Podivné večery páně Wabiho   
Wabi

Motto: Spleť rour a podivně čnějících okončetin mrtvých věci uděřila mě do očí.

 

Večer jsem usedl u televizoru. Unavený z práce zavrtal jsem se do křesla a čekal nějakou vzpruhu. Ale co se nestalo. Z obrazovky po jednou vystoupilo několik prazvláštně na tu dobu oděných mužů, kteří s milými úsměvy obstoupili moje křeslo. A pravili, že mají pro mne samé příjemné překvapení. Tak jeden mi řekl, že už se nikdy nebude říkat to, co není pravda. Chtěl asi pokračovat a já jsem si kupodivu pomyslil, že mu asi věřím. Ale vzápětí jiný muž nedokázal nic lepšího, než se uchechtnout do dlaně. Pochopil jsem rázem že je to na mne postavená zvláštní bouda, skládající se z několika mužů, vystoupivších z obrazovky a z řečí jimi vedených.

 

Motto: Šlehá v můj mozek proud zvuků lahodných.

 

Něco podobného jsem prožil následujícího dne, kdy jsem v podvečer vyjmul z futrálu tuze starou desku s názvem Pro Jarmilku a vsunuv ji otvorem k tomu určeným vprostřed trčícím na kotouč fonný, v centru mající čeb a nasadiv páku určenou k sledování hrbolků k tomu účelu v desce vytlačených, očekával jsem linutí hudby z desky v to prostředí pákou určené. Než co se nestalo. Z onoho pákového, pro linutí hudby určeného přístroje se nýbrž neozvalo ono charakteristické prazvláštní, což jsem v podvědomí očekával Tádadadádadadá, ale podivné, neartikulované ŘACH a stroj se zastavil. Po vynětí desky jsem zaslechl šeptem pronesený úryvek věty a pochopil jsem. Někdo tam v hloubi přístroje šeptal uraženě: ...ti věčně nebudu. A nebudu a nebudu.

 

Motto: Z duté jeskyně aparátů vychází mdlý zápach hudby a groteskních hřmotů.

 

Třetího dne jsem se rozhodl zkusit tedy ještě zbylý přístroj hudební a zapnul jsem s pocitem strachu rozhlasův přijímač. Samozřejmě. Z rozhlasova příjimače vystoupil po zahřátí lamp skřet zvíci hrachu a s úklonou pronesl jediné, v tu dobu velice nepopulární slovo: inteligence. Pochopil jsem a zmaten začal jsem pít. Byl zase navečer a pilo se mi dobře . Myslím, že to byl šnaps nebo tak nějak. Otvíral jsem třetí láhev, když mi manželka již podruhé pravila, nepij tolik, už se ti začínají blýskat očí. Řekl jsem jí, aby neměla strach, že piju proto, abych uhasil žízeň. .Ale ona tomu stejně nevěřila. Přinesla žízňoměr a zastrčila mi jej omylem druhým koncem do ucha. Tím se stalo, že mi nyní přezdívá hanobně: Ty Ušvilče.

Úvodní strana