Proč dvě Porty Portýr 2 / 72
Wabi
Kdyby byli pořadatelé svatí a pocházeli z Machachuchets, myslím tím pořadatele Porty v kterémkoliv roce a povšimněte si, prosím jak se to mimochodem krásně vyslovuje - Machachuchets.. ), bylo by jim to platné asi stejně jako nikdo doma. Patnáct Port pro každou skupinu se nedá udělovat už proto, že to prostě nejde a každému se stejně nezachováš. Proč tedy nevyzkoušet letos věc, která se přímo nabízí: Jestliže jsou nevyjasněné problémy mezi tradiční a moderní trampskou písní udělí se pro vítěze každého odvětví jedna Porta a pak se můžeme hádat pro změnu zase o něčem jiném.
Hudební expert, který sleduje už desítky let trampskou píseň (třeba tomu nebudete věřit ale skutečně takoví jsou a není jich málo) jako jeden z útvarů lidové tvorby, ví, že trampská píseň má v sobě jinou atmosféru než lidová píseň z Prahy nebo národní píseň z Valašska. Liší se od těchto písní i skutečností dosti podstatnou, že totiž vzniká neustále: dnes, zítra, včera. Je spjatá s trampingem natolik, že obráží v každém období i současnou jeho situaci. A protože tramping do sebe vstřebává pozpátku i kousek každé situace, ve které kdy byl, mění se poznenáhlu on sám a s ním i písně.
Když to vezmete úplně z gruntu, tak dvacetiletý tramp napíše v roce 1935, 45, 55, 65 a 75 na stejné téma úplně jiné písně. To se nechá dokázat trampské písně jsou neustále živé. Ovlivňuje ho všechno kolem něj a tak je jen přirozené, že z pětatřicátého roku máme tanga a z pětašedesátého rock. Zůstává jenom romantika obohacená pochopitelně dobovými znaky - slovy, slovosledem, slengem a snad i přístupem k věci, tak, jak se mění doba ve které žijeme.
Je zbytečné se o těchto věcech hádat, ti co přijdou po nás budou dělat samozřejmě něco ú plně jiného. Zachytit svou dobu v písni, zpívat o tom, jak to kolem mě vypadá a jak já sám tomu rozumím, je něco naprosto přirozeného a řekl bych že i krásného. Přinejmenším tím znesnadňujeme úlohu našim historikům, kteří obvykle mají sklon k vytváření legend. A přitom my jenom žijeme a sem tam si o tom zazpíváme. Trampské písně jsou proto pravdivé a jejich atmosféra se nemůže nikdy vytratit.
Konec konců, jediným a asi nejsprávnějším kritériem trampské písně zůstává to, jestli se zpívá u ohňů, nebo ne. Když tomu nevěříte, tak to prostě nezpíváte, nesedí vám to. A písnička zmizí, zapadne. Obvykle člověk věří tomu, co sám dokáže prožít s interpretem, zkrátka a dobře, když vám někdo zpívá z duše, nebo ze srdce, je to i vaše věc. Proto by se asi nikdo neměl bát zpívat o čemkoliv, počínaje špatným počasím a konče hádkou s otcem. Já sám nepokládám písničku za hudební útvar, ale za výpověď tom, jak si věci stojí a leží.
A tak si tedy počkejme na letošní Portu, jak se nám vyvrbí. Může to byt docela zajímavé. V každém případě se zase sejdou staří známí písničkáři, kamarádi a písmáci. Tak ahoj.