Sněhový ďábel Toulavec 8/1988
Wabi
Seděli jsme kolem dohasínajícího ohně.
Kytary už dávno byly opřeny o stromy, nebo leželi v orosené trávě, řeřavé uhlíky ohně pomalu protahávaly šedou blanou popela a nám se pořád nechtělo jít spát.
Měli jsme takovou tu zadumanou náladu, co vás jednou za čas chytne - mlčíte, myslíte na všechno a na nic, necháváte na sebe působit všechno kolem sebe - letní tmu, pípnutí probuzeného ptáka, prasknutí větývky v nočním tichu, vůni dohořívajícího ohně, pravidelný dech kamarádů.
Myslím na to, že v téhle sestavě jsme prožili podobných ohňů už nesčíselné množství. A ne vždycky v tak nádherné pohodě. Mnohokrát se nám už zavíraly oči nesmírnou únavou z tvrdého počasí a těžkého trailu a přesto byste nás našli mlčky hledět do oharků ještě dlouho, dlouho do noci.
Řeknu vám, že oheň ne sněhu, v blátě, dešti zimě, to je teprve ten pravý nefalšovaný OHEŇ. Musí vás zahřát, osušit, posvítit, navodit důvěrnou a bezpečnou atmosféru, musíte vědět, cítit, že to před vámi praská a spokojeně chroupe větve váš přítel.
Teprve když padáte únavou a zmrzlé prsty marně zápasí s krabičkou sirek, teprve když na smrt utrmáceni a na kost promoklí dorazíte pod převis, zapálíte oheň a pozorujete, jak se i z vás kouří, jak životodárné teplo proniká k tělu, teprve potom dokážete oheň ocenit.
A tak jsme o tom najednou začali mluvit.
V partě člověk rád vzpomíná. Spojuje vás to Prožijete spolu tolik příhod, tolik dobrého i zlého, že se rádi ke všemu vracíte.
A tohle byla zvláštní parta.
Snad proto, že jsme jezdili vždycky nazdařbůh, kam nás oči vedly, jsme zažili tolik neuvěřitelných věcí, že se o tom i vypráví těžko. Jako bychom přitahovali něco ze čtvrtého rozměru, jako bychom už už měli pochopit, jak to vlastně všechno je, ale v poslední chvíli se všechno ztratí, odejde to s kouřem, mlhou, ránem.
Ty věci vždycky čekaly na nás...
Jednou před mnoha lety, jsme vyrazili v prosinci jen tak naostro do krajiny za našim starým campem. Nechtělo se nám být dva dny na jednom fleku v tom ponurém počasí, raději jsme riskovali.
Vlak nás poztrácel jako korálky v bílém sněhu, šli jsme v jedné stopě s párou kolem hlavy, veselí v tom jiskřivém vzduchu, pod olověně šedou, těžkou oblohou.
Večer jsme zarazili ještě za světla, u staré, opuštěné hájovny, která stála ve stráni pod lesem, kousek od velkého čedičového lomu. Neznali jsme to tady a tak nás ta hájovna mile překvapila. Zaduněli jsme horalama o verandu, strčili do dveří a hele, dveře se otevřely.
Nikde ani kus nábytku, ale nikde také žádný nepořádek, jako by se byl ten hajný odstěhoval teprve včera. Prošli jsme všechny místnosti, prkenná podlaha byla všude čistě vydrhnutá, nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme dole v přízemí, ve velké místnosti s pecí a čtyřmi okny.
Shodili jsme usárny a šli se ještě na chvíli podívat k tomu lomu, lákal nás svou rozlehlostí a nepravidelným tvarem. Smrákalo se už, ale sníh všechno obílil, šlo se nám dobře.
Ale po pětistech metrech cesty jsme došli na okraj té obrovské jizvy. V houstnoucím šeru už nebylo možné dohlédnout na konec jámy, ale odhadovali jsme to na dvěstě až možná třista metrů. Stáli jsme nad kolmou skalní stěnou, hluboko dole svítila bílá nepřerušená plocha, asi zamrzlé jezírko. Z pravé strany se znovu přihnal vítr se sněhem.
Obešli jsme skalní ostroh s hrozivě rozeklanou borovicí a za ním jsme narazili na neznatelnou stezku, vedoucí dolů k lomu. V sílící vánici nám podklouzávaly boty a nebylo už vidět na krok, Jenom hmatem jsme pomalu klusali níž a níž...
Dole to tak nefoukalo. Bělavém přítmí se tiše snášely vločky sněhu a my se vydali podél skalní stěny tam dozadu k tomu jezírku.
"Monte, máš tu baterku?" houkl zepředu Kid.
Šel před námi asi deset kroků a my na něj všichni narazili, jak tam stál před skalní stěnou, poprášený sněhovými sedláky na čepici a na ramenou. Dívali jsme se mlčky v té bílé tmě na tmavou skvrnu ve skalní stěně a Monte doloval z buršlaku baterku.
"Na. Posviť tam."
Z bílého světelného kužele se před námi vyloupl obrovský skalní převis a pod ním camp, o jakým se vám zdává v trampských pohádkových snech. Strop z převisu nám česal z čepic sníh a jak se svažoval pozvolně k patě skály, vytvořil tam ideální táborový kruh se sedačkami a noclehárnou za nimi - zřejmě tam někdo stabilně jezdil, protože jsme viděli čerstvé větve a seno. Vedle ohniště se na nás usmívala vyrovnaná hranic suché naštípané borovice.
"Hm.Pořádní chlapci, co?" povídá Monte a začal chrastit sirkama. Vyšlehl plamínek a začal chroustat smolnaté červené dřevo borovice. Rozjasnilo se.
Páni, to vám teda byl camp! Venku mohli padat trakaře a tady bylo teplo, útulno, pohodlí jak za pecí. Naše stíny vrhal oheň na tu obrovskou skalní masu nad našima hlavama a daleko na bílou ploch zamrzlého jezírka, nebo co to tam vlastně bylo.
Jako bychom si řekli, začali jsme hrát starou dobrou hru na Rychlé šípy z výletu po zamrzlém potoce, což jsme přiznávám okoukali od Hejkalů.
Kid zrovínka dokončil Červenáčkovo "Halo, pane, vstaňte, tady zmrznete!" a my se chystali na pořádné Ha, ha, ha, když něco za nám ruplo, sesypalo se pár kamínků a jemný prach zakroužil v jazycích ohně.
Díval jsem se v tu chvíli na Mraka a viděl jsem jak ztrnul a pomalu zbledl. Neodvažovali jsme se promluvit nebo pohnout. Vzadu na krku jsem cítil každý chlup.
"Ale nesmysl," povídá najednou Monte, "víte jak dlouho to už tady musí takhle viset? A že by to čekalo zrovna na nás?"
Vlastně měl pravdu. Málem jsme se sesypali pro trochu rámusu. A začali jsme mít ramínka a mluvili jeden přes druhého a bylo nám fajn a venku padal sníh čím dál víc.
Necítil jsem se dobře.
Málo platné, proti přírodě je člověk jenom člověk. Cítil jsem nad hlavou ty tuny skály a měl jsem takový dojem, že s tímhle pocitem nejsem zrovna sám v téhle partě. Aspoň řeči nám už nám nešli tak, jak by měli jít.
Někdo dlouze hvízdl.
Podívali jsme se po sobě a pak ven do chumelenice, na přibývající netknutou sněhovou vrstvu. Monte se zvedl a vyšel až pod okraj převisu. Chvílemi tam stál s rukama v kapsách, vyplivoval oblaka páry a čučel do toho sněhového blázince tam venku. Pak se vrátil a zase usedl.
"Co já vím..." pokrčil ramenama.
Docházelo nám dřevo. Hall sáhl po baterce a narazil si bekovku do čela. Zvedl jsem se s ním.
Pronikavý hvizd nás přimrazil na fleku.
"Do psí kšíry, kdo se to tu..." rozsvítil Hall světlovrh a vyšli jsme asi deset kroků před převis. Kužel světla ohledával okolí, ale marně. V téhle chumelenici byste nepoznali na dva metry vlastního bráchu. Kus dál jsme narazili na pár větví a tak je dotáhli ke skále. Z dálky byl na ten camp nádherný pohled. V té sněhové vánici se vám to vylupovalo před očima jako v Laterně magice, jak jsme docházeli blíž.
Lámal jsem klacky a pozoroval kluky, jak jsou celí nesví. Jenomže to je taková už věc - zaboha by vám nikdo nepřiznal, že má vlastně strach. Zadky měli přilepené k šutrům, ale stačilo slovo, správné slovo ve správnou chvíli, aby člověk nepřišel o důstojnost, to je to - a ležérně bychom jako jeden muž s úlevou vyrazili zpátky do hájovny.
Tak se to slovo chystám nedbale pronést, ale jenom jsem stačil otevřít hubu.
Příšerný hvizd rozřízl tmu jako italský vyhazovací nůž a lom ho vracel skálu po skále, až se utloukl někde vzadu za tím jezírkem.
Vyletěli jsme naráz ven do sněhu, do tmy, udělali jsme snad deset kroků a vtom za námi vypuklo peklo.
Jakoby nám někdo nalil do ucha whisku. Prchali jsme o život. Nemuseli jsme se otáčet. Věděli jsme, co uvidíme. Zarazila nás až strmá stěna lomu a v tu chvíli nás dohnal prudký náraz vzduchu, zvířeného prachu se sněhem, drobné jehličky čediče. Za námi dozníval burácivý rachot zříceného skalního masívu a lom třískal tím nesnesitelným duněním ještě hezkou chvíli o naše uši.
"Hergot," rozhlédnu se s nejasným podezřením, "Halle, máš tu baterku?"
Bliklo světlo a já začal počítat. Věděl jsem to. Zdálo se mi, jak jsem běžel, že za mnou někdo zakopl nebo co.
"Neviděli jste Drobečka?"
Ale to už mi Hall běžel k tomu zborcenému převisu. Po deseti krocích jsme ho našli. Byl rozpláclý ve sněhu jak žába a ve světle baterky se mu pomalu usazoval zvířený prach a vločky sněhu na zakrvácené hlavě.
Mužská košile je v takovýchhle případech přesně to, co potřebujete. Ozval se zvuk páraného plátna, Monte nabral sníh a připlácl ho Drobečkovi na obličej. Kid už mu třel sněhem kolem té rány a vtom Drobek zamžikal a to už bylo fajn.
Postavili jsme ho na nohy a všichni jsme se zadívali ve světle baterky na hromadu zřícené skály, pod kterou jsme ještě před chvílí bezstarostně seděli kolem sálajícího ohně. Teprve teď nám to vlastně všechno došlo.
"Ježišmarjá, dyť my sme tam eště před chvilkou pod tím seděli!" zachrochtal najednou Kid a pod náma se v tu ránu rozklepaly kolena. A jako bychom si řekli, podívali jsme se na sebe, pobledlí a strhaní od toho běhu a strachu.
"Ten hvizd..." zašeptal Monte.
Všichni jsme na to mysleli, všichni.
Pomalu jsme se vraceli v té tmě nahoru do hájovny.
Vzduch byl plný tichého šelestu padajících vloček sněhu...