Špatně naladěná kytara
Wabi
Ještě zahlédl paprsek odpoledního slunce, klouzajícího po dlouhé, nevlídné chodbě.
Na prchavou chvíli mu olízl tvář.
Pootočil se, ale bylo už pozdě. Dveře se za ním plechově zavřely a jeho pohled teď klouzal po bílé stěně, hrubě omítnuté a ne právě čisté. Zvedl hlavu k okénku proti dveřím a prvně prošel tu dlouhou vzdálenost osmnácti měsíců. Koutkem oka ještě zahlédl palandu s deskou a v rohu klozet.
Celým pohledem, celým tělem se teď však soustředil na poslední proužek odpoledního dne, padajícího mu úzkým okénkem do očí a k nohám. Připadal si na chvíli jako u tety na půdě, - obdélník slunečního světla a v něm miriady prachových zrnéček.
To už je dávno. Teď tady stojí osaměle, jako zvíře, které se ztratilo smečce, ruce svěšené, postavu mladého, zdravého muže schoulenou do nešťastného klubíčka ohnutých zad a hluboce skloněné hlavy.
Stál tam tak, až poslední paprsek slunce zmizel a den pomalu ztrácel sílu. Se soumrakem ji ztratil i on. prudce se otočil, hodil sebou na palandu, opřel hlavu o zeď a široce rozevřel oči ...
Nebyly pro něho lehké ty první dny. Splynuly mu v jeden jediný, ničím nerozdělený špatný sen, když na ně později myslel a snažil se upamatovat na nějakou podrobnost. Ztratil totiž pojem času a tak ve dne spal a v noci možná přemýšlel nebo nervózně přecházel, sem a tam, tam a sem. Nuda a sklíčenost, ta neúprosná družka osamělých, mu pomalu ukládala na dno duše povlak lhostejnosti. Znal ten stav a věděl, že není v lidských silách se mu bránit. Nechal se prostě několik týdnů vláčet tou náhlou změnou prostředí, až si byl jist, že je aklimatizovaný.
Celou tu dobu hodně přemýšlel. Nemohl pochopit, proč se to opět stalo. Byl tady po třetí a když si vzpomněl na to ohavné slovo, které opět a opět znělo zasedací síní okresního soudu, bylo mi fyzicky nanic. Recidiva. Recidivista. Beznadějný případ. je pravda, že opět uklouzl, ale proč mu to pořád připomínají? Když už při prvním trestu věděl bezpečně, že je to naposled, že už nikdy...
Dostal tenkrát půl roku. Soudce za ním po vyhlášení rozsudku přišel a s úsměvem docela upřímně říkal "Hlavu vzhůru, mladý muži, život máte před sebou" atd. atd. Tenkrát ještě věřil soudci, věřil především sám sobě. Byl přece slušný člověk, v životě ho nikdy ani nenapadlo, že by mohl skončit na lavici obžalovaných. Odkroutil si trest a plný naděje a optimismu vykročil do slunečního podzimního dne. za necelý rok byl zpátky a ten samý soudce byl už méně usměvavý, dokonce ani slova povzbuzení od něho neslyšel. Ano, uklouzl podruhé, ale byla to jenom jeho vina? Nechtěl svalovat samozřejmě vše na společnost, ale udělal by to býval po druhé, nebýt toho zatracenýho punce?
Znal to, příliš dobře to všechno znal. Věděl, jaké je to potom. Kde jste pracoval naposled, ano, ve vězení, no, podíváme se na to, přijďte příští týden, snad se něco... Věřil, že je to opravdu tak. Když ale odcházel již ze čtvrtého podniku, pochopil, že slova soudce o možnostech jsou jedna stránka věcí a skutečnost ta druhá. Nakonec mu zbyla lopata a krumpáč, ačkoliv byl kvalifikovaný technik, slušný člověk, který jednou v životě zakopl. Znechucenost z pracovního prostředí, ve kterém byl potom nucen žít, neustálé kosé pohledy a potíže na každém kroku ho natolik deprimovaly, že ze zoufalství opět váhal. Po druhé už se ani nesnažil hledat nějaké slušné místo a interval mezi druhým a třetím trestem byl ještě o něco kratší.
Byl to bludný kruh, že kterého zdánlivě nebylo úniku. Přátelé ho pochopitelně opustili, ani si nedělal naději, že by některý z nich mohl být jeho opravdovým přítelem.
A teď tady seděl po třetí. Přemýšlel o tom všem a věděl, že se bude muset především opřít o svou vlastní vůli. nechtělo se mu už doprošovat se lidské solidárnosti, která ho zklamala na celé čáře. Věřil si, bezpečně se znal, protože na svobodě byl vlastně docela jiný člověk, měl vůli, byl pevný a odhodlaný. Často vzpomínal na své bývalé kamarády z party, s kterou jezdíval ven. Ti se ho nikdy neptali, pro ně byl prostě kamarád a jakou nosil pečeť, to jim bylo srdečně jedno. Takového tě vidíme, takový jsi pro nás člověk. Jak mu to připadalo všechno vzdálené, neskutečné! Už si ani nepamatoval, kdy byl naposled s partou venku a tady se vzpomínky ozývaly tím tíživěji, čím větší vzdálenost ho dělila od slunce tam venku, od stromů, větru, dívek, piva, všeho.
Vzpomínal často hlavně na Tonyho, který byl jako jeho starší brácha. Kolik ohňů spolu promlčeli. Kolikrát slyšel jeho kytaru. a že Tony válel! Procházel se po strunách tak suverénně, že člověk jen poslouchal a poslouchal, zatímco chvějivé zvuky strun se nesly lesem, nocí... Ano, Tonymu vděčí za mnohé. Při nejmenším za tu oblibu kytary - kytary, moment, kytary, sakra, vždyť si pamatuje spoustu hmatů, jak sedával proti Tonymu a díval se mu na prsty, no ovšem, jestli si dobře vzpomíná, jeden z nich byl nějak takhle - a zkusil jednou rukou na zápěstí druhé jednoduchý barré hmat.
A tak ho to napadlo. Měl najednou chuť se dát do smíchu, jak mu to připadalo jednoduché. Proboha, že na to nepřišel už dřív! Ale to všechno proto, že se prostě snažil vždycky sehnat zaměstnání, odpovídající jeho profesi a přitom chodil kolem řešení, které naráz vyřeší všechny jeho starosti. Kytara, no ovšem - kytary!
Začal horečně promýšlet všechny možnosti. Do konce trestu mu chybí šest měsíců, celého půl roku! To by v tom byl čert, aby se za tu dobu nenaučil na kytaru alespoň jako Tony! Toho času, co na to má! A potom až vyjde, koupí si kytaru, nějaké peníze přece ještě má, sežene partu muzikantů a ... Ovšem, musí opravdu ale válet, to mu bylo jasné. co by však neudělal pro svůj nový život! Vždyť se mu otevřela celá nová jasná cesta, snad i přátelé, dívka a normální, lidský život! Věděl o sobě, že když se do něčeho dá, dokáže to! Upnul se k této možnosti jako Kolumbovu vejci svého života.
Nechal se okamžitě předvolat k raportu a tam přednesl svoji žádost. Zažil však zklamání. Na jeho dychtivou otázku přišla ledová sprcha předpisů a nařízení. Vracel se do cely jako mrtvý člověk. Všechno v něm vyhaslo, těch šest měsíců, které mu připadaly pro jeho úkol strašlivě krátké, se teď natáhlo do týdnů, dnů, hodin a minut hrozného čekání na další trest. Tak tedy tomu neunikne.
Plakal, poprvé v životě nechal téct slzy po své tváři, brečel zoufalstvím a beznadějí. prožil týden v naprosté apatii. Pak ho něco napadlo. Vždyť by se snad dalo učit zpaměti! Dalo by to hroznou práci, ale je trpělivý, má na to přece čas! Moc si od toho nesliboval, ale čím dál o tom přemýšlel, tím větší chuť do práce dostával.
A tak ten den započal tu nejpodivnější práci ve svém životě, školu hry na kytaru se zavřenýma očima a do krve rozetřenou obrazotvorností.
Každý den teď chodil těch pár kroků od dveří k oknu a zpět se zavřenýma očima, protože zjistil, že se mu tak lépe vybavují obrazy, které potřeboval. Obrazy Tonyho, jak sedí u ohně a jeho ruka vyhmatává na hmatníku kytary melodie a akordy, které potřeboval ke své práci. Poznenáhlu si vypracoval celý systém, jak dojít od akordu, který si vizuálně pamatoval až ke grafickému znázornění, které si zasouval do paměti. Používal způsobu, který se mu osvědčil už tenkrát, když na tu celou věc přišel: na předloktí pravé ruky si doslova vyškrábal kouskem omítky podélně šest rovnoběžných čar, které mu nahrazovaly struny a levá ruka v potu tváře cvičila na tomto hmatníku akordy. Ze začátku ho každou chvíli popadalo zoufalství nad svými neohebnými prsty, musil si je očíslovat a pak stejně zjistil, že se na Tonyho vždycky díval zepředu a znal tedy pouze zrcadlový obraz akordů. Neměl možnost kontroly, neustále bojoval s myšlenkou, že si akord zapamatoval špatně a že se tedy učí nesmysly. Pak ale přišel na to, že mezi těmi prokletými hmaty musí zřejmě existovat nějaká souvislost, jemu zatím nepochopitelná, stále mu unikající, když už si právě myslel, že na to přišel.
Hodiny, dny a týdny mu splynuly v nekonečný řetěz vyčerpávající duševní práce, až konečně zjisti, že nemůže a nemá už prostě sílu hrát tady sám se sebou tu bigotní hru. Naučil se všeho všudy pět akordů, které teď už obstojně střídal, ale fantazie už ho opouštěla, duševních sil mu valem ubývalo.
Několik dnů prožil v jakési horečce z vidin a snů, ve kterých se do nekonečna opakoval Tony, hmatník kytary a houština hmatů. Když procitl, slunce vrhalo do cely právě takový obdélník, jako když sem před čtrnácti měsíci přišel. A to mu dodalo nové síly. To vědomí, že nedokáže-li to, stane se pro něho tento obdélník světla osudem. S novou chutí se pustil do práce.
Pak konečně přišel na vzájemnou souvislost akordů. Bylo to jednoduché jak facka, jen na to přijít. Posílilo to jeho sebedůvěru v pravý čas. Zjistil najednou, že nezná jenom pět akordů, teď už jich vlastně bez práce znal deset, dvacet, víc, mnohem víc!
Dřel, jako ještě nikdy v životě. Proměnil se v jedinou harmonickou osobnost, složenou z vnitřního zraku, paměti a dvou nyní již velice obratných rukou. Začal cvičit i prstoklady, které si odvodil z akordů, jeho levá ruka teď jistě šplhala po pravém předloktí, prsty změkly, poslušně střídaly akordy a v jeho mozku zněla nejasná vzdálená hudba.
Dva týdny před propuštěním věděl, že vyhrál ten pekelný souboj sama proti sobě. Byl to opět on, ten mladý silný muž, tentokrát silnější, než kdykoliv předtím. silnější o svou sebedůvěru, plný radosti a očekávání života na svobodě, který tentokrát vezme pevně do rukou.
Jednoho chladného podzimního rána pomalu prošel branou, dychtivě nasál vzduch, rozhlédl se po té záplavě barev a světel a stínů a pevným krokem zamířil ke středu města.
Na živé obchodní třídě vstoupil do hudebního obchodu. Za půl hodiny vyšel s velkým černým pouzdrem. Zavolal taxi a udal adresu malého hotelu v postranní ulici. Objednal si pokoj, vstoupil do prvního poschodí, odemkl a zavřel za sebou. Netrpělivě odhodil plášť a otevřel dychtivě černé pouzdro. Krásná, lesklá kytara mu vklouzla do ruky. Jemný úsměv mu pohrával na tváři, když usedl do křesla a položil levou ruku na hmatník té nádherné nové kytary.
Druhý den rýno zastavil před hotelem automobil a vystoupili z něho tři muži. Prošli nevšímavě halou, vystoupili do prvního poschodí a otevřeli dveře pokoje. Okno bylo otevřené a vzniklý průvan pohupoval uříznutou kravatou. Sem tam, sem tam...
Na koberci ležel nehybně urostlý, mladý muž celý schoulený do sebe pod tíhou smrti a smutku, zoufalého smutku visoucího mu na tváři. Vedle křesla, pohozená, ležela bílá, nová kytara. Jeden z těch tří ji zvedl a přejel prsty přes struny.
Pokojem se ozval protivný, disharmonický pazvuk naprosto rozladěné kytary a ve vzniklém tichu pomalu odletěl oknem...