S baterkou do tmy   
Wabi

Všechno to vlastně začalo ten večer, co přišel do hospody u Elišky, kde míváme sleziny, ten vožralej chlápek.

Bylo ňák po desátý, ten strejda se najednou vyloup ve dveřích, šálu na půl žerdi, voči na tři piva a pod paždí svíral děsně votrhanej balíček. Sed si kousek vod nás a byl tak slušnej, že než se poblil, stačil ještě říct na půl huby "Pardon!"

"To nic, strýče," oslovil ho vzápětí Brill.

"Dejte si pozor hlavně na lakýrky mých spolustolovníků!"

A zálibně si prohlížel vohozený polobotky Jardy Kryla. Chlápek se vomluvně usmál a chtěl něco říct, ale místo toho vrhnul elegantní rouru Brillovi přímo do klína.

Začalo nám to pomalu jít na nervy, ale to už byl u něj hostinskej a sypal ho ven. Strejda šel klidně, najednou se ale vytrh, přiskočil zpátky k nám a podává Brillovi ten potrhanej balíček.

"Vemte si to šéfe, to je za ty kalhoty!"

A vypad, než jsme stačili říct popel.

Hostinskej to utřel a my začali rozbalovat papír po papíru dobrodružství, jaký se vám hned tak nepodaří zažít.

Nevypadalo to z počátku nijak moc zvláštně. Z papíru se vylouplo pár starejch knížek a nic víc. Chvíli sme v nich listovali, byly to věci z minulýho století, pořádně zaprášený a zažloutlý, padlo pár vtipů a šli sme domů.

"Hele, puč mi to domů, nemám do čeho píchnout" povídám venku Brillovi.

A tak teď sedím u lampy a prohlížím ty starý tisky. Něco mi na tom nehraje, jakoby čas v tom hrál nějakou roli, je to jen takovej náznak tušení, ale hledám letopočty, listuju a najednou se dívám v tý nejvotrhanější knížce s letopočtem vydání 1764 na vloženej list papíru mnohem mladšího vzhledu. Beru ho do ruky, rozevírám a čtu:

Leslie Wood seděl zabořen až po krk do obrovského předpotopního ušáku ve své laboratoři. V krbu se pár polen tvářilo, jako že hoří, ale v pracovně bylo přesto útulno a teplo. Venku se rychle stmívalo, v tom ročním období přichází tma bleskem, jako na poušti.

A Leslie Wood se mračil.

Měl proč. V poslední době se mu nic nedařilo. Zůstával často i přes noc, ale analyzoval své neúspěchy, sedával jako dnes zabořen do křesla po svém předchůdci Allanovi, leč marně. Na co sáhl, to zkazí. Jako ten bláznivý Allan.

Když teď o tom uvažoval, měli spolu vlastně hodně společného. Až na to, že Leslie se neuměl vzdávat. Allan odešel z ústavu narychli, aniž udal důvod, jako by ho něco štvalo. V laboratoři zanechal takový binec, že to trvalo pár dnů, než se tu dalo zase normálně bádat.

Nejpodivnější na tom však bylo, že odešel těsně před koncem práce, na které mu zřejmě velmi záleželo.

A to nebyl Leslieho styl.

Leslie byl buldok. Vždycky vytrval do konce, ať to byla výhra nebo prohra.

No co, má svých starostí dost. Aspoň to křeslo, že tu nechal. A Leslie uchopil poleno a vhodil do krbu. Chtěl vstát, rozsvítit a dojít si pro poznámkový blok, ale něco ho v tu chvíli zaujalo na krbu. Jakoby plameny začaly náhle zkomírat, ustupovat... Naklonil se blíže, aby urovnal polena a v tom si toho všiml...

Proboha, ty plameny mají černou konturu!

Úplně konsternován hleděl Leslie do krbu, kde indigová čerň pomalu, ale jistě stravovala plamen po plameni.

Teplo však sálalo dál!

S očima dokořán přibližoval ruku blíž a blíž k posledním záchvěvům světla. Pak prudce vyrazil.

"AUU!" zařval hrozným hlasem.

Skočil k vypínači, rozsvítil a poděšeně zíral na temný otvor krbu, kde jasně slyšel praskání hořícího dřeva, cítil vůni smůly a jedlového kouře, ale neviděl ani nejmenší záchvěv plamene.

A co víc, z krbu jako by vytékala v chuchvalcích černá čínská tuš. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Ta věc se stala teprve potom, co vhodil do krbu poslední poleno. přiblížil se znovu ke krbu, pohlédl na podlahu a tam to uviděl.

Rozbitá lahvička o obsahu asi jednoho deci, která patrně spadla z krbové římsy, kde zůstaly ještě neuklizené zbytky Allanova bádání, rozbila se o jedlové poleno a potřísnila ho. Ve zbytku střepu ještě opalizovala jantarová tekutina. Leslie ji opatrně přelil do lahve se zabroušenou zátkou a fascinován pozoroval šířící se oblak naprosté tmy."

Až potud sem čet bez dechu, protože to bylo děsně zajímavý. Ale teď sem si začal namáhat mozek. Sakra, kde se to v tý knížce vzalo? A kde vůbec ten strejda k tomu přišel? Nedalo mi to. Vodložil sem úvahy na pozdější dobu.

Pak začal jednat. Přistoupil k digestoři v rohu laboratoře, zapnul motor, obrátil se k laboratornímu stolu a rozehrál běžnou rutinu renomovaného chemika. Po hodině usilovné práce věděl přesně, co si má myslet o Allanovi: že totiž odešel natolik předčasně, že ani /možná/ nezaregistroval své vítězství. /Nebo náhoda?/

Kapka jantarové tekutiny rozlitá na jakémkoliv předmětu, způsobovala naprostou tmu. Zmizení. Nic. Chtěl Allan tohle?

Leslie si zapálil cigaretu a otočil se ke krbu, na kterým zatím zapomněl. Připadal si teď jako blázen. V krbu dohořívalo jedlové poleno a všechny smysly ho přesvědčovaly o tom, co vidí. Zakroutil hlavou, zhasl a vyšel ven."

Tady rukopis najednou končil a já myslel, že si prostě nějakej srandachlap vyplňoval mezery ve svým vzdělání.

Jenomže člověk má spoustu různejch návyků.

A tak sem bezmyšlenkovitě votočil ten drobný, energickým písmem popsanej papír a co nevidím, jako když úplně nalitej chlap čmárá rtěnkou, kterou před chvílí ukrad svý Jarmile, na poblitej stůl, na zadní straně toho elaborátu sou fleky, čísla, poznámky, rovnice a co já vím ještě.

Do voka mi pad akorát ten kousek dole v rámečku, složeným z různejch tužkovejch intarsií, kde bylo prostě napsáno: "Vojenská mapa 3952, čtverec ten a ten, z polní cesty dvěstě kroků do stráně, vidlicový buk, sever deset kroků, kámen."

Bylo půl třetí a mě se chtělo hrozně spát. Nechal sem to bejt. Uspávala mně čínská tuš. Vo těch snech vám ani nebudu vyprávět. Nevěřili byste mi.

Zašel sem druhej den po práci k Elišce a mezi dvěma pivama povídám hostinskýmu:

"Že byl ale ten strejda včera pěknej, co?"

Starej Sehan něco zabručel a vysypal popelník.

"Povidám, ten vožrala včéra, co nás tady poblil, se tu moc často neukazuje, he?" zkouším to znova a starej na mně civí, jako bych spad z višně.

"Já ho neznám, v životě tady nebyl." A šmaťchá se k výčepu.

Tak to dopiju a du si zbalit usárnu. Je pátek, kluci budou na nádraží, mám to akorát.

Vyprávím to u kasy Brillovi a von povídá "kde to je?" Tak mu to říkám a poslouchám, jako by to bylo normální a Brill kupuje lístek na úplně jinou stranu, než sme chtěli dneska jet. Ta strana je přesně v tom čtverci, kterej před malou chvílí viděl na mý mapě.

"To samý" řeknu pokladní.

Teda, podzim byl letos prostě kus.

Už dlouho sem neviděl tak červený jeřabiny. Bylo nás pět a ta zastávka nás tady v životě neviděla.

Deme podle mapy a máme přesně ten pocit jako Leslie Wood, když přišel na to, že Allan, jeho předchůdce, vynalez tmu. Je nám trochu do smíchu a trochu takovýho toho lehkýho mrazení. To asi budete znát. Sranda, myslíme si. Jo, to jo. Ale nic moc. Na tý polní cestě se zastavíme, sednem do trávy a chvíli kouříme a vobhlížíme terén.

"Vypadá to, že sme tady," povídá Bren na půl huby.

Tak jo.

Zvednem se, deme těch dvěstě kroků do stráně, máme v hlavě guláš a chce se nám asi chechtat nad vlastní blbostí, ale najednou povídá Jehně "hele, vono je to fakt!"

A už sme u toho buku, Brill kouká vyjeveně na tu vidlici, vyndávám busolu a posílám Jehně na sever.

"Počítej pořádně" řvu za ním a vůbec netuším, že to není žádná sranda.

Vyjeveně koukáme na ten šutr, ke kterýmu míří Jehně, protože už předem víme, že to "vosum, devět, deset" vyjde akorát tam. Jehně se votočí a protože je správnej, zahuláká jako by nic "co je?"

My tam totiž stojíme u toho buku jako sudičky. Tak deme k němu, Brill veme suchou borovicovou větev, vrazí ji pod ten šutr, my zabereme z druhý strany a před náma se vyloupne díra.

Tak tohle sme teda nečekali.

Až sem to byla taková vobyčejná legrácka s příměsí lehkýho lechtání v zádech.

A najednou koukáme a máme zmrzlý ksichty. Takový je to vlastně ale furt. Pořád něčemu nevěříte a najednou vám to dám takovou pecku přes prsty, že se marně ptáte "hergot, jak to, že je to pravda?"

Brill zkrátka vytahuje z tý díry balíček ve voskovaným plátně, sedáme si kolem něj a mlčíme, každej si myslí něco jinýho, ale v podstatě sme všichni napnutý k prasknutí.

"Rozbal už to konečně" protrhne nakonec ticho Modla a v ruce mu praskne suchá větývka. Jinak je ticho jako v kostele. Máme voči na šťopkách a vlastně tomu pořád eště moc nevěříme. Konečně, hospoda je blízko.

Připadám si v tu chvíli jako na dovolený, někdo mi vypravuje podivnej příběh, já sedim v tom křesle, kouřím a v koutku mám nevěřícnej úsměv. Ale tohle je fakt? Skutečnost. Po zádech mi pomalu stýká kapka potu. Studí.

Hlavou nám všem probíhá film z našeho mládí, tajemný listiny, muži pichlavejch vočí, neskutečný světlo, záhady, mrazení, fantasie. Tohle je holej fakt.

Slyším šustění plátna, dívám se na Brilla, je bledej a nervozní, konečně vodtrhne poslední cár a před náma leží dvě plechový krabice, jako vod voleje, ale nejni to vod voleje a Brill jednu votvírá, pět hlav je u sebe, všichni vidíme to samý: láhev se zabroušenou zátkou a vevnitř opalizuje jantarovej obsah, jak si s tím Brill v pravý ruce pohrává.

"Votevři to" hlesnu.

Vidím Brilla, jak nesmírně vopatrně vyjímá skleněnou zátku z lahve, čichá k vobsahu a potom milimetr po milimetru nahejbá hrdlo, až se jantarová kapka medově rozplácne vo šutr.

Vidím to jako dneska.

Nejdřív vyjevený voči kamarádů a potom nesmírnej úžas, vohromení, děs.

Po šutru se začne rozlejvat černej flek, pomalu žere celej ten kámen, kluci se zvedají, někdo zařve, Brill bere ty dvě plechovky, najednou cejtím, že utíkám, padám, řvu, teče mi krev, ale běžím dál.

Sešli sme se na cestě u usáren, tichý, zamlklý, pobledlý. A já blbec eště povídám "Brille, co je v tý druhý plechovce?"

Tak jí Brill votevřel.

Z plechovky vystoupil takovej malej zelenej mužíček, smet imaginární prášek z klopy svýho mokasu a povídá: "Pánové, nevíte náhodou, kolik je přesně hodin?"

S votevřenejma hubama, neschopný pohybu, čumíme na to fantasmagorický zjevení a Jehně, s přiblblým úsměvem, úplně zpocenej strachy, se podivá automaticky na zápěstí a špitne "půl devátý, pane!"

V tu chvíli jenom zmagořeně civíme na toho trpajzlíka, jak se seřizuje svý miniaturní hodinky a vodchází středem.

Vzpomínám si, že v tu chvíli na vršku zahejkala sojka a vodněkud z pole zařval traktor. Teď se konečně vzpamatoval Modla a volá za tím zeleným zjevením "haló, poslyšte!"

Ale byl to jen šepot, ubohej, vochraptělej šepot.

"No, prosím?"

Mužík se votočil a voči mu hrály divnou sonátu.

"Prosím vás pane," povídá Brill, a moc mu do řeči nejni, "moh byste nám říct, jak se vyrábí tma?"

"Ovšem, pánové, s radostí! To je přece docela prosté!"

Trochu rozhodil rukama a mně se zdálo, jako bych tenhle hlas už bejval někde slyšel, snad v hospodě, nebo ve vlaku...

Pomalu vystupoval zpátky k nám, máchal rukama, sotva viditelnej na pozadí tý sloní trávy v tom údolí a přitom hovořil temnou sonorní antikvou:

"Podívejte, pánové, to vemete po ránu dva díly rosy z údolí od potoka, smícháte s drobet zaschlým trusem jelena, kápnete díl pryskyřice a díl mléka z prvosenky jarní, promícháte, vsypete na prach usušený díl rozemnutých rezavých mravenců, dále po dílu petržele, dřeně z práchnivé švestky a dvě smrková semínka. Dáte vařit, přidáte dvě hruškové křížaly, trochu rzi ze starých kolejnic, zuhelnatělý borový klacík a krapet jílu, to na zahuštění. Promísíte, necháte provařit, pak drobet kůry z osiky, pořezaný březový svitek a odstavit. "Docela jednoduché, že?"

Rozhlíd sem se po kamarádech. V životě asi nikdo neměl tak pozorný posluchače. Prostě sme čuměli.

"Dále pak," pokračoval, "vezměte řemen na obtahování břitev, rozestřete po něm jemný film odstavené hmoty a třete tak dlouho, až získáte jantarovou barvu. Pak přidáte špetku máty, plivnete, řeknete "Špihél," znovu promícháte a tma je jak vyšitá. Ředí se v borové pryskyřici!"

To už dávno stál zase před náma a tak sem jasně viděl výraz v jeho očích, když nadzved tu svou buřinku a povídá nakonec uhlazeně "nashledanou, pánové!"

Jakoby jiskřička smíchu v těch jeho očích byla...

Tak sme to zabodli a šli na pivo.

Úvodní strana