Šedesát stupňů celsia pod nulou
Wabi
Dál už to prostě nejde.
Krok mám pořád volnější a volnější, nohy už vůbec necítím, každé šlápnutí mi projede mozkem jako tupý úder. Se sklopenou hlavou a bolavýma očima klopýtám asi deset metrů před Petrem, který se už jenom plouží.
Dobrou hodinu sme nepromluvili slovo.
Nač taky. Není o čem.
Když jde o zachování holého života, nemají slova stejně cenu. Beztak by nám zmrzla ještě na jazyku.
Bože, ta zima! a ticho. Mrtvé, nehnuté ticho. Jako bychom s Petrem pluli obrovskou skleněnou bání.
Už nemohu.
Usedám na pankejt, ruce složené na prsou, aby zachovaly každou částici tělesného tepla. Skláním hlavu do klína. Usárna se mi sveze s ramene na zem, ale nevnímám to. Zavírám oči a slyším na asfaltu pomalé, šouravé kroky vysíleného Petra. Po chvíli se sveze vedle mne.
Spát, jak mně se chce spát...
Takový obyčejný páteční večer to byl.
Až do koupelny sem slyšel Laxik, jak válí Little Girl. Zastřihával sem bíbra a v předsíni zakopával o sbalenou uzdu. něco sem zrovna přežvykoval a jen tak pro fór jsem přeladil na Prahu. Ještě zastrkávám pod chlopeň kudlu a myslím si zrovna, proč musí na Praze vždycky někdo kecat, když mi něco z té řeči zavadí o ucho a tak jdu blíž a slyším to skoro celé: "... od severozápadu do Evropy mohutná mrazová vlna, umrtvující veškerý normální život. Na holandském pobřeží dosáhly teploty dnes odpoledne hodnot kolem padesáti stupňů pod nulou. Zatím není známo, z jakých zdrojů pochází tyto mrazy, které ochromily dopravu a obchod v celé severozápadní části Evropy. Mrazová vlna se očekává na severu naší republiky zítra kolem osmé hodiny ranní. Vláda republiky vytvořila zvláštní komisi pro zajištění nezbytných opatření. Protože podle předpovědí meteorologů budou klest teploty v noci na zítřek zhruba o pět stupňů za hodinu a kolem osmé hodiny ranní se tak prohloubí až na hranici mezi padesáti a šedesáti stupni pod nulou, vydává zvláštní vládní komise tato opatření: Obyvatelstvo se žádá, aby využilo prodlouženou prodejní dobu a zásobilo se na dobu nejméně jednoho týdne. Všechny obchody s potravinami, oděvy, palivem a lékárny budou otevřeny do třetí hodiny ranní. Zítra budou všechny školy a podniky uzavřeny. Nezbytné práce a péči o zásobování, lékařskou službu a pořádek přejímá armáda. Voláme všechny funkcionáře národních výborů..."
Dál sem neposlouchal.
Blbost, myslím si. Severní pól v Československu!
Mrknu na hodinky - třičtvrtě na devět. Jdu k oknu, abych se podíval, co se bude dít, otevřu dokořán, zapálím si cigaretu a rozhlížím se po ulicích.
Venku je nezvyklé ticho.
Mrtvé, studené ticho, trochu nepřirozené tak brzy večer.
A přituhlo. Zarazil mne průzračný vzduch a ostré světlo pouličních lamp. Chvíli váhá, ale pak vyhazuji špačka cigarety do noci, zavírám okno a jdu do předsíně. Pro jistotu natahuji ještě jeden svetr a beru si palčáky, ale pak už zhasnu, bouchnu dveřma a dupu po schodech. Přece si nenechám zkazit weekend kvůli nějakému hlášení, myslím si. A potom - potlach je jednou potlach, to se nedá svítit!
Otevřu dveře na ulici a poněkud ztvrdnu ve tváři.
Mráz mě docela přibil k zemi.
Vyhrnuji límec u bušlaku, nadhazuji usárnu a vykročím. Na rohu ulice vrážím do nějakého chlápka v zimáku, ve světle lampy zahlédnu jenom záblesk podivných prázdných očí. Omluvím se, něco zabručí a zmizí ve tmě - jako duch.
Sem tam ještě potkám chodce s nákupní taškou, ale jak se blížím k nádraží, duní mé horaly po dlažbě samy.
Něco se mi na tom všem nezdá.
Nádraží je temné, tiché, prázdné a zamčené k tomu. A teprve teď mi to dochází - sakra, vždyť sem neviděl ani jedno auto! Že by to hlášení... Ale teď už to nevzdám., kluci tam budou docela určitě!
A tak jdu na stopa, i když vím předem, že je to asi na draka. Snad vojáci, myslím si pro útěchu, když si vzpomenu na těch stodvacet kilometrů asfaltu. Chvilku stojím, ale mráz leze za nehty a tak ostře vyrážím.
Nechávám za sebou zmrtvělé, průzračně tiché město. Mráz leží nad krajinou jako těžká, nehybná clona. Jedinou známkou života je výbojkový hřib nad městem.
Ušel sem první kilometr té noci.
Šlapal jsem ostře, ale mráz mě doháněl. Ještě jsem nepotkal jediné auto, vesnice jsou jak po vymření, nikde nic, ticho bije do uší. Kolem druhé hodiny slyším už z dálky rachot motoru. Pak se přede mnou vyhoupnou za vrškem dva reflektory a jedou přímo na mě.
Vojenská vétřieska.
"Zbláznil ses, člověče?" povídá mladý poručík a vylézá z kabiny.
"Kam jdeš?"
Napadá mi, že by mně taky nemusel pustit a tak říkám jméno vesnice, které jsem si přečetl před chvílí na ukazateli.
"Kolik je stupňů?" ptám se ještě, aby řeč nestála a nechce se mi věřit. Jde to pěkně rychle.
"Pětatřicet, kamaráde! Hoď sebou!"
Hupnul do kabiny, třísknul dveřma a už jsem viděl jenom stop světla. A ještě něco. Podivně nehybné poručíkovy oči...
Dávám si přes pusu šátek, abych mohl dýchat, protože nos už skoro necítím a šlapu dál.
K ránu mám za sebou přes padesát kiláků, jsem utahaný jako pes, ale zastavit nemohu, protože předpověď asi opravdu nelhala a zima je čím dál větší. Musím šlapat, abych se trochu zahřál. Teď teprve mě začíná mrzet, že jsem si na sebe nevzal víc věcí. Přesto si sedám v jedné vesnici do autobusové čekárny abych vykouřil cigaretu a nechal trochu odpočinout nohy. Zábly mě prsty u nohou a tak raději vstávám a přecházím, aby mi nezašlo za nehty. Proto jsem asi přeslechl ty kroky.
V neskutečném předjitřném šeru se najednou objeví v obdélníku dveří nezřetelný stín a zachrchlá "Ahoj!"
Přivítali jsme se jako státní delegace.
Byl to Petr a šel tam co já.
Šlapal už taky celou noc, ale byl na tom hůř s nohama - necítil už prsty. Zul jsem ho tedy a třel mu asi pět minut chodidla, až se to zlepšilo. A pak jsme raději hned vyrazili dál.
Šlo to teď líp, byli jsme na to dva a začínalo pomalu svítat. Měli jsme před očima představu velkého ohně tam dole na jihu, kamarádi sedí a my přicházíme z té obrovské dálky pěšky. Někdy je člověk hrdina ajn cvaj.
Byla to dobrá představa, ale zapomněli jsme do ní zakalkulovat počet kilometrů, únavu, teploměr, hlad a omrzliny.
V devět hodin dopoledne jsme už nemohli. Klepali jsme na dveře všech hospod, ale nikdo neotvíral. Jako by všichni vymřeli. Před sebou ještě šedesát kilometrů, spacáky už jsme dávno vydolovali z usáren a přetáhli přes záda, málo platné a takový mráz jsem ještě v životě necítil.
A Petr na tom byl čím dál hůř.
Šli jsme stále pomaleji, ale jít jsme museli. Modlil jsem se, aby jeli vojáci, nebo byla někde otevřená hospoda. Cítili jsme oba, že tam prostě musíme dojít.
Nevnímal jsem už ani okolní krajinu, vím jenom, že stromy praskaly mrazem a tahle kanonáda nás provázela celou cestu. Na všem leželo husté, bílé jíní.
Po desáté hodině jsme našli před křižovatkou ležet v příkopě starého člověka. Byl zmrzlý na kost a díval se do šedivé oblohy mrtvýma, nehybně prázdnýma očima. Jako bych je už někde viděl...
A tak tady teď sedíme.
Oči nám zavírá nesmírná únava, to je také jediný pocit. Strašný mráz se stal pro nás stálou skutečností. Teď v podvečer nám zbývalo dolů na camp ještě ke třiceti kilometrům. Za celý den jsme nepotkali jediné auto, jediného člověka, všechny domy zabedněné, jako by lidé někam odešli, jako bychom procházeli krajem, kterým se přehnala atomová válka.
Slunce vůbec nevyšlo, bylo takové to přítmí s olověnými mraky, ale mraky to nebyly, vypadalo to, jako by zamrzlo i nebe. Šlo nám to všechno už na mozek.
Bylo mi jasné, že tady nemůžeme zůstat. Vyburcoval jsem v sobě všechnu vůli, která mi ještě zbyla, odstrčil Petra a vstal. Před námi ležela vesnice. Rozhodli jsme se, že přes noc už nepůjdeme, někomu se prostě nabouráme do vrat. Stejně už jsme dál prostě nemohli.
Jakž takž jsme se doplouhali k prvním barákům, byla už skoro tma. Zkoušeli jsme napořád jedny vrata za druhýma. A pak jsme konečně měli štěstí.
Ty jedny vrátka povolily.
Dva schůdky, dveře do předsíně, temná chodba, klepeme na dveře vzadu, otvíráme a mlčky stojíme mezi futry.
Špinavá čtyřicítka bez stínítka zápasí s tmou v neútulné špeluňce s poďobaným stropem, na zdi tikají kulaté porculánové hodiny, pod žárovkou stojí čtyřhranný stůl, za ním sedí proti nám chlap, zrzavej jak liška, civí nám do očí velkýma bezvýraznýma panenkama a žvejká kus chleba se sádlem, který si ukrajuje zakřiveným, rezatým nožem. Až ke dveřím cítíme sálání malého bubínku v rohu místnosti.
Konečně se vzpamatujeme, zavřeme za sebou a zdravíme ochraptělými hlasy. Pořád ještě mlčky ukáže chlápek ke stolu a tak shazujeme usárny a s úlevou dopadáme na rozvrzané židle. Cigareta chutná jako po těžké nemoci.
"Kam?" práskne otázka přes stůl.
Vysvětluji mu všechno, pak si zouváme boty a za chvíli je nám už konečně trochu teplo. Chlápek nám beze slova uvaří čaj a pozoruje, jak ho vřelý hltáme.
"Já vás tam hodim" povídá najednou ten chlápek, jako z dálky. Uvážlivě žvýká tu svoji patku a upírá na nás bezvýrazné hluboké oči. Dívají se jakoby zezadu, až odněkud z mozku. Kde jsem je už jenom...
Petr ho zahrnuje díky.
Mávne rukou a vyjde ven. Oblékáme se, vycházíme za ním, na dvůr. Pod dřevěnou kůlnou stojí žehlička Tatra.
Zívala na nás otevřenou kapotou a chlápek točil klikou, jako by to byla hračka. Konečně se kára rozeřvala. Něco nám teď nesedělo na tom všem, zdálo se nám, že se oteplilo, ale příliš jsme o tom neuvažovali, chlápek otevřel vrata na ulici, reflektory vylouply ze tmy nějaký hnůj a harampádí, narvali jsme dovnitř usárny a vecpali se za nimi.
Tatrovka si spokojeně odchrchlávala a chlápek s ní. Jinak mlčel jako hrob. A žvejkal.
Bylo nám fajn. Těch necelých třicet kiláků si Tatrovka za hodinu odfrčela už jsme sjížděli na polní cestu nad lesem, odkud je to na camp deset minut.
Hrabeme se z káry a já se otočím a chci poděkovat, ale slyším už jenom rachot rychlosti a pufání motoru. Jenom se mi zdálo, že chlápek něco zamručel, když jsme vylézali, ale teď se díváme na koncová světla a slyšíme slábnoucí výbuchy Tatrovky.
Už z dálky je cítit kouř.
Procházíme smrkovým lesem a za chvíli začaly probleskovat mezi stromy plameny táboráku. je nám teplo, zdá se, že mráz povolil, ale nemyslíme na to, těšíme se už na kamarády, konečně docházíme na louku, jdeme k ohni, řveme své "Ahoj!" a sedáme do kruhu.
Teprve teď víme, že ta hrozná cesta je za námi.
Je nám divné, že je tady tolik lidí a tak se ptáme, jakou měli cestu a z počátku jim nějak nerozumíme. Mluví o stopu, vlacích, hospodách, vzdálených městech, mlčíme a díváme se po sobě. nemůžeme si v hlavě srovnat některé věci. A tak se zeptám neznámého kamaráda vedle mně:
"Hele, taky jsi neslyšel to hlášení? Vo mrazu?"
Kluk po mně otočí hlavu a dívá se bez úsměvu jako by skrze mne vodovýma, bezvýraznýma očima.
Další otázka mi zmrzla na rtech.
Po zádech mi stýká pot.
Otočím se pomalu na Petra a zvolna spolu s ním se oba otáčíme zpátky na toho kluka.
A najednou to oba víme.
Ty nehnuté civící, vyvalené, jakoby z hloubi mozku se dívající bezvýrazné oči.
Mlčky hledíme do praskajícího ohně.