Wabiho vise: Sebevrah Trail 1991
Wabi
To byl konec.
Tentokrát to věděl zcela bezpečně. Smutně pokyvoval hlavou u otevřeného okna, za kterým běsnilo jaro. Jemu, jemu už nastala zima.
Ta bílá obálka na stole znamená definitivní prohru.
Zkusil už všechno. Zapřísahal, sliboval, prosil, dokonce i plakal. Marně. Jeho snaha byla tak průhledná, tak živočišná, že nemohl nikoho oklamat. Každý z jeho kamarádů to věděl, jenom on, zaslepený, dál bojoval ztracený boj. Nakonec ale i on prohlédl. Ze setrvačnosti, aby měl klid, že udělal vše, co se dalo, pokračoval však dál v té vysilující práci - vysvětlit svým starým kamarádům, že to neudělal úmyslně, že ten vajgl, kterého k hrůze a zděšení všech přítomných hodil na potlachu do slavnostního ohně, přece nemůže být příčinou jeho exkomunikace. Marně. Zbytečně.
A tak se mu snad i ulevilo, teď, kdy v bílé obálce, ležící na stole, je sice pozvání na potlach, ale s poznámkou - Jen pro pravé trampy - a s vykřičníkem . Teď měl jistotu.
Seděl v hlubokém křesle, kouřil, naslouchal zpěvu ptáků a věděl. že za několik hodin bude mrtev. Dokonce se jemně, melancholicky usmál, to jak mu hlavou proběhly všechny campy, ohně, cesty, kamarádi a pevné chaty. Ach ano. Život je jeden z nejtěžších. Smutně se pousmál a zakýval znovu hlavou.
Dokouřil.
Přitáhl si křeslo ke stolu a napsal krátký dopis. 0 smrt se v něm nic neříkalo. Ale věděl, co je třeba. Kamarádi musí vědět, proč se to stalo. Jeho trampská čest musí být očištěna.
Konečně vstal, udělal pár rychlých kroků k velké skříni v pozadí pokoje a otevřel ji. Naposledy ve svém životě si zálibně prohlížel třpytivou a lesknoucí se, mistrně mimikry a plackami pošitou trampskou uniformu. Pohladil jemně zářící odznak a odfoukl pomyslné smítko. A pak s nostalgický pohledem bral jednu součástku toho drahého obleku za druhou a odíval se před velikým zrcadlem, aby ještě jednou potěšil své srdce pohledem na svůj mužný, leč decentně seriosní zjev.
Ještě se rozhlédl po pokoji, vzal dopis, otevřel dveře a vyšel na svůj poslední trail. Jeho kanady jemně povrzávaly.
Na ulici zavolal taxi a na tázavý pohled řidiče řekl jediné slovo: "Požár", vyslovil jasně, pečlivě artikuluje každou hlásku. Vůz se dal do pohybu.
Již z dálky byla vidět rudá záře obrovského požáru, permanentně udržovaného na jižním konci města. Zastavili u brány. Zaplatili obvyklé vstupné a jak vratní vzdávali čest jeho uniformě trampského generála, na tváři mu opět zahrál ten polosmutný, polonostalgický úsměv. Pak se ale napřímil, vztyčil hlavu a pevným krokem zamířil vstříc svému osudu.
Plameny posvátného požáru mu začaly olizovat nohy , pak tělo, ruce, hlavu.Šel, pevný, usmívající se, krásný ve své třpytné uniformě, hrdě nesoucí své těžké břímě. Vrátní pokyvovali hlavami. Slunce svítilo. Tráva byla sežehlá obrovským žárem.
Šel. Pomalu mizel v plamenech.Ozvalo se přidušené lupnutí, to jak v roji jisker praskly léty vysušené placky.
Na druhé straně požáru vypadlo něco jako spálená topinka. Muž, obsluhující požár, uchopil pietně placku mezi dva pruty, aby ji opatrně vložil do jedné z mnoha popelnic na té straně obrovského rudého požáru.
Taxikář mlčky přihlížel.