Pár potlachovejch poznámek Toulavec č.8/1988 (prosinec)
Wabi
Mám nabitou prkenici dolarovkou samejma dolarama a frankama.
Jsem prostě bohatej chlap.
Večer sedneme u stolu a já povídám: Hele, tady jsou ty franky.
Jsem zkrátka velikej pašovatel státem uznaný žebroty.
Tohle bude jenom pár poznámek, jak jsem si zapamatoval některé příhody, okamžiky, co se tak zkrátka člověku mihlo pod rukama.
Jedeme do Švýcarska na třetí světovej potlach. Po dálnici Norinberg - Basilej jedeme v pravým pruhu, protože jinak by nás se Škodovkou Stovkou prostě převálcovali. Z levý strany neustále slyšíme ten typickej zvuk dopplerova principa - uvááuí.
Z leva nás zase cosi předjíždí (vypadá to na BMV), vyrovnává rychlost, na pravý straně usměvavej kluk stahuje vokýnko a huláká česky: Klucí, vzádu vám děsně teče voda!
Zajíždíme ke krajnici, Bavorák před nás a už jsou tady: dva kluci s úsměvem od ucha k uchu a: “Kemo, ty seš Wabi, ne? Ja su Šolin z Venkůvra“. Ráno přiletěli z Vancouveru do Mnichova, vypůjčili si na letišti vůz a brouzdaj krajem.
Prdlá hadice od topení. Co s tím? Bobr, jako správnej čecháček si ví rady. Přeskočí svodidla, uřízne kus poctivý olše, zakolíkuje oba vývody, mezitím Pepulda donese v igeliťáku vodu, tak ji nalejeme a jedeme dál. "Uvidíme se zejtra večer“, řve na nás Šolin.
Nikdy bych nevěřil, jak je jednoduchý přejíždět hranici mezi státy. S úsměvem a během nutnýho času na razítko do pasu. Vše se odehrává ve staženém levém okénku. Ještě ti popřejou příjemný pobyt. Tak jo. Díky! Při návratu do svý vlastní rodný země si vystojíš nejdřív dvouhodinovou frontu, aby ses mohl pokochat pohledem na odhodlaného pohraničníka se samopalem, připraveným u boku, ano u boku, nikoliv na rameni. S důležitým výrazem ve tváři otevírá ocelovou, asi tak dvacet centimetrů tlustou závoru. Cizinec si nutně pomyslí: Jakej pán, takovej krám! Člověk se stydí.
Čekal jsem spoustu barevnejch papoušků (jak říkají Paběrky) a byl jsem příjemně překvapenej. Člověk by se nedivil, protože všichni nutně museli překročit spoustu kilometrů, majlí, moří, hor a oceánů a ne vždy a všude jsou lidi a vlády ochotny tolerovat napůl cikánské československé trempy. Čekal jsem, že budu svědkem přehlídky nejnovější módy ve stanování, bivakování, používání umělých hmot, atd. Nebylo tomu tak a jsem proto děsně rád. Viděl jsem jenom zelené zblblíky, khaki mozky a pivní armádu, jako ostatně všude jinde. Ocenil jsem nábojový pás ze samých třetinkových plechovek piva. Je to po ruce, ale mně to nechudná, nedá se nic dělat, jsem holt konzervativní blbec. A zelenej mozek k tomu, protože jsem se závistí pokukoval po výzbroji a výstroji amíků a kanaďanů. Ale co, moje usárna ještě něco vydrží a možná i mejm dětem.
Je to hrozná legrace. Kamarád, kterej jezdí do Afriky s lékama pro domorodé kmeny (ze soukromých nadací) je úplně na větvi z nového pro něj výrazu :
"Lahváč". A my už si budeme vždycky pamatovat, jak říká černochům –
"Bubák a Bubačka". Ten plzeňskej fór s lahváčem asi znáte – vijé koníčku, do lednice pro lahváče! Řekněte si Pepuldovi, ten ho zná.
Už jsem zažil lecos ve svým pohnutým životě, ale třikrát za sebou jsme ještě nikdy, nikomu hospodu nevypili. Jak říkám, českým trampům se to ve Švýcarsku na třetím světovém potlachu povedlo třikrát za sebou. Smůla byla, že pršelo. A tak jsme třískali celej den do kytar v horské hospodě, tisí pětset metrů nad mořem a když přišel večer, holky z NSR, který tam byly na brigádě, rozsvítily plynový lampy (ohně elektřina) a začly nosit poslední zbytky všeho možnýho, co kde vyštrachaly. Byly to kouzelný kombinace. Jednu chvíli jsme měli na stole Malaga, Kroh rum (80 %) a lehký italský červený. Zkrátka co dům dal. Ráno jely dolů do údolí se svým Mitschubitschi (čert ví jak se to píše) s přívěsem a přivezly tolik piva, že prej na ně dole ve vesnici úplně čuměli. Odpoledne jeli znovu. Nedaly se a jely ještě dvakrát. Nic platný. Vypito. Když jsme se loučili, s uznáním hovořily o perfektním pořádku, příjemné pohodě a žádných malérech. Tak jsme jim tu hospodu vypili potřetí a to už kroutily očima. Nakonec se přiznaly, že o něčem takovém nikdy neslyšely.
Většina kamarádů už je pryč, sedíme v hospodě, je při cestě, a v tom přijde kamarád, kterej to s ostatníma celý organizoval. Má sice smůlu, protože ztratil svazek klíčů od všeho možnýho a hlavně od vozu, ale je nad věcí, volá do NSR, aby někdo přijel s náhradníma. Bude čekat bůhví jak dlouho. Vypráví jak před hodinou přijel majitel celého toho obrovského pozemku a ukazoval mu na dlani tři kroužky od pivních plechovek (kvůli kravám, to je jasný). Nic víc nikde nenašel. Je spokojenej až na půdu a říká, když jsou v létě obyčejný turisti, co je to za práci. Přitom nás bylo asi 600, což je můj odhad. Policie prej byla mírně naštvaná, že jim nikdo neohlásil, že to končí. Ale kdyby jen tohle, pána Boha...
Nějakou dobu jsme žili u kamaráda kousek od Zurichu. Byl snad třetí den, když mi najednou došlo, že něco není v pořádku. Bodejť jo: Bobr říkal Maxovi Maxi, naopak Max Bobrovi Bobe, ovšem co nás posléze dostalo na lopatky, bylo to, co říkal Bobr Strouhovi: Nejdřív Korýtko a konečně Škarpa! To nás zlomilo!
Když člověk dospívá (jako dospělej), myslí si o životě všelicos. Já například myslel, že krávy mají svůj vlastní život. Nemají. Jsou to krávy. Když se vám vysráží na přístřešku rosa a kráva jde a volíže jí, je to důvod k poezii? A každá má na krku zvonec. Nikdy jsem ani netušil, že krávy se pasou celou noc!!! Aspoň švýcarský ano. Takže nejkrásnější zážitek z třetího světového trampského potlachu?
Nepřetržitě, celou noc znějící lahodné zvuky zvonů.