Milej bratře Wabi Detonace 1/90
Miki
Milej bratře Wabi, povídal tuhle Vokoun, abych prej napsal pár řádek k tvýmu zpěvníku. Lehce jsem se zděsil - těžko je hobousákovi, klíčákoví a navrch rodnýmu bráchovi napsat "pár řádek" k tlustýmu špalku dvousetpadesáti písní, v kterejch je vlastně uložená většina našeho dosavadního života, těžko nebejt trochu sentimentální a už vůbec těžko je dodávat něco k písním, který vznikaly jako výpověd. Výpověď o životě, kterej sme tak či onak svázali s trampingem, s tím trampingem, kterej sme v nekonečnejch debatách na osadě zkoušeli definovat a vždycky dospěli k názoru, že není záležitostí hadrů, šňůrek, cancáků nebo potlachů či písniček, že tramping je jistej druh zvláštního vidění a z toho plynoucí životní postoj. Postoj k věcem, událostem a především k lidem. A asi celoživotní postoj, bez ohledu na okamžitej věk nebo počet odšlapanejch mil za rok. Že zkrátka tramping je stav duše.
Ty, milej bratře, stav svojí duše už dobrejch pětadvacet let nijak netajíš. Naopak - nabízíš jí ve svejch písních nezištně, upřímně a bezelstně a vždycky trochu zmatenej a překvapenej, když zjistíš, jak ta nejnovější vyslovuje i pocity a prožitky ostatních, bez ohledu na věk či životní osudy. Zažíváme to spolu stále znovu a ví bůh, jestli právě v tom není schovaný kouzlo hobousáckýho muzicírování - to stálý obdarovávání lidí, ten nezaměnitelnej pocit, že tvoje písnička pomůže někomu neznámýmu vyslovit něco dosud nevyslovitelného.
Milej bratře Wabi, čas je hroznej prevít a Zlatej klíč má dva roky po třicátým výročí, Hoboes to táhnou dvacet let a tenhle zpěvník tak trochu zase odsouvá naši společnou ideu - pamatuješ? Že totiž největší možnou odměnou pro písničkáře je doba, kdy lidi už zapomenou, kdo jejich nejmilejší píseň složil. Asi eště nepřišla ta správná chvíle. A abych ti pravdu řek, sem tomu rád.
Společně s partou mladejch kluků a holek, pro který tohle není zpěvník Wabiho písniček, ale zpěvník jejich písniček...