Slovo o obytným přívěsu   
Miki

Slyším je a je mi z nich smutno
slyším uprostřed sosen, mechu lišejníků, dědků pařezů
domácké zvuky kávomlýnků, vařičů, robotů,
slyším je a je mi z nich smutno.

V každodenních tragédiích lesa tragedie největší
večer rozestlat postel, zavřít rádio, natáhnout budíka,
zamknout okenice, zamknout dveře,
protože les je v noci chladný zlý a nepřívětivý.

Jak by také ne.

Za celý den má dost syčení kamen,
vrzaní dveří, rachotu motoru,
křiku podivných tvorů,
les je v noci zlý a zákeřný.

Ve tmě se blíží a chechtají nestvůrní ptáci,
podivné věci na kolech,
páchnoucí naftou, česnekem, kolínskou vodou,
lákem a vodou z nádobí.

Škrábají drápky po hladkém plechu,
tlukou zobáky do skleněných tabulí,
pokoušejí se ochutnat tu podivnou věc,
nevědí, že uvnitř svítí bělma ustrašených oči.

Těch, kteří neví, kde najít svítící dřevo,
neznají kouzlo ohně ze dvou dřev,
nevidí pavoučí síť, nevidí blesk hada v trávě,
neznají vůni lesa po bouři.

Protože den je příliš krátký
a práce je mnoho:

- umýt okna, - umýt podlahu,
- vytřít prach, - umýt nádobí,
- vyleštit lak a vyleštit chrom,
-promazat čepy, - vyčistit karburátor,
- vykartáčovat křesla, - zalít květiny,
- vysypat cestičku zlatým pískem!
A sousedům se pochlubit
novými záclonkami.