Miki o operetách      Folk a Country 5/99
rozhovor Mikiho s Tomášem Hrubým

Nemohli jsme vymyslet nic krásnějšího. S Mikim Ryvolou o operetách u táboráku, komuně na Fort Hazardu a děsu ze šňůr

Hoboes - Wabi Ryvola - Kapitán Kid - Miki Ryvola - Jaroslav Velinský - Hoboes - Wabi - Kid - Miki - Hoboes - Ryvola - Ryvola - Ryvola... Takhle nějak zní mantra, kterou nutno prozpěvovat, pokud se zavede řeč na prazvláštní český fenomén zvaný trampská písnička, přesněji řečeno na jeho svébytnou obnož, kterou její zmiňovaní otcové zakladatelé nazvali na sklonku 60. let hrdě moderní trampskou písní. Leč doba postmoderní zamíchala řádně kartami i v ranku trampské písně a není jisté, s jakým výsledkem. Hraje ještě někdo moderní trampskou píseň? Zajímá ještě někoho? Zvítězili v tomto žánru neotradicionalisté? Nebo už žádná svébytná trampská píseň neexistuje? Nebo se pohnula dopředu natolik, že ji musíme hledat na zcela jiných místech než v oněch 60.letech? Nebo se zachovala pouze ve formě dobře prodejných hitů v muzeích zvaných trampské samplery? A co vlastně v době postmoderní dělají moderní otcové zakladatelé? Wabi už hraje v nebeský kapele, řeklo by se trampským slangem. Kapitán Kid hýří energií i nápady, točí jednu desku za druhou a mezi tím jako Jaroslav Velinský píše sci-fi i detektivky. (Všimněte si ale, kolik prostoru na svých posledních deskách věnuje bádání v oblasti tradiční trampské písně, té kterou v 60. letech zdatně válcoval...) Ale co třetí z triumvirátu? Jak je to vlastně dneska s ním? A s celým jeho žánrem? Vyrazil jsem s otázkami na rtech ke Kladnu, kde Mirko Ryvola zvaný Miki bydlí vlastně celý život. Držel jsem se popisu cesty a najednou Kladno zmizelo za kopcem a já jsem projížděl zvláštním sídelním útvarem, něčím mezi městskou čtvrtí, vesnicí a městečkem, v ulicích řádilo bezčasí a jedinou kotvou byl zbytečný komín bývalé Poldi Kladno, který vyčníval zpoza kopce. Dojel jsem k malému domečku a sám pilíř trampingu ("No, já říkám spíš pahýl trampingu") mi kráčel v ústrety.
 

Miki, prosím tě, kde to vlastně jsem?

Tohle byly původně dvě starodávný obce. Tahle se jmenuje Hnidousy, pak je hlavní ulice, naše rozdělovací třída, a všechno, co je dozadu - tam je slavnej kriminál Vinařice a šachta Mayrovka - to se jmenuje Motyčín. Místní lidi někdy říkají Motyčousy a Hnidočína. A dohromady se to jmenuje Švermov, ještě furt od komunistů. Ta hlavní třída se jmenovala ještě v září 1990 Třída maršála Stalina. Já jsem obtěžoval tak dlouho, až ji přejmenovali. To víš, tohle je zvláštní kraj, komunistický, tady byla vždycky velká dřina.

Ty jsi odtud ale přece brzy odešel. Byl to útěk?

Ne, ne, já jsem chtěl jít jen do Prahy, dělal jsem zkoušky na vinohradskou výtvarku. Stejně jako Honza Vyčítal. Ten se taky nechytil, toho dali na Žižkov a nás bylo pět ve třídě, co nám řekli: Buďto za rok zopakovat, anebo na výtvarný obor do Bechyně. Ale já toho nelituju. Byla to neskutečná škola, chytili jsme fantastický kantory a shodou okolností se nás sešla nádherná parta, jak výtvarnická, tak muzikantská. Bechyni jsme chytli ještě jako malý, absolutně izolovaný městečko, kde se stavělo letiště, ale bylo to maloměsto se vším všady, tam si viděli pod peřinu. My jsme měli internát v klášteře: představ si čtrnáctiletý rozdychtěný dušičky, který zavřou do kláštera, a to nádherný město s tou atmosférou... Dodneška, když kvetou lípy, tak cítím, že jsem na Pankrátech v Bechyni.

Trampovat jsi začal taky v Bechyni?

Dřív, asi ve třinácti, ještě na Kladně. Já vím úplně přesně, na den a na hodinu, kdy se z nás stali trampové. S Pedrákem - Jindrou Pitrou, naším basákem z Hoboes - jsme chodili do školy na havířským sídlišti v Rozdělově. Tam byla nádherná holka, Hanka Rottová, o pár let starší než my, po létech jsem se s ní potom setkal jako s učitelkou mojí dcery. Ona postavila něco, čemu se říkalo turistický kroužek. Odvezla nás malinkým bonbónkem - víš čemu se říkalo bonbónek? To byly takový malý kulatý autobusy - nás odvezla do Týřovic, tam jsme přebrodili Berounku a postavili jsme si jehlánky. Tu noc k tomu ohni najednou z lesa vystoupili asi čtyři kluci, o něco starší než my, měli na hlavách huťařský klobouky, takový bílý klobouky, co se fasovaly na hutích u pecí, a měli překližkový kytary, přes ně nastříkaný palmy a napsaný "Havaj" a "kolt"“. Sedli si k ohni a hráli Ruty šuty Arizona Texas, zřejmě příšerně, ale tenkrát mě to úplně okouzlilo. Po létech jsme na to s Pedrákem vzpomínali, že to byl tak obrovskej impuls, ta noc, ten hrad nad náma a ty kluci hráli na kytary... Prostě ráno jsme se probudili jako trampové, řekli jsme si - takhle chceme žít a ne jinak.

A co slavný Zlatý klíč? Ten vznikl až v Bechyni?

Taky v Kladně. To jsme jednou leželi s Pedrákem u nás doma na koberci a můj brácha, kterej byl o sedm let starší a my pro něj byli cucáci, seděl u stolu a pořád nás okřikoval, abychom ho nerušili, protože psal nějakou písemku. A my jsme si s Pedrákem pořád špitali a založili jsme osadu Zlatý klíč. To bylo 20. února 1956, ve čtyři hodiny odpoledne. To byl táta už těžce nemocnej a za měsíc v březnu umřel. Já šel udělat zkoušky do Bechyně a brácha šel na vojnu k pétépákům. Takže najednou se nám všechno rozpadlo, máma zůstala sama. No a Pedrák zůstal na Kladně, psali jsme si a strašně jsme se těšili na léto. Pedrák udělal velkou agitaci mezi klukama tady na Kladně, já zase v Bechyni a za rok nebo dva jsme se pak všichni sešli v létě na Sázavě. Třiapadesát nás potom prošlo osadou, máme taky už jedenáct mrtvejch.

Ke Zlatému klíči patří neodmyslitelně vaše základna Fort Hazard. Představ ho trošku.

Byl to typickej pohraniční hornorakouskej statek. My jsme ho opravili, přidělali jsme mu verandu, roztáhli jsme ho, udělali jsme podkroví a teď má kapacitu na spánek tak kolem stovky lidí. Je tam velkej saloon a bar a hlavně je to v lese na samotě.

A proč vůbec? Zlatý klíč jezdil hned od počátku trampovat do chat?

Kdepak, my jsme byli stanová osada a pořád jsme se toulali v pohraničních horách. Takovýhle osady se většinou rozpadly, jakmile se kluci začali ženit, nebo šli na vojnu, na tý vojně jsme to ještě utužili. Pak se nám začali rodit děti a najednou jsme zjistili, že se chceme vidět furt, ale s jednoročním dítětem chrápat ve sněhu - to moc nejde. Tak jsme začali hledat nějaký sebeprimitivnější příbytek. Jedna kamarádka, která dělala v geodézii, našla při měření v terénu na palouce v lese pohádkovou chaloupku, která byla ke koupi. Tak jsme nechali udělat odhad a nakonec jsme za ni zaplatili tři tisíce sedm set korun. A ty jsme ještě neměli. No, a naše původní představa byla taková, že jsme zatloukli hřebíky, na těch visely ešusy a prkýnko s dírkama, v kterém byly kartáčky na zuby. To bylo vše. První co bylo, že holkám zlobily kamna - pak se zjistilo, že tak to bylo ve všech takových partách. Tak jsme se skřípěním zubů - protože jsme se ve škole učili stavět kamna - holkám postavili pec s kamnovcem. Potom holky říkaly: Když už máme kamna, tak nám udělejte stůl. Tak jsme udělali stůl a pak, protože jsme spali na zemi, tak jsme si říkali, že si uděláme nějakou postýlku, a jednoho dne to skončilo tím, že jsme si sedli, nakreslili jsme si projekt a potom jsme na tom dělali. To už je dvaatřicet let. Ale dodneška máme společnou kuchyň, společnou ložnici - děti mají svoji ložnici, společný nádobí, společnej vercajk, prostě žijem dodneška v komuně.

Kolik se vás tam sejde na takový průměrný víkend?

Tak kolem dvacet, pětadvaceti a spousta nečekanejch návštěv. Jezdíme tam každý tři neděle. Děláme společný dovolený, společnýho Silvestra, společný Velikonoce a teď asi třetí rok děláme ještě navíc, protože je nás už strašnej manšaft, ještě jeden tejden v létě jenom s vnoučaty. A to je zajímavý: jako šerif Zlatýho klíče můžu hrdě říct, že naši osadu podržely ženský. Jednak díky svojí toleranci a napiš třeba, že dobře vařej a hezky jim to zpívá.

Takže to jsme probrali, co je Zlatý klíč dnes. A co byl v 60. letech?

Zlatý klíč vlastně nebyla taková ta echt trampská osada. Ty byly spíš záležitostí dělnickejch kluků. My jsme byli študáci, hodně jsme četli, hráli divadlo, psali jsme básně, malovali jsme. A od začátku jsme provokovali, protože jsme byli hrozný recesisti. Já mám trampy rád, ale mám k nim i kritickej vztah, ve smyslu zdravýho kriticismu. Oni se někdy chovají trošku jako baráčníci. A študácká recese vždycky vnášela do trampských hnutí trochu napětí. Na tom trampu na tom byli sice všichni stejně, všichni byli stejně chudý a stejně oblíknutý, ale ti študáci do toho vnášeli něco, co kluci, který vyrůstali v jiným prostředí úplně nechápali. A často to brali jako útok na sebe. Třeba když jsme secvičili celý části oper k soutěžnímu táboráku. Nebo jsme předvedli operetu, Frimla, Indiánskou píseň lásky, včetně árií. Nebo jsme přednášeli básně. Nebo jsme si udělali monotématickej oheň bez kytar a celou noc jsme si jenom povídali nepřetržitej horor. Posílalo se to dokolečka a vznikly z toho neskutečný, nádherný věci, škoda, že nebyly tenkrát magneťáky. V šedesátým roce jsme začali dělat vlastní písničky. A ve třiašedesátým roce, když byla v Lucerně první soutěž trampský písničky, jsme už měli asi patnáctičlennej sbor, tak jsme se přihlásili. Vylezli jsme už s našima písničkama, zpívali jsme Wabiho Hejno vran a Poslední majli a vyhráli jsme. Tam se hrálo krásně: stála tam jeden mikrofon a ten bral do koule, nějakej zvukař nebyl. No jo, ale bylo tam tři a půl tisíce lidí.

Já mám takovou představu, že v trampským sboru mohl zpívat každý, kdo byl kamarád a projevil o to zájem. Jak se přeměňovala takovéhle společenství v kapelu, kde měl každý své přesné místo, kde byly nějaké, řekněme, umělecké nároky?

Ten osadní sbor - ona třeba řada našich holek zpívala v rozhlasovém souboru v Budějovicích a většina z nás chodila někam do nějakého sboru. My jsme si s tím strašně vyhráli, u ohně jsme si stavěli hlasy a všelijaký harmonie, třeba do lidovek jsme stavěli harmonie, který se běžně používají v černošských blues, to byly fantastický věci. Anebo třeba si pamatuju, jak jsme byli šokovaný, když jednou brácha přinesl odněkud nějakou studii a v ní se vrtali v kozáckejch donskejch sborech. Že harmonické stavby těch hlasů jsou neuvěřitelně podobný spirituálům. Když jsme potom v tý Lucerně vyhráli, tak se na nás vrhli ze všech stran, protože jsme byli zřejmě něco vyjímečnýho. Dva roky jsme dělali v Rokoku poetický pořad, jezdili i po estrádách, chtěli nás na různejch místech a to samozřejmě patnáct lidí dělat nemohlo. Řada těch kluků a holek zpívala jenom pro potěchu. Tak jsme z toho v pětašedesátým roce udělali soubor Hoboes při osadě Zlatý klíč, zcela bezbolestně. I přímo v Hoboes se pak vystřídala řada lidí. Když jsme prvně šli na Portu v osmašedesátým roce, to jsme byli brácha, Míra Navara, Pedrák a já.

Bez zpěvaček?

Bez zpěvaček, to jsme byli čtyři kluci, tři gibsony a Pedrákova basa. Totiž - my jsme velkou basu vlastně nikdy neměli, on basoval na španělku, měl to krásně vyhraný, on dostal na Portě ocenění za basovou kytaru, kterou hrál na španělu. Byl to takovej geniální dělník kytary.

A na kytaře měl úplně normálních šest kytarových strun?

Jo, ale měl tam různý fígly, podlaďoval trošku áčko, potom něco snad dělal s éčkem. On hrál přes pět poloh, měl obrovský pazoury a všechno šlo, než začal pít: skončil špatně.

Vy jste tu basující španělku používali z technických důvodů, nebo v tom byla snaha po nějakém zvláštním soundu?

Nám se nechtělo tahat basu. A vem si, že teprve začínaly kapely, který měly jiné nástroje než kytary. Že v tu dobu neexistovaly banja. A když se třeba objevily housle, tak se v sále ozvalo pískání: jděte s těma houslema do Strážnice!

Portu sice Hoboes trochu překvapivě nikdy nevyhráli, ale získali asi vzácnější ocenění: myslím, že dodnes neexistuje v žánru písnička, která by dosáhla mezi obecným občanstvem takové proslulosti, jako Bedna od whisky...

Hráli jsme ji na Portě v devětašedesátým a okamžitě se tam z ní stal hit. Přitom to byla taková naše náhražková písnička, napsal jsem ji asi za dvacet minut. Když jsem jel z práce, tak mně blesklo o chlapovi, kterej si zpívá pod šibenicí. Já už jsem to tolikrát říkal, že se mezitím možná stylizuju do něčeho, co už není pravda, ale vím, že takhle nějak to vzniklo a vím, že jsem ji Hobousákům přednesl a že jsem se za ni trochu styděl. Wabi nějak dlouho mlčel a pak řekl: Nic moc. Říkal, že to je stupidní melodie a ten text, že je nic moc. Já dodneška nechápu, co na tý písničce je, ale jednou o tom napíšu knížku. To si neumíš představit, co je kolem toho už příběhů a peripetií.

A tušíš proč zrovna Bedna od wisky?

Ne. Já myslím, že to byla šťastná náhoda. Ono se to stávalo s trampskejma písničkama i za první republiky. Některá ta písnička vyjela i mezi mastňákama a hrála se pak na plovárnách... My jsme po tý Portě začali jezdit pod Tábornickou unií, dělali jsme třeba šedesát koncertů za rok. Vím, že s tou Bednou jsem se zpětně setkal poprvé na nějakým dětským táboře, kde jsme procházeli. A ty děti jako že máme kytaru, tak abychom zahráli, a najednou začali zpívat Bednu. Potom to už nabíralo točky - dostala se na desku, do nějakýho zpěvníku, začalo se o ní psát a potom začaly parodie. Kid napsal slovenskou parodii, potom se to nějak stupňovalo a dneska mám celý tlustý desky materiálů a tam jsou takový věci šílený, jako třeba Wanastovy vjeci, Bambini di Praga nebo Jihočeská filharmonie.

Jak se ti líbí verze Wanastových vjecí?

No, líbí. Já jsem to domlouval s maminkou Kodyma, my jsme se krásně pobavili po telefonu, protože ona na nás chodila do Malostranský besedy. Začala takhle: Ten náš kluk, to je cvok, co, Miki?

Když jste v šedesátém devátém roce hráli těch šedesát koncertů do roka: necítil jsi v té době třeba potřebu hrát ještě víc, věnovat se jenom muzice? Pro Hoboes nikdy nebyla hudba drogou?

To neminulo ani Hoboes, dokonce to vedlo k tomu, že nastaly personální změny, nastaly určitý hádky a dusna a dokonce - já nevím v kterým roce... 70 - jsem rok úplně vynechal. To bylo období, kdy v Hoboes hrál Kid. Tendence hrát víc tam samozřejmě byla. Svýho času jsme měli takovej úspěch, že kdybychom do toho v jednom určitým okamžiku hrábli, tak jsme asi mohli nastartovat takovou tu kariéru typu Rangers. Nedošlo k tomu díky naším povahovejm vlastnostem, mojí jistý lenosti a Wabiho jistý nekázni, protože Wabi jako kapelník - o mrtvejch jen dobře - prostě často to s ním nebylo na place lehký. Takže Hoboes v podstatě někdy koncem sedmdesátejch let skončili.

Tak nějak do ztracena, ne? Nebo existuje nějaké přesné datum rozpadu?

Nene, my jsme se vlastně nikdy nerozešli. Třeba Jarka Vrbová nám odešla do Budějovic, Marcela Koťátková měla snahu dotáhnout to dál, tak odešla ke Schovankám, ještě když je dělal Honza Krisťák Čapek a sjezdila s nima Evropu. No a my jsme začali tak nějak improvizovat, začali jsme přibírat tu s tam Banditu, taky Bohouš Sýkora s námi hrál, nakonec jsme si s Wabim udělali takovej repertoár pro dva.. Potom byl z toho Wabi čím dál tím víc rozmrzelej a já jsem mu to neulehčoval, protože jak ti říkám - Wabi byl spíš typ na plac, já jsem nikdy na plac nebyl.

Proč?

Já ti nevím. Jednak jsem trémista od přírody a potom - já byl zaměstnanej, sedmadvacet let jsem dělal v Praze v nakladatelství a kdo to nezažil, tak neví, co to je dojíždět. Já jsem celý ty léta nepřetržitě dojížděl z Kladna do Prahy, takže jsem byl dvanáct hodin denně z domova. A měl jsem tady malý dítě a pak jsem tady měl nemocnou mámu a věnoval jsem se výtvarničině... Potom u mě ještě fungovalo to, že jsem měl silnou motivaci k osadě, protože ta byla mimo nás. Oni byli rádi, že mají Hoboes, že patříme ke Zlatýmu klíči, ale celkem si nás nevšímali. My jsme měli svoje zájezdy a desky a ta osada si žila svým životem, dělala se tam výtvarničina, dělala se tam dál muzika - ale normální, u krbu a tak - no a psaly se tam básničky a dělalo šílenejch akcí, kterejch ale já se mohl čím dál míň zúčastňovat. Měl jsem spoustu jinejch zájmů, což Wabi... ten byl upnutej jenom na muziku. Takže se to začalo rozsejpávat a Wabi potom začal čím dál tím víc hrát s Pacifikem a já zase trošku s Nezmarama. Protože jsem dělal nový, trochu jiný písničky, a najednou jsem si uvědomil, že tak jak jsem je napsal, je Hoboes nemůžou zahrát. Když přijeli na Hazard Nezmaři, tak se mi trefili do představy, nehledě na to, že jsem jim trošku záviděl, že byli schopný zkoušet, protože my jsme v životě nezkoušeli.

S Nezmary jsi se mihl i na Portě v jejím lochotinském období. Nelákalo tě třeba po tomhle zážitku postavit si svoji kapelu, která by tě doprovázela v těch "trochu jiných písničkách", které Hoboes nebyli schopní zahrát?

Jo, lákalo a dodneška mě to trochu láká. Já jsem těch nabídek dostal strašnou spoustu, ale jednak se mi asi nechtělo vůbec do muziky, a jednak... jsem byl asi příliš sentimentální, protože jsem zažil Hoboes jako svýho času hvězdy, takže by mě čekalo už jenom "něco po Hoboes". V době toho Co zbejvá mě hrozně chtěli i Nezmaři. Jim s Pavlem Zajíců měli takovej projekt, že bysme veškerý špílcování na place postavili na kontrastu, já že bych tam byl za dědka a oni za mladý kluky a že bysme to postavili na tom napětí mezi drajvem kapely a mou meditativní tvorbou. Takhle už to bylo vymyšlený, ale já jsem z toho zase vycouval, protože by to znamenalo dělat šňůry a já se šňůr od tý doby, co jsme je dělali, upřímně děsím. V tý době už jsem byl taky jinde lidsky a daleko víc jsem se věnoval výtvarničině než muzice.

Odkdy se živíš keramikou?

Od dvaadevadesátýho. Měl jsem to udělat dřív. Ale to samozřejmě nešlo. Dřív jsem to dělal jako koníčka, a když jsem se rozhodl, že do toho půjdu, tak jsem musel projít martýriem na úřadech a teď jsem živnostník. Spousta kluků mi závidí, že jsem jako pták nad vodou. Že když je zima a nechce se mi topit, tak dělám muziku a píšu, a když se oteplí, tak se zase odstěhuju do ateliéru. Má to samozřejmě i svoje zápory, třeba půl roku nevydělávám, ale vždycky se to nějak srovná a život jde dál. Zajímavý je, že mě napadlo, že jsem ztratil takovej ten životní rytmus. Člověk si vážil víkendů a taková ta nádherná věc, když je pátek a máš před sebou volno, tak to já teď neznám.

Tobě to chybí?

No trošku jo, člověče, já jsem si to vychutnával a daleko víc jsem si toho vážil. Na druhou stranu je to zase krásný: je třeba středa - a já jsem tak dlouho v ateliéru, že třeba nevím, že je středa - tak vezmu auťák, jedu na na Berounku a celej den se tam toulám.

Skládáš v současné době písničky?

Málo. Mám tlustý desky se spoustou textových nápadů a náramnou krabici s hudebními nápady.

A co tomu chybí?Spojit to dohromady?

Spojit to dohromady. Chtělo by to někoho jako Jima Drengubáka, kterej mě nechá napsat na plakát, zavolá mně a řekne: Hraje se od půl osmý, jo.

Takže s deskou, kterou teď chystáš, to bylo taky tak?

To začalo asi před dvěma lety, Petr Benesch z Bevoxu přišel s nápadem, že má ve svým obrovským archivu živý nahrávky Hoboes, který se ještě nikde neobjevily nebo jsou tak kuriózní, že by to stálo za to. A mezitím, když se na tý desce Hoboes - live dělalo, se došlo k tomu, že třístovky Wabiho písniček a z tý asi stovky mejch se spousta písniček ještě nikde neobjevila. A Hoboes, že už se samozřejmě nedají dohromady, protože jsme zůstali jen dva. Jarka je mrtvá, Wabi je mrtvej, Pedrák je mrtvej. Potom jsme přišli na to, že řada Wabiho věcí, který udělali jiný skupiny, třeba Stopáci, Pacifik, Karabina, a moje zase Nezmaři, tak že jsou sice hezky nahraný, ale zkresleně. Že by se měl trošku zachovat ten hobousáckej sound. A potom se objevila celá série asi deseti nebo dvaceti písniček, který Wabi napsal úplně na začátku v šedesátých letech, úplně neznámých, protože se Wabimu zdály příliš prostý, ale přitom jsou vlastně nejčistší, protože přinášejí... jak bych to řek... prostě "hobousovno", toho ducha Hoboes. Takže jsem připravil jednadvacet písniček, něco přes polovinu jsou ty věci z úplnejch začátků a zbytek je známější. A dali jsme se do toho.

S kým jsi nahrával?

Beglajt jsem si všude nahrál sám, takovej ten klasickej hobousáckej, syrovej, surovej...

Na gibsona?

Nene, to ne, nechal jsem si teď postavit kytaru VKV. Pak ještě hraju na kytaru nějaký zvonečky a takovýhle věci a Matěj, Jarda Matějů tam velice střídmě dohrává nějaký ozdůbky - banja, foukačky, kytary. Takový ty přezdobený věci jsme z toho vyloučili. Basovku nám hraje Bandaska - Ota Janovský z bejvalýho Pacifiku. Na flétnu hraje Píšťalka - to je Jana Drábková, manželka Kyklopa z kapely Padouši. Ona tady učí flétnu, tak ji tam udělala asi ve třech písničkách, třeba v Noci královny Kristiny jsme dali flétnu, takovou stratosférickou ve vysokým halu. Do některých baritonů používám Matěje, zpívá se mnou dueta a tak, tři písničky dělá Kapitán Kid, Marcela Koťátková zpívá čtyři sólové písně, Pavlína Jíšů tam dělá asi v pěti nebo v šesti písničkách. Bude k tomu booklet: fotky, texty písniček. Sleevenote jsem napsal sám radši, protože jsem v něm vysvětlil, komu je to věnovaný a jak jsme to mysleli. Jmenovat se to bude Hoboes - písničky Wabiho a Mikiho.

Takže teď budeš mít přímo Hoboes: počítáš s nějakým hraním kolem vydání desky?

Já vím, že mě k něčemu dotlačí: 4. května budeme mít křest v Malostranský besedě. Ukážu se taky asi na Trampské Portě v Ústí, tam budu letos už potřetí...

To je jediný festival kam jezdíš, ne?

Hm, to jo, no. A pak mě zmámil Jupp na červen na ten Lochotín, z toho mám staženej žaludek už teď, protože příliš nemiluju hlediště, kde sedí víc než padesát lidí. No ano, dělali jsme tu desku v takovým aifru, v takový pohodě, že se nám kolikrát nechtělo od těch mikráků. Tak jsme si tam sedli a krásně jsme si zajamovali. Bandaska mě tlačí, abychom něco dělali. Ale to se zase roztočí obludnej kolotoč, rozumíš, a já si říkám: Neblbni, ráno se probudíš, budeš utahanej, budeš v hotelu, kde mají mizerný kafe, budeš nevyspalej, budeš mít domů šest set kilometrů a bude se ti stejskat po tvý posteli..Proti tomu se dá protestovat, ale tolerovat se to musí. Já jsem nikdy nebyl profík v tom pravým slova smyslu, přesvědčenej, že musí část života odevzdat. A já se za to nestydím, já jsem taky jeden z mála nerozvedených, mám rodinu, mám dítě a vnučku a už se mi taky nechce. S muzikou jsem prožil ty nejkrásnější, i ty ostatní chvíle. Myslím, že to vydá na dva tři takzvaný normální životy.

Když jsem pátral po tvých rozhovorech z poslední doby, tak jsem získal pocit, že se ti taky nechce hovořit s novináři.

Jsem asi plachej od přirození. Ale hlavně mám pocit, že něco tak dětskýho, čistýho, naivního a pomilováníhodnýho, tak paradoxního, čemu se dodneška sedmdesátiletý akademici klaněj zrovna jako dvanáctiletý skauti - mluvím o trampingu - že by se to nemělo stávat obětí novinařiny. Teď nemluvím za sebe, já to samozřejmě se zájmem pořád čtu a vystřihuju, ale uvědomuju si, jak se to znova a znova rozmělňuje a jak se ty míň zkušený borci v těch rozhovorech až dojemně stylizujou, aby proboha tomu trampingu neublížili. Přitom ten tramping vůbec nepotřebuje ochraňovat. Proč? Hele, já už jsem teda dědek, ale něco ti povím. Každý září děláme expedici, a vždycky když se my dědkové z celých Čech slezeme okolo ohně, tak je tam jeden takovej okamžik, kdy nám to hrozně krásně zpívá, když si tam tak všichni kolem libujem. Jsou to různý vzdělanci, profesoři vedle dělníků a šoférů, kumštýři a reemigranti a občas nějakej ten podnikatel vedle nezaměstnanýho, a jak tam tak sedíme v tom bahnitým dešti - protože vždycky prší - tak si hrozně bahníme a říkáme, že jsme si nemohli vymyslet nic krásnějšího.

Úvodní strana