchovými listy. Bez silných nervů se stopař neobejde! A to snad stačí.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ květen 69 Mladý svět
Magi

...jste vyrazili z Prahy na sváteční vandr a určitě jste se moc těšili na tři volné dny. Nevím, jak jste je prožili, nebyl jsem u vašeho ohně a nevím, kolik zážitků jste si odváželi. Setkal jsem se s vámi až v pondělí večer v nacpaném vlaku od Budějovic, kterým jsem se s osadou vracel do Prahy. Bylo vás asi deset, přiřítili jste se před Benešovem s válečným pokřikem, obsadili schůdky vagónu a začali se předvádět. Nechci o vás tvrdit, že nemáte tramping rádi, věřím, že i pro vás oheň, les a kytara něco znamenají. Chci vám však povědět o něčem, co jste ze schůdků vagónu neviděli a neslyšeli. Celou dosavadní cestu - i přes obrovský nápor lidí a nepříliš veselou náladu - jsme nezachytili ani jeden káravý pohled. Dokonce ani hřmění našich kytar nikoho z cestujících nepohnulo k protestu. Jenže když jste nasedli, vlak se dal do plazivého pohybu a otevřeným oknem zazněla vaše zahajovací řeč: "Bobe, ty krávo stará, dej si bacha na haksny" a "Volové, ať to zastaví, já mám děsnou žízeň" - atmosféra ve voze okamžitě udělala kotrmelec. Pojednou jsme byli stejní jako vy (měli jsme přece podobné oblečení) a začali jsme konzumovat první řeči typu "já kdybych mohl, tak bych..." atd. Nikdo se netajil tím, že rozhořčené repliky se vztahují na nás stejně jako na vás. Bylo nám trapně a smutno. Bylo po náladě z krásného vandru a ohlušující řev s pískáním, kterým jste ve vršovickém tunelu zakončili svou "bohatýrskou" jízdu, byl pro nás skoro osvobozením. Podařila se vám pozoruhodná věc: během dvou hodin jste dokázali několika tisícům lidí vsugerovat velice jasný názor na trampy. Stálo by za to vyzkoumat, kolik mravenčí práce skutečných trampů a kolik času padne na to, aby se aspoň u polovice lidí tento názor změnil. A určitě by stálo za to vás za takový výkon příležitostně bohatě odměnit.

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ květen 69 Mladý svět
Magi

...to u nás na osadě vypadalo jako v papírnictví po zemětřesení. Hromady papíru, fotografií, deníků a cancáků, tuše a barvy, tváře a paže osadníků hrály duhovými barvami - zkrátka dělali jsme kroniku. I přes zmatek s tím spojený vřele doporučuji, při práci je spousta legrace a nad stránkami kroniky se pak moc hezky vzpomíná a plánují se nové vandry. Nevíte jak na to? Na kroniku vybíráme tužší papír, který nerozpustí tuš a barvy. Kvůli fotografiím volíme větší formát, nejlépe čtverec. Pořídíme důkladnou koženou vazbu s rozšířeným hřbetem, aby nám kniha při vlepování fotografií a výstřižků "nebobtnala". Na ochranu knihy se vyplatí nepromokavé pouzdro z celty se zipem, které lehce ušijí osadní squaws. V úvodu kroniky by měl být zápis o vzniku osady, kresba osadní vlajky a domovenky, popis prvních kempů, písničky, které vznikly na osadě, fotografie osadníků atd. Na každém vandru má někdo z kamarádů za úkol psát poznámky a postřehy, které v týdnu přepíšeme do kroniky a vlepíme fotografie a kresby. Písmo doporučuji psát tuší - nerozmaže se a nerozpije. Text doplňujeme karikaturami, kolážemi, výstřižky, plánky a mapkami cest, snažíme se, aby úprava byla pestrá a zajímavá. Pěkně a vtipně dělaná kronika je vizitkou osady, časem, jak přibývají další díly, se stává osadním pokladem. A ta troška práce s ní? Zimní večery nad jejími stránkami vám ji bohatě vynahradí.

... a v sobotu   Táborový oheň 4/ květen 69 Mladý svět
Magi

...jsme úplně náhodou zjistili, že už je to pár let, co v sobotu balíme uzdy a čekáme na sobotní expres, aby nás odvezl daleko od města. Seděli jsme totiž na našem prastarém kempu, a jak jeden z nás upravoval ohniště, které je na tom místě už od pradávna, vyhrabal najednou z popela pomačkané pouzdro od doutníků a v něm zprávu o jednom z prvních ohňů naší osady. Už dávno jsme na ni zapomněli, a tak jsme se zájmen četli o starých kamarádech, kteří už odešli, o písních, které už nezpíváme. Celý večer jsme vzpomínali. Byly to stovky ohňů, kempů, navázaných přátelství i bojů s nepochopením, dny dobré i zlé. Začínali jsme jako kovbojové s koženými nátepníky, širáky po tátovi a cvokovanými opasky. Mlátili jsme se smíchy, když si Johan vzpomněl na potíže kamaráda, který nosil svůj originál Colt pečlivě vyřezaný z lipového dřeva nebezpečně nízko zavěšený na stehně. Zůstala nám z těch let nefalšovaná láska k přírodě, legrace, zvyk spoléhat na sebe, někomu revma. Naučili jsme se žít střídmě, za vedra, za deště, ve sněhu, poznali jsme, že se můžeme jeden na druhého spolehnout. A tak, když se z toho vzpomínání najednou vyklubala otázka, proč vlastně jezdíme ven - už jsme si na ni nemuseli odpovídat.

... a v sobotu   Táborový oheň 1/ červen 69 Mladý svět
Magi

...jsem ležel nad osadou na kameni, smažil se na sluníčku a četl dopis, ve kterém mi několik kamarádů vytýká otištění Vlajky. Podívejte, kluci - myslím, že nejde o to, zda tisknout či netisknout Vlajku, a zbytečné jsou i obavy z toho, že si ji lidé budou zpívat jako šlágr. Od svého vzniku vyšla už v nesčetných trampských i pseudotrampských zpěvnících, neslyšel jsem však ještě, že by ji někdo zpíval u piva a s harmonikou. Trampský nárůdek, jehož nejvyšším zákonem je volnost, si dobrovolně vytvořil řadu nepsaných pravidel, které každý o svou čest dbalý tramp dobrovolně dodržuje. Patří mezi ně i pravidlo o chování u ohně, o podávání ruky, pravidlo o tom, jak se zdravíme .. a jak zpíváme s v o u hymnu. Myslím, že se nemusíme bát profanace Vlajky, mezi lidmi, kteří neznají její význam. Zamyslet se musíme nad trapnými případy, které každý z nás občas zažije. Zpívá se trampská hymna, stojíme kolem ohně, vlajka stoupá na stožár - rozhlédněte se schválně kolem sebe, kolika skalním trampům "sombréro kryje tvář", kolik kamarádů má cigaretu v ruce nebo ruce v kapsách...Minuta ticha za kamarády, kteří už nejsou mezi námi, je jedním z nejkrásnějších trampských zvyků. Stává se však, že hezkou myšlenku zkazilo nedůstojné chování některých z nás, kteří ji nepochopili. Leckterý tramp nedovede stisknout upřímně ruku a sami dobře víte, jaký dojem zanechá člověk, podávající "leklou rybu". Ještě pořád můžete vidět ohnivé čáry čáry cigaret padajících do slavnostních ohňů, ještě se stává, že z hrdla kolemjdoucího trampa zazní jadrné turistické "nazdar"!.. Jsou to zdánlivé maličkosti, téměř malichernosti. Přesto tvrdím, že právě nad nimi je třeba koumat a dumat víc než nad osudem Vlajky, kterou nám nikdo na světě nevezme ani nezkazí. A za to dám krk.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ červen 69 Mladý svět
Magi

...jsem vyrazil na Ontario. Andy nerad píše a vyrazit z něho canc je hotový kumšt. Proto nikdy nevím, když mu píšu pravidelný pohled k velikonocům, jestli už dávno neumřel. Ale pak ho na Ontariu najdu vždycky. Tam si řekneme tři věty a zase se půl roku nevidíme. Na Ontariu byl potlach, protože kluci z osady Farewell přijímali tři nové členy. Dorazil jsem k ohni právě včas, abych viděl, jak je mazali popelem, naházeli do Ontaria, sebrali jim deky a dali sníst polévkovou kostku... prostě veselo, aby na ten den nezapomněli. Věrnost osadě neslibovali. Asi proto, že jim příliš drkotaly zuby, mezi nimiž skřípala hrachová se zeleninou. Potom byla soutěž ve zpěvu a ve vyprávění příběhů. Sólový zpěv vyhrál Matouš, který umělecky přednesl Čambůzy. Druhý skončil šerif pořádající osady, který sice uměl jen D-dur,ale obětoval se. Třetího nesehnali. První cenu za sbory - si odnesla osada Toronto, která zpívala trochu falešně, zato však bez konkurence. Soutěž ve vyprávění se nekonala, protože se nikdo nepřihlásil. Potom stejně vyprávěli všichni najednou, namačkáni kolem skomírajícího ohně, do něhož nikdo nepřiložil. A v té chvíli mě našel Andy. "Koukal jsem támhle na srnčí", povídal skoro šeptem, "a zrovna svítí takovej měsíc, člověče, pojď se mrknout!" Tak jsme šli na břeh Ontaria, čuměli na měsíc, a mlčeli. Za námi u ohně se zatím rozdávaly placky na památku.

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ červen 69 Mladý svět
Magi

...jsem potkal cestou přes město kamaráda Peteho oděného v bleskotřpytné košili. Kravatu měl taky. A učesanej byl. Tak mu povídám: Ahoj, Pete, dneska vyrážíte později, co? A on se podivně usmál. Dneska nevyrážíme, řekl příjemným barytonem, který jsem se na slezinách u ohňů tolik naobdivoval. Pete je totiž veličina. Zpívá a hraje nadprůměrně na kytaru a skládá. Doma má jednu celou stěnu ověšenou trofejemi ze soutěží. A teď říká, že nevyráží..vždyť nahoře je přece výroční potlach rodsteňáků! Aha, tatínek tě nepustil, dohaduji se váhavě o příčině. Ale ne, řekl Pete omluvně. On je v pět odpoledne v PKO koncert Komorního orchestru bez dirigenta. Aboňák - jako abonentní. My jsme si už na podzim s celou partou koupili fleky na balkóně. A po takový muzice se člověku nechce řvát ve vlaku. My přijedeme ráno. Radstoňácký potlach se vydařil. Soutěž vyhrál Džus s písní Pustina západu. Pete někde poslouchal Bacha nebo co. Došlo mi, že příště zase vyhraje on. Asi si chodí k Bachovi pro rozumy. A ta jeho parta zrovna tak.

... a v sobotu   Táborový oheň 2/ červenec 69 Mladý svět
Magi

...jsem odpočíval u stezky nad řekou, slunce zapadalo a odněkud se neslo slabé cinkání. Zkrátka idyla. Pak se tajemný zvonec začal přibližovat, až mne náhlá vidina stáda ovcí nad Sázavou postavila na nohy. To už jsi ale přicházel ty, neznámý kamaráde a zbylo mi jen několik minut vychutnávat tvůj zjev. Pochopitelně nemám nic proti půllitrákům ani kožešinové vestě, neboť na kamenité cesty se plátěnky nehodí a i v letních nocích je kůže pod zády k nezaplacení. Jedno však nemohu pochopit: k čemu je ti v lese masivní řetěz na krku, řady skautských lilií různých velikostí na klopách bundy a zrovna tak kapsy košile opancéřované odznaky. Připočtu-li k tvé originální zálesácké výstroji hrozen potlašních placek za pasem a vrchol všeho - železný kříž hitlerovské armády - neubránmím se trochu melancholické vzpomínce na cancáky tobě podobných "trampů", které se hemží citáty vzoru: "Přírodu poznáš tehdy, až s ní splyneš" apod. Víš, o němé obyvatele lesa se nebojím - ti se po několika hodinách upokojí a vrátí do revíru. Děsím, se však trochu pomyšlení, že lidé potkávající opancéřované, řinčící a bleskotající obrněnce je klidně mohou považovat za trampy....

... a v sobotu   Táborový oheň 3/ červenec 69 Mladý svět
Magi

...mi najednou bylo jasné, že se nad mou hlavou pomalu, ale jistě stahují mračna, že jedné mlhavé noci blýskne bowie-knife a smrtelný chropot Magiho udělá definitivní tečku nad "sobotami". A jak by ne - týden co týden šťourám do trampského nárůdku, z pokojných osadníků dělám téměř zloduchy, pomalu by mohl vzniknout dojem, že tramping je vlastně šikovně maskovaná Al Caponova banda v českých poměrech. Ale tak to není. Jsme jedné krve, jenže si myslím, že se nesluší zmužilým zálesákům malovat straky na vrbě a zakrývat si oči před lecčíms, za co se musíme stydět. Proto to moje šťourání v trampském bebíčku. Neboť stojí psáno: "Tam, kde nepřítel chválí, kamarád haní!" A dobrá věc se chválí sama, dodal bych. Ovšem rád bych čas od času napsal něco tak dobrého,že ještě nikdy na žádné jiné osadě nic tak dobrého neudělali - ale to by ta osada musela napsat! Píšete hodně - dotazy, stížnosti, pochvaly. Málokdy o tom, co se vám líbí, co na osadě děláte, na co dobrého jste přišli, co by vám (nebo vaší zásluhou jiným) pomohlo... Slyšte tedy drsní zálesáci i snědé squaws - je čas pokrýt březovou kůru obrázkovým písmem a po nejrychlejším jezdci kmene doručit Táborovému ohni. Pochybuji, že není o čem psát: nastalo léto, čas velkých trailů a trampský svátek nejsvátkovatější...!

Úvodní strana