Léto v šedých kopcích   Camp 5/68
Wabi

Pomalu jsme stoupali úzkým kamenitým žlabem. Kroutil se před námi jako had a nahoře mizel v nízkém podrostu. Po levé straně nám olizoval horaly titěrný potůček, jak jsme hrnuli za sebou kamennou suť, navlékali jsme na něj korále přehrad. Při pohledu zpátky to vypadalo na ztracený stříbrný řetízek. Dole v údolí už se modral soumrak, ale tady nahoře ještě bzučel hmyz a veliké rudé slunce občas vystřelilo šíp paprsku škvírami mezi stromy nahoře. Tváře nám hořely tím rudým přívalem a korále na tom potůčku zářily a třpytily se až oči přecházely.

Žlab byl strmý a my měli za sebou už deset dnů tady v těch kopcích. Chrčelo v nás, jak v parní píšťale, když má po fajruntě. Nám do něj zbývalo dobrých dvěstě metrů. Někde nahoře v tom sedle shodíme bagáž, mlčky rozehrajeme ten každodenní večerní koncert přípravy ohně a večeře, kdy každý part hraje zpaměti sovu pasáž, aby výsledný čaj a guláš správně zavoněl a zahřál naše svraštělé žaludky.

Není nám do hovoru. Únava se rozlézá po celém těle jako nepříjemná opilost. Chrob, který jde vpředu, neustále nadhazuje svou uzdu, aby se mu dostalo trochu vzduchu na záda. Máme je všichni úplně propocená. Slim obligátně funí a vztekle uplivuje do toho čůrku vedle nás. All a já chodíme vždycky poslední, to už je tradice. Zvykl jsem si na to, vidím před sebou neustále se pohybující hlavy, ramena, nohy, je mi jak při jízdě na velbloudu. Mám takhle přehled a čas na přemýšlení.

Konečně se začal žlab rovnat, proti nám vyrazil hustý podrost a nohy nám zmizely v tlustém koberci mechu. Po deseti minutách shazujeme uzdy v sedle, které na první pohled připomíná vykotlaný zub. Holé, ale na východní straně se povalovalo několik velikých balvanů, jakoby připravených na drábky pro obra. Otevřel se nám skoro až kýčovitý pohled na nádherný západ slunce. Bylo už schované v oparu, jenom kousek té nyní už fialové koule ozařoval celý kraj pod námi. V údolích probleskovala světla, chvějivá a studená, jako ty hvězdy nahoře a my si tady nakonec připadali jako v balonu.

Slunce zapadalo a my zamířili k těm balvanům, polomrtví hlady a únavou. Za chvíli se vařila voda na čaj. Srkali jsme ho vřelý, bylo to báječné, jako ostatně každý den. Usedli jsme kolem ohně a zapálili si cigaretu. Mlčeli jsme.

Natáhl jsem si nohy v ponožkách blíž k teplu a opřel hlavu o kámen. Cigaretový kouř měl kořenou vůni a příjemně uklidňoval. Hlavou mi táhly vzpomínky na všechny ty dny, ale hlavně na ten dnešní. Co se to vlastně dnes proboha stalo? Vždyť ještě včera bylo kolem ohně pět cigaretových ohýnků. a dnes tu dýmají jen čtyři. Od rána jsme nepromluvili slovo, každý převaloval v hlavě události noci na dnešek.

Odjakživa nás jezdilo pět. U kamarádů jsme byli tak trochu blázni. Nikdo s námi nechtěl jezdit, každý odpadl. Naše velké campy, to byla dřina a pot. Proto také jsme vždycky poněkud postrádali dívky. V normálním životě jsme si to vynahrazovali jako na truc, ale ven s námi žádná nikdy nechtěla jet. Trochu jsme jimi za to pohrdali, my jsme venku opravdu dřeli, zakládali jsme si na tom, že máme prolezlé snad všechny hřebenovky, že známe nazpaměť snad všechny naše kopce a hory. Kdysi jsme zjistili, že za každým krásným zážitkem, nebo pocitem musí stát kus dřiny, propocená košile, aby to opravdu byl zážitek. Podle toho jsme jednali. Kamarádi z jiných osad jezdili na stálé campy a my šlapali, v horku, zimě, dešti, jako by nás hnalo svědomí, že život je krásný, ale krátký.

Byli jsme vlastně jenom taková parta na polykání kilometrů a hezkých věcí. Neměli jsme ani šerifa, ačkoliv jsme bez řečí uznávali jako autoritu Pavla. Na něj se ani nějak nehodila žádná přezdívka, i když jsme se o to často pokoušeli. Pavel byl Pavel a nemohl být ani Abbé, jak mu začal říkat All, ani jaro, jak mu až do dneška říkal Chrob. Mně se mu chtělo vždycky říct Mirku, protože byl Dušínovi z Rychlých šípů podoben až nápadně. To on v nás probudil tu nekonečnou touhu po cestách a dalekých výhledech.

Sešli jsme se letos před velkým campem jako vždycky, celí netrpěliví z otřesné, ale celkem spolehlivé jízdy vlakem. Stopem jsme to nechtěli riskovat, je teď už dost špatný a strávit na cestě tři dny není nic příjemného. Vystoupili jsme na malé stanici, ztracené v lesích, nakoupili jídlo a vypařili se nahoru do těch kopců okolo. Odjakživa nás lákaly tím, jak byly neskutečné, jakoby jen načrtnuté na pozadí věčných mlh a mračen. Jezdívali jsme okolo dál na Slovač a vždycky jsme si slibovali, že se do nich jednou podíváme. Nezklamaly nás. Byly šedivé, drsné, s kamenitými morénami, žlaby a stezkami, spousta čistých potoků, skalnatých sedel a větrných náhorních planin, kde jsme se obzvláště rádi brodili sloní travou.

Včera večer jsme došli k triangulačnímu bodu a protože pod ním byla malá planinka s vodou, zůstali jsme tam, chtěli jsme si pořádně odpočinout. Vybalujeme zrovna uzdy, když Slim povídá, "hele, rusalky!". Podíváme se nahoru a opravdu, proti bledé večerní obloze se černají tři siluety. Pohybovaly se tam nahoře jako stíny duchů, přicházely po hřebenu kolem trianglu a my stáli okouzleně a nehnutě, až ty stíny docela prozaicky zavolaly "Ahóój!

Byly to tři holky, Slovenky, o něco starší než my, s lehkou bagáží, šly hřebenovkou proti nám a byly z toho málem na větvi, že nás tady potkávají. Ty kopce jsou opravdu opuštěný kus světa. Měly hlad a žízeň, ale nejméně půl hodiny jsme jen tak povídali, šťastní, z toho nečekaného setkání pod večerní letní oblohou, šťastní, že slyšíme zase lidskou řeč, protože za celou tu dobu jsme nikoho nepotkali. Něco takového nás ani nenapadlo, holky spadly jako z nebe a my, ač drsní vágusové, dávající přednost chlapskému mlčení před vůní dívčích vlasů, byli podvědomě rádi, že je na světě také něco jiného než kopce, hovězí konzervy a Slimovy Bystrice. Ty holky nám tu prostě chyběly, kdyby nepřišly, museli jsme si je vymyslet.

Konečně nám řeči došly, večeře byla hotová a nás teď sedělo na tom malém plácku osm kolem malého ohně. Dlabali jsme, pokukovali po sobě a bylo nám fajn. Zapálili jsme si a poslouchali ještě měkkou slovenštinu Luďky, vyprávěla něco svým kamarádkám altovým hlasem, smály se tiše a večera pomalu ubývalo. Najednou sáhla Luďka do uzdy a nocí se ozývaly chvějivé zvuky foukací harmoniky. Bylo to tak nečekané, že jsme naráz zmlkli, jen oheň chroustal jedlové klacky a někde v údolí rachotil vlak.

Táhlá, houpavá melodie nám připomínala ty kopce tady, klesala a stoupala lehce a vláčně, jako kouř z našich cigaret. Když jsme začali jezdit, brával All sebou kytaru, ale zjistili jsme, že nám zbytečně překáží a spokojili jsme se občas vokálem, jak nás právě napadlo. Obyčejně to byl Slim, který z nadbytku vnitřní energie najednou z ničeho nic zařval neartikulovanou kantilénu, která skončila v chrapotu a nejasném mumlání. Už jsme si na to zvykli a tak nás teď Luďka s tou harmonikou přivedla do stavu vytržení, byli jsme prostě naměkko. Asi to bylo také tím, že nám už končila dovolená, potom to večerní neobvyklé setkání, přítomnost těch hezkých, příjemných děvčat a vůbec, večer byl nádherný, mléčná dráha zářila na obloze jak náhrdelník a vlny teplého vzduchu přinášely vůni pryskyřice a kořennou vůni bylin.

Nakonec Luďka vstala a my šli za ní jako očarování tou nebeskou hudbou až nahoru k trianguláku. Bylo už před půlnocí, vzadu nad hřebeny vyrůstal obrovský koláč měsíce a dole v údolích se válely mlhy, bílé v tom neskutečném světle jak mléko. už dávno nehrála harmonika, ale my stále ještě seděli, malý těsný kroužek lidí uprostřed hluboké letní noci. Vím, že jsme přemýšleli o stejné věci, jak jsme tam tak mlčky a omámeně sledovali pouť měsíce. Kvůli takovým chvílím, pro tyto noci a krásná setkání jezdíme ven. Vedle nás seděly tři neznámé holky a my s nimi spojovali všechno to krásné, co jen může člověka v takovou noc napadnout. Vím, že byly pro nás nedotknutelné v tom běžném smyslu, cítili jsme, že patří k té noc, k té vzpomínce.

Teprve dlouho po půlnoci jsme šli spát. Byli jsme šťastní a plní krásných pocitů, které ve vás dokáže probudit jenom přítomnost žen, těch jemných bytostí s vůní touhy a nepoznaných dálek. to Dobrou noc, kterým jsme se loučili, bylo tiché a přátelské. K ránu mě probudil nějaký nejasný hluk. Bylo takové to šedivé přítmí těsně pře úsvitem a já viděl přes zalepené oči jenom nějaké nejasné stíny kolem přístřešku holek. A pláč, tiché vzlykání. To mně probudilo docela. Ještě jsem zahlédl Chroba, jak vylézá ze spacáku a jde směrem k tomu pláči. Vyhrabal jsem se pracně ze všech zipů a v tu chvíli mi zalehl uši mlaskavý zvuk dvou facek. Každou vteřinu bylo více vidět. Ze tmy se vylouply postavy dvou děvčat a opodál shrbený raneček usedavě vzlykající Luďky. Před ohništěm stál se svěšenýma rukama Pavel, díval se do země a po jeho tvářích se rozléval ruměnec. Chrob stál dva kroky proti němu a v jeho očích byla zuřivost a nesmírné pohrdání. All a Slim se blížili z opačné strany. Mlčky jsme stáli kolem Pavla a nikdo nám nemusel nic vysvětlovat. V tu chvíli se ve mně všechno zhroutilo. Jak mohl, jak si proboha po té noci právě Pavel mohl dovolit … Tak tedy takhle vypadá život. V té chvíli jsme myslím věděli, vycítili, že jsme muži, dospělí lidé. Nikdo z nás neměl odvahu pronést jediné slovo na Pavlovu obhajobu.

Chrob se pomalu otočil k Luďce a řekl jediné slovo: "Promiň" Dívali jsme se jak holky balí a odchází až je pohltilo šero lesa. Byli jsme zase sami. Pavel začal mlčky balit. Ani nevím, kdy odešel. Od té doby jsme nepromluvili slovo. Ležela na nás, hanba našeho kamaráda a my až fyzicky cítili tu tíhu zklamání, lítosti a hnusu.

Cigareta mi dohořela v prstech, kluci už šli spát, oheň líně doutná a mně je jasné, že zítra sejdeme dolů k trati a počkáme na nejbližší vlak. Dýchal jsem zhluboka čistý noční vzduch, tělo mě příjemně bolelo po té včerejší dřině, kdy jsme zarputile šlapali, abychom nemuseli mluvit tam o tom. V hlavě jsem měl ale prázdno. Kolikrát ještě budu takhle sedět sám v noci u ohně, kolikrát prožiji takovou noc, jako včera. Nikdy už ale nebudu tím, který bezstarostně šlapal tady ty kopce. Převzali jsme všichni starost za Pavla. Něco nám nebylo jasné na té věci, někde ve vzduchu visela otázka. "Proč?"

Ten večer jsme byli dospělí muži.

Škoda, že to vím až teď.

Rozumíš mi, Luďko? A Pavle?

Úvodní strana