Podivnej weekend - Wabi Ryvola

sestavil : Vokoun a Strunka
ilustrace : Martin Beneš

Ptám se tě kamaráde ( předmluva )
Zvláštní pohled na stráně letos na jaře ( spojovací povídka )
Trampský výlet
Dusno
Podzim
Go go
Ta zvláštní holka z Krumlova
Špatně naladěná kytara
Sonáta pro klavír a borovici
Podivnej weekend
Usárna
S baterkou za tmou
Šedesát stupňů Celsia pod nulou
Jak jsem se stal trampským presidentem
Sbírání fialek ve vysokých horách
Sebevrah

Ptám se tě kamaráde

Znáš vůni vyprahlých pražců, nad kterými letní vzduch je tekutý, jako slunce tam nahoře?

Znáš vůni větru, který vždy na jaře přinese s sebou klín divokých kachen, mihotavé večery, naplní tvé oči azurovou modří a tvá chřípí rozechvěje očekáváním podivné touhy a radosti?

Znáš vůni zprohýbané pánve, osmahlé nesčetnými táborovými ohni a s držadlem vyleštěným tvou rukou?

Jednou tě pozvou kamarádi ven a ty náhle zjistíš, žes do té doby neměl tušení o celé půlce světa. Za záložkou kalhot ti uvízne jehličí a doma to vysypeš z košile na parkety. Jehličí je šamanovo kouzlo. Bude tě stále táhnout tam, kde voní rozeklané borovice na okraji lesa.

Jehličí ti zavoní jako vlasy tvé první lásky.

Až se po sté probudíš do mlhavého přísvitu jen s oblohou nad hlavou, tvé oči budou již stále hladově rozevřené, každé jitro tě bude vábit jasem oblohy, z které navždy zůstane v tvém pohledu modrá nepoznaná dálka.

Dokud bude jediný kout, který jsi ještě nepoznal, bude se tvé chřípí zachvívat nedočkavostí a touhou při spatření bílé, prašné cesty.

Až tedy usedneš příště u ohně, přivoň si k čerstvému dřevu, natáhni vůni smažené slaniny a vzpomeň na všechny campy, kde hořel tvůj oheň.

A ráno, až tě probudí první ptáci, rozběhni se tam nahoru do stráně a dívej se, dívej se ...

Ničeho se neboj, kamaráde!

Neztratíš nic ze svých zásad, když si přečteš těch pár povídek. To jenom ortodoxní drsňáci tvrdí, že bílé je bílé a černé je černé.

Nevěř tomu!

Copak jsi neviděl za letní noci při úplňku, jak měsíc teče mezi stromy? Neslyšel jsi sténat les při náporu vichru? Copak nevíš, že tráva na podzim je rudá a borovice žluté? A všiml sis někdy krajiny, jak je zlá a krutá, zatím co jiná je přívětivá a laskavá?

Romantika, to nejsou ty věčně se opakující atributy tvrdých mužů bez bázně a hany.

Romantika je poezie. Romantika je blázen.

Nebo si myslíš, že jezdíš ven kvůli té legraci, pivu, navyklé sentimentalitě a hezkým holkám?

Já vím. Vždyť už mlčím.

A tak se vydej po cestě fantastických příběhů. Abych ti řekl pravdu, není na nich vlastně ani moc neuvěřitelného. Ve snu prožíváš kolikrát příběhy, které jsou nepochopitelné jenom zdánlivě. Fantasie a romantika nejsou nic ve srovnání s obyčejným všedním životem.

To by jeden neřek, co se všechno může stát ...

Zvláštní pohled na stráně letos na jaře

Ve foyeru vládla slavnostní nálada.

Stáli jsme kousek stranou, abychom nepřekáželi v pohybu vší té honoraci, která se sešla na dnešní slavnostní kulturní zážitek.

Světla pomalu zhasínala, muži dokuřovali své cigarety s dlouhými filtrem, ženy kontrolovaly v zrdcátkách naposled svůj vzhled. Biletářky zavíraly dveře do hlediště.

"Půjdeme?" prohodil All polohlasem.

"Ty tam chceš opravdu jít?" otočil se na něj s doutníkem v ústech Bren.

"Konečně - když už jsme tady, proč ne?"

"Viděls to už někdy?"

Bren neodpověděl. Očima sledoval muže ve fraku, který právě procházel kolem nás.

"Kde já jsem ho jenom..." mručel si do plnovousu.

Ve foyeru blikala už jenom požární světla nad vchody a my stáli sami v té mramorové hale, semknuti do hloučku, jako na obranu před nějakým neznámým nebezpečím.

"Tak tam pojďte aspoň nakouknout, já to ještě neviděl!" ozval se v tom Robin a to se nám zdálo docela rozumné.

Otevřeli jsme potichu dveře a vklouzli do lóže. Šest křesel lehce zavrzalo, jak se kamarádi usazovali. Zůstal jsem raději stát, opíraje se ramenem o přepážku, ruce založené na prsou. Opona šla nahoru.

Jeviště bylo temné, jenom v rohu hořel malý kašírovaný oheň a pár postav právě přicházelo z proscenia. Věděl jsem, co bude dál, znal jsem to jako své boty, nebyl jsem poprvé na této hře. S hrůzou jsem očekával první akord kytary a v duchu si říkal tu starou, starou báseň, která mi nevím proč najednou vyskočila z paměti:

Z duté jeskyně aparátů
vychází mdlý zápach hudby
a groteskních hřmotů.
Cítím mozek géniů, však zde,
v prostotě jejich doupat
jsem oslněn hudbou silných paží...

Kdepak! Položil jsem Brillovi ruku na rameno a kývnul ke dveřím, když se na mne otočil.

"Já se zkrátka na to už nemohu dívat!" povídám mu už ve foyeru a zapaluji si cigaretu.

Za chvíli se k nám připojil Bren.

"Nechutné!" prohlásil lakonicky.

"Pojďte nahoru do kavárny!" povídám, jak jsem najednou dostal chuť to všechno něčím spláchnout. Byli jsme tam sami tři koňak byl prostě výtečný. Rozhovořili jsme se o tom podivném paskvilu, který se dole na jevišti vydává za plnokrevný život a bylo nám z toho všem trochu úzko.

"Člověče",povídá Bren náhle bez spojitosti, "už jsem si vzpomněl, kdo je ten chlap, co jsem ho viděl dole ve foyeru!"

"Ten ve fraku?"

"Jo. Ten. Vzpomínáš si ještě na toho zahradníka, co nám sloužil na campu? Jak potom prodal všechny prázdné láhve a vzal draka?"

"Aha, ten nemotora! Co je s ním?"

"To byl on! Tenkrát přece ..."

Trampský výlet

Den byl jak vyšitej.

Hmyz spokojeně předl svou letní píseň a Jarmila dožehlovala krajky na mý usárně.

Hmoždil jsem se s leštěním nárazníků na káře /já nevím, co to je, že to u těch Mercedesů tak rezaví/, ale sluníčko mě netrpělivě pohánělo - pospěš si, ty lenochu, všichni kamarádi již vhodili usárny do zavazadlovejch prostorů svejch vozů, jenom ty tady porád blejskáš a blejskáš ...

"Jarmilo," zavolal jsem do okna, "nezapomeň mi přibalit sifonovou láhev!"

A s rozkoší jsem si zapálil Detvu.

Bože, jak já rád jezdím na tyhle trampské výlety! Příroda jásá, motor spokojeně bručí a ti paďouři, ti se něco u příkopů nastopují! Musím se smát, když je tak vidím v tmavých, ošumělých oděvech, s kufříky a rodinami, jak se marně snaží stopnout mé kamarády. A ti mí kamarádi, to jsou mi nějací pašáci! Kolikrát i přibrzdí, okem stopaře pohladí, slovem potěší, plynu přidají.

A co by nepřidali, vždyť akcelerátor je páka, která trampovi vychází přímo z duše. Polaskáš - skokem jsi vo kilák dál. Přitlačíš, krajina se změní v šedý cár, letící kolem oken. Došlápneš na podlahu, cihlu položíš - a obličeje paďourů ti splynou v bezbarvou masu, letící někam dozadu, daleko, daleko dozadu ...

Ach ano, tyhle dálky!

Co já se jenom kamarádům u táborových ohňů naříkal: "Kluci, pojďme také jednou do jiné hospody, v jiném kraji! Copak vás tady baví porád na tom stolním táboráku? Vždyť tuhle jsem slyšel, že někteří chlapci i dřevo v lese pálí! Považte jenom, jaké dobrodružství, jaká romantika! A těch nových typů aut, co bychom po cestě viděli!

Ale kdepak oni! Jsou to ostří hoši.

"Nekecej!"

To je jejich jediná odpověď. Někdy, to když mají obzvláště dobrou náladu, i políček přidají. Je s nima legrace, co vám budu povídat.

Jo, jak říkám - zapálím si Detvu a v tom už mi Jarmila nese sbalenou usárnu. Naškrobené krajky s mimikry jemně šustí a pod horní chlopní vesele vyčuhuje hlavice sifonu. to zas bude radosti na starém campu!

Hodím to do zavazadláku a povídám:

"Hele, Jarmilo, až dneska kluci přijedou a třikrát zatroubí, vyjdi před dům a budou-li se ptát, řekni jim, že jsem jel napřed. Však ty sama nejlépe víš, co se v takových případech říká, že?"

"Však já to vím," odvětila Jarmila a vesele mě šťouchla do žaludku, až jsem promáčkl kapotu. Chytím dech a dodám ještě šprýmovně: ".... ......" ale to už jsem měl nohu na plynu, ruku na šaltrpáce.

A říznu jednu zatáčku do leva, jednu do prava.

Konečně sám s hřmícím motorem a povolenou kravatou!

Za prvním patníkem stojí paďour a zuřivě na mně mává. Kdepak ale na mně! Přibrzdím a strhnu řídidlo prudce doprava a vzápětí doleva. Sprška prachu vometla toho chlapce tak dokonale, že jsem v odrazovém zrcátku ještě dlouho viděl jen šedivý sloup, z něhož postupně opadávaly oblázky a štěrk.

To vám je legrace s těma stopařema!

Cesta však ubíhala jako obvykle.

Sem tam rodinka v příkopu, sem tam pivo v motelu a než bys řekl švec, byl jsem na campu, lehce prdlej, jako vždy. Bouchnu dvířkama, zazvoním u vyšívaný branky - nic. No ovšem, zahradník zase paří. Tak vyndám usárnu a jdu těch dvě stě metrů okolo pěšky.

Camp samozřejmě neuklizenej, plynový hořáky v táboráku začazený, kolem závěje prázdnejch flašek od Black and White a Hořčáku, jak tu měl zas ten proklatej zahradník Garden party.

"Hej, zahradníče!" zařvu na toho nepořádnýho chlapa, (mimochodem , starej paďour, kterýho jsme najmuli jen proto, že v mládí dělal pingla), a vzápětí mi líže s podlízavým úsměvem obuv, přiřítiv se odněkud z garáže, kde zřejmě zas nasával.

Ale takový voni jsou všichni! Podáte jim prst a za rohem vám dopijou láhev! Já věděl dobře, proč jedu dneska napřed!

Vodkopnu ho zhnuseně drobet stranou a vydávám patřičný rozkazy hlasem medovým, ale znějícím jeho uším jako práskání bičem:

"Prodat flašky, vydrhnout totém, rozhrnout závěs, zakrývající les, vyklepat koberec k ohni, vyprášit skotské plaidy, pročistit plynové hořáky, vyměnit červenou slídu, sebrat vajgly - a odevzdat, člověče! - rozstřihnout parfém - dneska použijte borový, ten už tu dlouho nebyl! - a hlavně zatáhnout rolleau nad campem, na obloze se ukázaly mraky!

Vrhl se do práce po hlavě, ale stále na mne vrhal pohledy plné obav. Bál se chudák, že ho za trest nenechám večer připalovat doutníky mým kamarádům, což byla jeho jediná radost, mimo Hořčáku a jízdy na dámském byciklu. Ostatně, kamarádi na výši spropitného nehleděli.

Natáhnul jsem se na lesní lenošku barvy khaki a pozoroval toho dobrého muže, bezstarostně pokuřujíc svou tenkou Detvu.

"Apropó, zahradníku, až budete hotov, připravte špekáčky na večer. Doufám, že jsou čerstvé!"

Z dálky zahřmělo.

Jako smečka čistokrevných ohařů, se přihnala chvíli na to, v neustále sílícím dunění, kavalkáda vzájemně se předjíždějících mých kamarádů.

Zvuk zabouchávaných dvířek, veselé šprýmování, vůně doutníků a lehký parfém mužných značek - osada se sjíždí, kamarádi usedají do lenošek kolem táboráku.

Zase jeden trampský výlet se začíná.

Zahradník už, servilně se usmívaje, vyjmul stříbrný zapalovač, aby připálil doutníky a zažehl slavnostní hořák.

Pomalu se stmívalo.

"No jo, člověče, máš pravdu!" chechtal se Brill. "Vypadá teď na to, že Hořčák už dávno zapomněl, co?"

Dopili jsme a Bren odešel pro další přísun.

"Ten zahradník mi něco připomněl" pochechtával se ještě pořád Brill. "Pamatuješ se ještě na ten můj nový byt v paneláku?"

Bren se vrátil s táckem a tak jsme se chvíli věnovali té voňavé tekutině.

"Ty myslíš tu kytku tenkrát a ..."

"Jo, tu. To ti byla divná historie ..."

Dusno

"Máš to tady pěkný!"

To bylo první, co jsem slyšel od kamarádků, když v předsíni s rámusem skopali horaly, odložili lahve, vysypali na stůl pomačkané krabičky užvýkaných startek a zřítili se s praskotem do křesel a kam se dalo.

"Ale horko k nevydržení," dodal Brom a otevřel okno blizzardům, co vanou ve výši dvanáctého panelákového patra.

Měl pravdu.

Co jsem po létech podnájmů, všelijakých sklepů a půd dostal konečně tenhle byt, pořád jsem pochrchlával od k nevydržení suchého vzduchu. To neustálé vedro mi ani nedávalo klid ke spánku. Nedalo se na to zvyknout. ráno jsem nemohl polknout, spotřeba piva vzrůstala a přestávalo mně chutnat kouřit.

Pak jsem šel jednou kolem květinářství a za výlohou mi padla do oka taková podivná, sytě zelená, dužnatá kytka s malými, skoro kulatými lístky. Vypadala přesně na to, že jí sem před chvílí postavil někdo rovnou z džungle.

"Jó, mladej pane, s tou budete spokojenej!"povídá mi prodavačka v obchodě, když jsem se ptal, co je to zač. A postavila ji přede mne na pult.

"Jenom ji musíte dobře zalejvat! A dáte mi třicet korun."

Šel jsem s tím květináčem přes celé město a musel vyslechnout spoustu dobře míněných rad. Postavil jsem ji do rohu k oknu, aby měla světlo a sliboval jsem si vůbec od té kytky spoustu věcí.

Že mi zkrášlí byt, polahodí oku, nahradí přírodu, ale hlavně, a kvůli tomu jsem ji vlastně koupil, že trochu zvlhčí to hrozné suché panelákové vedro.

Zalil jsem ji a zálibně na ni pokukoval.

Vypadala tak vznešeně, se svými silnými stonky a pevným kmínkem. Docela jsem si s ní rozuměl. Pravidelné zalévání jí šlo zřejmě k duhu, rostla před očima.

Kamarádi ocenili nové prostředí a zvláště Brom si liboval, že nemusí pořád otvírat okno, protože ta kytka kupodivu dělala přesně to, co jsem od ní očekával - dýchala do pokoje vlhké, dusné, znepokojivě vonící výpary. Všiml jsem si dokonce, že v poslední době nějak utichá po delším pobytu v pokoji hovor. A kamarádi odcházeli dříve.

Tenkrát jsem to ovšem ještě nespojoval s tou proklatou kytkou.

Jednou v noci mě probudil suchý třesk.

Rozsvítím a rozhlížím se po pokoji, nikde nic. Měl jsem gauč u stěny, hned za stolkem s tou kytkou a tak jsem v první chvíli nic neviděl. Teprve když se protáhnu, protřu oči a chci znovu zhasnout, cítím na ruce něco vlhkého. Podívám se - krev. Otočím se a je mi to jasné.

Kytka rostla, ale květináč ne.

Jak se kořeny rozrůstaly, nakonec to květináč nevydržel a rozletěl se. Jeden střep mě škrábl na čele.

Druhý den jsem přinesl hlínu a větší nádobu, přesadil to všechno, zalil a odsunul kousek gauč, aby měla ta bestie víc místa.

Začal jsem ji říkat Elsa.

Vysedával jsem teď po večerech více u knih. Sucho u mně netrápilo, jenom hlava začínala bolet, když jsem déle četl. Myslel jsem, že je to únava očí. kamarádi už mně nenavštěvovali tak často a když přišli, prohodili pár řečí, vykouřili cigaretu a byli pryč.

Asi po měsíci přijdu z práce, otevřu dveře do pokoje a zahlédnu ještě, jak se zachvívá jedna z Elsiných větví. Všechno bylo zavřené, průvan žádný, jdu tedy blíže a dívám se zamyšleně na květináč.

Potřebuje už zase větší ...

Chci setřít malý flíček na skle pod Elsou. Nejde to. Skloním se a zdá se mi, jako by to bylo něčím vyleptáno. Stolek pod Elsou je posetý lístky. A pod každým lístkem malý flíček.

Přinesl jsem soudek a novou hlínu. Elsa teď trůnila na zemi. Stejně už dosahovala málem na strop.

K ránu procitnu nějakým nejasným hlukem. Jako by někdo šeptal a broukal divné melodie...

Začínám být v poslední době poněkud zamyšlený. Nic do mě není.

Za tři měsíce jsem značně pohubl. Elsa teď vládla pokoji z padesátilitrového sudu od piva a spotřebovala hromady vody. Plazila se po stropě a po stěnách, jednu její větev jsem musel podepřít starou lyží. V noci mě často budila těmi podivnými zvuky. Jakési harmonické šumění a nezřetelné mumlání mě nakonec vždycky zase uspalo, ale probouzel jsem se malátný, jako bych celou noc místo spánku skládal uhlí.

Dusno v pokoji teď bylo přímo hmatatelné.

Přestal jsem Elsu nakonec zalévat, ale jí to zřejmě nevadilo. Odstěhoval jsem také skříň a polici, takže teď byla v pokoji jen Elsa, křesla a gauč.

Několikrát se mi zdálo, jako by na mě v noci někdo sáhl. Takový hebký, jemný dotyk na obličeji, závan vzduchu a nic víc.

Ráno jsem míval načervenalé skvrny na tvářích.

Stal se ze mně zamlklý samotář.

Přestal jsem dokonce jezdit ven, kamarádi mi sotva kývli na pozdrav, přestali ke mně chodit, jenom Brom se občas zastavil. Poseděl, ale za chvíli se začal potit, vymluvil se na něco a odešel. Chápal jsem to.

To dusno bylo opravdu nesnesitelné.

Ale něco mně s Elsou spojovalo. Nemohl jsem se jí jen tak zbavit. Po večerech jsem bezmyšlenkovitě hleděl na její bující větve, jako fascinován tím věčně neklidným šumem, mumláním a znepokojivou vůní.

V hlavě jsem měl pusto, prázdno ...

Takhle v pátek přijdu domů a přísahal bych, že jsem ráno zavíral dveře do pokoje. Teď byly otevřené a do chodby se prodírala větvička Elsy s několika lístky. Strčil jsem ji dovnitř a zabouchl. Něco se mi na tom všem začalo nelíbit.

Ve tři hodiny v noci mě Elsa opět probudila. Hlavu jsem měl sevřenou mezi dvě větve a po tváři mi klouzaly Elsiny dužnaté lístky. dostal jsem v té tmě tak šílený strach z těch slizských dotyků, že jsem řval jak pomatený, než jsem nahmátl vypínač. Větve se ještě lehce zachvívaly.

Otřel jsem si pot z čela a dospal v kuchyni ve spacáku.

V sobotu ráno jsem se zatnutými zuby zabalil usárnu a aniž bych vstoupil do pokoje, vypadl po dlouhé době za klukama. Potřeboval jsem změnit myšlenky, trochu vyvětrat hlavu z těch věčných přiboudlých myšlenek....

Věděl jsem, kde je najdu.

Lokálka mě vyplivla na malé zastávce, šel jsem sám tou známou krajinou, svažující se dolů k řece. Bylo mi lehce, jako už dlouho ne. Else zůstala někde daleko vzadu...

Seděli před jeskyní u malého čmouďáku a byli ze mne víc na větvi, než já z toho, že je zase vidím. Ale byli jsme všichni dohromady rádi, že jsme po dlouhé době komplet.

Začalo drobně mžít a my jsme jako za starých časů vybalili celty a dva dny se courali tím nádherně drsným počasím kaňonem potoka, zašli jsme i do bočních údolí, zastavili se ve vesnické hospodě, kde už si na nás ani nepamatovali, tábořili jsme, jako by nám bylo třináct a my to všechno teprve začali objevovat. Už dlouho jsme neměli tak nádherný vandr. Vraceli jsme se v neděli k večeru utahaní jako koně, navlhlí a zabahnění, ale šťastní a spokojení.

Kluci šli se mnou až před dům, chvíli jsme ještě pokecali a já byl zase jako za starých časů, bezstarostný, samá legrace a nápady, loučili jsme se snad půl hodiny.

Ale pak houkl Brom ještě z dálky svý Ahoj! na na mně jakoby to znovu hodil. Elsa!

Podívám se nahoru k oknu bytu a jak si tak vyvracím hlavu, zdá se mi, jako by tam něco vyčuhovalo. Váhal jsem v tom okamžiku s klíčem v ruce, nechtělo se mi domů. Ty dva krásné dny byly ještě ve mně, ale zároveň už tu byl také ten pocit, jako by mě Elsa přitahovala...

Tak jsem tam stál s klíči v ruce snad pět minut, než jsem se odhodlal odemknout.

Co člověka v takových chvílích napadá, to nemá s rozumem a civilizací vůbec nic společného. v té chvíli jste živočich, máte jenom dávno vrozené pudy, neumíte to vysvětlit, ale podvědomě cítíte, že to musí přijít, že to přijde, že už je to tady.

Ještě na schodech k výtahu jsem zastavil a váhal, jestli nemám hodit uzdu za roh a jít na pivo, kamkoliv mezi lidi, ale ven, hlavně ven, nechtělo se mi domů a žádné rozumné vysvětlování směšnosti mých pocitů mě nemělo v té chvíli zastavit.

Byla tu ale Elsa.

Něco mně s ní spojovalo, bylo to silnější než já, cítil jsem, že mně něco neodolatelně táhne tam nahoru do toho dusna a podivných nasládlých výparů dužnaté Elsy.

Zmáčkl jsem přivolavač výtahu.

Když cvaknul klíč v zámku a já zůstal stát v temné předsíni, ovanula mně znovu ta atmosféra šelestění, harmonického brumlání šepotu a závanů vzduchu.

Rozsvítil jsem.

Dveře do pokoje otevřené, Elsa natahovala své větve ke mně do chodby, jako by říkala "ach, kde jsi byl tak dlouho, miláčku, nesmíš mně nechávat tak samotnou!"

Prodral jsem se mezi větvemi do pokoje a jak jsem pravou i levou rukou rozhrnoval listy, cítil jsem jejich doteky na tváři, na dlaních, na ramenou. K oknu jsem se dostal jen stěží. Pokoj byl skoro vyplněn Elsou. Jedna tabule okna byla vymáčknutá a do noci trčela větev.

V hlavě jsem měl opět to prázdno.

A pak jsem se dopustil osudné chyby.

Došel jsem si do uzdy pro nůž a systematicky jsem začal odřezávat nejspodnější Elsiny větve, abych se vůbec mohl v pokoji vyspat.

Slyšel jsem vzdechy, úpění, ostrý syčivý šepot, Elsa po mně vztahovala dlouhé větve a snažila se mně zachytit, ale byl jsem opatrný, pokračoval jsem, dokud kolem gauče nebylo snesitelné místo. Pak mi klesly vysílením ruce a já se díval na tu spoušť. Zhasl jsem a sklátil se na gauč.

V jedenáct hodin jsem ucítil první dotyk.

Probuzení přišlo náhle, živočich ve mně ostražitě čekal ze které strany to přijde. Nervy napnuté k prasknutí, v ruce jsem držel nůž a pak už si jen matně vzpomínám na další události.

Vím jenom, že jsem neustále řezal a řezal.

Elsa jako by rostla před očima, rozhrnoval jsem zoufale větve rukama i nohama, se zatnutými zuby a vytřeštěnýma očima jsem bojoval s tichým a záludným nepřítelem. Chtěl jsem to dohrát do konce. Pot se ze mně lil v proudech, slizské dužnaté lístky se na mně přisávaly ze všech stran, po kapkách mi ubíraly krev a já máchal rukama, řezal a bodal jako šílenec, nakonec jsem začal řvát a potácel jsem se už z posledních sil pokojem, hrůzu v očích a v hlavě prázdno, prázdno...

Potom už nevím vůbec nic.

Vylomili dveře, našli mně na podlaze, opleteného Elsou, posypaného rudými skvrnami po celém těle, vysíleného a v bezvědomí. Pokoj byl úplně demolovaný.

V ruce jsem pevně svíral nůž a Elsa ležela mrtvá a tichá u mé hlavy. Někdo mi dal loknout rumu.

Bylo už skoro ráno...

"Brrr," otřásl jsem se. "Člověk by nevěřil, co se všechno může stát uprostřed Evropy. To máš jako s tou hrou dole. Lidi se na to dívají, protože jim to autor servíruje pěkně polehoučku a s pentlema a neví přitom, že je to vlastně lež, že to jde jenom po povrchu. Málokdy víš, co se v čem vlastně skrývá."

Mlčeli jsem a kouřili.

"A potom," navázal jsem, "každý se na všechno dívá ze svého hlediska. Mně se jednou stalo..."

Podzim

Venku se zdvihl vítr.

Zesílil chvílemi a přes dvojité široké okno bez záclon foukal dovnitř, náruče hvízdavých akordů. Mraky byly bílé a černé, jenom takové cáry a letěly nízko, hodně nízko. Okno bylo na lígr a jeden zvlášť silný poryv větru ho rozrazil. Do místnosti s ním vtrhl podzimní chlad a ostrá, barevná vůně. Chutnal po mokrých skalách a pošlapané trávě.

Ležel jsem opřený o zeď na přízemní posteli, vyrobené z drátěnky, matrací a přikrývek a díval se na protější stěnu, počmáranou odzdola až nahoru.

Někdo se asi pokoušel odstranit chlebem úplně černé šmouhy od zatýkajícího deště, které dělaly ze stěny mapu přízračné pekelné země. Kdo přišel, napsal na tu zeď nějakou moudrost.

A tak tam byl Munthe vedle Danteho, nad ním bůhvíproč obtažená stopa nohy s datumem, někdo měl narozeniny a Líba přinesla tu slíbenou flašku.

Pod oknem přes celou stěnu nízká knihovna, malé rádio, postavené na bok, přes místnost závěs a za ním skříňky z ubikací, jaké mají na celém světě.

No a já tam ležel.

A pak se otevřelo to okno. Tak jsem si pomyslil, jak strašně pěkně voní ten vítr a jak jsem zavíral a díval se ven, viděl jsem daleko do kraje, hory a město, vzduch byl průzračný a zářivý a já najednou věděl, tak už je tu zase, tak už je tady zase podzim.

Měl jsem z něčeho radost, chtělo se mi asi jít ven a toulat se tam někde v kopcích, nevím. Jenom jsem však zavřel okno, a sedl si znovu na tu nízkou, měkkou postel, ozvalo se důrazné, ale klidné zaklepání. Na okno!

Nedůvěřivě jsem otočil hlavu k zasklené stěně a opravdu? Za oknem stál Veliký Moudrý Pták a dýchal si na zmrzlé prsty. Chtěl znovu zaklepat, ale skočil jsem k oknu, otevřel a pokynem ho pozval dál ...

Usedl vedle mne, rozhlédl se kolem, usmál se koutkem úst a povídá - co tak sedíš? Proč nejdeš ven, když jsou mraky tak nízko a tak rychle letí a vítr voní po mokrých skalách a pošlapané trávě? Pojď, něco ti ukážu.

Vstal, otevřel okno, vysadil si mě na záda, roztáhl křídla a zamířil se mnou rovnou tam dozadu, co jsou hory a skály a louky a paseky a potoky a stromy.

Letěl se mnou údolím prudkého potoka, kde seděli jen ptáci Tmáci a nad vysokým lesem se formovaly vrány do velikých černých mraků.

A zanesl mně až úplně nahoru, kde v malém, uzavřeném údolí na loučce jak dlaň, u potoka jak stříbrná stužka, seděli podivně oblečení lidé kolem malého ohýnku, dýchali si na ruce, něčemu se smáli a byli šťastní a voní, jako ten podzim.

Velký Moudrý Pták mně jemně složil pod velkou sosnou na té loučce, mrkl na mně a odletěl.

Šel jsem k ohni, ti lidé mi udělali docela samozřejmě místo v kruhu a já usedl. Byl jsem šťastný, podali mi nádobě grog, napil jsem se a zůstal s nimi.

A vítr má od té doby pro mne mnohem více vůní.

Podzim je stejně krásný ....

Do kavárny vtrhl Vendi a v patách za ním All.

"Á, tady jste, u sklenice, samozřejmě!" zařval Vendi a zamířil rovnou dozadu k baru. All si k nám přisedl a s kyselým úsměvem vyprávěl o fantastické podívané, odehrávající se v divadle.

"Řekni mi prosím tě," obrátil se na Brena, "kdo na to vůbec přišel sem dneska jít!"

Bren zvedl ruce na obranu a samozřejmě vyrazil Vendimu tácek z ruky. S lítostí jsme hleděli na rozlitou tekutinu.

"Pánové, snad vás to nepřekvapuje!" chechtal se All.

"Tohle je přece Vendi! Já s ním byl jednou na vandru dole na jihu, na Sluňáku, a ..."

Go Go

"Se čola de mende é bišop" povídám.

Nadhazuju soušku na rameni, abych se dostal mimo ten suk a jazykem přehazuju větývku z koutku do koutku.

Máme to eště pěknej kus na capm, tedy v tom lese je vůbec málo dřeva. Supíme s Vendim do stráně a každou chvíli někdo z nás sklouzne po jehličí, padne na kolena pod tíhou toho stromu a druhej musí počkat.

Samozřejmě mám ten těžší konec.

"Ké bomera belo. Go go!" dodávám ještě vztekle, když slyším praskot v kolenou, jak se už po desátý zdvíhám ze země.

Vendi mlčí a funí. Co by taky na takovou nadávku moh vůbec říct, že jo.

Jinak je docela fajn počasí. Trochu sice prší, ale protože je nám to jedno, tak to vlastně nevadí. Mokrý topůrko sedí líp v ruce, to je jednou jistý. Konečně, támhle vzadu nad lesama se už stejně kouří, tak co. Za chvíli je po všem.

"Sun pera bede se loga čerpéga ém, škulebende óro ki hema boste lamas. Ňema go go hobr!" slyším z druhýho konce klády a že se mi to zrovna moc zamlouvalo, to se teda nedá říct. Vendi je známej sprosťák, vo to nic a tak teda zaberu, aby neřek.

Sprdnout ho můžu dycky, až to donesem. Stejně nejni na řeči čas. v hlavě mám takovej zvláštní pocit, jako by něco nebylo v pořádku, nějaká otázka se mi tam prochází, nebo co. Scházíme až dolů ke campu a to zatracený dřevo tam chce bejt samozřejmě dřív než my.

Eště že má člověk ramena.

"Hop!" A je to.

Protáhnu se, až mi lupne v kříži a šáhnu pro retko. Nabídnu Vendimu a dívám se při tom do těch jeho mírnejch a nevinnejch modraček.

Málo platný, ten chlapec je kus, proběhne mi tiše hlavou . A aby to neměl tak laciný, dodávám nahlas a příměsí lehce drhnoucích vocelovejch pilin v nálevu z malinový šťávy:

"Eš dobe hembda, Vendi, sore me koto haba la bena še. Šat ubrs sado ift? Hobele mono ša kendo, čepréga ba lolame. Go go."

Vidím v jeho očích lehkej závan pobavenosti, ale jinak nereaguje. Prostě se otočí a začne vytahovat z usárny pánev, klekne k tomu na jedno koleno a já z něj vidím jen tenkej pramínek kouře, rozložitý záda ve starý německý parabundě a podrážku pravý kanady.

No co stejně toho nikdy moc nenamluvil.

Dokouřil jsem a zatím přestalo úplně pršet. Na mýtině za potokem se začala válet přízemní mlha. Začnu bobrovat soušku a v hlavě mám zase ten pocit. Slyším, jak Vendi šustí igelitovým pytlíkem, třísky vode mně lítají a na konec týhle loučky už nejni vidět.

Začnu štípat na pařezu, vohlazeným už třema generacema trampů a cejtím první závan hořícího klestí. Hodím stranou pár štěpin Vendimu a poslouchám, jak naklepává maso. Tuk se škvíří, voní to po krávě a jazyky vohně požírají padající tmu.

Mám už zatracenej hlad.

Naskládám dřevo, sednu k vohni a něco si broukám.

"Ske oloma gogo ne mento zéz", houkne na mně ten krásnej modrovokej chlapec a tak mu to podám.

V hlavě mi trčí ten divnej pocit.

Nakrájím chleba a mlčky žvejkáme. Maso je tuhý, ale naproti tomu zase začalo pršet.

Za zádama slyším prasknutí větývky a vidím Vendiho tvář vozářenou vohněm, jak dostává výraz mírnýho překvapení. Ve vočích má něco, co sem tam eště neměl možnost zahlídnout. Slyším lehký kroky a na krk mi kape voda.

To maso je vopravdu tuhý.

"Ge homa bodo le senta" povídá nakřáplej hlas za mejma zády a tma už je jako v ranci.

Pokrčím rameny a Vendi ukáže bezeslova k vohni. Slyším zadunění vodhozenýho báglu a k vohni přidřepne chlápek ve starým kanaďáku, strčí ruce k plamenům a lehce funí. Kanady s háčkama pod kolena, jak ho tak vobhlížím, pumpky, kabát samá kostka, kouknu vejš, bóže můj, takovej ksicht sem eště neviděl. Dvě voči jak trnky se propichujou podrostem divokýho roští šedivýho plnovousu a kam pohled padne samá vráska. Jako by staletí po týhle tváři stýkaly potoky slzí, závěje sněhu, řeky dešťů.

Mlčíme.

Vodvrátím voči a nabídku chlápkovi maso. Poděkuje zamručením a zahryzne se s chutí do flákoty. Žvejkáme a mlčíme. V hlavě se mi válí bezútěšná mlha.

Přestalo pršet, mezi větvemi se vobjevil cár hvězd. Hodím na voheň čtvrtku a vráskáč nám nabídne výkuřbu. Rozehrávám obřad zapalování větvičkou, koukám, Vendi má ve vočích nějakou votázku.

"Sote. Me gore sa jento chalon, sku bla hute Bordasan é mongo šogo lento. Skaba furge šobala da, ho rovena šabi é grutoba mand. Sen davre šola ga nene baroma hob ja nuto gétor. Škulebenda char le saba čepréga nostr ku bedo góre škom. Gogo ne barost?"

Asi sem měl trochu víc votevřenou pusu, protože sbírám z trávy cigaretu, koukám zespoda na Vendiho a vidím, jak nevěřícně civí a civí. Ve vočích má pořád tu votázku. Mám takovej pocit, jako bych věděl, co se chce zeptat, ale zrovna, když mi to začne docházet, vstane ten chlápek, nahodí uzdu, rukou mávne k tý svý čepici s nehtem a vodchází.

Hm.

"He bora ma nento ša gule méz" hodí za náma eště za tmy a pak už slyšíme jenom vzdalující se kroky.

Usilovně odháním z mozku tu mlhu, co se mi tam pořád prochází,ale né a né na to přijít. Sklopím hlavu do dlaní a slyším jak Vendi bzučí nějakou melodii, kterou sem v životě neslyšel. Hodím po něm vokem a nevěřím svejm smyslům - von se prostě usmívá!

Vytáhnu zhnuseně spacák, zalezu dovnitř, ruce složím pod hlavu a pozoruju hvězdy, jak furt někam běžej.

Snad to příde samo.

Co sem to sakra jenom ... co sem se to hergot chtěl vlastně zeptat?

"Dašoma léha ge sonte gro. Krube na lembe soha bo. Go go."povídá Vendi vod vohně a mě najednou docela normálně napadá co to ten blbec kecá?

A najednou je mlha pryč, mozek jako po dešti, před vočima mi defilujou netušený věty.

No ovšem. Pochopitelně.

Jak to, že mluvíme touhle řečí a rozumíme si?

Jak to, že sme rozuměli tomu chlápkovi a von rozuměl nám?

A kdy to vlastně začalo?

No jo, sakra - ale co sme si to vlastně povídali?

Už už votevírám pusu, nadzvihuju tělo a najednou slyším sám sebe jak nenuceně vodpovídám:

"Šé gome ho. Čepréga bola ne peto šabe reb. Go go!"

A to poslední "go go" sem pořádně zařval. Ať si to přebere.

A takový je to s Vendim vždycky.

"Ty toho vždycky víš nejvíc!" šklebil se rozpačitě Vendi. "Jen dej bacha, abych nespustil já!"

Docela dobře se nám tady sedělo. Už dlouho jsme si takhle příjemně nepokecali. V tom věčném všedním shonu je člověk rád, když si utrhne chvíli pro kamarády. A tak byl pro nás vlastně dnešní večer svátkem. Sešli jsme se po dlouhé době zase všichni, abychom se podívali na hru z našeho života a zatím ten pravý život je v příbězích které si tady vyprávíme, v podivných osudu hrách...

"Tak spusť, co se bojíš! Třeba o té holce tenkrát!"

"Když to už je tak dávno..."

Ta zvláštní holka z Krumlova

Pomalu jsem vystoupil z vlaku.

Do odjezdu lokálky mi zbývala asi hodina, kluci jeli už včera a tak nemám do čeho píchnout. Zapadnu do nádražní restaurace, dám si pivo s mejdlovou pěnou a rozhlížím se.

Tohle bylo vždycky ospalé nádraží, ale dneska tady prostě chcíp pes.

Už se chci věnovat pivu, když do dveří vstoupí holka s báglem, rozhlídne se a když mě vidí, pohne trochu koutkem, jako na úsměv a zamíří ke mně.

"Ahoj, je to volný?"

Má docela příjemný hlas a tak se hrnu jí pomoct trochu s usárnou, zdravím ji a ptám se, kam jede. Dovídám se, že tam, co já, na potlach, zapaluji jí cigaretu a vedeme takový ty řeči, co se obyčejně vedou - jako když se potkají dva čundráci, znáte to.

Líbila se mi. Blond vlasy nakrátko, vysoká a štíhlá, krásné velké oči, co vám budu vyprávět.

Potlach byl fajn, za ty dva dny jsme se docela spřátelili a tak zpátky na to ospalé nádraží jsme jeli zase spolu. Podali jsme si ruce, usmáli se a každýmu nám vlak odjel na jinou stranu. Ani jsem vlastně nevěděl, odkud je.

Příští pátek jsem po dlouhé době vyrazil na boudu, za starými kamarády na Lužnici. Šlapu kolem řeky, pohvizduju si, a najednou koukám, kdo to nejde proti mně, - ona.

"Kde se tu bereš?"

Tak jí říkám, ona jde na boudu o kousek dál, byli jsme zase celé dva dny spolu a opět jsme se loučili na nádraží. to už jsem byl chytřejší a dozvěděl jsem se, že je z Krumlova a jmenuje se Kitty. ještě před odjezdem jsem se jí zeptal, kam jede příští týden a ona že ještě neví.

"Snad se ještě někdy potkáme!"

Dost jsem na ni myslel. Ale v pátek ráno zavolal kamarád, jestli bych s nima nejel, a tak jsem jel a bylo to fajn. Sedíme v zapadlý hospodě na severu, třískáme do kytar, najednou se otevřou dveře a ona v nich. Vyvalil jsem oči a přestal na chvíli hrát, namířila si to ke mně a s pusou od ucha k uchu mě plácla do ramene.

"Tak vidíš, že jsme se zase setkali!"

Tahle hospoda je třicet kiláků na severozápad od Rakovníka. Nechtělo se mi tomu věřit, že je to jen náhoda. Ale říkala mi, že vyrazila jen tak nazdařbůh - náhoda je zkrátka blbec. Začali jsme si z toho dělat legraci. Přišla s nějakým klukem a ráno byli zase pryč - škoda, myslel jsem si.

Příští pátek jsem měli jet na Sázavu, ale v poslední chvíli jsem dostal telegram. Nezbývalo, než se hodit do gala a odjet do Prahy - to se stává. Zašel jsem na oběd do Jizery a samozřejmě, Kitty sedí vzadu u rohového stolu, má volný flek a už z dálky na mě kývá.

To už bylo trochu moc.

"Prosím tě, Kitty, snad mi nechceš namluvit, že je to zase jen náhoda? Vždyť jsem měl být dneska na Sázavě?"

"No a co? Já jsem přijela do divadla!"

Tak jsme sehnali ještě jeden lístek a v neděli jsem jí doprovázel na nádraží.

"Kde se setkáme příští týden?" dělám si legraci.

"Já nevím, snad bude lepší pro jistotu zůstat doma, ne?" Usmála se a pak už jsem viděl jen poslední vagón v tunelu.

Byl to dlouhý týden potom a já neměl stání.

Ta holka se mi líbila čím dál víc. Chtělo se mi ji vidět pravidelně, ale zase jsem nechtěl rušit to zvláštní kouzlo nenadálýho setkání. Pusť to z hlavy, pro jistotu, říkal jsem si.

A jel jsem s klukama normálně na vandr, na starej camp. V noci přišla parta kamarádů. Jak tak posedávají kolem ohně, zahlédnu ve tmě záblesk světlých vlasů a tak zavolám nevěřícně polohlasem "Kitty?"

Jo, byla to ona.

To už jsem kroutili oba hlavou a všichni na nás koukali tak trochu nedůvěřivě. Nechtěli nám věřit, že se nedomlouváme. A tak jsme se před odjezdem dohodli, že si neřekneme ani civilní jména, ani adresy a nebudeme po tom pátrat. Moc se nám odjíždět nechtělo, to je fakt.

V pátek jsme jeli až k Brnu, ale v půli cesty vypliv na dlouhou dobu stop a tak jsme to vzdali. Sestoupili jsme ze silnice na pravou stranu, kde byly lesy. Po hodině cesty jsme došli do údolí a pokračovali podle potoka, až jsme narazili na chaty. Před jedním sroubkem hořel oheň. Něco ve mně cvaklo.

Seděla u něj.

Dali jsme si beze slova pusu, a všichni z toho byli tak trochu nakřivo. Tohleto se naplánovat tutově nedalo. Začali nám fandit. Zůstali jsme tam samozřejmě do neděle a to už nám bylo trochu smutno, když jsme šlapali na stop. Nějak jsme si už na sebe začali zvykat, cítili jsme oba, že mezi námi něco vzniká - ale neřekli jsme si nic jiného, než Ahoj! Nechtěli jsme to pokazit. Tu ruku jsem jí ovšem držel zbytečně dlouho, to je fakt.

Příští týden jsem nemohl nikam jet, ve čtvrtek jsem odjížděl na služební cestu do Ostravy. O ničem jsem neuvažoval, ale v hlavě mi přesto strašilo "co kdyby!"

Potkali jsem se v Ostravě na ulici, v sobotu dopoledne, když jsem si odběhl naproti pro cigarety. Jela sem s kamarádem navštívit bráchu, který tu studuje. Drželi jsme se za ruku a trochu nás asi oba mrazilo v zádech. Viděl jsem jí v očích něco, co tam posledně ještě nebylo.

Pak jsme se setkali ještě třikrát, pravidelně každý týden, aniž bychom si cokoliv domlouvali - z toho dvakrát venku na nejnemožnějších místech a jednou v Berouně na ulici.

Začali jsme si chybět i přes týden, vím to, protože jsme o tom mluvili. Měl jsem jí rád, moc rád, ale stále jsme nechtěli rušit to krásné kouzlo, nebo co to vlastně bylo.

Náhoda? Kdo to ví?

A tak jsme si jednou řekli, že si tu náhodu vyzkoušíme. Zůstaneme zkrátka příští týden přes weekend doma. To bylo prvně, co jsme se vůbec nějak domlouvali.

Tak to.

V pátek jsem šel do kina a pak na pár piv, v sobotu ráno jsem zaskočil na houby a odpoledne válel na kytaru. Večer se obléknu a chci si jít někam zatancovat, ale v tom někdo zvoní a neznámej hlas se mě ptá na cestu do nějaké vesnice a tak říkám ať počká, že jdu stejně ven, že mu to ukážu. Jeli tam na zábavu a tak si říkám, že je to jedno, zábava jako zábava a jel jsem s nima.

Vstoupíme do sálu a ve mně by se krve nedořezal.

Na parketě to vytáčí nějaká nakrátko vostříhaná blondýnka, mrkne po mně okem, zastaví se, pomalu jde ke mně a tak proti sobě stojíme, díváme se do očí a nevíme, co k tomu honem říct. A pak jsme se oba najednou rozesmáli.

Chtěla zůstat doma, asi jako já, ale v sobotu ji přemluvili známí, aby si jela zatancovat, že už stejně dlouho nikde nebyla, tak se dala umluvit.

No věřili byste tomu?

Setkávali jsme se tak pravidelně, týden co týden, celkem osmadvacetkrát jsme se náhodou, i když to zní neuvěřitelně, pouhou náhodou sešli u ohně, ve vlaku, v hospodě, na ulici, ve vesnicích, o kterých jsme neměli ani tušení - bylo to jak sen.

Ale krásný sen.

Nakonec jsem jí jednou řekl - a to bylo naposled, co jsem ji viděl - Kitty, vypadá to, že k sobě patříme, přijeď v sobotu do Prahy, budu čekat. Vem si pár dní dovolenou a domluvíme se co dál.

Čekal jsem na nádraží celou sobotu až do noci.

Nepřijela.

Nepřijela ani druhý den, nepřijela už nikdy, nikdy už jsem ji také neviděl, nikde už jsem se nepotkali.

Jel jsem hned v pondělí do Krumlova. Marně jsem procházel znova a znova městem, ptal se na policii, na emenvé, nikdo ji neznal.

V Krumlově prostě nikdy žádná holka toho jména nebydlela. A tak teď sám nevím, jestli jsem si tu svou Kitty nevymyslel. Ale osmadvacetkrát jsme se přece setkali...

No věřili byste tomu?

Vendi dovyprávěl a my chvíli seděli zamlklí, každý se svými vzpomínkami, příběhy, náhodami a tragickými zkušenostmi. Mezitím přišel zezdola i Robin a Pade a tak jsme byli kompletní. Zakousli jsme se tak do vzpomínek, že jsme zapomínali pít.

Robin to napravil další rundou.

"Jestlipak si ještě vzpomínáte, jak jsem přišel k té bílé kytaře?" prohodil, když stavěl číše na stůl.

Mlčeli jsme. Ten příběh byl příliš smutný.

Robin si zapálil a začal tiše vyprávět.

Špatně naladěná kytara

Ještě zahlédl paprsek odpoledního slunce, klouzajícího po dlouhé, nevlídné chodbě.

Na prchavou chvíli mu olízl tvář.

Pootočil se, ale bylo už pozdě. Dveře se za ním plechově zavřely a jeho pohled teď klouzal po bílé stěně, hrubě omítnuté a ne právě čisté. Zvedl hlavu k okénku proti dveřím a prvně prošel tu dlouhou vzdálenost osmnácti měsíců. Koutkem oka ještě zahlédl palandu s deskou a v rohu klozet.

Celým pohledem, celým tělem se teď však soustředil na poslední proužek odpoledního dne, padajícího mu úzkým okénkem do očí a k nohám. Připadal si na chvíli jako u tety na půdě, - obdélník slunečního světla a v něm miriady prachových zrnéček.

To už je dávno. Teď tady stojí osaměle, jako zvíře, které se ztratilo smečce, ruce svěšené, postavu mladého, zdravého muže schoulenou do nešťastného klubíčka ohnutých zad a hluboce skloněné hlavy.

Stál tam tak, až poslední paprsek slunce zmizel a den pomalu ztrácel sílu. Se soumrakem ji ztratil i on. prudce se otočil, hodil sebou na palandu, opřel hlavu o zeď a široce rozevřel oči ...

Nebyly pro něho lehké ty první dny. Splynuly mu v jeden jediný, ničím nerozdělený špatný sen, když na ně později myslel a snažil se upamatovat na nějakou podrobnost. Ztratil totiž pojem času a tak ve dne spal a v noci možná přemýšlel nebo nervózně přecházel, sem a tam, tam a sem. Nuda a sklíčenost, ta neúprosná družka osamělých, mu pomalu ukládala na dno duše povlak lhostejnosti. Znal ten stav a věděl, že není v lidských silách se mu bránit. Nechal se prostě několik týdnů vláčet tou náhlou změnou prostředí, až si byl jist, že je aklimatizovaný.

Celou tu dobu hodně přemýšlel. Nemohl pochopit, proč se to opět stalo. Byl tady po třetí a když si vzpomněl na to ohavné slovo, které opět a opět znělo zasedací síní okresního soudu, bylo mi fyzicky nanic. Recidiva. Recidivista. Beznadějný případ. je pravda, že opět uklouzl, ale proč mu to pořád připomínají? Když už při prvním trestu věděl bezpečně, že je to naposled, že už nikdy...

Dostal tenkrát půl roku. Soudce za ním po vyhlášení rozsudku přišel a s úsměvem docela upřímně říkal "Hlavu vzhůru, mladý muži, život máte před sebou" atd. atd. Tenkrát ještě věřil soudci, věřil především sám sobě. Byl přece slušný člověk, v životě ho nikdy ani nenapadlo, že by mohl skončit na lavici obžalovaných. Odkroutil si trest a plný naděje a optimismu vykročil do slunečního podzimního dne. za necelý rok byl zpátky a ten samý soudce byl už méně usměvavý, dokonce ani slova povzbuzení od něho neslyšel. Ano, uklouzl podruhé, ale byla to jenom jeho vina? Nechtěl svalovat samozřejmě vše na společnost, ale udělal by to býval po druhé, nebýt toho zatracenýho punce?

Znal to, příliš dobře to všechno znal. Věděl, jaké je to potom. Kde jste pracoval naposled, ano, ve vězení, no, podíváme se na to, přijďte příští týden, snad se něco... Věřil, že je to opravdu tak. Když ale odcházel již ze čtvrtého podniku, pochopil, že slova soudce o možnostech jsou jedna stránka věcí a skutečnost ta druhá. Nakonec mu zbyla lopata a krumpáč, ačkoliv byl kvalifikovaný technik, slušný člověk, který jednou v životě zakopl. Znechucenost z pracovního prostředí, ve kterém byl potom nucen žít, neustálé kosé pohledy a potíže na každém kroku ho natolik deprimovaly, že ze zoufalství opět váhal. Po druhé už se ani nesnažil hledat nějaké slušné místo a interval mezi druhým a třetím trestem byl ještě o něco kratší.

Byl to bludný kruh, že kterého zdánlivě nebylo úniku. Přátelé ho pochopitelně opustili, ani si nedělal naději, že by některý z nich mohl být jeho opravdovým přítelem.

A teď tady seděl po třetí. Přemýšlel o tom všem a věděl, že se bude muset především opřít o svou vlastní vůli. nechtělo se mu už doprošovat se lidské solidárnosti, která ho zklamala na celé čáře. Věřil si, bezpečně se znal, protože na svobodě byl vlastně docela jiný člověk, měl vůli, byl pevný a odhodlaný. Často vzpomínal na své bývalé kamarády z party, s kterou jezdíval ven. Ti se ho nikdy neptali, pro ně byl prostě kamarád a jakou nosil pečeť, to jim bylo srdečně jedno. Takového tě vidíme, takový jsi pro nás člověk. Jak mu to připadalo všechno vzdálené, neskutečné! Už si ani nepamatoval, kdy byl naposled s partou venku a tady se vzpomínky ozývaly tím tíživěji, čím větší vzdálenost ho dělila od slunce tam venku, od stromů, větru, dívek, piva, všeho.

Vzpomínal často hlavně na Tonyho, který byl jako jeho starší brácha. Kolik ohňů spolu promlčeli. Kolikrát slyšel jeho kytaru. a že Tony válel! Procházel se po strunách tak suverénně, že člověk jen poslouchal a poslouchal, zatímco chvějivé zvuky strun se nesly lesem, nocí... Ano, Tonymu vděčí za mnohé. Při nejmenším za tu oblibu kytary - kytary, moment, kytary, sakra, vždyť si pamatuje spoustu hmatů, jak sedával proti Tonymu a díval se mu na prsty, no ovšem, jestli si dobře vzpomíná, jeden z nich byl nějak takhle - a zkusil jednou rukou na zápěstí druhé jednoduchý barré hmat.

A tak ho to napadlo. Měl najednou chuť se dát do smíchu, jak mu to připadalo jednoduché. Proboha, že na to nepřišel už dřív! Ale to všechno proto, že se prostě snažil vždycky sehnat zaměstnání, odpovídající jeho profesi a přitom chodil kolem řešení, které naráz vyřeší všechny jeho starosti. Kytara, no ovšem - kytary!

Začal horečně promýšlet všechny možnosti. Do konce trestu mu chybí šest měsíců, celého půl roku! To by v tom byl čert, aby se za tu dobu nenaučil na kytaru alespoň jako Tony! Toho času, co na to má! A potom až vyjde, koupí si kytaru, nějaké peníze přece ještě má, sežene partu muzikantů a ... Ovšem, musí opravdu ale válet, to mu bylo jasné. co by však neudělal pro svůj nový život! Vždyť se mu otevřela celá nová jasná cesta, snad i přátelé, dívka a normální, lidský život! Věděl o sobě, že když se do něčeho dá, dokáže to! Upnul se k této možnosti jako Kolumbovu vejci svého života.

Nechal se okamžitě předvolat k raportu a tam přednesl svoji žádost. Zažil však zklamání. Na jeho dychtivou otázku přišla ledová sprcha předpisů a nařízení. Vracel se do cely jako mrtvý člověk. Všechno v něm vyhaslo, těch šest měsíců, které mu připadaly pro jeho úkol strašlivě krátké, se teď natáhlo do týdnů, dnů, hodin a minut hrozného čekání na další trest. Tak tedy tomu neunikne.

Plakal, poprvé v životě nechal téct slzy po své tváři, brečel zoufalstvím a beznadějí. prožil týden v naprosté apatii. Pak ho něco napadlo. Vždyť by se snad dalo učit zpaměti! Dalo by to hroznou práci, ale je trpělivý, má na to přece čas! Moc si od toho nesliboval, ale čím dál o tom přemýšlel, tím větší chuť do práce dostával.

A tak ten den započal tu nejpodivnější práci ve svém životě, školu hry na kytaru se zavřenýma očima a do krve rozetřenou obrazotvorností.

Každý den teď chodil těch pár kroků od dveří k oknu a zpět se zavřenýma očima, protože zjistil, že se mu tak lépe vybavují obrazy, které potřeboval. Obrazy Tonyho, jak sedí u ohně a jeho ruka vyhmatává na hmatníku kytary melodie a akordy, které potřeboval ke své práci. Poznenáhlu si vypracoval celý systém, jak dojít od akordu, který si vizuálně pamatoval až ke grafickému znázornění, které si zasouval do paměti. Používal způsobu, který se mu osvědčil už tenkrát, když na tu celou věc přišel: na předloktí pravé ruky si doslova vyškrábal kouskem omítky podélně šest rovnoběžných čar, které mu nahrazovaly struny a levá ruka v potu tváře cvičila na tomto hmatníku akordy. Ze začátku ho každou chvíli popadalo zoufalství nad svými neohebnými prsty, musil si je očíslovat a pak stejně zjistil, že se na Tonyho vždycky díval zepředu a znal tedy pouze zrcadlový obraz akordů. Neměl možnost kontroly, neustále bojoval s myšlenkou, že si akord zapamatoval špatně a že se tedy učí nesmysly. Pak ale přišel na to, že mezi těmi prokletými hmaty musí zřejmě existovat nějaká souvislost, jemu zatím nepochopitelná, stále mu unikající, když už si právě myslel, že na to přišel.

Hodiny, dny a týdny mu splynuly v nekonečný řetěz vyčerpávající duševní práce, až konečně zjisti, že nemůže a nemá už prostě sílu hrát tady sám se sebou tu bigotní hru. Naučil se všeho všudy pět akordů, které teď už obstojně střídal, ale fantazie už ho opouštěla, duševních sil mu valem ubývalo.

Několik dnů prožil v jakési horečce z vidin a snů, ve kterých se do nekonečna opakoval Tony, hmatník kytary a houština hmatů. Když procitl, slunce vrhalo do cely právě takový obdélník, jako když sem před čtrnácti měsíci přišel. A to mu dodalo nové síly. To vědomí, že nedokáže-li to, stane se pro něho tento obdélník světla osudem. S novou chutí se pustil do práce.

Pak konečně přišel na vzájemnou souvislost akordů. Bylo to jednoduché jak facka, jen na to přijít. Posílilo to jeho sebedůvěru v pravý čas. Zjistil najednou, že nezná jenom pět akordů, teď už jich vlastně bez práce znal deset, dvacet, víc, mnohem víc!

Dřel, jako ještě nikdy v životě. Proměnil se v jedinou harmonickou osobnost, složenou z vnitřního zraku, paměti a dvou nyní již velice obratných rukou. Začal cvičit i prstoklady, které si odvodil z akordů, jeho levá ruka teď jistě šplhala po pravém předloktí, prsty změkly, poslušně střídaly akordy a v jeho mozku zněla nejasná vzdálená hudba.

Dva týdny před propuštěním věděl, že vyhrál ten pekelný souboj sama proti sobě. Byl to opět on, ten mladý silný muž, tentokrát silnější, než kdykoliv předtím. silnější o svou sebedůvěru, plný radosti a očekávání života na svobodě, který tentokrát vezme pevně do rukou.

Jednoho chladného podzimního rána pomalu prošel branou, dychtivě nasál vzduch, rozhlédl se po té záplavě barev a světel a stínů a pevným krokem zamířil ke středu města.

Na živé obchodní třídě vstoupil do hudebního obchodu. Za půl hodiny vyšel s velkým černým pouzdrem. Zavolal taxi a udal adresu malého hotelu v postranní ulici. Objednal si pokoj, vstoupil do prvního poschodí, odemkl a zavřel za sebou. Netrpělivě odhodil plášť a otevřel dychtivě černé pouzdro. Krásná, lesklá kytara mu vklouzla do ruky. Jemný úsměv mu pohrával na tváři, když usedl do křesla a položil levou ruku na hmatník té nádherné nové kytary.

Druhý den rýno zastavil před hotelem automobil a vystoupili z něho tři muži. Prošli nevšímavě halou, vystoupili do prvního poschodí a otevřeli dveře pokoje. Okno bylo otevřené a vzniklý průvan pohupoval uříznutou kravatou. Sem tam, sem tam...

Na koberci ležel nehybně urostlý, mladý muž celý schoulený do sebe pod tíhou smrti a smutku, zoufalého smutku visoucího mu na tváři. Vedle křesla, pohozená, ležela bílá, nová kytara. Jeden z těch tří ji zvedl a přejel prsty přes struny.

Pokojem se ozval protivný, disharmonický pazvuk naprosto rozladěné kytary a ve vzniklém tichu pomalu odletěl oknem...

"Tak už dost!" povídá Bren po chvíli do ticha. "Jestlipak vůbec víte, že Krisťák se po třetí oženil?"

"Fakt, Vždyť se o něm říkalo, že přijal profesůru na AMU! A co ty jeho banja?"

"Jo kamaráde, to se mně moc ptáš. Co já vím, z toho největšího basového banja nechal udělat dětem prolézačku. Ale to bylo ještě v prvním manželství."

"Brene," povídám, "jestlipak si ještě někdy vzpomeneš na tu sázku? Před zrcadlem třeba..."

"No jo, člověče, to ti byla tenkrát věc..."

Sonáta pro klavír a borovici

Krisťák nám vždycky připomínal lesního muže.

Ať vyprávěl anekdoty, nebo zpíval, dělal to všechno s takovým neopakovatelným divoušstvím, že jsme ho podezírali z černokněžnictví. Anekdoty vyprávěl čtyři hodiny nepřetržitě, to vám nelžu. A jaké!

Znal všechny staré písničky a zpíval je svým nenapodobitelným basem. A když se rozpomněl na svou bývalou profesi a začal kouzlit, nestačili nám oči pro samé koukání.

Zkrátka fenomén.

Potkávali jsme se v lesích, po různých campech, on se svou partou Obludiček a rodinným stanem pro všechny Mohykány, my s věčnými diskusemi a hromadou kytar, ale také sem tam na jejich, nebo naší slezině.

Pak nás svedl dohromady pořad v jednom divadle a tak jsme pravidelně sedávali po představení nad sklenicí piva nebo dvěma. Klábosili jsme o všem možném, nejvíce o prknech, která znamenají svět, ale pro nás jenom nezvyklou dřinu a věčnou trému. Krisťák nám nadával a vyhrožoval za naše texty a písničky, my zase jemu za fantastickou interpretaci a tak nám čas ubíhal.

Měli jsme spoustu nápadů, věčně jsme byli v sobě, ale táhlo nás to nějak dohromady, bylo nám spolu prostě fajn. Svého času jsme dokonce na Makarské ustavili osadní monarchii a chystali jsme veliké jarní klání na svazích Jizerských hor proti Islandu a jejich mystickým vojům. Myslím, že k tomu nedošlo pro naprostý nedostatek mečů, nebo čeho. Tenkrát jsme to ovšem mysleli smrtelně vážně.

Bylo to na jaře, vycházíme v noci z divadla a ještě tak postáváme v pasáži, rozhodujeme se, kam si jít sednout. Krisťák vyprávěl, že jeho kamarád, klavírista z orchestru, by strašně rád slyšel hrát klavír v lese.

Bavili jsme se o tom celou cestu na Staré Město. Jak by to bylo krásné, kde by muselo stát, jaké obřady bychom k tomu nacvičili a jaký by asi mělo zvuk. Potom, už nad vínem, opět v plné míře propukly staré slovní potyčky, špičky a špígle, vzduchem létali zrzaví trpaslíci, plešatí krakonoši, mrňaví šerifové a dívčí hrůzovláda, až jsme jako obvykle skončili u fousů.

Kdo má delší, kdo krásnější, kdo je vůbec nemá a tak.

Nakonec už ani přesně nevím, jak k tomu došlo, jsme se s Krisťákem vsadili. Sázka to byla vážná, protože šlo o dvojí mocný plnovous. Jeden zrzavý a jeden černý.

Vsadil jsem svůj plnovous proti Krisťákovu, že mi nezahraje na klavír pod borovicí.

Takhle to v té smlouvě, kterou Vendi okamžitě sepsal, bylo doslova:

Piáno pod borovicí - já bez fousů. piáno nikoliv pod borovicí - Krisťák bez fousů. Byla u toho spousta lidí, novinář Jirka a režisér Pavel, což se mělo ukázat později jako důležitý činitel.

Zapili jsme to a já si byl jist svým vítězstvím. Už jsem viděl Krisťáka holobradého.

Ty má svatá prostoto!

Skončila sezóna, přišlo léto, velkej vandr a Vendi mě při každé příležitosti strkal beze slova pod nos ten slavnostní zápis. Já byl ale klidný. Při každém setkání s Krisťákem jsem jakoby náhodou zaváděl řeč na neocenitelné služby, které každému pořádnému trampovi prokáže v lese klavír, zasvěceně jsem hovořil o ladění v polních podmínkách, cenách stěhovacích vozů a podobně. Krisťák přitakával, ta liška podšitá a jenom si významně prohrabával tu svoji rezatou houštinu.

Léto se chýlilo k babímu a naše smlouva byla pořád v modrých Vendiho deskách. Můj klid byl neotřesitelný, vous mi zkrásněl a zbujařil, zatím co Krisťák si naopak dopřál lazebníka a na jedné slezině nás překvapil dokonalou úpravou svého mocného, leč decentně střiženého plnovousu.

Sklidil potlesk a já poněkud znervosněl.

Takhle večer jednoho zářijového dne přijde ke mně brácha a jako by nic povídá: "Krisťák se bude ženit!"

A na jeho tváři se rozlil takový obyčejný úsměv.

"Proč se směješ?" povídám.

"Co je na tom k smíchu, že se ožení? Má už prostě čas, je zachovalej, holku má hezkou ... a takové všelijaké řeči jsem vedl, abych sám v sobě přehlušil to temné podezření.

Bylo to podezření nanejvýš oprávněné.

Přišlo pozvání na svatbu v lese, na jejich starém campu. Vypadalo to, že jde do tuhého. Vzal jsem dvě sady strun navíc, zabalil svatební dar a bezmyšlenkovitě jsem dlouho civěl do zrcadla, jako bych se loučil, jako bych tušil, že návrat ze svatby nebude tak lehký.

Už v poslední zatáčce před tou milou starou hospodou na nás baflo překvapení. Kamera a vedle ní Pavel. Mé oči poněkud potemněly. Leč nedal jsem na sobě nic znát a vrhl se přímo do svatební veselice.

Novomanželé přijeli i se svědky stopem, a já se tomu do dnešního dne divím, protože mimo Jarku byli všichni neobyčejně fousatí, a ten ušlechtilej automobilista, který je vzal do svý káry, musel přinejmenším dokonale ovládat karate.

Pronesli jsme nějaké řeči, vypili něco piva, něco rumu a za neutuchajícího veselí dorazili konečně na starý camp.

Rozhrnul jsem poslední křoví a v tu ránu mě ohlušila směsice hlasů a zvuků. Před srubem stál obrovský kotel na trojnoži, vyvrhoval oblaka páry a kolem něj hromada ešusů a lžic. Vřava, jako by to bylo poslední jídlo před potopou. Sousta známých kamarádů, Pavlovi kameramani a zvukaři, no blázinec.

Ukořistil jsem kus svatebního guláše a odešli jsme do lesa s Kidem, banjem a kytarou.

Hráli jsme si nové písničky, pak jsme nacvičovali s naší partou svatební píseň, s Vendim svatební obřad a než jsem se stačil pořádně rozkoukat byla tu noc, hořel slavnostní oheň a my stáli okolo, zpívali a bylo nám děsně dobře.

Na tu bláznivou sázku jsem úplně zapomněl, řekl jsem si, proč by měl zrovna na své svatbě hrát v lese na piáno a nebylo mi ani divné, že mě kluci odpoledne vytáhli pod nějakou průhlednou záminkou ještě do hospody, asi na hodinu.

Proč by mně to mělo být divné, že jo.

Pak jsme spustili konečně svůj hrací stroj a střídali se s Mohykánama až do půlnoci. Nálada byla pravá, svatební a nikde (vlastně jenom já, ubohý slepec) netušil, k jakému dramatu se schyluje.

O půlnoci povstal Krisťák a požádal o chvíli klidu. Čekal jsem nějakou legrácku a zmlkl jako ostatní.

A pak se to stalo.

Do praskání pagody a skoro neznatelného šumění nočního lesa se jakoby z dálky blížil podivný chvějivý zvuk, který každým okamžikem sílil a mohutněl, až burácel mýtinou jako bouře, aby opět utichl a v jemných kaskádách unikal mezi stromy, hnán poryvy větru.

Hromové tympány basů zalétaly k mým uším a já je cítil, mimoděk jsem vztáhl ruku, abych zadržel ty temné tóny, které byly všude kolem mně, v lavinách se řítily nad mou hlavou, ječely a svištěly,a ž skončily v nejasném brumlání. ale vzápětí vodopád hlasů mě v diskantu lákal tam nahoru, mezi hvězdy a letící mraky, slyšel jsem zpěv ptáků šťastliváků, letěl jsem s nimi noční krajinou, všechno mi bylo najednou blízké a na dosah, všechny problémy zmizely, nebyl jsem ani já, to jenom má šťastná duše tu všemi póry vstřebávala tajemné lákání neznámé bytosti.

To volání přicházelo ze všech stran, les chvěl a kvílel každý strom, každá větev byla nástrojem vzdáleného orchestru, nevěděl jsem, odkud plynou ty tóny, které pršely ze stran odrážely se a vzájemně proplétaly, aby v harmonickém souzvuku odlétaly do noci.

Vzduch byl plný té vířivé hudby, jásavá řeka akordů ve zpěněném víru bouřila kolem, viděl jsem cesty, končící na písčité stráni, šel jsem podzimním borovým lesem a potkával své dávné campy, zmizelé kamarády, první lásky, byl jsem lehký jako ty perlivé zvuky, potácel jsem se v tom víru jako korková zátka ze vzácného starého vína.

Byla to hudba, nádherná, vznostná kantiléna nevyslovitelné touhy a jemných doteků modravé múzy, klid tichých zátočin a pěna z vodopádů horských bystřin.

Trvalo to jen několik minut, než odšuměl a rozplynul se do ztracena poslední záchvěv tichého, jakoby jen načrtnutého tónu, ale my ještě dlouho stáli kolem ohně, ztichlí a pokorní a v uších nám doznívala ta nádherná hudba.

Kid si vybral Bacha.

Kdoví, jestli vůbec někdy zazněla tato hudba v takovém prostředí. Asi to byla světová premiéra.

Pak propukla bouře.

Byl jsem uchopen silnými muži a Franta se objevil u ohně s ostře nabroušenou sekerou. Ještě odpoledne jsem se ho já blázen ptal, jestli to s tím broušením drobet nepřehání.

Nepřeháněl. Měl brousil ještě o hodinu déle.

Přece však se mu za vlídné pozornosti Krisťáka a jeho nohsledů podařilo mě zbavit mužné okrasy a já nakonec stál u ohně jako batole, růžový a hladký, tváře k nakousnutí. můj vous shořel v ohni a zbytek byl rozvanut větrem.

Prohrál jsem sázku.

Ještě dnes, když si prohrábnu své dávno opět vybujelé vousy, slyším ty nepozemské, velebné zvuky klavíru, stojím opět u ohně a nechávám se unášet tou smrští tónů a kantilén, které se tak šťastně mísili s praskotem polen, šuměním větru a lesa.

Byla to neobvyklá sázka.

A víte jak tam Krisťák to piáno dostal?

Nebudete mi věřit. Příliš to zavání šutrem, i když je to holá pravda.

Kamarád mu dovezl ten vehikl k Ruzyni a tam Krisťák normálně stál u piána a s tím piánem stopoval, chytil náklaďák a odvezl ho tím stopem na flek.

Pak že to není fenomén!

Tak a zdrbali jsme všechno od Kida až k Tatrám.

Že nám to ale dneska jelo! Vůbec už jsme nevzpomněli, že sedíme v divadelní kavárně, ani nám to nepřišlo. Byli jsme možná trochu hluční, ale když má člověk lokál pro sebe...

"Podívej se na Padeho!" syknul mi do ucha najednou All.

Ohlédnu se a vidím, jak Pademu tvrdnou rysy, sleduji pohled jeho očí a vidím, že do lokálu vstoupil přihrblý pomenší hasič, zřejmě jeden z těch, co chodí do divadla na pravidelné stáže.

"Copak na něm asi tak vidí..." myslím si o Padem.

Ale to už Brill vyprávěl jeden z nejpodivnějších příběhů, které jsme kdy zažili...

Podivnej weekend

Je to jak zakletý.

Kdykoliv zaberu za tu proklatou větev, zhoupne se celej kmen a kluže pořád níž a níž. Začíná to bejt vo hubu. Ruce už necejtím a v plících naopak cejtím každý zatracený cigáro, který sem kdy vykouřil.

Fixhiml, kterej čert mě sem vlastně nes! Kdybych jen nebyl takovej libovej haur! Každej byl z tý vejšky podělanej až za ušima a já s nima. Jenomže vždycky v takovýhle chvíli najednou s úžasem poslouchám, jak mluvím a kecám, rostou mi ramena a nechci vlastně a - ale ve mně tohle je.

Vždycky je to stejný. prostě se seberu a udělám to, já zkrátka musím. Najednou se vidím, jak shazuju bettla, du ke skále a zvedám nohu. Podívám se nahoru a v tý chvíli se mi zatají dech.

Někde nahoře pod modrou oblohou prosvítají mezi skálama a borovicema bílý mraky. Zatnu zuby a lezu.

Takže tady teď ležím zkroucenej jako paragraf, noha přimáčknutá tím zatraceným vývratem je tutově v tahu, polykám slzy vzteku a bolesti, a jestli něco vím úplně bezpečně, je to jen fakt, že se stmívá, že sem slez tou druhou stranou a šel tam rovnou. Cigára jsou dole v campu v bettlu. Potím se bolestí a tiše kleju.

Je to jak zakletý.

Musím to zkusit jinak. Šmátrám kolem sebe v nastávajícím šeru, až nahmátnu suchou větev a zkouším zapáčit nad tou skoro už mrtvou nohou. De to ztěžka, vzpírám se vleže tou zdravou a oběma rukama bejčím, až mi leze voko z důlku. To druhý mám zavřený už vod začátku. A šrám přes celou hubu.

K sakru, nejde to. Ležím a odpočívám, mám na sebe vztek, a ten vztek mi právě dodává sílu. Konečně sem se na to pořádně naštval, zabral jednou rukou za větev vývratu, druhou za tu páku, dal do toho všecko, co ve mně eště zbylo - a noha povolila.

Chvilku jsem ztratil vědomí. Pak poznenáhlu začínám cítit pronikavou bolest v kotníku, jak noha přicházela k sobě. Ale to už bylo fajn. Sundám šátek, zařvu bolestí, když sem ho co ponejprvnějš utáh kolem nártu, vytrhnu tu suchou větev zpod vývratu a pomalu po ní šplhám nahoru do polohy normálně stojícího čundráka.

Teď mi zbejvalo vlastně to nejhorší - dostat se co možná nejdřív dolů na camp a počkat na kluky, aby mě vodnesli do vesnice. Tma byla jak v ranci, v září to se světlem v noci večer není už takový. Ale nahoře ve větvích to eště trochu mihotalo, snad to nějak dokážu.

Pomalu se šourám na druhou stranu tý skály, kde to je přece jen mírnější. Každou chvíli sem na zemi a jednou sem se skutálel aspoň vo pět metrů, ztratil ten klacek a tak se praštil do hlavy, že byl najednou kolem mě jas jak v poledne. Konečně jsem dolez na tu pěšinu dole, chvíli voddách a pak asi po hodině dolez kolem skály na camp.

Eště vím, že jsem se pokoušel rozepnout přezky na něčí usárně, abych vydoloval spacák, protože se do mně dala hromská zima, třáslo to se mnou jako se starým dědkem. Pak všechno zhaslo, viděl sem kola a hvězdy, šumění vodopádu a slyšel hru na brač, někdo se mnou pravidelně houpal, cítil sem, že chrčím, tma jak v ranci, blesk a najednou měkká, teplá ruka na mý tváři. Chtěl sem něco říct, ale zase byla tma a pak už nic, vůbec nic.

No, probudil sem se v nemocnici, nemoh se ani hnout a sestra se tak nějak divně usmívala. Bože, jak mně se chtělo kouřit! A to už sem teda asi byl zdravej.

Podívám se kolem, do vokna pere slunce, pod voknem moje sbalená usárna, jen jí nahodit a vypadnout.

"To máme dneska pěkný počasí, co?" povídám sestře a huba mi slouží jako dřív, jak pozoruju.

Zkouším se posadit a docela to de. Sestra šuká kolem a jako bych byl vzduch.

"Jářku, docela pěkně ten puchejř pálí, ne?" zkouším to znova.

Nasazuju úsměv pro zarputilý krásky a v tom se sestra ke mně votočí a povídá jakoby nic:

"Jo, to je, ale mrzne, jen praští!"

Trochu mi zamrz ten nevodolatelnej úsměv, jak sem na ni vyvalil voči.

"Mrzne?" vyhrknu nevěřícně.

"No, a co by ne? Osmadvacet stupňů," povídá ta hezká sestra a dál šuká po pokoji.

Někde to ve mně zaharašilo. Slyšel jsem cvakání mozkovejch buněk, šepot spínačů na myšlenkovejch spojích a najednou se to ve vteřině zformulovalo do takový vobyčejný věty:

"Poslyšte, sestro, kolikátýho pak to dneska máme?"

"Šestnáctýho. Proč?" Otočila ke mně svou hezkou tvářičku a já pro jistotu nechal zase to svoje tílko klesnout, abych to drobet promyslel. Vopřu voči vo strop a počítám. Tak to máme, to bysme teda měli... jo, to by vycházelo.

A najednou se vymrštím a zařvu bolestí, jak se praštím do lokte.

"Kterej měsíc?" vyhrknu a vím přesně, co příjde.

"No, prosinec! Za čtyři dny vás pustíme na vánoce domů."

Klid, říkal jsem si v duchu pomalu, jak si zase lehám. Klid, kamaráde, třeba to nejni tak horký, jak to vypadá. Já přece jel s klukama desátýho září v pátek na starej camp. támhle leží usárna, spad na tebe vývrat, seš ve špitále, sestra má ráda legraci. Fajn.

Tak se zas posadím, nasadím ležérní kukuč a jako bych se v duchu protahoval, povídám saněmi "Ale to je děsně dobře, sestro, že mně na ty Vánoce pustíte domů. Hospodyně by mě asi těžko schovávala kosti od večeře. Já jsem totiž pes. Haf!"

Nevím, jak by to se mnou bylo dopadlo, kdyby se neotevřely dveře. Sestra zasunula tu větu, co se jí drala ven, zase zpátky, a bylo to asi dlouhá věta s mnoha různejma slovama, protože tou prací celá zrudla. Vyšla důstojně ven a dveře zavřel mladej doktor. Přitáh si židli, zachrchlal, zved mi víčko a povídá: "Tak co, jak se máme?"

"Vypadá to, že ste tady na mě pěkně vysazený" já na to. A koukám mu rovnou do zelenejch vočí. Eště tohle!

"Podívej, kamaráde," sed si pohodlně ten doktor a ruce založil na prsou, jak to umějí jenom doktoři. I tu hlavu sklonil stranou.

A pak mi to všechno vysypal. Mluvil vážně, polohlasem, dlouho a nakonec mi dal cigaretu. Musel jsem asi vypadat hodně bledě, když mi dovolil kouřit na posteli.

Našli mě před třemi dny ležet k ránu v tomhle pokoji, na týhle posteli, s perfektně poskytnutou první pomocí, ale v bezvědomí. Hodili mě do pucu a dneska sem se probral. Kdo mě přines? Kde sem byl ty tři měsíce? Pokrčení ramen.

"Tak dobře pane doktore. Dejte mi prosím vás tužku a papír." Napsal jsem telegram Davymu, aby hned přišel.

A čekám.

Pokulhávám po pokoji, vyhlížím z vokna, něco se mi na tom všem nezdá, ale pořád nevím co. Do večera nikdo nepřišel. Druhej den už sem to rozchodil po chodbě, čeká, kdy se zařehní Davy, nic. Nic, sakra, nic.

Copak sem se zbláznil?

V deset hodin dopoledne třetí den se votevřou dveře a v nich stojí Davy, Pako a Šmírák.

"Co je s tebou, vole?" zahuláká pochopitelně Pako a tak se svezu z postele, nasadím kalodint a rveme si packy.

"Pěkný kamarádi," utrousím ledabyle.

"Co děláš, prosím tě?" zařve Pako.

"Zdejchneš se jak pára a nedáš ani vědět, kam se stěhuješ ..."

"Co?" zařvu pro změnu zase já. "Stěhuješ?"

Tak sme si to zase pěkně vypovídali. Vo ten weekend sem s nima vůbec nebyl. Ale né, nebyli na starým campu. Údolí přece leží úplně na jinou stranu a vo šedesát kiláků dál. Neví, kde sem byl. Prostě sem nepřišel. Když sem se potom neobjevoval, mysleli si, že sem se odstěhoval. Mlčky ukážu svou usárnu. Krčení ramen. Kdy přijdeš? Tak ahoj. Jo. Tak ahoj.

Nějakej brouk mi pořád vrtal v hlavě.

Druhej den mě pustili. Vyjdu před špitál, strčím ruce do kapes a loudám se neznámým městem. Kouknu se na plakát, ale vůbec mě to už nepřekvapuje. "Spolek dobrovolných hasičů v Kardašově Řečici vás zve ..." v životě sem tady nebyl.

Mý rodný město se choulí k horám čtyřistadvacet kilometrů severněji.

V hlavě mám zase toho brouka.

Loudavým krokem táhnu městem na výpadovku.

Je to jak zakletý.

Podíval sem se znovu na Padeho.

Rty měl ještě pevně semknuté, ačkoliv hasič už dávno odešel. zřejmě usilovně přemýšlel.

"Co je, Pade?" povídám. "Znáš ho?"

"Koho? Jo toho hasiče ..." probudil se. "Ne, neznám, jen jsem si vzpomněl na jednoho kluka, Arne se jmenoval. Jednou mi vyprávěl přesně o takovýmhle chlápkovi! to bys neřek, jak jsou si někteří lidé strašně podobní...."

Usárna

"Na vandru se ti stane leccos, to je fakt!"

Zhluboka se napil a cinknul sklenicí vo tácek.

"A že je náhoda blbec, to mi teda povídej! Jenom zatracený náhodě totiž vděčím za to, že tady s tebou vůbec můžu kecat a cucat pivo."

V lokále bylo pár hostů, vobyčejná venkovská hospoda, řeči vo jézédé a tak, znáte to.

Seděli jsme s tímhle neznámým kamarádem u kamen, byl už pomalu večer, venku lilo jako z konve a pivo tu neměli špatný. Já měl před sebou vandr na Slovač, Arne, jak se von menoval, byl už skoro doma.

Potkali sme se ve dveřích tý hospody, houkli svý Ahoj! a jak tak u stolu pokecáváme znáš tohohle a znáš to támhle vypadne z něj najednou takovejhle fantastickej příběh.

Bylo mi kolem šestnácti let, pár čundrů už sem měl za sebou a tak sem tenkrát na tenhle potlach přijel už jako pravověrnej. Hodím usárnu ke stromu (dostal sem jí úplně novou před měsícem vod kámoše, co vzal draka), a du si vopíct ke kamarádům pár ryzců, co sem nasbíral po cestě.

Najednou se vod borovice vodlepí takovej prťavej, nic moc chlápek už v letech, de ke mně a povídá? "Hele, člověče, tebe sem už někde viděl!" A podává mi ruku.

No, vomrknu ho, vidím, že je to úplně jinej chlap a tak něco zachraptím, stisknu mu ploutev a jdu dál.

Von za mnou.

Že prej mě určitě zná a menoval lidi a místa a já pak ryzce a moc se vo něj nestaral. Až najednou povídá: "... a tak sem tě chtěl požádat, jestli bys mu to nevzal!"

"Co a komu?" ptám se, protože mě to fakt moc nezajímalo.

"Tenhle balíček přece! A jestli bys to vodevzdal Tomovi, no víš přece kterýmu!"

Před vočima mi matně blejsknul Tom ze známý osady a tak jí menuji, chlápek povídá "jó, to je vono" a dal mi balíček, a já ho strčil do bušlaku a že ho tedy Tomovi v tejdnu dám.

Pak ještě chvíli vošmrdoval kolem vohně, ale nakonec zmizel a vůbec, přestal sem se vo něj zajímat. Zapálí se voheň, jely soutěže a všechny ty věci, já tam měl spoustu kamarádů a dobře sem se bavil.

Před půlnocí najednou ze všech stran reflektory, psi, lidi, baterku do ksichtu, ale pak mi něco začlo říkat, že to nejni tak, jak by to bejt mělo, ale to už byli u mně.

Byli tři, vrazili mi baterku do tváře, slyšel sem šeptem pronesenou poznámku a pak na chvíli ustoupili.

"Máš občanku?"

Vyndám ji, a to už sem to jasně věděl. Bylo to průhledný jako facka. Taky že jo.

"Ukaž, co máš v těch kapsách!"

Pomalu se hrabu od jedný kapsy ke druhý a že to chvíli trvá - víš, kolik těch kapes člověk má. Sou netrpěliví, ale nedám se vyvést z klidu.

A tak házím před sebe do trávy špinavej kapesník, vreckovej nožík, sirky, futrál na chytrosti, kostku cukru, drobečky chleba a všechny ty nezbytnosti, kterejch má čundrák vždycky plný kapsy. Nakonec sem si schválně nechal ten balíček.

"Co to je?" slyším.

Věděl jsem, že je to zbytečný, ale vyprávím jim podrobně, jak sem k tomu přišel. Sklidil sem pochopitelně jemný úsměvy a bodrý Ha ha ha.

"A to si myslíš, že ti budem věřit?"

"Tak se na to mrknem!"

Byl sem sám zvědavej. A měl sem bejt na co.

V rozbaleným papíru se modře leskla krásná P 38 se čtyřma plnejma zásobníkama. Jako by ji někdo v tu chvíli vytáh z regálu. K tomu jako doplněk pár nahatejch ženskejch a nějaký letáky, prostě výzbroj gaunerů podle vlastních představ některejch lidí.

Co bych ti dál vyprávět.

Za boha mi nevěřili, pochopitelně, ale byl sem mladej, skončilo to podmínkou. Nejvíc mě na tom míchalo, že mi nevěřil ani vlastní táta, no průser. Pak sem to všechno viděl vystavený v jednom ausláku v jednom městě.

Fajn. Nedokázal sem se vobhájit, dostal sem trest.

Ale zajímavý na tom bylo, že s tím chlápkem kterej pak u vohně samozřejmě nebyl, zmizela i moje lautr nová usárna. Toho sem litoval víc, než těch pár dnů výslechů a jinejch věcí.

No nic. Jezdil sem dál, zažil sem eště různý reflektory a noci na pochodu a tak, ale toho chlápka ne a ne potkat. Potom na dva roky na ten zelenej vandr, pak je ti najednou pětadvacet, necháš si narůst bíbra, sem tam si zajedeš i na nějakej ten potlach, ale máš už na tyhle věci jiný názory, raději máš ty pravý tichý vandy.

Jednou sem přijel do takovýho ti divnýho údolí, známí kluci tam slavili deset let osady. Byl to krásnej kaňon, samá skála, šero, listnáče a dole prudkej potok. Vodpoledne sme to vyšplhali přes ty skály do vesnice na pivo.

Seděla tam už parta postarších pardů a tak se povídalo, zpívalo jako vždycky. Pak začal jeden z těch starších něco vyprávět, já tomu nejdřív nevěnoval pozornost, ale když padlo méno Toma, pozorně sem se na něj podíval.

V hlavě mi cvaknul kontakt.

Sevřeli se mi trochu ruce a nějak se mi začalo špatně dejchat. Ten chlápek byl totiž zatraceně podobnej jinýmu chlápkovi, jenomže vo deset let dřív a na jiným fleku. A tenhleten mrzák, představ si, vyprávěl, jak jednou proved vypiplanej podtrh nějakýmu cápkovi a kolem něj samý Ha ha aha a já viděl, jak klukům pomalu tvrdnou rysy a mně se také začaly potit dlaně.

Mrknul sem na Harryho, vyšli sme ven, tam sem mu všechno vysypal a domluvili sme se. Ani sem ho nijak zvlášť nemusel přemlouvat.

Zkrátka, pozvali sme je k ohni a voni to přijmuli.

Tak jo.

Dopili sme a vyrazili na camp. Venku už byla tma.

Přitočil sem se k tomu svýmu a vidím, na zádech se mu pokupuje už značně vošoupaná moje usárna. Poznal sem jí podle zašitý vypálený dírky. To mě zahřálo u srdce. Von mě snad nepoznal, po těch letech a já v bíbru...

Kluci šli za mnou a tak sem mu poznenáhlu začal servírovat všelijaký řeči vo kamarádech a špatnejch lidech, vo práskačích a podobně a vidím, jak chlápkovi najednou něco dochází,ale to už sme byli nad tím kaňonem.

Já blbec šel samozřejmě po špatný straně.

A to se mi nemuselo vyplatit.

Chlápek najednou povotočil hlavu, sjel mě vočima a povídá tiše: "Jó ták ..."

Než mi to stačilo zapálit, vrazil do mě ramenem a já letěl. Jenomže sem rozhodil ruce a tou levou se chytil jako klíště usárny, mý usárny co von měl na zádech. Držel sem jeden popruh, chtěl sem asi podvědomě, aby šel ten srab se mnou. Von se ale vysmek a já letěl s mou usárnou tý tmě dolů do toho kaňonu. Ani sem nezařval, jak sem byl z toho vyvalenej.

Abych tě nenapínal, dopadlo to samozřejmě dobře, to bych ti to asi nemoh vyprávět.

Ta moje usárna totiž chytla tím druhým popruhem za skálu a já tam zůstal viset na ní. Kamaráde, tu chvíli už bych nechtěl nikdy zažít.

Zeshora sem slyšel řev a rány, pak zablejskaly baterky a vobjevila se šňůra. Za chvilku mě vytáhli.

Ten chlápek už tam nebyl, vodnesli ho jeho kámoši. Kluci ho dohonili, když mě tam strčil, a chvilku se mu procházeli po ksichtě. Nedávno sem ho viděl, řek bych, že už moc legrácek nenadělá.

Ráno sem se šel podívat dolem, kolem potoka, na to místo, ... Bylo to tam kus nádherný, neposkvrněný přírody, ale přesto sem chvilku nepřetržitě kouřil, když sem zved hlavu do tý vejšky.

Bylo toho dobrejch dvacet metrů a ten výčnělek, co mě zachránil, tam byl jeden jedinej.

Venku přestalo pršet, hostinskej dával židle na stůl a zíval na plnou hubu.

Dopili sme a zaplatili.

Arne hodil přes rameno svou usárnu a já viděl na chlopni zašitej vypálenej flíček.

Na jeho levý tváři pomalu dostávala normální barvu hluboká, klikatá jizva.

Usmáli sme se na sebe a vyšli do voňavý noci.

V loužích se proháněl vítr.

"Tak se na ně podívej, na gentlemena!" natáhl Brill ruku k lítacím dveřím, které se rozlétly pod náporem běžících mužů ve večerních oblecích. Sprintovali dozadu k baru, aby zaujmuli co nejvýhodnější místo ve frontě na ublitou limču. Asi přestávka.

"Hele, dívejte se!" upozornil nás Vendi na vysokého muže prošedivělých vlasů, který suverénně přešel celou kavárnu, aniž zavadil okem o frontu, přistoupil rovnou k baru, sympatickým hlasem požádal dost nahlas o kávu a koňak, zaplatil a usedl poblíž nás u malého stolku.

Nikdo z mužů ve frontě se mu neodvážil říct jediné slovo, ačkoliv je vlastně drze všechny přehlédl.

"Vidíš, co dělá vůle? Ten chlap o tom asi nepřemýšlel! Prostě šel a udělal to. To máš jako s tím mrazem tenkrát..."

V tom zhaslo světlo. Barman se chvíli hrabal pod pultem a pak nám postavil na stůl svíčku.

"Robine zhasni to, ve tmě se líp vypráví!" povídám.

Sáhl do náprsní kapsy a v ruce se mu objevila stříkací pistole. Zmáčkl spoušť. Plamen dostal nejdříve černou konturu a pak zvolna mizel.

"Ty ji ještě pořád máš?" povídá Robinovi All.

S baterkou za tmou

Všechno to vlastně začalo ten večer, co přišel do hospody u Elišky, kde míváme sleziny, ten vožralej chlápek.

Bylo ňák po desátý, ten strejda se najednou vyloup ve dveřích, šálu na půl žerdi, voči na tři piva a pod paždí svíral děsně votrhanej balíček. Sed si kousek vod nás a byl tak slušnej, že než se poblil, stačil ještě říct na půl huby "Pardon!"

"To nic, strýče," oslovil ho vzápětí Brill.

"Dejte si pozor hlavně na lakýrky mých spolustolovníků!"

A zálibně si prohlížel vohozený polobotky Jardy Kryla. Chlápek se vomluvně usmál a chtěl něco říct, ale místo toho vrhnul elegantní rouru Brillovi přímo do klína.

Začalo nám to pomalu jít na nervy, ale to už byl u něj hostinskej a sypal ho ven. Strejda šel klidně, najednou se ale vytrh, přiskočil zpátky k nám a podává Brillovi ten potrhanej balíček.

"Vemte si to šéfe, to je za ty kalhoty!"

A vypad, než jsme stačili říct popel.

Hostinskej to utřel a my začali rozbalovat papír po papíru dobrodružství, jaký se vám hned tak nepodaří zažít.

Nevypadalo to z počátku nijak moc zvláštně. Z papíru se vylouplo pár starejch knížek a nic víc. Chvíli sme v nich listovali, byly to věci z minulýho století, pořádně zaprášený a zažloutlý, padlo pár vtipů a šli sme domů.

"Hele, puč mi to domů, nemám do čeho píchnout" povídám venku Brillovi.

A tak teď sedím u lampy a prohlížím ty starý tisky. Něco mi na tom nehraje, jakoby čas v tom hrál nějakou roli, je to jen takovej náznak tušení, ale hledám letopočty, listuju a najednou se dívám v tý nejvotrhanější knížce s letopočtem vydání 1764 na vloženej list papíru mnohem mladšího vzhledu. Beru ho do ruky, rozevírám a čtu:

Leslie Wood seděl zabořen až po krk do obrovského předpotopního ušáku ve své laboratoři. V krbu se pár polen tvářilo, jako že hoří, ale v pracovně bylo přesto útulno a teplo. Venku se rychle stmívalo, v tom ročním období přichází tma bleskem, jako na poušti.

A Leslie Wood se mračil.

Měl proč. V poslední době se mu nic nedařilo. Zůstával často i přes noc, ale analyzoval své neúspěchy, sedával jako dnes zabořen do křesla po svém předchůdci Allanovi, leč marně. Na co sáhl, to zkazí. Jako ten bláznivý Allan.

Když teď o tom uvažoval, měli spolu vlastně hodně společného. Až na to, že Leslie se neuměl vzdávat. Allan odešel z ústavu narychli, aniž udal důvod, jako by ho něco štvalo. V laboratoři zanechal takový binec, že to trvalo pár dnů, než se tu dalo zase normálně bádat.

Nejpodivnější na tom však bylo, že odešel těsně před koncem práce, na které mu zřejmě velmi záleželo.

A to nebyl Leslieho styl.

Leslie byl buldok. Vždycky vytrval do konce, ať to byla výhra nebo prohra.

No co, má svých starostí dost. Aspoň to křeslo, že tu nechal. A Leslie uchopil poleno a vhodil do krbu. Chtěl vstát, rozsvítit a dojít si pro poznámkový blok, ale něco ho v tu chvíli zaujalo na krbu. Jakoby plameny začaly náhle zkomírat, ustupovat... Naklonil se blíže, aby urovnal polena a v tom si toho všiml...

Proboha, ty plameny mají černou konturu!

Úplně konsternován hleděl Leslie do krbu, kde indigová čerň pomalu, ale jistě stravovala plamen po plameni.

Teplo však sálalo dál!

S očima dokořán přibližoval ruku blíž a blíž k posledním záchvěvům světla. Pak prudce vyrazil.

"AUU!" zařval hrozným hlasem.

Skočil k vypínači, rozsvítil a poděšeně zíral na temný otvor krbu, kde jasně slyšel praskání hořícího dřeva, cítil vůni smůly a jedlového kouře, ale neviděl ani nejmenší záchvěv plamene.

A co víc, z krbu jako by vytékala v chuchvalcích černá čínská tuš. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Ta věc se stala teprve potom, co vhodil do krbu poslední poleno. přiblížil se znovu ke krbu, pohlédl na podlahu a tam to uviděl.

Rozbitá lahvička o obsahu asi jednoho deci, která patrně spadla z krbové římsy, kde zůstaly ještě neuklizené zbytky Allanova bádání, rozbila se o jedlové poleno a potřísnila ho. Ve zbytku střepu ještě opalizovala jantarová tekutina. Leslie ji opatrně přelil do lahve se zabroušenou zátkou a fascinován pozoroval šířící se oblak naprosté tmy."

Až potud sem čet bez dechu, protože to bylo děsně zajímavý. Ale teď sem si začal namáhat mozek. Sakra, kde se to v tý knížce vzalo? A kde vůbec ten strejda k tomu přišel? Nedalo mi to. Vodložil sem úvahy na pozdější dobu.

Pak začal jednat. Přistoupil k digestoři v rohu laboratoře, zapnul motor, obrátil se k laboratornímu stolu a rozehrál běžnou rutinu renomovaného chemika. Po hodině usilovné práce věděl přesně, co si má myslet o Allanovi: že totiž odešel natolik předčasně, že ani /možná/ nezaregistroval své vítězství. /Nebo náhoda?/

Kapka jantarové tekutiny rozlitá na jakémkoliv předmětu, způsobovala naprostou tmu. Zmizení. Nic. Chtěl Allan tohle?

Leslie si zapálil cigaretu a otočil se ke krbu, na kterým zatím zapomněl. Připadal si teď jako blázen. V krbu dohořívalo jedlové poleno a všechny smysly ho přesvědčovaly o tom, co vidí. Zakroutil hlavou, zhasl a vyšel ven."

Tady rukopis najednou končil a já myslel, že si prostě nějakej srandachlap vyplňoval mezery ve svým vzdělání.

Jenomže člověk má spoustu různejch návyků.

A tak sem bezmyšlenkovitě votočil ten drobný, energickým písmem popsanej papír a co nevidím, jako když úplně nalitej chlap čmárá rtěnkou, kterou před chvílí ukrad svý Jarmile, na poblitej stůl, na zadní straně toho elaborátu sou fleky, čísla, poznámky, rovnice a co já vím ještě.

Do voka mi pad akorát ten kousek dole v rámečku, složeným z různejch tužkovejch intarsií, kde bylo prostě napsáno: "Vojenská mapa 3952, čtverec ten a ten, z polní cesty dvěstě kroků do stráně, vidlicový buk, sever deset kroků, kámen."

Bylo půl třetí a mě se chtělo hrozně spát. Nechal sem to bejt. Uspávala mně čínská tuš. Vo těch snech vám ani nebudu vyprávět. Nevěřili byste mi.

Zašel sem druhej den po práci k Elišce a mezi dvěma pivama povídám hostinskýmu:

"Že byl ale ten strejda včera pěknej, co?"

Starej Sehan něco zabručel a vysypal popelník.

"Povidám, ten vožrala včéra, co nás tady poblil, se tu moc často neukazuje, he?" zkouším to znova a starej na mně civí, jako bych spad z višně.

"Já ho neznám, v životě tady nebyl." A šmaťchá se k výčepu.

Tak to dopiju a du si zbalit usárnu. Je pátek, kluci budou na nádraží, mám to akorát.

Vyprávím to u kasy Brillovi a von povídá "kde to je?" Tak mu to říkám a poslouchám, jako by to bylo normální a Brill kupuje lístek na úplně jinou stranu, než sme chtěli dneska jet. Ta strana je přesně v tom čtverci, kterej před malou chvílí viděl na mý mapě.

"To samý" řeknu pokladní.

Teda, podzim byl letos prostě kus.

Už dlouho sem neviděl tak červený jeřabiny. Bylo nás pět a ta zastávka nás tady v životě neviděla.

Deme podle mapy a máme přesně ten pocit jako Leslie Wood, když přišel na to, že Allan, jeho předchůdce, vynalez tmu. Je nám trochu do smíchu a trochu takovýho toho lehkýho mrazení. To asi budete znát. Sranda, myslíme si. Jo, to jo. Ale nic moc. Na tý polní cestě se zastavíme, sednem do trávy a chvíli kouříme a vobhlížíme terén.

"Vypadá to, že sme tady," povídá Bren na půl huby.

Tak jo.

Zvednem se, deme těch dvěstě kroků do stráně, máme v hlavě guláš a chce se nám asi chechtat nad vlastní blbostí, ale najednou povídá Jehně "hele, vono je to fakt!"

A už sme u toho buku, Brill kouká vyjeveně na tu vidlici, vyndávám busolu a posílám Jehně na sever.

"Počítej pořádně" řvu za ním a vůbec netuším, že to není žádná sranda.

Vyjeveně koukáme na ten šutr, ke kterýmu míří Jehně, protože už předem víme, že to "vosum, devět, deset" vyjde akorát tam. Jehně se votočí a protože je správnej, zahuláká jako by nic "co je?"

My tam totiž stojíme u toho buku jako sudičky. Tak deme k němu, Brill veme suchou borovicovou větev, vrazí ji pod ten šutr, my zabereme z druhý strany a před náma se vyloupne díra.

Tak tohle sme teda nečekali.

Až sem to byla taková vobyčejná legrácka s příměsí lehkýho lechtání v zádech.

A najednou koukáme a máme zmrzlý ksichty. Takový je to vlastně ale furt. Pořád něčemu nevěříte a najednou vám to dám takovou pecku přes prsty, že se marně ptáte "hergot, jak to, že je to pravda?"

Brill zkrátka vytahuje z tý díry balíček ve voskovaným plátně, sedáme si kolem něj a mlčíme, každej si myslí něco jinýho, ale v podstatě sme všichni napnutý k prasknutí.

"Rozbal už to konečně" protrhne nakonec ticho Modla a v ruce mu praskne suchá větývka. Jinak je ticho jako v kostele. Máme voči na šťopkách a vlastně tomu pořád eště moc nevěříme. Konečně, hospoda je blízko.

Připadám si v tu chvíli jako na dovolený, někdo mi vypravuje podivnej příběh, já sedim v tom křesle, kouřím a v koutku mám nevěřícnej úsměv. Ale tohle je fakt? Skutečnost. Po zádech mi pomalu stýká kapka potu. Studí.

Hlavou nám všem probíhá film z našeho mládí, tajemný listiny, muži pichlavejch vočí, neskutečný světlo, záhady, mrazení, fantasie. Tohle je holej fakt.

Slyším šustění plátna, dívám se na Brilla, je bledej a nervozní, konečně vodtrhne poslední cár a před náma leží dvě plechový krabice, jako vod voleje, ale nejni to vod voleje a Brill jednu votvírá, pět hlav je u sebe, všichni vidíme to samý: láhev se zabroušenou zátkou a vevnitř opalizuje jantarovej obsah, jak si s tím Brill v pravý ruce pohrává.

"Votevři to" hlesnu.

Vidím Brilla, jak nesmírně vopatrně vyjímá skleněnou zátku z lahve, čichá k vobsahu a potom milimetr po milimetru nahejbá hrdlo, až se jantarová kapka medově rozplácne vo šutr.

Vidím to jako dneska.

Nejdřív vyjevený voči kamarádů a potom nesmírnej úžas, vohromení, děs.

Po šutru se začne rozlejvat černej flek, pomalu žere celej ten kámen, kluci se zvedají, někdo zařve, Brill bere ty dvě plechovky, najednou cejtím, že utíkám, padám, řvu, teče mi krev, ale běžím dál.

Sešli sme se na cestě u usáren, tichý, zamlklý, pobledlý. A já blbec eště povídám "Brille, co je v tý druhý plechovce?"

Tak jí Brill votevřel.

Z plechovky vystoupil takovej malej zelenej mužíček, smet imaginární prášek z klopy svýho mokasu a povídá: "Pánové, nevíte náhodou, kolik je přesně hodin?"

S votevřenejma hubama, neschopný pohybu, čumíme na to fantasmagorický zjevení a Jehně, s přiblblým úsměvem, úplně zpocenej strachy, se podivá automaticky na zápěstí a špitne "půl devátý, pane!"

V tu chvíli jenom zmagořeně civíme na toho trpajzlíka, jak se seřizuje svý miniaturní hodinky a vodchází středem.

Vzpomínám si, že v tu chvíli na vršku zahejkala sojka a vodněkud z pole zařval traktor. Teď se konečně vzpamatoval Modla a volá za tím zeleným zjevením "haló, poslyšte!"

Ale byl to jen šepot, ubohej, vochraptělej šepot.

"No, prosím?"

Mužík se votočil a voči mu hrály divnou sonátu.

"Prosím vás pane," povídá Brill, a moc mu do řeči nejni, "moh byste nám říct, jak se vyrábí tma?"

"Ovšem, pánové, s radostí! To je přece docela prosté!"

Trochu rozhodil rukama a mně se zdálo, jako bych tenhle hlas už bejval někde slyšel, snad v hospodě, nebo ve vlaku...

Pomalu vystupoval zpátky k nám, máchal rukama, sotva viditelnej na pozadí tý sloní trávy v tom údolí a přitom hovořil temnou sonorní antikvou:

"Podívejte, pánové, to vemete po ránu dva díly rosy z údolí od potoka, smícháte s drobet zaschlým trusem jelena, kápnete díl pryskyřice a díl mléka z prvosenky jarní, promícháte, vsypete na prach usušený díl rozemnutých rezavých mravenců, dále po dílu petržele, dřeně z práchnivé švestky a dvě smrková semínka. Dáte vařit, přidáte dvě hruškové křížaly, trochu rzi ze starých kolejnic, zuhelnatělý borový klacík a krapet jílu, to na zahuštění. Promísíte, necháte provařit, pak drobet kůry z osiky, pořezaný březový svitek a odstavit. "Docela jednoduché, že?"

Rozhlíd sem se po kamarádech. V životě asi nikdo neměl tak pozorný posluchače. Prostě sme čuměli.

"Dále pak," pokračoval, "vezměte řemen na obtahování břitev, rozestřete po něm jemný film odstavené hmoty a třete tak dlouho, až získáte jantarovou barvu. Pak přidáte špetku máty, plivnete, řeknete "Špihél," znovu promícháte a tma je jak vyšitá. Ředí se v borové pryskyřici!"

To už dávno stál zase před náma a tak sem jasně viděl výraz v jeho očích, když nadzved tu svou buřinku a povídá nakonec uhlazeně "nashledanou, pánové!"

Jakoby jiskřička smíchu v těch jeho očích byla...

Tak sme to zabodli a šli na pivo.

Kavárna se zatím vyprázdnila, zdola ještě zazníval zvonek. Světlo ještě nesvítilo, ale nám bylo takhle děsně dobře. A dostali sme chuť na pivo.

Barman přinesl osm lahví a posadil se k nám. Nabídl doutníky, nalili sme pivo a já povídám Vendimu:

"Chlapče, vyprávěj tady panu hostinskému svůj hrdinný příběh, když už si to nakous!"

"No jo, zase řeči, ale dobrá. Já se tedy obětuju. Tenkrát přece..."

Šedesát stupňů celsia pod nulou

Dál už to prostě nejde.

Krok mám pořád volnější a volnější, nohy už vůbec necítím, každé šlápnutí mi projede mozkem jako tupý úder. Se sklopenou hlavou a bolavýma očima klopýtám asi deset metrů před Petrem, který se už jenom plouží.

Dobrou hodinu sme nepromluvili slovo.

Nač taky. Není o čem.

Když jde o zachování holého života, nemají slova stejně cenu. Beztak by nám zmrzla ještě na jazyku.

Bože, ta zima! a ticho. Mrtvé, nehnuté ticho. Jako bychom s Petrem pluli obrovskou skleněnou bání.

Už nemohu.

Usedám na pankejt, ruce složené na prsou, aby zachovaly každou částici tělesného tepla. Skláním hlavu do klína. Usárna se mi sveze s ramene na zem, ale nevnímám to. Zavírám oči a slyším na asfaltu pomalé, šouravé kroky vysíleného Petra. Po chvíli se sveze vedle mne.

Spát, jak mně se chce spát...

Takový obyčejný páteční večer to byl.

Až do koupelny sem slyšel Laxik, jak válí Little Girl. Zastřihával sem bíbra a v předsíni zakopával o sbalenou uzdu. něco sem zrovna přežvykoval a jen tak pro fór jsem přeladil na Prahu. Ještě zastrkávám pod chlopeň kudlu a myslím si zrovna, proč musí na Praze vždycky někdo kecat, když mi něco z té řeči zavadí o ucho a tak jdu blíž a slyším to skoro celé: "... od severozápadu do Evropy mohutná mrazová vlna, umrtvující veškerý normální život. Na holandském pobřeží dosáhly teploty dnes odpoledne hodnot kolem padesáti stupňů pod nulou. Zatím není známo, z jakých zdrojů pochází tyto mrazy, které ochromily dopravu a obchod v celé severozápadní části Evropy. Mrazová vlna se očekává na severu naší republiky zítra kolem osmé hodiny ranní. Vláda republiky vytvořila zvláštní komisi pro zajištění nezbytných opatření. Protože podle předpovědí meteorologů budou klest teploty v noci na zítřek zhruba o pět stupňů za hodinu a kolem osmé hodiny ranní se tak prohloubí až na hranici mezi padesáti a šedesáti stupni pod nulou, vydává zvláštní vládní komise tato opatření: Obyvatelstvo se žádá, aby využilo prodlouženou prodejní dobu a zásobilo se na dobu nejméně jednoho týdne. Všechny obchody s potravinami, oděvy, palivem a lékárny budou otevřeny do třetí hodiny ranní. Zítra budou všechny školy a podniky uzavřeny. Nezbytné práce a péči o zásobování, lékařskou službu a pořádek přejímá armáda. Voláme všechny funkcionáře národních výborů..."

Dál sem neposlouchal.

Blbost, myslím si. Severní pól v Československu!

Mrknu na hodinky - třičtvrtě na devět. Jdu k oknu, abych se podíval, co se bude dít, otevřu dokořán, zapálím si cigaretu a rozhlížím se po ulicích.

Venku je nezvyklé ticho.

Mrtvé, studené ticho, trochu nepřirozené tak brzy večer.

A přituhlo. Zarazil mne průzračný vzduch a ostré světlo pouličních lamp. Chvíli váhá, ale pak vyhazuji špačka cigarety do noci, zavírám okno a jdu do předsíně. Pro jistotu natahuji ještě jeden svetr a beru si palčáky, ale pak už zhasnu, bouchnu dveřma a dupu po schodech. Přece si nenechám zkazit weekend kvůli nějakému hlášení, myslím si. A potom - potlach je jednou potlach, to se nedá svítit!

Otevřu dveře na ulici a poněkud ztvrdnu ve tváři.

Mráz mě docela přibil k zemi.

Vyhrnuji límec u bušlaku, nadhazuji usárnu a vykročím. Na rohu ulice vrážím do nějakého chlápka v zimáku, ve světle lampy zahlédnu jenom záblesk podivných prázdných očí. Omluvím se, něco zabručí a zmizí ve tmě - jako duch.

Sem tam ještě potkám chodce s nákupní taškou, ale jak se blížím k nádraží, duní mé horaly po dlažbě samy.

Něco se mi na tom všem nezdá.

Nádraží je temné, tiché, prázdné a zamčené k tomu. A teprve teď mi to dochází - sakra, vždyť sem neviděl ani jedno auto! Že by to hlášení... Ale teď už to nevzdám., kluci tam budou docela určitě!

A tak jdu na stopa, i když vím předem, že je to asi na draka. Snad vojáci, myslím si pro útěchu, když si vzpomenu na těch stodvacet kilometrů asfaltu. Chvilku stojím, ale mráz leze za nehty a tak ostře vyrážím.

Nechávám za sebou zmrtvělé, průzračně tiché město. Mráz leží nad krajinou jako těžká, nehybná clona. Jedinou známkou života je výbojkový hřib nad městem.

Ušel sem první kilometr té noci.

Šlapal jsem ostře, ale mráz mě doháněl. Ještě jsem nepotkal jediné auto, vesnice jsou jak po vymření, nikde nic, ticho bije do uší. Kolem druhé hodiny slyším už z dálky rachot motoru. Pak se přede mnou vyhoupnou za vrškem dva reflektory a jedou přímo na mě.

Vojenská vétřieska.

"Zbláznil ses, člověče?" povídá mladý poručík a vylézá z kabiny.

"Kam jdeš?"

Napadá mi, že by mně taky nemusel pustit a tak říkám jméno vesnice, které jsem si přečetl před chvílí na ukazateli.

"Kolik je stupňů?" ptám se ještě, aby řeč nestála a nechce se mi věřit. Jde to pěkně rychle.

"Pětatřicet, kamaráde! Hoď sebou!"

Hupnul do kabiny, třísknul dveřma a už jsem viděl jenom stop světla. A ještě něco. Podivně nehybné poručíkovy oči...

Dávám si přes pusu šátek, abych mohl dýchat, protože nos už skoro necítím a šlapu dál.

K ránu mám za sebou přes padesát kiláků, jsem utahaný jako pes, ale zastavit nemohu, protože předpověď asi opravdu nelhala a zima je čím dál větší. Musím šlapat, abych se trochu zahřál. Teď teprve mě začíná mrzet, že jsem si na sebe nevzal víc věcí. Přesto si sedám v jedné vesnici do autobusové čekárny abych vykouřil cigaretu a nechal trochu odpočinout nohy. Zábly mě prsty u nohou a tak raději vstávám a přecházím, aby mi nezašlo za nehty. Proto jsem asi přeslechl ty kroky.

V neskutečném předjitřném šeru se najednou objeví v obdélníku dveří nezřetelný stín a zachrchlá "Ahoj!"

Přivítali jsme se jako státní delegace.

Byl to Petr a šel tam co já.

Šlapal už taky celou noc, ale byl na tom hůř s nohama - necítil už prsty. Zul jsem ho tedy a třel mu asi pět minut chodidla, až se to zlepšilo. A pak jsme raději hned vyrazili dál.

Šlo to teď líp, byli jsme na to dva a začínalo pomalu svítat. Měli jsme před očima představu velkého ohně tam dole na jihu, kamarádi sedí a my přicházíme z té obrovské dálky pěšky. Někdy je člověk hrdina ajn cvaj.

Byla to dobrá představa, ale zapomněli jsme do ní zakalkulovat počet kilometrů, únavu, teploměr, hlad a omrzliny.

V devět hodin dopoledne jsme už nemohli. Klepali jsme na dveře všech hospod, ale nikdo neotvíral. Jako by všichni vymřeli. Před sebou ještě šedesát kilometrů, spacáky už jsme dávno vydolovali z usáren a přetáhli přes záda, málo platné a takový mráz jsem ještě v životě necítil.

A Petr na tom byl čím dál hůř.

Šli jsme stále pomaleji, ale jít jsme museli. Modlil jsem se, aby jeli vojáci, nebo byla někde otevřená hospoda. Cítili jsme oba, že tam prostě musíme dojít.

Nevnímal jsem už ani okolní krajinu, vím jenom, že stromy praskaly mrazem a tahle kanonáda nás provázela celou cestu. Na všem leželo husté, bílé jíní.

Po desáté hodině jsme našli před křižovatkou ležet v příkopě starého člověka. Byl zmrzlý na kost a díval se do šedivé oblohy mrtvýma, nehybně prázdnýma očima. Jako bych je už někde viděl...

A tak tady teď sedíme.

Oči nám zavírá nesmírná únava, to je také jediný pocit. Strašný mráz se stal pro nás stálou skutečností. Teď v podvečer nám zbývalo dolů na camp ještě ke třiceti kilometrům. Za celý den jsme nepotkali jediné auto, jediného člověka, všechny domy zabedněné, jako by lidé někam odešli, jako bychom procházeli krajem, kterým se přehnala atomová válka.

Slunce vůbec nevyšlo, bylo takové to přítmí s olověnými mraky, ale mraky to nebyly, vypadalo to, jako by zamrzlo i nebe. Šlo nám to všechno už na mozek.

Bylo mi jasné, že tady nemůžeme zůstat. Vyburcoval jsem v sobě všechnu vůli, která mi ještě zbyla, odstrčil Petra a vstal. Před námi ležela vesnice. Rozhodli jsme se, že přes noc už nepůjdeme, někomu se prostě nabouráme do vrat. Stejně už jsme dál prostě nemohli.

Jakž takž jsme se doplouhali k prvním barákům, byla už skoro tma. Zkoušeli jsme napořád jedny vrata za druhýma. A pak jsme konečně měli štěstí.

Ty jedny vrátka povolily.

Dva schůdky, dveře do předsíně, temná chodba, klepeme na dveře vzadu, otvíráme a mlčky stojíme mezi futry.

Špinavá čtyřicítka bez stínítka zápasí s tmou v neútulné špeluňce s poďobaným stropem, na zdi tikají kulaté porculánové hodiny, pod žárovkou stojí čtyřhranný stůl, za ním sedí proti nám chlap, zrzavej jak liška, civí nám do očí velkýma bezvýraznýma panenkama a žvejká kus chleba se sádlem, který si ukrajuje zakřiveným, rezatým nožem. Až ke dveřím cítíme sálání malého bubínku v rohu místnosti.

Konečně se vzpamatujeme, zavřeme za sebou a zdravíme ochraptělými hlasy. Pořád ještě mlčky ukáže chlápek ke stolu a tak shazujeme usárny a s úlevou dopadáme na rozvrzané židle. Cigareta chutná jako po těžké nemoci.

"Kam?" práskne otázka přes stůl.

Vysvětluji mu všechno, pak si zouváme boty a za chvíli je nám už konečně trochu teplo. Chlápek nám beze slova uvaří čaj a pozoruje, jak ho vřelý hltáme.

"Já vás tam hodim" povídá najednou ten chlápek, jako z dálky. Uvážlivě žvýká tu svoji patku a upírá na nás bezvýrazné hluboké oči. Dívají se jakoby zezadu, až odněkud z mozku. Kde jsem je už jenom...

Petr ho zahrnuje díky.

Mávne rukou a vyjde ven. Oblékáme se, vycházíme za ním, na dvůr. Pod dřevěnou kůlnou stojí žehlička Tatra.

Zívala na nás otevřenou kapotou a chlápek točil klikou, jako by to byla hračka. Konečně se kára rozeřvala. Něco nám teď nesedělo na tom všem, zdálo se nám, že se oteplilo, ale příliš jsme o tom neuvažovali, chlápek otevřel vrata na ulici, reflektory vylouply ze tmy nějaký hnůj a harampádí, narvali jsme dovnitř usárny a vecpali se za nimi.

Tatrovka si spokojeně odchrchlávala a chlápek s ní. Jinak mlčel jako hrob. A žvejkal.

Bylo nám fajn. Těch necelých třicet kiláků si Tatrovka za hodinu odfrčela už jsme sjížděli na polní cestu nad lesem, odkud je to na camp deset minut.

Hrabeme se z káry a já se otočím a chci poděkovat, ale slyším už jenom rachot rychlosti a pufání motoru. Jenom se mi zdálo, že chlápek něco zamručel, když jsme vylézali, ale teď se díváme na koncová světla a slyšíme slábnoucí výbuchy Tatrovky.

Už z dálky je cítit kouř.

Procházíme smrkovým lesem a za chvíli začaly probleskovat mezi stromy plameny táboráku. je nám teplo, zdá se, že mráz povolil, ale nemyslíme na to, těšíme se už na kamarády, konečně docházíme na louku, jdeme k ohni, řveme své "Ahoj!" a sedáme do kruhu.

Teprve teď víme, že ta hrozná cesta je za námi.

Je nám divné, že je tady tolik lidí a tak se ptáme, jakou měli cestu a z počátku jim nějak nerozumíme. Mluví o stopu, vlacích, hospodách, vzdálených městech, mlčíme a díváme se po sobě. nemůžeme si v hlavě srovnat některé věci. A tak se zeptám neznámého kamaráda vedle mně:

"Hele, taky jsi neslyšel to hlášení? Vo mrazu?"

Kluk po mně otočí hlavu a dívá se bez úsměvu jako by skrze mne vodovýma, bezvýraznýma očima.

Další otázka mi zmrzla na rtech.

Po zádech mi stýká pot.

Otočím se pomalu na Petra a zvolna spolu s ním se oba otáčíme zpátky na toho kluka.

A najednou to oba víme.

Ty nehnuté civící, vyvalené, jakoby z hloubi mozku se dívající bezvýrazné oči.

Mlčky hledíme do praskajícího ohně.

Po zádech se nám ještě procházel mráz, když barman něco si brumlaje odešel do temnot, aby se v zápětí vrátil s načatou lahví toho výborného koňaku.

"Abychom tam nemuseli pořád běhat!" vysvětloval, když naléval. "Ostatně, tahle runda je na mně!"

"Když jseš u toho vyprávění, Řehoři," /takhle říkal Pade Vendimu už od nepaměti/, "hoď tam tu story o svém pohnutém životě! Drobet se mi vykouřila z paměti ..."

"Ale pánové, to snad ..."

"Jen spusť, chlapče," povídám, "je to poučné..."

Jak jsem se stal trampským presidentem

V konkursu jsem uspěl.

Strohá úřední obálka se tváří jakoby nic, obsahuje však všechno, po čem jsem deset dlouhých let toužil. Znamená konec roztěkaného života ze dne na den, znamená práci, kterou mám rád a snad i konečně uznání a klid.

Ten mi chyběl nejvíc.

Tohle město je jako každé jiné. Dvě kavárny, pár hospod, plovárna u les, špinavé sídliště, vždyť to znáte sami. pro mne má ještě něco navíc. Našel jsem tu výborné kamarády, s kterými jsem za ta léta procoural všechny ty nádherné lesy dolů na jih a vypil přes týden dobrých pár piv U anděla strážného. Což je pro hospodu ideální název, když uvážíte, že tam chodí převážně trampové.

A teď co mám sbalit, nechat všechno za sebou a za tři dny nastoupit do místa stoosmdesát kilometrů na západ odtud. Není to právě lehké, věřte mi. Jenomže člověk se musí prostě rozhodnout.

A já už se rozhodl dávno.

Sáhnu do kapsy a počítám hotovost. Není to zrovna moc, ale na rozloučení s klukama akorát. a tak zastrčím obálku do kapsy a vyrazím do ulic. Je mi lehce, jako když to máte za pár a je vám jasné, že teď už se toho moc stát nemůže.

Jenže by měl člověk občas zabrzdit a drobet se zamyslet.

Přecházím ulici, kopu do šutýrku, proti mně jde Louda, nepříjemně se šklebí a já najednou s mrazením v zádech tuším průšvih - "Tak už je to tu!" myslím si znepokojeně.

"V mých očích, pane, jste dokonalý hlupák," povídám přesto blaseovaně a potáhnu panenky skelnou blanou pohrdání.

"Ano?" protáhne studeně Louda. Dívá se někam přeze mně k horizontu.

Tak mu to říkám a mohl bych to právě tak dobře vyprávět tomu dědovi, co jde právě kolem a myslí na pivo po obědě, karty v podvečer a televizi před spaním.

"Jestli nevěříte mým slovům, sir, copak řeknete tady na to?"

A vytáhnu na něj tu obálku.

Ležela klidně na mé dlani, bez hnutí. Za to se prudce hnul ten mladý muž s lenivým jménem. Jeho placatá čepice /bože, jak se mi chtělo na ni v tu chvíli plivnout, tak mi byla protivná/ se sklonila hluboko k mé dlani a zpod obrovského štítku se ozvalo syčivý citoslovce údivu:

"Tak přece!"

To mi stačilo. Myslím, že jsem na něj dokonce vyplázl jazyk. Jistý, že Louda dostal pořádně na frak a děkuje náhodě za to setkání, schovám obálku do kapsy a chystám se odejít. Už beru za pomyslnou kliku, opět klidný a sebejistý, když zaslechnu za sebou nějaký zvuk, otočím se a v tu ránu znehybním.

Vidím Loudova záda, jak se neustále zmenšují v divokém úprku a ve mně opět naskočil ten pocit průšvihu. Věděl jsem že tohle mi Louda nedaruje. Čert mi ho byl dlužen!

"Stalo se vám něco, pane?" osloví mně v tom paní, která jde kolem. Musím asi vypadat pěkně zdrchaně.

"Ne, nic, děkuji!" snažím se o rozpačitý úsměv a jdu za klukama. Snad se dá ještě něco zachránit.

Bren, Šulda, Mářa, Farář, Ben a Pete sedí U anděla strážného a podle tácku jsou tady už šest piv. Aspoň že jsou tu všichni. Dávno už sledují s humorem můj neustálý boj s Loudou, ambiciósním ješitou a nepřejícníkem.

"Copak Louda?" jakoby to tušil, protáhne Farář.

Tak jim to vyprávím, usrkávám pivo, kluci prohlížejí tu obálku, gratulují mi a já nevím pořád, jak to dopadne.

"Něco bych měl," povídá najednou Bren.

"Znáš toho pomatenýho chlápka, co bydlí v Zahrádkách?"

"Jo. A co má bejt?"

"Má takový divný méno, ale toho si nemusíš všímat. Vobčas sem zajde na pivo. Slyšel sem vo něm, že má za ušima!"

"No dobře," povídám, ale co s tím má co dělat Louda a ta jeho věčně neukojená vášeň?"

"To je právě vono! Ty si uspěl v konkursu, ne? Louda si myslí už dávno, že by to měl bejt von, to je jasný. Aspoň se chová, jako by to měl už v kapse. Teďs mu dal ránu! Co myslíš, že udělá?

"Co by moh dělat? Bude proti mně štvát, nebo se bude v koutku užírat"

"Chyba, kamaráde! Chyba! Louda se právě blíží převlečenej k nádraží, aby stihnul rychlík. Je ti to jasný? Proto tak utíkal! Na to můžeš vzít jed!"

Asi jsem vypadal pořád ještě trochu vyjeveně. Objednal jsem tedy láhev a chvíli jsem zakrýval rozpaky rozléváním vína. Napili jsme se.

"No jo," povídám potom. "Když já ti ale furt ňák nemůžu rozumět! Co s tím má k sakru co dělat ten chlápek za Zahrádek?"

"Podívej, to je moje věc! Nech to na mně, všechno se včas dozvíš!" uzavřel to Brena zdlouha se napil.

Ten večer se dost protáh. Po víně jsme přešli na rum a kytaru, loučil jsem se s klukama dlouho a důkladně. V hlavě mi trčely Brenovy řeči.

Druhý den se u mne odpoledne Bren zastavil a podal mi zalepenou obálku.

"To je vod toho chlápka. Byl sem u něj a je to dobrý - pomůže Ti!"

Pořád sem nic nechápal. Roztrh jsem tu obálku.

Vážený pane!

Po rozhovoru s Vaším přítelem dovoluji si vás pozvat na dnešní večer v 19,00 hodin do mého domu V zahrádkách č. 17. Předpokládám, že bude v mých silách pomoci Vám ve Vaší záležitosti. Váš přítel mi vše vysvětlil.

Očekávám Vás a zůstávám v hluboké úctě

Váš Jesse Orwell

"Prosím tě, jak se moh chlap s jeho ménem dožít takovýho věku?" povídám Brenovi.

"Nech na hlavě, hochu! Jen tam di. Držíme ti palce!"

Byli čtyři hodiny a tak jsem začal balit, abych ubil nějak čas do těch sedmi večer. Tušil jsem, že Louda ten úder proti mně asi opravdu chystá a chvílema jsem pokládal balení za zbytečnou práci.

Že by ten Orwell něco vymyslel...

Ulice byla pustá, začínalo se smrákat. Lampy ještě nesvítily, pomalu jsem šel středem vozovky a hledal ten dům. zastavil jsem až na konci ulice u posledního baráku, za kterým už byly jenom pole, před šíleně rezatou brankou.

Naproti přes ulici už nebylo vidět, ale ta zahrada za brankou byla i v tom šeru hrozná. Nevěřil jsem skoro svým očím, ale napravo ode mne ležel pod mohutným kaštanem opravdu chcíplý pes. Až sem bylo cítit, jak asi zavání, když jste od něj na krok.

A vzadu, až tam, co končila kdysi snad písková, nyní tlejícím listím pokrytá pěšina, jsem nejasně tušil obrysy velké vily. Stál jsem u té branky jako náhodný chodec, kterého zaujala tepaná mříž, ale byl to nesmysl.

Předně byla tma jak v ranci a potom, v téhle bohem opuštěné končině chcíp doslova a do písmene pes! Ostatně, obyvatelé téhle ulice asi o té vile věděli své. A tak jsem tam jen tak stál a rozhodoval se, co mám dělat.

Z dálky táhle zahoukal vlak.

Jinak bylo ticho až nepříjemné. A tma čím dál větší.

Tak jsem se konečně odhodlal, ještě pohlédl dozadu k vile a přeskočil ten rezavý kus železa. Bouchlo to jak v hrobce, branka shazovala po kusech rez a jak jsem se otočil, ještě se lehce zachvívala.

Byl jsem na druhé straně.

Udělám první krok po té pěšině a zakopnu o vlastní nohu. O toho psa jsem zakopl až při pátém kroku. Motám se v té tmě jako slepý. ale když se znáte, tak vám taková maličkost ani nepřijde. Opatrně jsem našlapoval, ale přesto se ozýval charakteristický zvuk tichých kročejů na kdysi pískem sypané pěšině v zahradě opuštěného domu. Mně to tak aspoň připadalo.

Maje na mysli dopis svého ochránce, mrkl jsem v nejasném světle, přicházejícím odněkud z domu, na hodinky. Bylo za pár minut sedm. Postupoval jsem, škobrtaje zahradou, až pojednou se přede mnou vynořil za posledním kaštanem v plném světle svíčky starý, ošklivý dům s mnoha okny.

Tu svíčku držel pan Jesse Orwell.

"Pojďte jen dál, chlapče!" pravil, usmívaje se koutkem úst. Usmíval se tak asi hodně často, protože spodní ret měl celý vytahaný dolů a do strany.

"Musíte omluvit můj úbor, čekal jsem vás o něco později a tak jsem zatím drobátko kutil!"

Nevěděl jsem přesně, co má na mysli tím kutěním, soudě podle hnědavé kutny, pošité stříbrnými flitry, která obepínala jeho tělo, ale byl jsem natolik vyvedený z míry jeho zjevem, že jsem prostě mlčel.

"No pojďte přece, já vás neukousnu a můj pes teprve ne. Chudák poněkud ochořel."

Cynicky se uchechtl a já vstoupil kolem jeho mocného břicha a svíčky, stékající mu po chlupatých prstech, do domu. Zarazil mne chlad a jemná vůně květin, nebo sýra, nebo co to tam tak ohavně zapáchalo. A pak jsem obligátně zakopl o první a možná jediný schod, který v tom zatraceném baráku vůbec byl. Nebyl jediný, ale já se znám. Zakopnu třeba na asfaltu.

Pan Orwell mně zatím odfuněl se svící a pokynem ruky mě poslal do obrovských mramorových schodů, které se někde nahoře ztrácely ve tmě. Došli jsme k odpočívadlu, když panu Orwellovi ta svíce dohořela.

"Počkejte okamžik, příteli!" pravil a ztratil se.

V nastalé tmě jsem přemýšlel o naprostém nedostatku světla v tomto domě. Slyšel jsem jasný zvuk kapající vody a funění páně Orwellovo. Poznenáhlu se k mému uchu prodíral i jiný zvuk, jak jsem si poznenáhlu zvykal na tichu a tmu. Nějaké vzdálené řachtání, nebo kýchání s příměsí chrapotu, nebo snad opravdu chroptění? Po zádech se mi procházeli brabenci.

Seshora se blížilo světlo.

"Trvalo to to nějak dlouho" myslím si a vykročím k tomu blikátku. Byla to nová svíčka a já už chtěl panu Orwellovi doporučit výhody elektrického osvětlení, ale neřekl jsem nic.

Tu svíčku totiž nedržel můj ochránce.

V nějaké chlupaté ruce se sice chvěla svíce, ale vedle ní se do mých očí pevně dívala hlaveň upilované brokovnice. Zvednu oči a opřu je o čepici s dlouhým kšiltem.

"Ahoj", povídá Louda!

Asi jsem polkl, protože něco zachrčelo a najednou se mi z toho mdlého světla zničehonic udělalo špatně.

"Tak poď!" a znělo to hezky ostře.

Brokovnice se při tom výmluvným obloukem otočila, takže byly jasně vidět rýhy po pilníku. V hlavě jsem měl guláš a z toho guláše jak špageta čouhala jediná myšlenka:

"Proboha, vo co vlastně de? Co se děje? Co tu Louda dělá? A kde zůstal Orwell? A jak to, že Louda neodjel? Co ta brokovnice?"

Byla to dlouhá myšlenka s mnoha interpunkčními znaménky a nějak těžko se mi soukala z hlavy.

Když došla k uvozovkám nahoře, dostal jsem ránu. Nejdřív jsem myslel, že je zemětřesení, potom mi asi spadla na hlavu zeď a potom obrovský červený pes měl oči jako kola, jako kola jakokolajakoko...

Něco mně zašimralo v nose.

Kýchnul jsem a po paměti sahám po kapesníku.

"Pánbíček!" ozve se za mnou. Otočím se, rozevřu oči a vidím pana Orwella sedět za stolem před ním tříramenný svícen osvětluje malou místnost a tmavý, dubový nábytek.

"Co se stalo?" zmohu se na otázku, hladě si narůstající bouli.

"A co jako?" odtuší. "Myslíte tu ránu?"

"Upad jste na schodech a trochu se uhodil do hlavy?"

Nechal jsem to plavat. Už toho bylo dost. Bren mně dostane do takovéhle situace, já blbec na to nalítnu a zítra se mi všichni vysmějí. Stejně je to asi domluvené.

"Kde je Louda?" vyjedu na Orwella náhle.

Dívá se na mně zamyšleně a hladí si špičku nosu. Usmívá se, ale mlčí. Začíná mi jít ten pán pořádně na nervy.

"Poslyšte", povídám nakvašeně, "jestli si myslíte, že si ze mě budete střílet tady v tom bláznivým baráku, do kterýho jsem přišel vlastně na vaše pozvání..."

"Nechte toho", přerušil mně se smíchem a povstal.

"Jak mi tedy hergot chcete pomoct, člověče?"

"Už se stalo!"

Stáli jsme proti sobě v tom malém pokoji a najednou mně to všechno připadalo směšné. Divný večer.

"Víte co?" vzal mě Orwell za rameno. "Pojďte se mnou, něco vám ukážu!"

Vyšli jsme na chodbu s mramorovými schody a hlava mi pořádně třeštila z toho všeho. Stoupali jsme výš a výš, až přestal mramor, pod nohama nám zapraskalo dřevo a nakonec otevřel můj dobrodinec malá dvířka na konci chodby u půdy. Byl to pokojík bez oken, na pracovním stole v pozadí, kam až dosáhlo světlo svíce, ležely přístroje, zkumavky, kádinky, křivule a taková spousta prachu, že se mi podařilo okamžitě znovu kýchnout.

"Po večerech si trochu bádám," nevšímal si tentokrát mého kýchnut a ukázal mi na odřené křeslo.

"Máte aspoň mlhavou představu o tom, co je to telepersenie?" pravil po chvíli.

Zavrtěl jsem pomalu hlavou.

"Před chvílí jste to přece zažil na vlastní kůži!"

"Obávám se, že vám dost dobře nerozumím," špitnu.

"Nepotkal jste snad někoho na schodech, když jsem šel pro novou svíčku? Sáhněte si na hlavu, snad si vzpomenete!"

Došlo mi to.

"Louda?" zašeptal jsem.

"Ale ovšem, drahý pane! Pan Louda byl tak laskav a promítl se nám na chvíli na schody. Těžko bych vám asi vysvětloval podstatu tohoto jevu, ale snad vám bude stačit toto vysvětlení: jak jsem byl včera informován vaším přítelem, odjel pan Louda pravděpodobně večerním rychlíkem do N., aby tam kul proti vám pikle. Abych vám mohl v této záležitosti pomoci, musel jsem použít okamžitě tohoto přístroje."

Pan Orwell vztáhl ruku za sebe a ze tmy vyskočila modravá obrazovka.

"Pan Louda zůstal fyzicky ve vlaku, ale jeho psychické fluidum jsem zpracoval natolik, že vám v současné době pravděpodobně fandí. No a vám jsem ho dnes promítl na schodech tak, jak si ho asi představujete. Jak vidíte, docela jednoduchá záležitost!"

Snažil jsem se tvářit pokud možno inteligentně, ale moc se mi to nedařilo. A potom, ta představa, jak se Louda hádá sám se sebou, upouští od své fixní ideje a převládá v něm sebekritika, která mu docela ojektivně říká, že na to místo se hodím jedině já...

Chtělo se mi tomu podivnému badači věřit.

"Dobrá, pane Orwell. Co dál? Mám na to místo nastoupit?"

"Ale samozřejmě, příteli! Tento přístroj ještě nezklamal! Jděte teď klidně domů a v půl jedné běžte pomalu k nádraží. Pan Louda se bude vracet nočním rychlíkem z N. Na to můžete vzít jed!"

Ve zmatku jsem tomu dobrému muži poděkoval a odešel.

Venku svítil měsíc, pod nohama mi šustilo spadané listí a branku jsem musel zase přeskočit. Napadlo mně, jak asi s tím zámkem zachází pan Orwell. Konečně, při jeho schopnostech...

V jednu hodinu v noci jsem potkal na hlavní třídě náhodou Loudu, vracel se od vlaku. Pozdravili jsme se velice přátelsky a Louda dokonce k tomu obligátnímu Ahoj! přidal kamaráde! Prohodili jsme pár slov o věcech, které nás oba zajímali. Začínal jsem tomu všemu věřit.

Druhý den jsem se ještě zastavil u Brena a on šel se mnou na nádraží. Poděkoval jsem mu za nápad s Orwellem a Bren jenom něco zafuněl. Podali jsme si ruku, vlak se rozjel a všechno zůstalo za mnou.

A tak jsem se stal trampským presidentem.

Sklidil uznalý potlesk.

"Poslyšte," povídá barman, "poslouchám vás už do začátku, co se tady bavíte a řeknu vám, něco takového jsem ještě neslyšel! Například to o tom klavíru... nebo o tom děvčeti..."

"Milý pane," povídám, "takových příběhů se odehrává dnes a denně stovky. Lidé je ovšem nepokládají za nic zvláštního. Chybí jim k tomu představivost, jsou příliš ve vleku ustálených norem a zvyklostí... Ostatně, vy sám prožíváte dnes svůj příběh. Nevěříte tomu?"

"Vlastně máte pravdu. Ale řekněte mi," obrátil se na Robina, "od čeho máte na rukou ty hrozné jizvy?"

"To je dlouhá historie," řekl tiše Robin, dívaj se spolu s námi na svoje ruce. V tom příšeří, které tu vládlo, mu nebylo příliš vidět do tváře, ale my věděli, co se tam skrývá. Tlumeným hlasem začal odkrývat ten dávný strach...

Sbírání fialek ve vysokejch horách

Já vám znám konec, kde si vůbec nejste jistý tím,co vidíte. Chvilku se procházíte na troud vyschlou pampou, kolem vás ve výši hlavy se klimbají palice modrejch a červenejch bodláků a najednou stojíte na pokraji Velkýho kaňonu, v dálce za rozeklanou sosnou zapadá obrovský rudý slunce a dole pod vámi v kamenitý průrvě zapíská svišť. Projdete kamenitou morénou a najednou jste zase v úplně jiný krajině, táhlý vlny sloní trávy skrejvají koňskej dupot, šustící králíky a vy marně vyhlížíte stádo barevnýho skotu. Náhorní rovina tam přechází v čedičovej útvar, nejvyšší bod široko daleko, rozervanej kaňonama, průrvama, přírodníma amfiteátrama a to všechno uprostřed středočeskýho kraje, kousek vod Prahy. Lidská ruka je už dávno poznamenala lomama, ale všechno zase milosrdnej čas vohladil a přikryl prstí a šumící trávou. Chodím tam už od malička, tam pod tou borovicí jsem prožíval první dobrodružství a teď mám jenom radost, že to ještě nevobjevili filmaři.

Na ten kopec jsem chodíval nejradši na jaře a hlavně na podzim. Vítr tam zní úplně jinak, než dole, prohání se skalníma městama a když vám do toho ještě každou chvilku zaprší, je to přesně ten pocit, kterej vobčas nutně potřebujet, aby se z vás nestaly takový ty stroje na prožití slušnýho života.

Teď si vlastně uvědomuju, že jsem měl vždycky radši špatný počasí, než takový to "to máme dneska hezky, paní Vykysalá". Nejraději mám cáry mračen a mezi nima sem tam modračku, potom kopce s hnědejma flekama a loňskou trávou, bahnitý stezky střídaný pískovejma pěšinama - a do toho vítr, nejradši poryvy, takový ty nárazy, co vám berou páru vod huby a stříkají kapky deště do vočí. Ne, že bych neměl rád slunce a pořák, cvrkot hmyzu, plástve teplýho vzduchu a ty letní vůně a tak. Ale vod malička sem měl takovej pevnej dobrej pocit, když sem si utáh pevně bagančata, vrazil hřebík v řemenu do poslední dírky a vyběh do roklí a křovin nahoře v kopcích, když začal vítr a déšť.

V takovejch chvílích jsem žil, to bude asi vono.

Ale jedno vím docela jistě - že mně totiž vůbec neláká válení u vody na sluníčku, chytání bronzu, provozování takovejch těch přiblblejch zábav a semílání řečí bez hlavy a paty.

Proto jsem asi nadšeně přijal pozvání Franty Dvořáka, abych jel s nima do Roháčů, hor, kde nejsou ani lidé, ani chaty, ani cesty, kde se prostě musíte spoléhat sami na sebe. Zabloudili jsme tam tak důkladně, že jsme doslova padali na hubu a já měl v hlavě pocit "a sakra, tohle už teda nejni žádná sranda!", když jsme pak konečně v zimě a dešti se sněhem sklouzli k pár světýlkům na úpatí a úplně vysílený seděli beze slova v místní hospodě u čaje, řek někdo pro mně tenkrát úplně nepochopitelnou větu: "co, já du zpátky na camp!" Představte si, že jsme všichni šli. Věděli jsme, že musíme vobcházet skoro celý ty hory a potom dlouho stoupat, ale šli jsme do těch nádherně tvrdejch hor zpátky a celou noc jsme šlapali a dřeli. Já vod tý chvíle vím, že člověk vydrží spoustu věcí. Jak nám bylo? No nádherně! tohle prostě ve městě nezažijete.

Ale proč vám to vlastně všechno vyprávím - v tomhle příběhu hraje počasí taky svou roli, jako vostatně asi ve všem. Plnokrevnej život si počasí nevybírá, ale lidi poznáte nejlíp, když se něco děje.

V týhle story je to jakbysmet.

Kamenitým korytem horský bystřiny stoupá mlčky pět postav. Jejich nohy, vobutý do těžkejch bot, zapadají každou chvíli do závějí starýho sněhu. Je slyšet jenom cinkot uvolněný výstroje, rachot vodvalovanejch kamínků a temný dunění dechu těch pěti. Bagáž na jejich zádech nevypadá právě na sobotní weekend, ale při pohledu zblízka jste si jistý - trampové. Maskovaný bundy, polovojenská výstroj - jenom cepíny a lana ruší ten vobraz napakovanejch usáren.

"Kolik eště?" zachraptí konečně Frank, kterej funí úplně vzadu a svou mohutnou postavou skoro zakrejvá vostatní. "Zeptej se Marka, já tu eště nebyl!" utrousí Robin před ním a ani se nevotočí. "Počítám, že nejdřív zdechnu, než tam dojdem!" Nadhazuje si narvanou uzdu a volá vztekle dopředu: "Marku, kolik eště?"

"Slabou hodinku! Už je to jen kousek!" zalítne zepředu, kde stoupá jako první štíhlej, uzlovitej kluk. Za Markem jde ještě mlčící Yety, vysoká robustní plavovláska, pro kterou , jak se zdá, je tahle cesta jen procházkou před spaním, mrňavá Re, v civilu Barbora, nebo taky Reveň, aby to bylo úplně jasný, se drží Yety jako klíště a pořád něco přežvykuje.

Stoupají zase mlčky dál a jen dunění kroků, hučení bystřiny a vzdálenej rachot padající jarní laviny ruší naprostej klid tohodle zapadlýho kaňonu.

Konečně pod skalním převisem, na nebezpečným přechodu přes potok padá Marek z kluzkýho kmene a voda ho okamžitě strhává vo pár metrů níž, kde se zaráží o naplavený dřevo. Vylézá úplně mokrej, zplihlý vlasy mu padají do vočí, tlumeně nadává a shejbá se ještě pro nacucanou bagáž. Vostatní toho okamžitě využívají, shazují těžké bágly a padají na zem tam, kde právě stojí. Zaplane vohníček sirky, zavoní Startka a vypadá to na vodpočinek. Marek jenom vztekle supí, ale nic neříká. ví, že nejni žádná legrace vypravit se s Greenhornama do těchhle hor a tak nám dává pauzu. Von jedinej to tady zná perfektně, jezdí sem už pár let a vždycky nám vyprávěl úplný báje. Tak sme ho nakonec ukecali a on nás sebou vzal.

"Támhle ten vršek má něco do sebe," dívá se nahoru Re a my votáčíme všichni hlavy.

"To je Mnich. Přes něj pudeme..."

"A nemůžeme pořád tím údolím? To by bylo jednodušší, ne?"

"Tam dál to pak nejde. Ale neboj se, na Mnicha je docela fajn zstezka. a pomalu zase vyrazíme, ne?"

Típli sme vajgly a šli dá. Vzal jsem na chvíli Re bagáž, přece jenom toho měla ta naše fialinka už plný zuby. Po hodině cesty sme vodbočilil nalevo do prudkýho srázu, kterej se zdál bejt horší, než nakonec vopravdu byl. Mezi stromy se vobjevila vyšlapaná stezka a teď se nám šlo docela dobře. Ve vzduchu bylo takový to předjaří, nesmělý, ale cejtili ste ho. A v lese už bylo tma.

"Tady zůstaneme," povídá za chvíli Marek a shodí bagáž. Hekli sme úlevou. Na první den toho bylo až až. Za půl hodiny sme vo únavě už nic nevěděli. Yety zaválela guláš jak v hotelu a čaj ze sněhu, stříknutej rumem nám zved náladu. Přes nízkej pahorek jsme tiše koukali na Mnicha, za kterým začal vycházet studenej měsíc.

"Co ta záře kolem?" zeptal se Robin do prázdna.

"Vypadá to na sníh, kamaráde," prohodil za chvilku Marek a mě se, nevím proč, sevřelo najednou hrdlo.

"Pojďte spát," zahnal jsem ten pocit a vybalil sem spacák. s cigaretou v ruce sem pozoroval cáry černejch mraků, jak cestovaly přes veliký kolo měsíce. Marek někam zmizel.

Probudil nás v půl šestý, bylo takový šerý přítmí a přes noc se v nás překrásně rozležela ta včerejší únava.

Vypadli sme nahoru k Mnichu po šestý hodině, do řeči nám ani moc nebylo. Ale když sme došli ke starý, shořelý boudě, to už byl Mnich na dosah ruky a únava zmizela. Mezerama mezi stromama sme viděli čím dál tím větší kus hor a najednou, když sme se přehoupli přes takovej malej skalní slap, vyskočila před náma celá ta krásná krajina kolem, bílý fleky sněhu, dole v rovině hnědý pole a na druhý straně v mracích nejasnej hřeben skalnatejch hor.

"Tak to je vono," povídá Marek a ukazuje dozadu na ty hory, který se nám ale vůbec nechtěly líbit. Foukal vod nich takovej jedovatej vítr, studilo to vlhkostí a my sme vzpomínali na poslední camp mezi stromy, voheň a ticho.

Něco sme slupli a šli dál. Vítr byl čím dál studenější, za hodinu sme vstoupili do souvislýho pásma sněhu. To už sme šli v mracích, ale bylo vidět, že Marek to tu zná jako svý boty. Lesní pásmo už bylo dávno za náma, ze sněhu vyčuhovala jenom sem tam kleč, pak sme se začali bořit a tak sme nazuli běžky. šlo to teď rychlejš, na běžkách sme byli všichni jako doma, Markovou zásluhou.

V poledne se mraky roztrhly a my se málem sesypali nad tou nádherou. Najednou sme totiž vystoupili z toho mlíka a já viděl před sebou vrcholy těch nádhernejch hor, bílý v poledním slunci jiskřící sněhem a jakoby neskutečný na pozadí temně modrý voblohy.

"Vidíte támhle ten špic?" ukázal Marek na nejbližší vrchol. "Večer sme tam a zejtra ráno vyrazíme támhle na tu tabuli!" A ukázal dál dozadu, kde se vypínal nad všema oslnivě bílej, jakoby utnutej vrchol.

To bylo půl jedný a Marek samozřejmě nemohl tušit, jak se mýlí.

Kolem třetí hodiny sme museli vobout mačky, sníh byl ufoukanej a zledovatělej, terén se začal zdvíhat a místo žlebů teď vyvstala před námi strmá stěna, pokračující nahoře hřebenem až k vrcholu. Navázali sme se.

Vítr přihnal zase mraky a vod tý chvíle už sme taky nic z těhle hor neviděli. V půl pátý sme dosupěli na vrchol, ale Marek nás nenechal vodpočinout ani chvilku. Bylo vidět, že se tu vopravdu vyzná. Vodvázal se, nechal nás stát u vrcholový tyče, jak sirotky a zmizel na chvíli v mlze.

"Je to dobrý!" vynořil se po chvíli z mraků a s rampouchama na fousech, jako Krakonoš. "Sněhu dost, bude lepší, když se zahrabeme!" povídá a ani v tu chvíli ještě nevěděl, jak dělá dobře.

Sestoupili sme asi vo pět metrů níž do malýho sedýlka, krytýho ze třech stran a votevřenýho jenom tam, vodkuď nefoukal ten zatracenej vítr. Začalo se tvrdě stmívat a tak sme se do toho pustili naplno. Vyhrábli sme do převěje díru, zahrnuli se po dvou metrech doprava a za hodinu už sme tahali dovnitř bagáž.

"Zejtra to bude lepší" prohodil mezi řečí Marek a roztopil Juvela. Měli sme toho právě dost. Ani nevím, co bylo k jídlu, jenom si pamatuju neustále se zesilující vytí severozápadního větru a když sem se balil do spacáku, bylo to už jenom nepřetržitý dunění. Marek seděl zamyšleně u svíčky a jako by naslouchal hlasu větru. Bylo mně to jedno. Chtělo se mi hrozně spát.

Probudil mě dotyk. "Vylez!" syknul Markův hlas a tak sem se vyhrabal do uličky. Do uší mně zařvalo nepřetržitý dunění, jako kdysi, při náletu na Drážďany. "Musíme to trochu prohrábnout, nebo nás to zasype!" hulákal mi do ucha Marek.

Makali sme asi půl hodiny, než se nám podařilo jakž takž zabezpečit tunel do kaverny. Dejchalo se nám strašně blbě, vítr neustále zasypával východ a pro pět lidí to byl vevnitř dost malej prostor. Lilo z nás jak z konve i když venku to vypadalo na dost stupňů. Ale nejhorší byl ten vichr.

"Člověče, něco takovýho sem eště nezažil," povídá Marko. "Vypadá to, jako by to nebyl ani normální vítr, no dyť si to poslechni!" Napjatě sme naslouchali nepřetržitýmu, jako by z hloubi země přicházejícímu dunění. Pak sme si šli lehnout.

Spali sme dost dlouho. Dunění ještě zesílilo, neslyšeli sme vlastního slova, když nás Yety budila, že má hlad a co se to venku děje. Udloub sem kus sněhu ze stěny a rozfofroval Juvela. Za chvíli nám bylo teplo a přešla nás i ta stísněnost z nepoznanýho živlu. Marko pak rozdělil úkoly a my poslouchali na slovo, bylo nám jasný, že se v tom vyzná a že asi to nejni tak růžový, jak se to snažil dělat. Vyklouzli sme s Frankem z tunelu, ale v tu ránu sme byli zpátky.

"Marko, tam se to nedá vydržet!" zařval dovnitř Frank a já vytahoval už lano, protože sem věděl, co asi Marko vodpoví. No, samozřejmě:

"Jó, hochu, hory, to nejni sbírání fialek!"

Zarval sem cepín do ztvrdlýho sněhu, navázali sme se a vylezli do tý siberie. Tak tohle sem teda ještě nezažil. Milimetr po milimetru sme se plazili s Frankem na vrch kaverny, abysme mohli postavit hrázdu nad vchodem, aby nás to úplně nezasypalo. Měli sme sice šálu přes pusu, ale přesto mi připadalo, že se musím každou chvíli roztrhnout tím tlakem, uragán mi hnal já nevím kudy vostrý sněhový jehly až do koutů plic. Byla to hrozná práce. To nebyl uragán, to byla prostě nepropustná stěna bodavejch jehel. A my byli pod vrcholem, na závětrný straně! Pak už to nešlo vydržet. Zatahal sem za lano a brodili sme se zpátky. Bóže, jak bylo krásně v tom tunýlku! Vevnitř to zatím holky s Markem rozšířili tak, že se už dalo stát a k polednímu byste mysleli, že sedíte u sebe v obejváku. Zbaštili sme oběd a spokojeně vykuřovali. Kouř se držel u stropu jak mlha a mně najednou napadlo: Hergot, jak dlouho tady eště budeme trčet? Dyť to vůbec nepřestává!

Do večera se nic nezměnilo. Dospávali sme eště včerejší únavu, vylepšovali ten náš kvartýr a docela se nám tam vlastně začínalo líbit. Marko k večeru vypad ven, ale dlouho tam nebyl, vrátil se zamlklej a nic neříkal. Mazali sme karty.

V devět hodin na mně Marko kejvnul a vypadli sme do tunelu. Voblíkal se a navazoval lano.

"Poď se mnou, něco ti ukážu!", řval mi do ucha.

Vylezli sme do černýho vyjícího pekla.

Deset metrů k vrcholový tyči nám trvalo deset minut. Tam nahoře už to nebylo peklo, to se prostě nedá popsat, co se vodehrávalo v prostoru. Marko se přikurtoval ke spodku tyče, přitiskl mi vobličej k uchu a zařval: "Šáhni si na tyč!" Sundal sem na chvíli rukavici a přejel dlaní po vyhlazeným povrchu tyče. Marko mi posvítil baterkou do dlaně.

Nevěřil sem vlastním vočím.

Přes dlaň mi běžely černý šmouhy, jako by nepadal sníh, ale saze. Lezli sme zpátky.

"Co si vo tom myslíš?" zeptal se mně už v tunelu.

"Víš, jak je to tady vysoký?"

"Kamaráde, tady sme přesně ve vejšce dva tisíce vosum metrů. Do dvou tisíc metrů se saze dostanou jedině z pekla. Jinak tomu vůbec nerozumím!"

Šli sme radši spát.

Druhej den se nic nezměnilo. Venku to zuřilo pořád stejně, prohlídli sme si za světla sníh před tunelem a nevěděli, co si vo tom myslet. Začínali sme bejt nervosní, holky se pohádaly, Robin vyjel na Franka k vůli úplný kravině, Marko to zachránil. Vylepšili sme eště víc vobejvák, ale jinak nebylo co na práci. Marko to asi věděl a tak nás vodpoledne vyhnal do tunelu vyhrabat eště jednu kavernu. Docela se nám to líbilo, nebyli sme teď aspoň vodkázaný pořád na stejný ksichty. Když sme chtěli bejt chvilku sami, prostě se šlo vedle.

Večer Marko nasadil masku velkýho vůdce a pohovořil k lidu. "Nejsem žádnej sejček, ale připravený můžeme bejt na všechno. Vypadá to, že to eště ňákou chvíli vydrží a my nevíme, jak ta chvíle bude dlouhá. Bylo by dobrý vysypat všechno z kapes a mrknout se, jak sme na tom. Jít v tomdle do údolí je prostě nemožný. Sami ste viděli, co venku je za peklo. S těma černejma věcma si nebudeme zatěžovat makovici, ale říkám vám upřímně, že mám takovej zvláštrní pocit, jako bych to někde už viděl, nebo čet, já nevím, snad je to jen taková asociace..."

Dali sme všechno dohromady, svíčky, cigarety, sirky, benzin do Juvelů, moc toho zrovna nebylo, ale na tejden akorát. Vostatně, tak dlouho sme tady nahoře v těch kopcích chtěli původně bejt. Původně.

Třetí den všechno při starým. To peklo venku ani na okamžik nezměnilo intenzitu. Začali sme bejt zasmušilí.

Čtvrtej den sme začali šetřit. Svítili sme jen jednou svíčkou, vařili na jednom Juvelu. Začínala nám bejt zima. Yety byla nastydlá, polykala aspirin a čaj. Marko vymyslel práci pro zahřátí a zahnání blbejch myšlenek. Hloubili sme tunel na WC. Robinovi namrzly prsty u pravý ruky. Posedávali sme kolem svíčky a mysleli na bůhví co.

Ve středu a ve čtvrtek už sme ani nevylejzali ze spacáků. Venku to bylo pořád stejný. Yety měla horečku, vykřikovala ze spaní a s Robinovejma prstama to nebylo vo moc lepší. Báli sme se sněti. Vomezili sme jídlo na dvě za den a přestali sme se hádat. Šlo nám na nervy už prostě všechno. A tak sme mlčeli.

V pátek k večeru šel Frank vomrknout situaci a vrátil se za malou chvilku. Skoro zářil.

"Přestalo to padat! Vítr je steklej, nedá se to vydržet, ale sníh už nepadá! Je už vidět dokonce na pár metrů a to vám je hrozná sranda, vypadá to tam jak po komenících!"

Celý tři dny sme se eště modlili, aby to už konečně šlo do hajzlu. S Yety sme si už nevěděli rady a k Robinovi přibyl s prstama u nohou Frank. Marko nám nalejval vůli jak mohl, ale sám byl pomalu v koncích. Jedli sme už jenom jednou denně vařený slaný nudle, to bylo všechno, co sme měli. Cigarety došli už dávno, svíčky sme měli půl na den.

Byli sme špinaví a hoky to nesly daleko nejlíp z nás. To se musí nechat. Re, i když byla nejmladší a nejslabší, měla pořád nejvíc humoru a síly. Kam na to chodila, ví pánbu. Jedno je jistý, že sme se do ní všichni tři zamilovali.

A pak to konečně přišlo, jednou to zkrátka přijít muselo. V noci sme se skoro všichni najednou probudili a Marko zašeptal: "Ježišmarjá, vono to snad přestalo!" Hnali sme se ven jako utržený z řetězu, řvali sme radostí a pak sme to viděli, nad hlavama nám studeně zářily hvězdy, vzduch se ani nehnul, jenom ten černě šmouhovatej sníh nám připomínal deset hroznej dní v pekle. Už sme nespali. Beze slova sme začali balit a jak se ukázal na východě první přísvit, vyrazili sme po hřebeni na severozápad. Yety a robina sme měli přivázaný nakrátko.

Nebyla to lehká cesta. Šli sme sice pořád dolů, ale nedostek jídla a pohybu sme cejtitli při každým kroku. Robin kulhal už docela znatelně, ale věděl, že už to nebude dlouho trvat a tak se snažil. Yety sme podpírali, sotva se táhla.

Teprve k polednímu sme byli u Mnicha a pak už to šlo líp. Kolem čtvrtý hodiny sme vyšli z lesa na úpatí hor, ve kterejch sme strávili deset dní pekla.

Bylo ticho, nepřirozený ticho.

K prvním domům vesnice už nám zbývalo jen pár kroků. Vyšli sme z polní cesty na štěrkovou silnici a těšili se na chleba, guláš, pivo, cigaretu, lidi. Nikoho sme neviděli. Ve čtvrtým baráku po levý straně silnice byly votevřený vokna a na dvoře se povalovaly nějaký krámy. Pomalu sme si začali uvědomovat, že tu nejni něco v pořádku. Po ulicích se povalovaly papíry, sem tam zvotvíraný vrátka u plotů a dveře u domů signalizovaly přinejmenším rychlej vodchod na schůzi hasičů.

Zakotvili sme před vobchodem s rozličným tovarem, kterej zíval rozbitým auslákem do ulice a Frank s vobvázanejma rukama, jak člověk z jiný planety vstoupil po třech schůdcích a strčil nohu do dveří. Vozvalo se zaskřípání, ale jinak nic. Frank pozdravil a vešel dovnitř.

"Nikdo tady nejni!" zařval zevnitřku.

Rozhlíd sem se kolem sebe a nějak mi to všechno začalo už lézt krkem. Nejdřív ta zatracená vichřice, potom hlad, zima, nesmírná únava a tady najednou sluníčko jak v létě, ticho k zbláznění, zvotvíraný krámy, nikde ani štěk - sakra, namíchlo mě to.

"Hergot, tak se dem najíst, ne?"

Shodil sem bagáž a vrthnul za Frankem. Za chvíli sme se cpali vším možným, měli tam i lahvový pivo a cigarety, začali sme se považovat za normální lidi.

"Člověče," povídá mi najednou Marko, "dyť my sme vlastně zloději!"

"Na to kašlu! Mám hlad a chci si něco koupit, krám votevřenej, nikde nikdo, tak co mám k sakru dělat? Chcípnout hlady? Co já vím, co se tady stalo, kde sou lidi a kterej čert je vodnes. Máme kvůli tomu pochcípat?"

Byli sme všichni přepnutý a tak sem mluvil vo něco dýl, než sem měl v úmyslu. ale šáh sem do kapsy a vyndal prachy.

"Re, spočítej, co sme zabaštili!"

Nechali sme na pultě kilo a zatížili ho kilem vopravdovým. Pak sme vypadli, udělalo se nám líp, kašlali sme zpočátku na to, že se ňáká vesnice zbláznila a ve fofru sakum prásk vystěhovala na Aljašku. Připadal sem si přesně jako v jednom filmu z války, šli sme mrtvejma ulicema, lidi před náma utekli a my šli prázdnou, tichou krajinou. Byla to sugestivní vzpomínka a tak sem to začal vyprávět nahlas, ale za mnou se vozval nějakej hluk, tak se votočím a vidím Yety, jak se složila do štěrku a nehejbá se.

"Doběhni někam pro vodu," povídám Markovi a to už Re zvedla Yety hlavu a lehce jí profackovávala.

"Hele, Marko, todle je na prd! Takhle se nikam nedostanem! Povohlídnu se po nějakým auťáku!"

Vzal sem sebou Marka a šlil sme se mrknout drobet dopředu, kde bylo víc baráků. Došli sme až k ziatáčce a tam na nás čekalo, jako kdyby bylo vobjednaný. Embéčko v červený barvě se zotvíranejma dveřma, klíček visel v zapalování, nádrž plná, gumy v pořádku. Šel na první šlápnutí. Naložili sme Yety, která se zatím probrala, jakž takž sme nacpali do kufru a kam se dalo bagáž a namačkaný jak sardinky sme vyrazili eště dolejc k dráze, lékařům, lidem.

Jak sme se blížili k městu, na silnici to vypadalo čím dál více jako po evakuaci. Aut v příkopu přibývalo, zvedl se lehký větřík a ve vzduchu poletovaly papíry, mlčeli sme a nebylo nám do smíchu. Ve městě to bylo to samý. Zaneřáděný ulice, zotvíraný vokna, zajeli sme rovnou na nádraží. Naše kroky duněly vosamoceně halou, kde se nevozval hlásek, šramot, nic. Zašli sme do přednostovýho budníku, zkusili telegraf - mlčel. Zkusili sme zavolat esenbé, potom centrálu - tú, tú, tú. Nic. "Rozumíš tomu?" povídá Marko a vidím na něm, že se snaží usilovně na něco vzpomenout. "Poďte, vemem si pár věcí a pojedeme s tím vozem!"

Před Žilinou stál uprostřed silnice Mercedes. Nechali sme embéčko stát a přendali sme všechno do tý dvěstědvacítky. Jelo se nám pohodlnějc, mohli sme si natáhnout nohy, Frank mě vystřídal v řízení, jelo to docela slušně. Už nás nepřekvapila Žilina v poevakuačním zmatku, všude to vypadalo na chlup stejně. Hledali sme nemocnici nebo aspoň ňákej OÚNZ, ty vomrzliny potřebovali nutně vošetřit a Re se v tom vyznala. Je to sestra.

Zastavili sme před střediskem,vystoupili do prvního poschodí, Mercedes sme nechali zvotvíranej, Re našla ordinaci a pustila se do práce.

S Robinem to vypadalo dost bledě. Shodil těžký horaly a po místnosti se rozlil nepředstavitelnej puch. Věděli sme, že je to zlý. Re ho vobvázala a dolů šel už bez bot. Frank byl na tom líp, ruce se mu začínaly loupat, ale pod tím byla růžovoučká nová kůže. Yety dostala penicilin. Zkoušel sem mezi tím znova telefon, podle seznamu a nic.

Najedli sme se na náměstí v hotelu, a protože jsme už neměli prachy, nechali sme na stole účet a adresu. Aby měla dušička pokoj. Spali sme nahoře v pokojích, po dlouhý době v posteli, koupelny sice bez teplý vody, ale přesto to bylo nádherný, moct ze sebe spláchnout tu čtrnáctidenní špínu a pot. Bylo nám líp, i když pak při lahvi ryzlinku sme seděli jak zařezaný a neměli si vlastně co říct. Marko někam zmizel s Re, nevšímali sme si toho.

Slunce plálo jak čert, pořád vál takovej mírnej větřík a my to štípali k Praze. Všude stejnej vobraz. Kolem silnic auta, ve vesnicích a městech zmatek, telefony mlčely, jedli sme už bez zábran kde se nám zamanulo. Nenamáhali sme se už ani s účtenkama, nač taky. K večeru sme tankovali za Hradem, na stole v boudě stálo nedopitý kafe, narvali sme plnou nádrž benzínu a jeli dál.

Praha svítila už z dálky. Automaty zapnuly normálně veřejný vosvětlení a tak sme projížděli alejí výbojkovejch stromů. Nejvíc nás všude překvapovala ta spousta nakupenejch aut. Jako by všichni někam hrozně spěchali, ale najednou jim někdo dal příkrý STOP! oni vylezli a zmizeli. Všechna auta měla votevřený dveře.

Zastavil sem na Václaváku uprostřed křižovatky nad podchodem a šli sme pomalu do Tatranu. Usadili sme se v prvním poschodí v kavárně, Yety nás vobsloužila a Marko začal mluvit.

"Nevím, co si vo tom všem myslíte vy, ale jedno je jistý, že musíme nějakým způsobem zjistit, co se k sakru vůbec stalo. Musíme zkrátka sehnat nějakýho člověka. Zkusíme to tady a když nikoho nenajdeme, pojedeme dál."

To bylo rozumný. Vyzkoušeli sme všechny čísla, který mohly něco znamenat. Všude jen tú, tú, tú. Našli sme noviny šest dní starý. Ani slovo. A nikde žádnej mrtvej! Nikde požár, nic. Bylo to zoufalý. Neumíte si představit, co to je, Praha bez lidí! Chodili sme ulicemi a šeptali! Takhle to nešlo dál. Přehodili sme věci do černýho Forda, kterej stál před Tatranem a vyrazili po dvou dnech na Plzeň. Robin potřeboval nutně odbornou pomoc. Jeli sme jak ďábli.

Hranice sme překročili k večeru, hraniční závora byla zdvižená, pousmáli sme se a štípali to dál. Německo bylo stejný. Jenom ten nepořádek se nám zdál tak nějak uhlazenější, spořádanější. Jeli sme nepřetržitě, Marko mě teď střídal v řízení a jedli sme při jízdě. Ve Frankfurtu sme byli kolem půlnoci, ani sme nezastavili, pokračovali sme na Luxemburk, kde sme chtěli přespat. Pak sme ale píchli a tak znova do jinýho vozu, tentokrát to byl SAAB a ten nás vodvez k ránu do Saarbrückenu. Někde sme asi uhnuli. Ale to bylo jedno, únava nám zavírala oči, tak sme šli hned spát.

Kolem osmý hodiny ráno sme překročili francouzský hranice a zamířili na Paříž. SAAB si tiše broukal a nám bylo už všechno jedno. Pomalu sme si zvykali na myšlenku, že sme zůstali z nepochopitelnejch příčin naživu. jen my z celý Evropy a možná na celým světě. Zaplať pámbu, že nikdo z nás neuměl řídit tryskový Boeingy, kterejch sme pár ve Frankfurtu prolezli.

Kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Ale konečně, naučit se to asi budeme muset, napadlo mně.

Vobědvali sme v malý vesnici před Paříží, v prvním poschodí kavárny na náměstí, v takovým secesním lokálku s malým barem v pozadí a výhledem na ušmouraný domy. Jedli sme mlčky ztvrdlou bílou veku s nějakým salámem, vařit se nám nechtělo. Zrovna sme zapíjeli Beaujolais, když se vzadu za barem votevřou dveře a v nich stojí středně vysokej chlápek s mohutnou kšticí, drží ruku na klice a vyjeveně zírá na nás pět.

Přestali sme žvejkat a jako by nám někdo řek, všichni sme pomalu vstali. Špendlík byste slyšeli upadnout. Nevím, kdo byl víc vyjevenej, jestli my, nebo ten vošumělj chlápek. Chvíli bylo ticho, až pak slyšíme normální češtinou pronesenou otázku.

"Co tady děláte?"

A nebyl to nijak moc příjemněj hlas.

Začali sme mluvit všichni najednou. Chlápek poslouchal a pak začal kroutit hlavou, nevěřícně se po nás koukal a v jeho očích sme jasně viděli obavu, strach. Když sme mu všechno vypověděli a začali se ho o překot ptát všechny ty votázky, který nám už tejden ležely v hlavě, pustili kliku, ukázal do dveří a povídá "tak se poďte ježíšmarjá podívat!"

Jako dneska to vidím. Procházíme pomalu lokálem, Marko vodkládá sklínku, kterou zapomněl v ruce, deme kolem toho muže, vystupujeme na prostrannej balkon a bezmyšlenkovitým pohybem se chytáme jeden vedle druhýho trubkovýho zábradlí.

Chlápek stojí za náma a lehce si pohvizduje. Před námi v hloubce dvou poschodí pulsuje normální všední provoz Václaváku. Lidí jak much, semafory blikají na tramvaje a šnůry aut, rámus k pohledání, u chodníku stojí náš Saab a votevřenejma dveřma a kolem něj se špacíruje esenbák.

Vobrátil sem se a du zpátky do dveří. Dívám se dovnitř, na stole eště dohořívá moje cigareta, secesní lokálek dejchá zapšklým kouřem, votáčím pomalu hlavu zpátky a vidím ten Václavák, rámus. Franka s vobvázanejma rukama, Robina ve vobvazovejch láptích, Yety v červeným šátku, Re s vytřeštěnejma vočima jak kouká Markovi do vočí a říká: "Marko, to přeci..."

Pomalu sme vyšli před barák, jako z dálky slyším nadávání esenbáka v bílý čepici, vyndáváme bagáž, zabouchávám dveře Saaba a nahazuju usárnu. Rozcházíme se bez pozdravu, bez pohledu, bledý a nejednou zestárlý.

Bezmyšlenkovitě šahám do kapsy pro cigaretu. Krabička francozskejch Gauloisek mi jemně šustí v ruce. Loudám se nahoru k muzeu...

Rozsvítilo se.

Barman uklidil mlčky ze stolu, přinesl kávu a to už sme byli zase v plné řeči. All vyprávěl nějaký vtip, mrku na hodinky a vidím, že budeme muset končit.

Tak vyjmu moji skládací kytaru, pohlédnu na barmana, ten přikývne a my potichu broukáme:

V nocích v kterých muží nespí
sedí kolem stolu
maj nohu přes nohu
a pustě klábosí o ničem

Mají, jó to voni mají
flašku alkoholu
voddávaj se bolu
vůbec se nebojí ani žen
A pak zpívají si do rána do rána
vo tom že mládí prchlo v dál...

A pak začnu vyprávět já, podivnou story o podivném muži. Kluci mají v očích jiskru smíchu, ale zůstávám vážný...

Sebevrah

To byl konec.

Tentokrát to věděl zcela bezpečně. Smutně pokyvoval hlavou u otevřeného okna, za kterým běsnilo jaro. Prsty pravé ruky vyklepával na okenní tabuli nervózní pohřební pochod.

Jemu, jemu už nastala zima.

Ta bílá obálka na stole znamená definitivní prohru.

Zkusil už všechno. Zapřísahal, sliboval, prosil, dokonce i plakal. Marně. Jeho snaha byla tak průhledná, tak živočišná, že nemohl nikoho oklamat. Každý z jeho kamarádů to věděl, jenom on, zaslepený, dál bojoval ztracený boj. Nakonec, ale i on prohlédl. Ze setrvačnosti, aby měl klid, že udělal vše, co se dalo, pokračoval však dál v té vysilující práci - vysvětlit svým starým kamarádům, že to neudělal úmyslně, že ten vajgl, kterého k nesmírné hrůze a zděšení všech přítomných hodil na potlachu do slavnostního ohně, přece nemůže být příčinou exkomunikace.

Marně. Zbytečně.

A tak se mu snad i ulevilo, teď, když v bílé obálce, ležící na stole, je sice pozvání na potlach, ale s poznámkou - jen pro pravé trampy - a s vykřičníkem.

Měl aspoň jistotu.

Usedl do hlubokého křesla, kouřil pomalu a s požitkem naslouchal zpěvu ptáků. Věděl, že za několik hodin bude mrtev. Dokonce se jemně, melancholicky pousmál, to jak mu hlavou proběhly všechny ty staré campy, nesčetné ohně, bílé prašné cesty, vedoucí někam za obzor, kamarádi ze všech koutů, pevné chaty, potlachy, sleziny ve vesnických hospodách...

Ach ano. Život je jeden z nejtěžších.

Smutně se usmál a pokýval hlavou. V očích mu stály dvě třpytivé hvězdy.

Dokouřil.

Přitáhl si křeslo ke stolu a napsal krátký dopis. O smrti se v něm nic neříkalo, ale věděl, co je třeba. Kamarádi musí vědět, proč se to stalo. Člověk má na světě jenom pár skutečných zásad. Bez nich není život životem.

Jeho trampská čest musí být očištěna.

Konečně vstal. Udělal pár rychlých kroků k velké skříni v pozadí pokoje a otevřel ji. Naposledy ve svém životě si zálibně prohlížel třpytnou a lesknoucí se, mistrně mimikry a plackami pošitou trampskou uniformu. Pohladil jemně zářící odznak, rukávem přejel všechna vyznamenání a hodnosti, z klopy odfoukl pomyslné smítko. Bože, jak rád a jak často oblékal tento jeho srdci tak drahý oblek!

S nostalgickým pohledem bral jednu součástku oděvu za druhou, rukama se mazlil se všemi těmi atributy jeho plodného a prací pro kamarády naplněného života a odíval se před velkým zrcadlem, aby ještě jednou potěšil své srdce pohledem na svůj mužný, leč decentně seriózní zjev.

"Naposled, tak tedy naposled!" zašeptal dojatě.

Ještě se rozhlédl po pokoji, vzal ze stolu dopis, otevřel dveře a vyšel na svůj poslední trail.

Kanady jemně povrzávaly melancholickou píseň beze slov. Na ulici přivolal taxi a na tázavý pohled řidiče řekl jediné slovo:

"Požár!"

Vyslovil to jasným, sonorním hlasem, pečlivě artikuluje každou hlásku. Vůz se dal do pohybu.

Již z dálky byla vidět rudá záře obrovského požáru permanentně udržovaného trampskými důchodci na jižním konci města. Zastavili u vrátnice. Zaplatil obvyklé vstupné a jak vrátní vzdávali čest jeho uniformě trampského generála, na tváři mu opět zahrál ten polosmutný, nostalgický úsměv.

Pak ale, jakoby vlivem své smutné povahy, napřímí postavu a pevným krokem zamíří vstříc svému osudu.

Plameny posvátného požáru ve tvaru pagody mu začaly olizovat kanady, mužná stehna, pevný opasek, klenutou hruď, ostře řezaný obličej, se stopami hlubokého leč tajeného utrpení. Šel, pevný, usmívající se vzdor cti a chlapskému charakteru, krásný ve své blysknavé uniformě, hrdě nesoucí své těžké břímě.

Vrátní pokyvovali hlavami a zamačkávali ve skrytu slzy.

Slunce svítilo jako o překot.

Tráva byla sežehlá obrovským žárem.

Šel. Pomalu mizel v plamenech. Ozvalo se přidušené lupnutí, to jak v roji jisker praskaly léty vysušené placky.

Na druhé straně požáru vypadala něco jako spálená topinka. Muž, obsluhující požár, uchopil pietně placku mezi dva prsty, aby ji opatrně vložil do jedné z mnoha popelnic na té straně obrovského rudého požáru.

Taxikář mlčky přihlížel.

Skončil jsem.

Barman cinkal skleničkama, zezdola se ozval hluk mnoha kročejů a hlasů. Představení skončilo.

Zaplatili jsme a barman dal ještě na rozloučenou rundu.

Sešli jsme dolů mezi ten chaos oblékaných kabátů, společenských drbů a zážitků z představení. Počkali jsme až na konec. Hala se pomalu vyprazdňovala, mlčky jsme se oblékli a vyšli poslední na terasu před divadlem.

Poslední opozdilci scházeli pěšinou ve stráni dolů do údolí. Pomalu zanikal zvuk kroků a my zůstali sami pod jarní oblohou a vonící vzduchem v chřípí, ztichlí v tom klidu kolem, opírali jsme se o zábradlí a hleděli dolů do hlubokého, lesem šumícího údolí, kde se třpytila stužka potoka v záři tisíců hvězd.

"Stejně je toho všeho škoda..." hodil do noci Bren a my věděli, na co myslí.

Loudavě jsme sešli ze schodů a jakmile nám pod botami zašustilo jehličí, byli jsme opět ve svém živlu. Jako bychom si řekli, zamířili jsme všichni šikmo strání, doprava, kde se ve tmě nejasně rýsoval tmavý obrys skály.

Vyšplhali jsme nahoru, usedli na plošinu a zamyšleně znovu hleděli dolů do údolí, které teď bylo před námi celé jako na dlani, ozářené odleskem hvězd, kam až oko dohlédlo se třpytící jiskrami tisíců a tisíců ohňů.

Dole pod námi byly ještě vidět nezřetelné postavy některých opozdilců, jak přicházeli blíž k ohňům, svlékaly večerní oděvy a pečlivě je ukládaly do stanů a přístřešků. Šum mnoha hlasů doléhal až sem do stráně, vysoko pod hvězdy.

"Myslíš, že ví co je čeká?" otázal se Vendi.

"Těžko říct, kamaráde. Spíše bych řekl, že si člověk zvykne i na oprátku. Počítám ale, že jsou docela spokojení!"

Mlčky jsme dál hleděli na tu obrovskou paďourskou rezervaci dole a hlavou nám běžely dávné vzpomínky.

"Je už pozdě," řekl Bren, "půjdeme?"

Dokouřili jsme a vystoupili po stráni nahoru, kde na malé mýtině stál náš talíř.

"Byl to docela hezký večer, " zívnul jsem.

Brill nastartoval.

Stoupali jsme přímo vzhůru, dole se zmenšovaly tečky tisíců ohňů v údolí a Vendi šustil s pytlíkem.

"Nechcete někdo kus chleba se sádlem?"

"Vosol to, Brille!"

Vyrazili jsme jako střela.
 

Chtělo se mi hrozně spát...

Úvodní strana