O cizinci prostorném
Wabi
V horách, na konci dlouhých rovin, v malém jednoměstě Kytičkíně žil před dávnými lety dvoupán Chudoba. A jak už to tak někdy bývá, časem jak léta jdou, vezme tvář člověka na sebe podobu jména, které nosí. Tak i dvoupán Chudoba byl postavy sporé, tváří nedomrlých, zraku povadlého. I jeho pětipes Jára byl kroku šmidravého, srstí opelichané a štěku plachého. Však víte, jak takový pětipes Jára asi může vypadat a ještě k tomu v malém podhorském jednoměstě Kytičkíně.
Tohle jednoměsto Kytičkín bylo takové obyčejné, asi jako Neveklov či Lubenec, zkrátka nic moc. Na náměstí jim tam stála pětikašna s krásným dvanáctičápem, kterého také měli tihle lidé v jednoměstském znaku. Starosta, jó to bylo něco jinačejšího. Šestidům na rynku jako stodolu, stádo pětikrav zvaných v tom kraji Šmudly, polí jako máku a ženu, ó to byla žena! Chytrá, krásná, ztepilá a vařit, to tady jste ještě nejedli její zadělávané šestidršťky - malohubky, jak se jim široko daleko v tom kraji říkalo.
Jednou, když tříměsíc právě končil své dorůstání, zacvakaly na rynku Kytičkína podkovy pětikoně a před radnicí žuchly na dlažbu zaprášené jezdecké dvouboty prostorného cizince.
"Hej!" zařval ten halama trojhlasně a zaposlouchal se s rukou na uchu. Leč jenom třináctiozvěna třískala s tím nádherným kvintakordem o výstavné chaloupky a k uchu cizincovu doléhal jen slábnoucí šelest opadávajících písmenek. Na Kytičkínské bylo zkrátka ještě příliš časně.
Co čert nechtěl, dvoupán Chudoba to ráno nemohl dospat a vzal tedy Járu na lanč, že jako půjde uvítat nový den. A právě když se obdivoval vznosnosti starostova šestidomu, spadla mu s tichým šelestem na hlavu poslední slabika cizincova volání. I otočil se po hlase, aby ztrestal viníka a co nevidí? Cizinec prostorný, dvou bot zaprášených, vousy bujarého tamo před radnicí stojí a hlavy zakláněje, cosi zvolat se opět chystá.
"Zadrž!" vzkřikne tedy dvoupán Chudova a v krku mu zaharaší, z pusy zapráší se.
"Což hodinu neznaje, na rozumu pomátl ses?"
"Nevidíš, že vůkol nikoho a slunce ještě za obzorem?"
Takhle v tom jednoměstě totiž mluvili pořád. A nejvíc samozřejmě starosta. Ten také první se probudil, okno rozrazil a celý nasupený ven se vyklonil.
"Pták hubou nekvíkne v tom jitřením šerosvitu, důstojnosti chvíle naplno si vědom, křupani jednoměštští, a vy zatím tady reje hlaholivé provozujete, ač před radnicí tuto postáváte, jak zřejmo?"
Byla to dlouhá řeč i na starostu.
Zaplácali mu tedy dvoupán Chudoba i prostorný cizinec neboť každý výkon, jak známo, uznání dojíti musí. A dobře udělali.
"No, no, no. Však nemusí být hned zle," rozpačitě zamumlal starosta, v tváři lehce zrůžovíce. Však chvála ta mu zřejmě dobře udělala. Nebylo zvykem v jednoměstě Kytičkíně potleskem za řeči odvděčovati se. Tam lidu řeč-li líbila se, v hlahol upadl takový, jaký slyšel celý den kol sebe - a to bylo jenom temné mručení pětikrav. Byl zvyklý tedy starosta, který jediným byl řečníkem široko daleko, že řeč-li ukončil, stádo pětikrav jakoby v odpověď mu z lidu zamručelo.
"Sečkejte, jednoměštští, já chalát obléknu a k vám hned připojím se, abych tabákem cimru nezahulil, neboť po ránu i starosta rád zakouří si."
A po chvíli již objevil se v širokých vratech svého šestidomu, mocně z dýmky bafaje a oči před jasem dne lehce mhouře.
"Jaký je cíl tvé cesty, prostorný cizinče?“ podával ruku v tu stranu, když zjistil, že jednoměstský pouze Chudoba tu stojí.
"Ach, cíl již na dosah, starosto. Jak vidím, dobře jsem dorazil do jednoměsta Kytičkína? Jsem totiž prostorný cizinec Radosta a po krajině chodím, abych jednoměsta zveleboval, starostům řeči krásné velebil, a lid tlaskati učil. Takový už je jednou můj úděl. Také dvoupány Chudoby ve třípány měním a z pětipsů Jarů naopak třípsy vytvářím, aby do města jich více vešlo se a děti aby si měly s čím hráti."
Taková byla jeho řeč a starosta i dvoupán Chodoba jaře zaskotačili. Dlouho očekávaný prostorný cizinec tedy navštívil i jednoměsto Kytičkín! Jaká radost! Konečně tedy i v podhorském hnízdě tuto v kraji chudobném radost zavládne a fangle vyvěšeny budou.
"Probuďte lid!" zařval starosta bujaře na Chudobu a sám se jal mocně hulákati, tu dvouhlasně, tu zas čtyřhlasně si písně radostné pobrukuje. A okna rázem jala otvírat se, rozespalí Kytičkínští na rynk mžourali a když viděli starostu mocně rozjařeného, sami svým jásotem v hluk ten nelíčený vpadli unisono.
Aj to bylo radosti!
Hned stoly vyneseny na ryk a řev porážených pětikrav jednoměstem zacloumal. Všichni radostí ani televizi nezapnuli a jen samé písně mnohohlasé, sbory burácivé, kantáty oslavné v to ráno na rynku tam pěli. Kde kytic rance obrovité lid v tu chvíli na rynk dopravil, to nikdo neví již. Však pětikašna květy zasypána, starosta sám květy obalem a cizinec ó prostorný cizinec Radosta na piedestalu květinovém stále výš jen zvedá se, to jak mocným tlakem květin nádherných je zvedán, lidem průběžně přinášených.
"Projev!" volali lidé. "My chceme projev!"
A na ramena starostu již muži pevných plecí strojiti se jali, klid mu hlasy burácivými ledva zjednávajíce.
"Jednoměštští,“ zahlaholil ruče starosta, klid na rynku lid když valem přibýval.
"Radujme se, neboť k nám zavítal prostorný cizinec, to už je jednou jistý! Zahovořme k němu tedy takto: Vítej Prostorný!" Lid zajásal a ze všech stran se ozývalo : "Vítej!" Nato dvoupán Chudoba zdvihl číš, jež kale byzndzou naplněna a pozdvihnuv ji výše prudce zahovořil:
"Sláva!"
A všichni velmi se veselili, jak už to tak v podhorských jednoměstečkách bývá. Starosta ovšem nejvíc. Potom z dvoupánů třípány když Prostorný udělal, zas v kraj ten divý ruče odešel. Děkovné brumlání davu šlo mu v patách.
Hoj, krásný to lid! A krásná jednozemě!