S šerifskou hvězdou poezie úvod ke zpěvníku Mikiho Ryvoly
vydal Kafemlejnek klub Jihlava 1988
Jiří Černý
Při recenzování českých singlů trpívám jak zvíře, ale jednou jsem trpěl ještě víc: když jsem měl hodnotit první gramodeskové pokusy několika trampských skupin. Co znělo z drážek mě nepřesvědčovalo. A česká pop music nebyla začátkem 70. let zase tak mizerná, aby vedle ní trampské písně zapůsobily aspoň svou upřímností. I když jsem netrampoval ani ještě nejezdil na Portu, vídával jsem ty kluky u táboráků, když jsem sjížděl Lužnici a Vltavu - bylo mi teď hloupé je známkovat. Leč kritik jinak nemůže, má tak dost pochyb o smyslu své práce a kdyby ztratil i stejný metr pro všechny muzikanty, provexlované elegány, právě tak pro fousaté sympaťáky, byl by k nepotřebě.
Někteří trampové mi to vyčetli a vyčítají dodnes. Když jsem loni šel nocí z portovního lochotínského amfiteátru, zaslechl jsem kdesi poblíž stížnosti, jak jsem v portýru ukřivdil někomu, koho hlasy ze tmy měly rády. "Cit nepotřebuje žádné logické zdůvodnění" napsal autor Študáků a kantorů, Jaroslav Žák - a v těch smutných hlasech cit byl, to jsem slyšel.
V kritikovi se v takové chvíli rozprostře velká samota: Žádná pýcha a důležitost - jenže! Jenže jsou taky chvíle, kdy bleskem jediné písničky zazáří skutečná krása, kdy vydechnete a chválíte z celého srdce. Takové mše jsou vzácné, můžete je zbabrat svým ukoptěným chvalozpěvem, ale aspoň ta radost z něčeho nového vám zůstane.
Tak mi bylo, když jsem poprvé v Melodii recenzoval skupinu Hoboes a skladbu Mikiho (Mirka) Ryvoly. Tak tohle asi opravdu není večírkový srandista ani zamilovaný melancholik, říkal jsem si. Ono mu to nejen pálí, ale taky umí po sobě škrkat, jinak by se k tak hutnému vyjádření nedostal.
To jsme se pořádně neznali, nevěděl jsem, že kladeňák Miki (ročník 1942) i se starším bratrem Wabim (Jiřím) a skupinou Hoboes patří do jihočeské osady Zlatý klíč a že se tam od roku 1956 scházejí lidé "odsouzení ke kamarádství" nedošlo mi ani, že objevuju Ameriku, neboť Miki byl už tehdy trampský klasik, i když ne každému na očích.
Dnes už vím, že Miki prostě píše málo, koncertuje málo, předvádí se maloučko. Je spíš uzavřený a nic na tom nezměnily ani někdejší narvané lucerny při koncertech Hoboes - maluje si (absolvoval keramickou školu v Bechyni), přemýšlí si, hraje si na kytaru a dovede být tiše šťastný i v davovém mumraji. I když jsme si jednou konečně podali ruce a sdělili víc, než bych při Mikiho plachosti čekal, pořád jsem o jeho práci věděl málo. Že napsal Bednu od whisky, třeba. A teď mám před sebou tento zpěvník a zjišťuji, že Miki má mnoho textů přinejmenším stejně zvučných, s brilantními štěpnými rýmy, čtivým slovníkem, originálními příměry a hotovým, okouzleným, pokorným a mužným pohledem na svět.
Čistý způsob myšlení je vlastní všem pravým trampům, ale čistý vztah k mateřštině, to je šerifská hvězda poezie. V duchu jsem ji dávno připíchnul Honzovi Vyčítalovi a Wabimu Daňkovi, protože od Mikiho jsem znal jen pár textů. Musel jsem si odkrýt Mikiho dílnu, třeba recept na spojení tradiční scenérie a po špetkách odměřovaného šoku z obraznosti: začne "usnula řeka a usnula kytara" no dobře, řeknete, to už tu bylo. A on k tomu klidu přidá "jenom pták ze spaní "tíkne" - to je sloveso! Mikimu v pravých okamžicích "na nebi hvězdy kvetou, v kaňonu voda zpívá, dou krajem vánky voňavý, tvá dráha míří k tunelu - a tunel ten má hlad"
Jindy jde Miki na námluvy s češtinou oblečen za desperáta "ten bremzák co přišel moc vošklivě řval - tak drncnul jsem do něj a čert si ho vzal" nebo"jak jsem měl posledně vošklivej pech - když jsem mu zapomněl kudlu v zádech".Některé začátky písniček má skvěle reportážní "shejbni hlavu kamaráde, tunel před námi, veksle tlučou, píšťala řve, zvonec vyzvání" nebo "znáš tu trať, co jezdit po ní je tak zrovna k zbláznění, v semaforu místo lampy svítěj kosti zkřížený". Takový Josef Kainar by jistě ocenil příspěvky k muzikantskému slangu: "a jako šnelcuk bez brzdy akordy fofroval" nebo "prsty se mu rozběhly jak myši hladový", natož dvouřádkovu filozofii: "hrajem v mollu, co je psaný v dur, nejkrásnější zůstane už nedohraná"
Když se útočí proti písničkovejm textům, často se argumentuje tím, že nejsou poezií a nesnesou zveřejnění (argument ostatně nesmyslný: to je jako byste například zveřejnili ze symfonické partitury jen to, co hrají pozouny). U Mikiho písniček mám naopak často dojem, že jejich texty vyniknou teprve černé na bílém. Nedivil bych se, kdyby se je dokonce někdo pokusil znovu, jinak zhudebnit, jak to někdy dělávají Mišík nebo Skoumal s texty Jiřího Dědečka a Jana Buriana.
"Ideálem našeho houfce nikdy nebyl drsnej superman, ověšenej pentličkama, gestama a pózama, spíš obyčejnej, dobrej a pokud možno chytrej člověk. Přesně ten, kterej tolik chybí společnosti" napsal Miky Ryvola do almanachu ke třicetiletí osady Zlatý klíč.
Až pročtete tento zpěvník, přesně takového člověka poznáte v hrdinech příběhů. Já ho poznal i v autorovi těch příběhů a děkuju mu za to, že mě jednou provždy zbavil výčitek při hodnocení trampských nahrávek. Přesvědčil mě, že s trampskými písněmi je to jako se všemi jinými. Dělí se na nápadité a ostatní. Ty první si zaslouží být poslouchány všemi, nejen trampy a s těmi druhými by se neměli spokojit ani trampové. Aspoň ne na dlouho. Jak zpívá Miki:
"Co je hnutí, který přestalo se hejbat?"! Dneska vlaky nejezdí!"