Sen o bouřlivém potlesku Jižní stezka
5/1968
Miki
Včera jsem usnul na hlídce. Zdál se mi podivnej sen. Byl to sen o bouřlivém potlesku. Nejdříve jsem viděl muže, který ostrou, nesmiřitelnou řečí tepal dávno vžitý chyby. Byl celej rudej když skončil, a ozval se bouřlivej potlesk. A viděl jsem muže, jak nadával klukovi, kterej do něho vrazil, když běžel na schůzku. Křičel na něj velice silným hlasem chuligáne, pak rozhořčeně kráčel dál, za manželkou svého kolegy, a ozval se bouřlivej potlesk. Také jsem viděl muže, jak psal kádrovej posudek a hihňal se a mnul si ruce. Když skončil, ozval se bouřlivej potlesk. Viděl jsem ještě spoustu mužů, psali, mluvili, kárali, kritizovali, pomáhali odstraňovat, snažili se zabránit, předvídali, školili, apelovali, vybízeli, nanášeli, nahlašovali, měli připomínky, řešili, rehabilitovali, pevně tiskli ruce, skromně klopili oči, potom se vždy ozval burácivej potlesk. Ale těsně před tím, než mě probudila zima, jsem potkal muže, přišel k ohni, kolem seděli kluci a holky, řekl "puč mi tu kytaru, hochu" a zazpíval písničku o trávě, řece, noci, lese, broukách a jelenech a luně a lásce a písničkách, mlze a jinovatce, potokách a dlouhý prázdný silnici, o prázdném srdci, o prázdném autu, prostě děsně divnou písničku o všem, skončil a bylo ticho. Potom všichni kolem ohně děsně silně zařvali UMÍ, UMÍ, UMÍ, a všichni kluci mu najednou nabídli cigaretu.