LP Můj názor na věc Supraphon 1990
Jiří Černý
Rýbrcoul, jenže s džínovou americkou kšiltovkou. Hlas ošlehaný táborákem i hospodským větrákem. Obyčejnská výslovnost holešovického Kladeňáka - a do toho sem tam samohláska jak z Neumannových Poděbrad. Handrkování hlasivek a plic o trochu zvuku a dechu, ale najednou, jako kdyby tudy prošel sám malý velký Armén Aznavurjan, střípek z naprasklého oblouku nahořkle melodické vzpomínky. Drsňácká samozřejmost pódiového parda navenek, a podvědomý vnitřní stud před mikrofonem, usazený až kdesi za hlubokýma očima.
Wabi, co nám umí být kamarádem a sám sobě ničitelem, Wabi, co vymyslel stovky písniček a některá děvčata z nočních redakcí Portýra je znají všechny, Wabi, sláva i šeptanda trampského folku. Obdivovaný jako poslední autentický trampský písničkář (??), znevažovaný coby nespolehlivý amatér (?) a celoživotní improvizátor.
Stačil se narodit do presleyovského ročníku 1935, aby před vstupem Ameriky do války ještě stihnul grotesky s Pepkem námořníkem a seriály s Punťou a měl nač po válce navázat a odebírat Foglarův Vpřed, nosit žlutý kvítek a čekat, kam se příští týden zase vydají Rychlé šípy. A taky po únoru zažít pseudosocialistickou uniformitu, která spolkla Červenáčka i Rychlonožku a na náměstích skácela Masaryky. Z onoho velkého polosvěta Wabi utíkal do svého malého barevného světa amatérského zpívání.
V pětadvaceti napsal svou první písničku Hejno vran a našel si obranu i naději v jihočeské trampské osadě Zlatý klíč. Jeho mladší bratr Miki tam už byl čtyři roky. "Byli jsme odjakživa švihnutý hlavně swingem, zpívali jsme repertoár Osvobozeného divadla, Půl párku a tak," vzpomínal Wabi v rozhovoru s Františkem Horáčkem pro Melodii. „Potom došlo na kovbojárny, ale u těch jsme nebyli spokojeni s texty, už jsme mysleli jinak. Nejdřív jsme naráželi na odpor zastánců tradice, když jsme si staré věci upravovali do jiných rytmů a harmonií, později z toho logicky vyplynulo, že jsme to začali se skládáním zkoušet sami.
My jsme rozhodně nechtěli udělat novou trampskou píseň. My jsme ji udělali a zjistili jsme to ovšem až potom, po desíti letech."
Oba Ryvolové byli páteří skupiny Hoboes a jejich písničkám se začalo říkat hobousárny. V roce 1981 vyšly na albu Zvláštní znamení touha (Supraphon). To už měli trampové za sebou nejen pronásledování Státní bezpečnosti v letech padesátých a částečně i šedesátých, ale taky slávu festivalů, televizí a v případě Ryvolů dokonce společných vystoupení s Waldemarem Matuškou a s Pilarovou v Rokoku. Smělo se trampovat i na deskách, ale podle představ poplatných jinému hudebnímu myšlení. Zejména Wabiho skladby dostávaly v dívčím podání nádech ascalonovského sentimentu. Recenzoval jsem tehdy album do Melodie: " ... jiné, sžíravé písně, elastické jak klaunské kopance; ty ovšem na albu laděném do titulu chybí docela, ale bez nich je představa současného Wabiho Ryvoly poloviční."
"Můj názor na věc", první skutečné sólové album Jiřího "Wabiho" Ryvoly, konečné ukazuje i tu druhou, sukovitější polovinu svého tvůrce. Takové jsou hned úvodní skladby Všední den a Šestačtyřicátej, titulní a většina ostatních. Wabi si nosnost takového repertoáru i autorského podání vyzkoušel v roce 1988 během švýcarského setkání s tamními exilovými trampy, kteří mu natočili zajímavou kazetu. Po těžké operaci, z niž se vzpamatovával, to byl hezký dárek. Ostatně podobný, jaký mu předtím nadělil jeho bratr Miki v písničce Co zbejvá nebo ještě dřív, k padesátinám, pražští a jiní trampové. Najali kvůli tomu celý parník, recitátora Mirka Kováříka a pár skupin. Vypadalo to skoro jak na Mississippi, jenomže se jelo po Vltavě do Vraného a zpátky. Wabi dostal třímetrový obraz Hradčan a aby to stalo za to, tak ještě náhradní čepičku, velkou asi tak pro pověstnou Leninovu hlavu na náměstí v Žilině. Ráno se mu šlo do motolské nemocnice, kde léta pracoval jako strojník, zvesela.
Už tam nepracuje. Po listopadové revoltě začal redigovat trampskou Stezku.
Starej chlap, co nikdy nezestárl...