Wabi Ryvola: Můj názor na věc Folk
& Country 3/91
Michal Jupp Konečný
Kdo by čekal trampskou desku, bude asi zklamán. I když i z tohoto soudku tady Wabi utrousil své nejlepši kousky (Dálka, Island, Loudavý návraty), snad aby připomenul, že co se poetiky a barevnosti týče, je v disciplíně trampské písně stále mužem Number One a nepředstihl ho nikdo po něm (a samozřejmě ani nikdo před ním). Tahle deska je písničkářská. Folkař Wabi dokázal jako první přejít po křehkém mostě z břehu romantiky na stranu písničkářského zrcadlení studené životní reality. Přešel po něm už dávno, pamětnici krumlovských festivalů sedmdesátých let to potvrdí; viděli ho stát za stejnými mikrofony jako Hutku a Třešňáka.Ačkoliv dosavadní ryvolovská diskografie není zase tak řídká, jak by se na první pohled zdálo, je na Wabiho prvním samostatném albu soustředěno to nejlepší a nejpodstatnější. Spíš než osobní ohlížení je to generační výpověď. Wabi je příslušníkem ztracené generace, upomínající se na svobodu tak nejvýš z kojeneckých let. Generace s příliš brzy ukončeným dětstvím (Šestačtyřicátej) a vržené do bezvýchodné šedi poúnorového světa, unikající a vzdorující a nakonec srovnané do latě až na tyhle nepřizpůsobivé jedince. Nepřizpůsobivé proto, že nepřestali věřit (Věřím, Zvláštní znamení Woodcraft). Na rozdíl od generací dalších měli přece jen malinko na co navazovat. Později dokonce už dvojnásob.
...snad jednou až se jaro navrátí
můj život píseň Vontů obrátí
já svobodný a čistý půjdu dál
a směšný bude ten kdo se mi smál...
(Rychlé šípy)
Je dobré, že osamělý tulák a rváč Wabi nepodlehl svodům (a jistě i nabídkám) písničky na desce vylepšit a načinčat. Dopadlo by to asi ještě smutněji než na samplerech Trampská dvorana a Country kolotoč. Slyšet Ryvolu jako country zpěváka je sice milá zajímavost, ale jednou to stačí. Tady je Wabi sám a svůj, jen občas podpořen bráchovou kytarou a zpěvem a i ten občasný Mikiho druhý hlas je tu spíš ke škodě. Deska vyšla v roce 1990 a dalo by se napsat, že je to opožděně splácený dluh, že mohla vyjít už před patnácti lety. Vyšla teď a je taková, jaká je: přesvědčivá. Objevit se dřív, zbylo by z ní torzo, protlačené cedníkem cenzury a ještě hustším sítem redaktorské opatrnosti a taky vydavatelského pohledu na "trampské" básníky. (Kdopak ze Supraphonu by asi tenkrát pozval Jirku Černého k upřímnému a zasvěcenému vyznám na obal?) V době dřívější by asi na desce asistoval opakovaně kříšený stín Hoboes, který by všechno zase přesouval o kus zpátky. Dnes už oba Ryvolové tenhle stín překročili (Mikiho sólový projekt vyjde s asistencí Nezmarů). Zápory? Plakátová titulní píseň, která je tady jediná přebytečná a vypovídá o ošidnosti "zásadních" výpovědí. Jinak nevím. Tahle chyba podtrhuje věrohodnost titulů ostatních. A tak mne při potěžkávání desky napadlo srovnání: kolik písničkářů se pokoušelo dobrat se životní opravdovosti a lovilo při tom ve vzpomínkách na kdysi zažitou minulost. Wabi všechny tyhle písničky skutečně prožil až k dnešku.