Hoboes pod jižním křížem aneb Čtyřicet dní hlavou dolů   Folk a Country 6 / 92
Miki

Tohle dobrodružství začalo úplně nenápadně u krbu na Fort Hazardu, v září roku 1990, kdy jsme končili jubilejní 10.ročník Old Boys Expedition.Žanek tentokrát prohrábnul oheň a povídá: "Jó abych nezapomněl, kluci z Austrálie by chtěli, abyste jim s bráchou přijeli zazpívat.." A protože večír byl veselej a hlučnej, pustil jsem tuhle zprávu z hlavy a věnoval se spolu se Žankem našim oblíbeným swingovkám, neboť není krásnější trampské písně nad Tea for two nebo Lady be good.Když za pár dnů v Praze zazvonil telefon a z něj se ozvalo "Já su ten Mikin z Austrálie...", najednou mi došlo, že život je bláznivej a klukovské sny se můžou uskutečnit i v době, kdy normální člověk považuje za dobrodružství nedělní výlet do Šárky.To, co následovalo, mělo však se sněním málo společného: formuláře, dotazníky, obíhání úřadů a zastupitelstev, naše sliby, že nehodláme v té zemi zaslíbené získat lukrativní job a naopak protinožní ujištění kamaráda Mikina,že australská parta je nejenom ochotna, ale zejména schopna se o nás během našeho pobytu postarat.Závěrečná fáze byrokratického běsnění byla už snesitelná a miloučká: úhledný bloček s letenkami a pojištěním u věhlasné firmy Loyd´s nám definitivně potvrdil, že je načase koupit kufr a začít balit.A že je třeba se trochu dostat do obrazu, co je to vlastně Austrálie.Díky Lence, která je profesí knihovnice a původem moje dcera, jsem získal několik knih pana doktora Brinkeho, který zemi klokanů důvěrně zná. Dalším zdrojem neocenitelných informací se stal kamarád Zkumafka z Basileje, který se v Austrálii zúčastnil světového potlachu v roce 1983 a obohatil naše znalosti zejména důležitým poznatkem, že na jižní polokouli se voda ve výlevce točí proti směru hodinových ručiček, kdežto u nás opačně.Navíc nás varoval před zrádným, silným bublinkatým australským pivem, což se ukázalo prozíravé a tímto mu zde vyslovuji dík.Doba odletu se blížila a já dospěl k názoru, že to podstatné znám: Austrálie je na druhém konci světa, oplývá klokany, koalami, bušem, žraloky, opály a zlatem a žije tam dosud neznámá parta československých trampů, na které se moc těším.S tímto vědomím jsem zavřel kufr se spacákem, hromádkou kazet a desek, zpěvníků a osadních vlajek, trochou košil a samozřejmě plavkami.Neboť začátek našeho dobrodružství byl stanoven na 9.listopad – a to je v Austrálii léto na spadnutí...

...A V SOBOTU...

...se rozloučíme na Ruzyni s rodinou a kamarády, díky naší fanynce u odbavení zavazadel získáváme místo u okna a potěšíme se údivem celníka: "Odkdy jezdí proboha trampové na čundry do Austrálie?!" Přesně v 18 hodin se Airbus 300 zvedá směr jihovýchod a Wabi se kšíruje do sedadla se slovy: "Tak je to asi pravda..." Čeká nás 27 hodin letu, takže se náležitě zabydlujeme.Příjemným úvodem je usměvavá stewardka s bohatou nabídkou občerstvení.Fasujeme sluchátka a bohaté menu muziky (8 programů), od dechovky a swingových lahůdek po country, vše ovládáno knoflíky na opěradle křesla.To už se vyklápějí po celé délce kabiny televizní obrazovky a uvádějí poněkud tristní program: návod, jak se zachovat při eventuálním přistání na moři, jak najít a správně použít nouzové východy.Kulatým okénkem zahlédnu nezřetelné obrysy pevniny, žlutou poušť a ostrůvky zeleně a to už jdeme po zhruba 8 hodinách letu na mezipřistání v Dubai. Už ztrácíme pojem o času, je dusná noc, když putujeme tranzitem na letiště, které připomíná pohádky z Tisíce a jedné noci, zabydlené stříbrnými letadly a arabskými policistkami.Po hodině, příjemně strávené s ostravským Australákem, který se vrací z návštěvy Evropy a při sklence whisky s neodolatelným ostravsko-angloaustralským přízvukem nadává na levicovou vládu, nastupujeme na další díl naší expedice: čeká nás sedm hodin do Bangkoku.Tam už je bílý, dusný a vlhký den a po obvyklé procházce tranzitem znepokojeně čekáme v letadle, které už dávno mělo odletět.Po hodině všichni ven z letadla, na plošině jsou už vyložena zavazadla, každý cestující musí identifikovat svoje kufry, a nám jde trochu mráz po zádech, když vidíme snědé a ostražité pistolníky, jak se zájmem sledují naše pouzdra s kytarami, samozřejmě plné škorpiónů a semtexu.Nakonec se vše vysvětlilo – jeden z cestujících se neodhlásil a odešel z tranzitu do města – takže úleva, naše kufry a pyrotechnické futrály mizí v letadle a usměvavý český pilot na náš dotaz, jestli stačíme přestup v Singapuru, odpovídá: "Že jste to vy, kluci, tak poletím jako blázen!" Což nás potěší, uklidní a uspí.Když klesáme k Singapuru, nad džunglí, ostrovy, džunkami a oceánem, mám pocit, že sedím v širokoúhlém kině.Už nevíme, který je den, jaká hodina, na které jsme polokouli.A vedeme řeči o tom, že kdybychom letěli ještě o pár mílí dál, tak že se už vlastně zase začneme vracet k domovu..Fešák pilot splnil slovo – sedáme téměř na čas, takže zbývá poměrně dost času vyřídit formality a přesednout na bílý zázrak, který už sedí připraven na ploše.To už je doma asi neděle, jak odhadujeme, a australská společnost QANTES nám nabízí k poslední etapě Singapur – Sydney Boeing 747 – Jumbo s poetickým jménem "Spirit of Austrália" a s velkým červeným klokanem na směrovce, takže nám je jasné, že teď už nezabloudíme.Ve 20 hodin místního času jsme ve vzduchu, začínáme kuřetem na špízu a salátem z tropického ovoce, velká obrazovka nám k whisky a prvnímu australskému pivu z plechovky (má zajímavý název:VB!) předvádí poutavej film o tom, jak se zašněrovat do nafukovací vesty, což dvojice stewardů synchronně doprovází neodolatelnou pantomimou v každé ze dvou uliček.Wabi hyne rozkoší, neboť konečně se vznáší vzduchem v ptáku svých snů, kterému věnoval jednu ze svých písní.A rozvíjí teorii, zda by nešlo přemluvit řidiče tohohle monstra, aby mu aspoň na chvíli půjčil volant.To ještě netuší, že...Jumbo je něco jako létající kinosál – sedíme v řadě číslo 80, je nás v ní deset a dozadu k toaletám a baru zbývá ještě pár řad.Obrazovka mění program – teď předvádí mapu letu, kresba letadla se pomalu sune přes Jávu a Indický oceán k australské pevnině, po straně naskakují údaje o rychlosti letu, času od startu k přistání, teplotě venku (-52 stupňů), výšce nad zemí a jiné zajímavé a pro české trampy mírně šokující údaje. Někde nad ránem se probouzím z trhaného spánku, přerušovaného nepřetržitým přísunem teď už zřejmě australských lahůdek, whisky a plechovkového piva, kabina připomíná spací vagón, za okénkem zvolna svítá a Jumbo se prodírá volnoběhem ke klokanské zemi.Jdeme na přistání.Za okénkem se roztrhnou mraky a na krátkou chvilku zahlédnu něco, co připomíná obrázkovou knížku: operu v Sydney a most Harbour Bridge.Přetáčím hodinky na místní čas – je pondělí 11.listopadu, přesně 6.30 a Hoboes přistávají v Austrálii.

PODEZŘELÉ KYTARY

První dojem: australští úředníci v pasovém i celním odbavení jsou milí, korektní, usměvaví – leč ostří jak mačeta.Naše zelené bundy a futrály s kytarami budí zájem.Vezmou si nás hezky stranou a zažijeme něco, co nepamatuju ani ze svých cest na Moskevské knižní veletrhy: Všechno ven, rozbalit a rozepnout spacák, Wabimu nahlížejí i do vysokých bot, lahůdkou se stávají samozřejmě pouzdra na kytary, které putují na speciální rentgen.Až za pár dní se dozvídáme od kamarádů, proč tenhle tuhej filcunk.Austrálie se tvrdě brání nejenom dovozu drog, ale především všemu, co by se v téhle zemi mohlo nekontrolovatelně rozmnožit.Na tenhle fakt upozorňují i výrazné cedule, když s ulehčením opouštíme drsné celniště: "Žádáme důrazně cestující, aby do připravených košů odložili veškeré potraviny – pod pokutou 500 AD (austr.dolarů)..."

Tohle se nás netýká.Vlečeme s Wabim kufry a kytary nekonečnými koridory sydneyského letiště a máme jedinou touhu – dva čtvereční metry podlahy, něco pod hlavu a spát.Ruzyňské letiště je 20 000 kilometrů daleko, 27 hodin letu za námi a s námahou vypočítávám, že už je pondělí....

AUSTRALÁCI

Tak je konečně vidíme, ty kamarády australský! Mikin nás nahání v hale s videokamerou, jeho usměvavá žena Květa a slovenský kamarád Jano provázejí naše první kroky v zemi protinožců.Kupodivu žádné stojky a chození po rukou, i když to jeden rozjařený spolucestující zkouší – zřejmě ještě pod vlivem výborné whisky vlídné letecké společnosti..Žádné vedro, vzduch voní mořem – slané olíznutí nás bude provázet celý náš pobyt.Palmy, eukalypty a jiné podivné keře a fialové stromy.Skládáme se do Mikinova datsunu – terénního auta s mohutným rámem proti zvěři, se šikovným nákladním prostorem vzadu.Mikin mu něžně říká "dacan"..První dojem – Anglie! Jezdí se vlevo, což nám ještě dlouho bude nahánět husí kůži! Zařazujeme se na one way a než stačíme vylíčit průběh cesty, jsme v Padstqw.Útulný bungalov v Napoli Street už vnímáme jen v mlhách. Desetihodinový časový rozdíl se hlásí – chvilka povídání, pár piv VB, sprcha a spát.Hlava jako včelín, do spánku se zvenku chechtá divnej pták, vřeští papoušci..To teda jsme opravdu v Austrálii.

Ale navečer už jako rybičky, naše vnitřní hodiny signalizují, že v Evropě je zřejmě bílý den a k Mikinovi se začínají sjíždět kamarádi a kamarádky ze Sydney a okolí – Buben, Laco, Pirát, Luiza, Žabák, Charlie, Marcela, Jano s Darinkou, Swen, Karel Mikinův syn Miki s Jolankou, dcera Ilonka...Přicházejí další, na plácku před domem se hromadí většinou terénní auťáky a na stolech plechovky s pivem, lahve whisky a podivná australská specialita – kartónové krabice, řečené "kásky", které obsahují překvapivě dobré australské víno.A samozřejmě kytary a banja...a najednou je z toho slezina, stejná jako třeba u Petříků nebo u Kalendů.Zpívají se staré trampárny, ale i kidovky, Tony Linhart, písničky Brňáků (..jak jinak – Brňáci zřejmě drží myšlenku trampingu nad vodou nejenom v Evropě, Americe, Kanadě, ale i v zemi klokanů...) a samozřejmě dochází na hobousárny, které ti Australáci ovládají – k naší radosti – líp než my.Je to krása a pohoda a všichni mluví jeden přes druhého a hustěj do nás krásný povídání o řekách, které tečou dolů i nahoru, o třímetrových žížalách, a tuhle mi zase Buben nabízí zaručenej recept na vaření piva z plechovky, v který je všechno potřebný, a z druhý strany mi Luiza šeptá "tady se v létě i ženská potí jako prase..." a Žabák neodolatelně líčí, jak před léty jako novej přistěhovalec vyráběl sulc do igelitovýho pytle a opařil sousedku...A když se kolem druhý ráno loučíme, víme, že jsme tady dobře.Že jsme přivandrovali do správný země a mezi správný lidi.

TRAMTÁRIE...

leží na samém konci světa a jak jsem se dočetl v Australských listech, které vydávají naši krajané v Sydney, tohle slovíčko se do češtiny dostalo velmi pravděpodobně překroucením slova Austrálie.Pátý kontinent je o fous větší než Evropa, ale žije v něm pouze 16 miliónů obyvatel, tedy stejně jako v mrňavém Československu.Historie Austrálie je na naše poměry velmi mladá: flotila jedenácti lodí s odsouzenými a deportovanými trestanci dorazila na místo nynějšího sydneyského přístavu teprve 26.května 1788.Po dvou stech letech žije v zemi klokanů pestrá komunita přistěhovalců, asi ze dvou třetin anglo-keltského původu a zbytek pestrá směs všech možných národností a ras, samozřejmě včetně Čechoslováků z několika emigračních vln.Absolutní většina Australanů je namačkaná v několika velkoměstech na jihu a jihovýchodě kontinentu – jenom Sydney má 3,5 milionu obyvatel.V těhle oblastech států New South Wales a Victoria, v úzkém pásu mezi Pacifikem a horskými hřebeny Blue Mountains, Snow Mountains, Australských Alp a jinými kopečky, totiž vládne příjemné subtropické klima.Za horami začínají nekonečné pláně pouští a polopouští, který se říká "desert".Není to ale žádná pochoutka: z letadla vypadá tahle země jako nekonečná rudožlutá vyprahlá placka.Potom čím dál na sever, tím blíž k tropům a pěknému peklíčku veder, bažin a džunglí, ale i fantastických pralesů a neskutečných krás.Naši trampové říkají, že Austrálie je poslední země na světě, kde se ještě nechá zažít opravdové dobrodružství.Přesvědčili jsme se, že nepřehánějí...

OH, SYDNEY!

Tohle město jsem si zamiloval.No, město – moře přízemních domků a bungalowů od obzoru k obzoru, které se stále rozšiřuje do buše jako chapadla chobotnice.V Austrálii je všeho hodně, ale ze všeho nejvíc prostoru.Je to vlastně hrozen a slepenec původních malých osad a městeček na starých vozových cestách, které se za dvě stě let spojily v jedno obrovské město, kde se dnešní čtvrtě s mile staroanglickými jmény Liverpool, Bankstown, Strathfield či Blacktown liší jen velikostí obchodního centra či sportovního areálu.Kilometry a míle lehkých domků, většinou z červených neomítnutých cihel, pečlivě stříhaných trávníků, taky asfaltek bez chodníků, takže moje ranní průzkumné výpravy po čtvrti Padstow vzbuzovaly tázavé pohledy místních obyvatel: proč ten člověk jde pěšky? V Sydney je všude daleko a bez auta se nedá žít.Do středu města – city – se jezdí hodinu i více, nekonečnými barevnými ulicemi obchodů a obchůdků s typickými stříškami nad výlohami, řadami pubů a restaurací, Mac Donaldů, kolem stovek benzínových pump, poštovních schránek u chodníků, dřevěných sloupů s lampami, pralesem reklamních štítů, neonů, palem a fialových stromů "jaccaranda", kolem ohrad s ojetými auty – no, ojetými...a dál do Chinatownu s bizardními krámky a masážními salóny, přes stovky křižovatek a úzkostlivě respektovaných přechodů pro chodce.Některé přechody po ránu hlídají po ránu a odpoledne zvláštní tetičky s oranžovými rukávy, které převádějí dětičky a řídí dopravu velkým lízátkem – říká se jim lollipops..Pak už se domy začínají zdvihat do pater, přibývá hotelů a kamenných domů a v průhledu se objeví tajemnej hrad v Karpatech – ostrov mrakodrapů, viktoriánských bank a hotelů, starých doků a přístavišť, převozních lodí ferry boatů, plachetnic, obchodních domů, chrámů a kostelů všech světových náboženství, včetně minaretů...To vše propletené tramvajemi, nadzemní dráhou monorailem, patrovými autobusy, bankovními úředníky v tmavých sakách a šedých kraťasech a mračny Australanů, kteří se hemží v obchodních domech a po ulicích, kde stojí vánoční stromy všech možných i nemožných barev – blíží se australské vánoce...

Mikin s Květou se předvedli jako skvělí průvodci: vzali to s náma hezky důkladně starými doky ve Walsh Bay, pod dvoukilometrovým ocelovým mostem Harbour Bridge, který přes zátoku spojuje městské čtvrti a na kterém se – k naší pýše – už před válkou podepsaly české ruce dodávkou materiálu a několika milióny nýty.Tenhle drobeček nese na svých ocelových zádech osm pruhů vozovky, vlaky a tramvaje a za den přes něj nad zátokou Port Jackson přefrčí 120 000 auťáků a na půl miliónu Sydneáků.Už prý nestačí a maká se na novém tunelu...Pod "věšákem", jak něžně most nazývají, se v úzkých uličkách tísní skvěle zachovalé a pečlivě udržované zbytky starých viktoriánských staveb, obchůdky a krámky se spoustou krásnejch ptákovin (takže jsme jenom polykali a vzdychali...) a zejména svinibrodsky zelené litinové záchodky z dob královny Viktorie, které jsme pod vlivem pivních plechovek podrobně prozkoumali...Pak už kolem přístaviště výletní plachetnice Bounty a před námi je do zátoky vystupující mys Bennelong s oslnivě bílou sydneyskou operou, která se stala symbolem největšího australského města, i když ji údajně zpočátku občané příliš nesnášeli: místo plánovaných 7 miliónu se její cena vyšplhala až na 110 miliónů "baků".Plachty různě zaoblených a zalomených střech vzbuzují iluzi škuneru, vyplouvajícího na moře.Je to krása nádherná...

BEDNA OD WHISKY V SOKOLOVNĚ

Dochází na Mikinova slova – u nás se počasí mění třikrát za den. Přiletěli jsme do českého předjaří, teď už se teplota šplhá ke třicítce, navíc velká vlhkost vzduchu (bývá až 90%), takže průtrž mračen cestou na naše první vystoupení je příjemná a vítaná.Datsun se plaví přívaly vod a kliďas Mikin, když si balí stroječkem cigaretu, povídá po půlhodině jízdy městem: "nebojte se, už tam budeme, je to kósek!" A opravdu, už jenom hodinka přes několik zálivů, kolem botanické zahrady a okrajů buše a vidíme na moderní budově v parku důvěrně známý znak československého Sokola.Uvnitř nás vítají kamarádi, které už známe ze slezin, a náčelník sydneyského Sokola.Zkoušíme, jak to bude se zvukem v rozlehlé hale, ale kluci nás uklidňují, že tady se z toho nestřílí a že to bude fajn.Takže se věnujeme v přilehlé české restauraci skvělé držkovce, obrovskému řízku se salátem a velikánskejm rohlíkům, jakož i prazdroji...a na chvíli zapomínáme, že jsme na jižní polokouli.Po osmé hodině nastupuje na pódium sydneyská parta – Mikin, Pavel a Jano kytary, Buben banjo, Květa s Darinkou zpěv – a zahajují krásně neformální večer populárním hitem Ruty, šuty, k němuž se přidává i napůl trampské, napůl civilní obecenstvo včetně četných dětí a rozjařené Maorky.A jdeme na to, Charlie nás uvádí a rozjíždíme staré hobousárny.Už po první písničce vidíme, že je to dobrý a jsme drobet naměkko, když zpíváme Bednu, zpívá už celej sál.Venku se stmívá a na obzoru se rýsuje silueta mrakodrapů...A potom už je noc, ale nic nekončí, vypukla velká slezina. Kluci organizujou tradiční tombolu a ještě musíme vypít aspoň jednu whisky s kamarádem Standou, kterého jsme naposled viděli před dvaceti lety na Stropnici, a jedno pivo Tooheys, řečené "ťuhýk", s klukem, který jezdí rodeo.A to už nás zve – po slavnostním, předání naší osobní vlajky – bratr náčelník k zápisu do pamětní knihy, kde se tedy Ryvola-brothers podepisují hned za Ivana Havla, Václava Klause, Alexandra Dubčeka a – Iva Jahelku...Noc už se naklání k neděli, když mě kamarád tajuplně vede před dům a tam mi slavnostně předvádí nad obzorem zářící Jižní kříž...

TYPICKÁ TRAMPSKÁ SNÍDANĚ: ÚSTŘICE A RYZLINK

To zatracený vedro! Cestou ze sokolovny se Pavel "Sam" Kolacek šklebí za volantem a libuje si, že takhle po ránu není žádnej "trafic" (provoz) a že je to – jak jinak – "jenom kósek..." Upalujeme pobřežní dálnicí, prosekanou v nažloutlých pískovcových skalách a obklopenou buší, přes zátoku Broken Bay s městečkem Gosford a přes další zálivy a zátoky a mysy a lázeňská městečka a kolem golfových hřišť a pláží.Až do zátoky South Kincumber, kde tenhle brněnskej Australák žije.Už jsme se moc těšili – po týdnu slezin, toulání velkoměstem a koncertování přijde vhod pár dní v chaloupce nad mořem.Inu – chaloupka...Patrová španělská hacienda na terase nad zálivem, hala s okny na moře, zařízení ve dřevě, haly, pokoje a nezbytné koupelny.Kolem eukalypty, banánovníky a bambusové houští, na vodě přistávají pelikáni, v korunách stromů vřískají papoušci...Pavel odemyká dům a nejdřív ze všeho jde nakrmit obrovského kocoura, hned potom papoušky medem z talíře.Slétají se, ťapou po zábradlí terasy a jazykem lízají med.To už se vrhám s rozběhem do postele, utahanej k smrti.A říkám si, než zavřu oči.Tady by se asi dalo žít...

Už se stmívá, když lezeme ze svých pokojů (jsme tři chlapi v chalupě, jeden chrápe víc než druhej, takže každej svůj pokojíček...) a snídaňovečeře: špagety a maso a zelenina a ovoce a dobrej chleba, skoro jako doma.Stmívá se strašně rychle a měsíc nad zátokou zrovna dorůstá, jenže v australský zemi přitom kreslí písmeno C, jako by couval – všechno je obrácený v tý Tramtárii ...Pavel startuje hliníkovou loď a chystá sítě (...aby bylo co žrát, chlapci), takže v teplé noci ochutnáváme Pacifik a pytlácky nenápadně a tichounce klademe sítě do zátoky.V noci při whisky a orosených plechovkách si povídáme s Pavlem o legracích i smutku kolem života v emigraci, o společných kamarádech, o vojně a Pavlově milované Šumavě a o toulání a taky o tom, jak se v Austrálii stavěj domy: to se vyvrtají díry do země, do nich zapíchnou piloty, na ně položí betonovou desku, postaví se trámová kostra, zvenku obloží cihlou, zevnitř sádrovými panely s předem zavedenou veškerou instalací, to celý se pokreje lisovanou taškou.Nasadí se zašupovací okna se sítí proti hmyzu a hotovo.Žádnej komín, žádný kamna, jenom připojit klimatizaci – to se to žije Australákům zatracenejm!

Ráno za šírání taháme úlovky, asi sedm kousků a mezi nima vzácnost: Long Tom – dlouhá potvora se zubatou hlavou.Wabi se s Dlouhým Tomem nechává zvěčnit a odvážně mu strká prst mezi zuby.Je čas na snídani, ale Pavel se záhadně usmívá za chvilku už plujeme na hliníkovém šífu s motorovým jeřábkem přes zátoku na ustřičnou farmu.Pavel tyhle potvory pěstuje a jejich prodejem se živí.Farma, ohrazená drátěnkou, jsou vlastně řady rámů, omývaných přílivem a odlivem, na kterých odpočívají a rostou krabaté škeble nevábného vzhledu.Rámy jsou seřazeny na dlouhých podpěrách v mělké vodě v koutě zálivu, vedle houštin, kterým se říká "mangow" a kde je pro "oysters" vlídno a pohodička.Pavel k obludkám něžně hovoří, všelijak je obrací a my se válíme míchy, až do chvíle, kdy jeřábkem uloží poslední rám, vytáhne z kapsy žabikuch, pár ustřic otevře a předloží nám je k snídani: třaslavou sulcovitou hmotu.No, řeknu si, když tohle můžou dlabat bankéři, proč ne český trampové – zavřeli jsme oči a slupli s bráchou první ustřici v našem životě.Je to slaný, trochu mandlovatý.Zapíjíme ryzlinkem a teď teprve máme pocit, že to má něco do sebe.I když držkovka s rohlíkem taky není marná...Přes záliv pozorujeme mračno černých labutí, z křoví se chechtá kookabura – legrační pták s velkou hlavou – začíná připalovat, a tak zvolna plujeme na kafe..A tiše si povídáme o tom, že tenhle čundr je opravdu.

BACHA NA ŽRALOKY

A příští dny se touláme v nesčetných zálivech a zátokách, prolézáme zastrčené pláže, kde není ani človíčka, jenom vzorně připravená místa na táboření s nezbytným ohništěm pro barbeque.Přetlačujeme se s vlnobitím, běháme po bílém a jemném písku a divíme se, jak vrže pod nohama.Podnikáme výpravy do tajuplných útesů a jeskyň, které vymlel příboj, a jevíme se nad tisícem druhů škeblí a mořskejch potvůrek, každý den snáším domů úlovky a náš pan domácí se jenom šklebí a rafinovaně nám připravuje nová překvapení...Značka na molu "Bacha na žraloky", vyhlídky ze kal na ostrůvky a zbytky ztroskotaných lodí, pták s hlasem jak prásknutí bičem, stovky druhů eukalyptů (po našem blahovičníků), kterým ale místní říkají "gun", liany, stromové kapradiny a česneková tráva.Návštěvy pubů a hospůdek, skvělý smažený ryby a brambůrky, bublinkatý pivo a dobroučký ovocný limonády bez chemie.Klášter s krásnými jeptiškami s moskytiérami přes obličej.Prolézáme městečka, jako vystřižená z kovbojek, vzdycháme v přezásobených Armyshopech s výstrojí ze všech světových i jiných válek a fotíme obchody s ovocem a zeleninou, na které jsou všechny barevný filmy krátký.Navštěvujeme české domácnosti a dlabeme fajnový domácí klobásy, zapíjené pivem, jehož výroba je oblíbeným hobby místních usedlíků.Po večerech vyhlížíme Jižní kříž a s partou holek a kluků, co se mezitím z rozpáleného Sydney stáhli k Pavlovi do domu, pořádáme hudební a hlavně vyprávěcí dýchánky.Bezkonkurenčně válí Žabák (samozřejmě Brňák) a jeho story o emigrantských začátcích v Austrálii by vydaly na samostatnou knihu...

KOALA SE MÁ

Jednou večer se vytahuju, co všechno jsem se dozvěděl ještě doma z knih o Austrálii, a že tady bydlí 100 druhů žraloků, ve Victorii žížala dlouhá tři a půl metru, a celkem 120 druhů hadounů, z nichž většina je jedovatejch a 16 druhů dokonce smrtelně a mají krásný jména Tiger-snake a Brown-snake a Black-snake a zvlášť pěknej potvorák se zove taipan, navíc krajty a jiní škrtiči, o pavoukách ani nemluvě, zvlášť o těch s červenejma zádama, a více než 100 druhů vačnatců, a že jsem vlastně ještě neviděl klokana a zvláště koalu, a jestli si to vlastně Australáci nevymejšlej...a Pavel se na mne zadumaně podíval a povídá: zejtra jedem na vejlet!

A tak jsme jeli.Naším hlavním cílem je Australian Reptile Park s obrovským betonovým dinosaurem před vchodem.Kamarádi se překonávají, aby nám předvedli australskou faunu, takže to bereme přes hady v akváriích, ještěry v bazénech, ptakopysky a ryby v nádržích, přes ospalé aligátory, závodní ptáky emu a pštrosy a kachny a bachraté černé labutě.Až k trávníku, kde se povalují, poskakují, pospávají, krmí a stříhají ušima desítky klokanů, klokánků a mrňavejch klokaníčků, zalezlejch v kapsářích a přicuclejch k mámám.Závěr nás potěšil nejvíc: na větvi ožižlanýho eukalyptu pochrupují koalové – roztomilý medvídci, jeden ze symbolů Austrálie a velká láska malých i dospělých.Byli jsme poučeni, že to jsou vlastně taky vačnatci a že jejich milá přitroublost nepramení ani tak z přirozené lenosti, ale z jejich potravy.Koala totiž chroupá listí pouze z jednoho z téměř 500 druhů eukalyptů a dobře ví proč: tohle vybrané listí na něj působí jako kořalka, takže většinu času je mírně řečeno podroušen. Což jsme náležitě ocenili.Předvedli jsme ještě s Wabim objetí s krajtou pro četné kamery a foťáky (krajta je těžká, suchá, studená a silná!) a s pozdravem "Koala se má!" pokračujeme v exkurzi – do typického australského klubu.

CENTRAL COAST LEAGUES CLUB

Je obrovská několikapatrová budova v Gosfordu, obklopená tenisovými kurty, stadióny a hřišti na bowling, který hrají starší gentlemani v bělostných oblecích a kloboucích.Naše představa o útulném a diskrétním londýnském klubu se rychle rozplynula.Klub má několik tisíc členů, kteří za členský příspěvek 12-15 dolarů ročně mají k dispozici komplex sportovních a kulturních zařízení, měsíční klubový věstník a kromě jiných výhod výsadu pozvat do klubu i omezený počet svých přátel.Což jsme tedy díky Pavlovi promptně zkusili.Pavel se prokázal členskou legitimací – (štítkem s magnetickou pamětí a kódem), my se zapsali do návštěvní knihy a vstoupili poněkud plaše na vysoké koberce.Samozřejmě jsme nejdříve využili výrazně snížených cen v občerstvovně (další z výhod členů klubu) a pak se vydali do klubového bludiště.Klub je především spousta volně procházejících dam a gentlemanů, hromada kavárniček, restaurací a snacků (čínské a indické samozřejmě), coffe-roomy a pohodlná křesla na každém růžku, sály pro tenis a stolní tenis, volejbal, kulečníkový sál a fit-centrum, atletická hala, kina a divadelní sály.Speciální hudební sál pro děti od 3 do 6 let, diskotéky.Kadeřnictví, masáže a pedikury pro maminky. Fotosalón, výtvarné ateliéry a dílny, čítárny, knihovny.Vše spojeno promenádami, terasami a schodišti.Všude šumí fontány a vodotrysky, všude tlusté koberce a diskrétní personál a spousta zeleně.Australané jsou vášniví sázkaři – takže nechybějí kanceláře, kde se sází na koně, na psy, na box a vše možné i nemožné.Do kuřáckých salónků nesmějí dámy, a také do sálu s ruletou a kulečníky smějí pouze gentlemani (..aby si chlapi mohli pořádně zaklít!) Okouzlila nás hala plná hracích automatů, která je jedním z největších zdrojů klubových příjmů – údajně desítky tisíc dolarů denně.Prostřednictvím "jednorukého bandity" jsme s Wabim přispěli rovněž několika dolary...Když vycházíme z klubu, vedeme řeč o "palácích kultury" v Česku...Venku se znovu změnilo počasí, poprchává a po lesklé silnici se plazí tanková jednotka australské armády.

ZASE O "KÓSEK" DÁL

"Kukabary už se chechtajó, mosíme vstávať", budí nás Pavel a my se loučíme s domem a zátokou, kde jsme prožili nádherný dny.Čeká nás skoro tisíc kilometrů cesty do Melbourne.Ještě se stavíme v Sydney pro zbytek party – Bubna, Jana s Darinkou a Mikina s Květou – a odpoledne frčíme vnitrozemskou dálnicí na západ, Pavlovým "dacanem a Mikinovým valníčkem micubiši", přes městečko Mittabong, Goulburn, kovbojské hnízdo Yass – středisko australského rodea a dál na Gundagai, Albury, Wangarattu – jména jako z dobrodružné knížky...Konečně vidíme typický australský venkov, "outback": nekonečné nažloutlé a fialové pláně s ostrůvky eukalyptů, ohrady až k obzoru, větrná čerpadla, stáda krav a ovcí na vyprahlé zemi, vyschlé creeky.Podle silnice se klikatí nápadně úzká dráha.Dozvídáme se, že v téhle konzervativní zemi existuje celkem 6 různých rozchodů kolejí, protože státy se jaksi nedokázaly shodnout...U pangejtu značky "bacha na klokany" a občas nějakej přejetej.Když se kolem mihne policejní auto s červeno-modrým blikadlem (říkají jim "disco".), Pavel si u volantu prozpěvuje "Červená modrá blikala, prdelka se mi svírala..." Má proč – do 10 km nad stanovený limit se platí 75 dolarů, nad 10 už to vyjde na 150 dolarů nebo i ztrátu řidičáku, což je v téhle zemi existenční tragédie.Na jedné zastávce nevěřícně koukáme na borový a březový les, najednou jsme na chvilku doma v Evropě, sbíráme obrovské šišky a kluci vysvětlují, že tyhle vzorově vyrovnané řady stromů sázejí trestanci z blízkého vězení Goulburnu.Zrovna když míjíme ponurý kriminál z červených cihel, před autem najednou černý oblak a než stačíme stáhnout vokýnko, jsou v autě vosy a Wabi chytne žihadlo, což je důvod k zastávce v osvěžovně ve tvaru obrovského betonového berana.A zase dál, před náma zapadá krvavé slunce a za zády vychází měsíc, krajina má technicolorové barvy.A my zpíváme Waltzing Matildo, kterážto lidová píseň o nešťastném bušmanovi jen o fous prohrála v referendu o australské hymně s umělou skladbou, o které ale kluci tvrdí, že ji nikdo nezná a neumí...Už je skoro tma, když stavíme mezi obrovskými nablejskanými traky v motorestu, kupujeme půlkilové hamburgery, plechovky coly a Wabimu jako prémii zázvorové pivo, z kterého se vyklube protivně sladká limonáda.Cestou s měsícem v zádech Jano vypráví o českém pošťákovi, kterej slouží v malém hnízdě, kde se před léty konal světový potlach, ale pan pošmistr o něm neměl ponětí, takže zašel po službě do místního pubu, myslel, že se zbláznil: celá hospoda mluvila a zpívala česky...Už se chechtáme trochu unaveně, cesta je nekonečná, je dávno po půlnoci, potřebujeme benzín a pumpu nevidět.Až narážíme na jednu, kde je velmi živo, neboť v přilehlé restauraci místní studentstvo oslavuje začátek vánočních prázdnin.Je druhá z rána, teplota kolem dvaceti na nulou a nad obzorem se konečně objevuje záře – blížíme se k Melbourne.

KONCERT VE FABRICE

Sokolovna v Melbourne je malá, útulná a upravená bývalá továrnička v postranní ulici, plná příjemných lidí.Melbournská trampská sekce se vytáhla nejenom dobře připraveným ozvučením, ale i skvělým přijetím, s nezbytným barbeque u Viktorova bazénu, projížďkou na koních a nakonec i krásným věcem v sokolovně.Střídáme místní melbournskou trampskou kapelu a sydneyské hosty.Exceluje zejména Venca Sosnovec, řečený Rumíček, na zvláštní nástroj tzv."banjovou valchu", sestávající z vědra, valchy a ovládaný dřevěnou pákou.V pohodě a za vydatného spoluúčinkování obecenstva se jásá až do svítání, kdy končíme obligátní večeřosnídaní – skvělou držkovkou, jejíž tajemství místní australané na české komunitě marně loudí...Melbourne je hlavním městem státu Victorie, leží na řece Tarra a Mark Twain o něm řekl, že je jediné místo na světě, kde ještě stojí za to žít...Když jsme u Rumíčka a jeho ženy Libuše dospali procestované a prozpívané hodiny, vyjeli jsme serpentinani mezi alpskými vilkami (žije tu hodně Němců a Rakušanů) na vrch Dandenough – na vyhlídku v kruhové restauraci.Twain mluvil pravdu – je to pěkný městečko...Na druhý den se vrháme do víru velkoměsta, začínáme kousek od stadiónu, kde se hraje slavný Melbourne Cup , mostem nad Yarra River k Muzeu moderního umění a hlavnímu nádraží s řádkou hodin nad vchodem, které ukazují čas v různých částech kontinentu.Před neogotickým chrámem St.Paul´s stojí obrovský vánoční strom a obchodními domy procházejí Santa Clausové.Starodávné skřípající tramvaje vozí obraz Gorbačova v plavkách jako reklamu nové letní módy.Dech nám bere Melbourne-center, což je blok starých viktoriánských domů a uliček, přikrytý obrovskou kupolí a změněný v gigantický obchodní dům či obchodní čtvrť.Uprostřed v hale stojí stará továrna s vysokou cihlovou věží, kde se vyráběly dělové koule: horký kov se pouštěl prostředkem věže a dolů dopadaly dokonalé koule...Byli to koumáci, ti potomci britských trestanců! Motáme se ve strašném vedru po přeplněných ulicích v horkém větru, prolézáme pasáže, obchody a krámky přeplněné zbožím z celého světa.Večer nám slečna v TV s úsměvem povídá, že toho dne naměřili v city 38 stupňů, což je teplotní rekord dne (25.listopadu) za posledních 80 let! Kluci skromně naznačují, že i tohle pro nás přichystali jako specialitku a my začínáme chápat australský pivní kult..Cestou k Ivanovi Zacharovi nám Rumíček předvádí, jak to tady funguje.Vedle benzinové pumpy úzká ulička, zajede se k pultu, gentleman v kraťasech, bílé košili a kravatě s úsměvem naloží bedny s pivem do kufru, popojede se ke kase, zaplatí kreditní kartou, zanadává se na vedro a "baj!" – hotovo a vystaráno...

BALLARAT

Je skvěle zachovalé a fungující zlatokopecké městečko 100 kiláků od Melbourne: těžní věže a jámy, rumpály, čerpadla na kliku, žentoury, zlatokopecké chajdy a chýše, stanové městečko čínských kutilů, koryta na rejžování , parní stroje v chodu, obrovské "The Beam Pump" čerpadlo na důlní vodu, kotelny, drtiče na rudu, haldy a odvaly, nádrže na vodu.Kostely, banky a saloony, pekařství a cukrárny, škola a kancelář šerifa, hasičárna a pohřební ústav.Main-street – hlavní třída, kterou projíždějí dostavníky a nákladní vozy, tažené obrovskými kobylami.Ale hlavně – městečko Ballarat se hemží obyvatelstvem v historických kostýmech, a všechno maká a pracuje, bez ohledu na potulující se a žasnoucí zevlouny.Pošta vyřizuje zásilky, pekárny pečou a prodávají, šerif šerifuje, kovář ková, parní stroje pohánějí pumpy a drtiče, ulicemi procházejí dámy s nákupními košíky a holčičky v krinolinách minulého století.V pubech a saloonech nalévají, což s radostí využíváme – než nám v místní tiskárně vytisknou exkluzivní zatykače...Pištíme rozkoší a foťáky jsou zavařený, protože tohle je lahůdka nádherná.Ještě se zaradujeme nad českou vlajkou a jáchymovskými tolary v místním muzeu zlata a žasneme nad kusem o váze 24 kg, který nedávno našli dva mladí kluci s detektorem vedle silnice...Austrálie je opravdu Mystery Land!

ORANŽOVÝ EXPRES

Společnosti V-LINE nás odváží zpátky do Sydney a za námi dny a noci s československými kamarády, prozpívané večery, vzpomínání nad starými cancáky a zpěvníky, večírky s barbeque a spoustou ňamek a pošušňáníček, pizzerie, puby a Mac Donaldi a zápolení s hůlkami v čínských restauracích, toulky městem i buší a hlavně pocit, že další kousek domova zůstal tam vzadu, nad Yarra-river..Díky Rumíčku, Libuše, Evo, Přemku, Viktore, Ivane, Vašku a všichni melbourňáci! "Doma" u Mikina trochu vyspat, propocené košile do pračky a už se jede na slezinu do Lachlan-street, kde má sydneyská parta svůj sálek, plnej placek, camrátek, vlajek a vlaječek, fotek a dalších trampských relikvií. Nad velikánským stolem se líně točí vrtule, pivo se bere z beden a na whisku se chodí k barovému pultu.Už jsme tady jako doma, chabě se bráníme spoustě nabídek na čundry, vejlety a vejšlapy, ti šílenci nás chtějí zničit, přetahujou se o nás a dělají nám vrásky, protože nikoho nechceme zarmoutit.Leč čas je neúprosnej...Jede repertoár od Lká ukulele tmou až po Okoř, podpisy do cancáků a věnovadla do desek a kazet, vyprávění a desítky kouzelných story těhle bezvadnejch kluků a holek od Pacifiku, kterejm se – mám dojem – trošku stejská po Old Country...A nechce se domů, jenže zítra nás čeká

CZECHOSLOVAK COUNTRY CLUB

To je taková velká stodola za městem, obklopená stromy a květy, s velkým sálem a hospoda, všude české vlajky, obrazy Masaryka, Beneše a Havla, obrázky od Kvěchové a Alše, fotografie Šumavy, Tater, Hradčan, Městské znaky na štítech, lidové výšivky a suvenýry z domova.Na druhé straně letáku k našemu koncertu je úsporně vytištěna pozvánka na pravou českou zabíjačku, takže již tradičně jdem nejdříve vyzkoušet kvality místní hospůdky.Věru nejsme zklamáni – vepřo, knedlo, zelo, porce jak futrál na kytaru a k tomu Prazdroj ve skle.Uf! Pozadí jeviště tvoří obrovská barevná Hradčana, Jano je přizdobuje mobilním totemem, který staví zhruba do prostoru Novotného lávky.To bude fotka.Začínají se scházet kamarádi a v šatně se nám vrší hromada dárků – klokaní kůže, pravé klobouky "australáky", battledres a vlajky a barevné fotky z našich koncertů a my nestačíme děkovat, máme radost a je nám s nima dobře.Program se rozjíždí, obecenstvo je opět skvělé a nikomu ani trochu nevadí trochu nakřáplej zvuk mikrofonů.O přestávce se bavíme se starým bušmanem, řečeným Pupa, kterej je v Austrálii od roku 1948 – typ Eskymo Welzla, udřené ruce a veselé oči, žije v karavanu v buši, umí najít vodu v každé situaci a hrozně rád klokany – pečený...S Wabim si padli do oka a obecenstvo aplauduje, když brácha mění legendární čepici za promaštěnej bušmanskej klobouk.Večer se valí dál, v druhé půli nás šokují dva milicionáři (!) v kompletních uniformách, kteří nás vybízejí k disciplíně a pořádku! (Před časem podobně vyděsili Šimka, Krampola a Pepíka Fouska, když vystupovali v Sydney).Velký úspěch, náš poslední oficiální (a krásně neformální) koncert je za námi...

KURS: TASMÁNIE

Je 1.prosince, neděle a vyjíždíme z malé "bay", obklopené milionářskými vilami na skalních terasách.Kluci nás pozvali na vyjížďku loďkou. Ta loďka je 8 metrů dlouhá a 3 metry široká jachta, s pomocným motorem a 12 metrů vysokým stožárem, s kuchyňkou, kajutou, záchůdkem a koupelničkou a malým skladem.Podle slov kapitána je schopna cesty kolem světa.Kluci se hemží kolem lan a plachet a napínáků a točí různejma klikama a ráčnama a jachta se pomalu vytáčí ven ze zátoky a otevírá se pohled na panoráma Sydney – teprve z moře vychutnáváme tu krásu naplno.Opera, mrakodrapy v city, silueta Harbour Bridge, ponorkový přístav..Hladina je plná jachet, lodí a lodiček, velkých turistických plachetnic a převozních ferry-boatů, obrovských nákladních lodí, bójí, motorových člunů.Je to velký hemžení, neboť je neděle a obyvatelstvo se rekreuje.Nad vodou vrčí malé pipery i helikoptéry pobřežní stráže, na nebe stoupají v pravidelných intervalech jumba z blízkého letiště, vřeští hejna racků a s čerstvým větříkem pod velkou plachtou vyplouváme.Z modré oblohy šílí australské slunce a nás čeká pár nezapomenutelných hodin ve vlnách a větru. Odvážně se stavíme za kormidelní kolo a tenhle pocit bych vám přál: kurs Tasmánie, někde vlevo před přídí legendární Quadalcanal, na skalách majáky a bunkry z války proti Japoncům, plachta duní ve větru a kluci z Kladna se plaví Pacifikem...Jsou čundry, na které se nazapomíná do smrti.

BLUE MOUNTAINS JSOU OPRAVDU MODRÉ

Na ceduli u silnice se mihne nápis Blacktown a já vzpomenu na Kapitána Kida a jeho písničku o černém městě Blacktownu – tedy o Kladně, kterou mi věnoval oplátkou za Cestou na Island.V Blacktownu žije kamarád Tom se svou ženou Vlastou, dvěma syny a dvěma polárními psy, kteří se tady v subtropech vyjímají jako krokodýl v českém rybníku.Tom si nás zamluvil a "ulovil", protože tenhle starej českej čundrák je expert na Modré hory – Blue Mountains.A ty prostě musíme vidět ...Brzo ráno se škrábeme serpentinami k městu Katoomba, které leží na náhorní planině zhruba tisíc metrů vysoko a 80 kilometrů daleko od moře, silnička se prodírá skálou a buší, z které strašně řvou cikády.Tom neúnavně kroutí volantem, ukazuje na přírodní krásy a přitom stačí vyprávět o svém synovi, kterej je línej pořádně ladit kytaru.Tom mu vykládá o povídce, kterou kdysi v Čechách četl: chlap si v kriminálu vyrobí kytaru z kartonu, "naučí" se na ni hrát, jenže když vyjde z lapáku, zjistí..zkrátka nedopadne to dobře.A Tom si libuje, že tenhle příběh výchovně zapůsobil na syna a koumá nad tím, kdo tuhle story asi napsal.Wabi se šklebí a přiznává se k autorství, Tom je v šoku, medituje chvíli nad leností těch mladejch a vzápětí začne broukat: "Já jsem tak línej.." a chechtá se, že tuhle písničku má nejraději a že by autorovi rád potřás rukou.Když mu tuhle možnost nabízím, zvážní, zastaví auťák a otočí se na nás: "Krucinálfagot, je něco, co ste nenapsali?" Ubezpečujeme, že to nejlepší už dávno napsali ti ostatní...Za chvilku stojíme nad obrovským kaňonem na vyhlídce, trochu se nám točí hlava z výhledu na desítky kilometrů propastí, hustí a skutečně modré buše, červených skal a vodopádů.Následuje ďábelská jízda vláčkem na laně, rozsedlinou ve skále do propasti o 23 metrů níže, ve sklonu 52 stupňů, takže dole v obludné díře dlouho uklidňujeme roztřesené nožky.Jevíme se nad vodopádem, padajícím z takové výše, že dole v rokli už dopadá jenom mlha.Ze zážitků se léčíme v městečku Blackheat (Černý vřes) v hotelu s poetickým názvem Ivanhoe, vepřovým steakem s jedním "ťuhýkem" a česnekovou omáčkou.Potom dál do hor a buše, průseky s červenejma prašnejma cestama, s "roletou", kde Tom hledá optimální rychlost, aby se cestující nerozsypali.Na těchhle silničkách jezdí Australané hezky ostře a příliš nekoukají na to, že se má jezdit vlevo.Občas se v pustině dva auťáky srazí.A proti tomu mají fígl – na vozech vozí skoro 4 metry vysoký stožár s praporkem, aby byl vidět i v dolíkách.Sjíždíme po bývalé železniční trati, kterou v roce 1911 postavili do cílových šachet dole v kaňonech, náspy se střídají s tunely a ve skále vysekanými zářezy, můstky nad roklemi, světlo střídá tmu, za nám oblak rudého prachu, kolem eukalypty, liány, termití věže, z houští řvou cikády, sviští ptáci "bičové" – ale to nejlepší nás teprve čeká - v Glow Worm Tunnel "tunelu svítících červů".Klopýtáme po zbytcích pražců, až se ohybem setmí.Když zastavíme a zhasneme baterky, nad hlavou se pomalu začne rozsvěcovat to nejfantastičtější souhvězdí, až klenba tunelu září jako doma v srpnové noci.Tuhle iluminaci mají na svědomí nevzhlední červíci, kteří žijí na celém světě právě jenom tady.A na konci díry vycházíme do pravěku: stromové kapradiny, zarostlý kaňon propletený liánami, skalní převisy a jeskyně s rudožlutým pískem, půlmetrové ještěrky a jiné obludky, štrašidelní ptáci s diamantovýma očima...Ryvola brothers from Czechoslovakia – píšeme do pamětní knihy před ústím tunelu na důkaz, že jsme ten zázrak opravdu viděli...Stavte se tam příležitostně na svejch čundrech, fakt to stojí za to!

A to nás ještě čekala Old Great North Road a neúnavnej Tom už nás žene do skal po cestě, tesané ve skále a podpírané obrovskými kamennými bloky, dostavníkové lajně, která kdysi spojovala Sydney s vnitrozemím a postavilo ji 550 trestanců s okovy na nohách za 6 měsíců (!) v roce 1829.Ty šutráky váží kolem 6 tun, dokonale lícují a výška opěrných zdí je místy až 12 metrů.Cestě se říkalo také Nike mils road, tedy "Cesta devíti mil", to proto, že každých 9 mil stála šibenice, kde pravidelně věšeli chudáky, co nesplnili denní normu.Jo, Angláni nebyli žádný měkotové...Ostatně do dneška mají přezdívku "pomíci", což údajně pochází z P.O.M.Prissoner of his Mayesty – vězeň jejího majestátu...Čeští trampové svým anglosaským sousedům říkají familiárně "pomajzlové", Australanům "klokošové a klokošky", no a původním Austrálcům "aborigines" jednoduše "aboši"

JAK JSME NABORALI JUMBO V HONG KONGU

Už zase doma u Mikina.Nadšeně líčíme zážitky z Blue Mountains a zrovna jásáme nad vinšestrovkou, kterou nám donesl a věnoval kamarád Vláďa – zbrojíř ze Sydney, když venku zastaví auto a je tu Víťa, přístrojář od Qantas, s dotazem, jestli si nechceme zařídit Jumbo..Zaváhali byste? Před půlnocí už nám vrátný v maršálské uniformě připíná visačky s nápisem VISITOR – návštěva.Víťá nás vede naleštěnými chodbami, kolem za skleněnými přepážkami vrní a blikají stovky udělátek a hejblátek.V sále velikosti menší tělocvičny stojí na ocelových kuřích nožkách useknutá kabina Jumba.Hupky dupky po schůdkách a za chvíli v tlapách svíráme knipl našeho milovaného lítadla.Stovky budíků, tisíce světýlek, pedály jako v bagru.Víťa zavře dveře, něco nám kutí za zády a najednou cítíme tlak v uších, kabina začíná vibrovat, slyšíme stoupající svištění motorů a před námi se objeví rozjezdová dráha.Už to není chaloupka na kuřích nožkách, ale opravdový Jumbo.Přitahujeme knipl a plavně stoupáme nad moře.Dole se tyčí panorama Sydney, vidíme zátoku a most a operu a už to sypem do Hong Kongu.Cesta netrvá ani moc dlouho – trochu se s bráchou přetahujeme o řízení, každej ze svý strany, Víťa se pochechtává a mašina se malinko motá, ale stále rychleji se blíží ranvej v Hong Kongu.Srážíme mašinu dolů, ale trochu jsme to přehnali, takže fofrem zase nahoru, chvíli koukáme do nebe a když tu plechárnu srovnáme, je přistávací dráha před námi."Jste moc rychlý...", šklebí se Víťa, "dáme si to ještě jednou!" Takže přitáhnout táhla plynu a všech čtyř motorů a zvedáme, zvedáme..!" A najednou hrůza a staženej žaludek, před oknem se děsivou rychlostí přibližuje skalní útes, ještě zahlídnem stromy a křoví, pak už rozmazaný zelený a šedivý fleky a...Tma, ticho, na čele pot a srdce v krku, Víťa, Mikin a Květa jásají a českej tramp má o zkušenost víc: jak rozflákat Jumbo v Hong Kongu.Řeknu vám, není nad kulatej volant a českou silnici! (Mimochodem:jenom ten jeden trenažér, kterých má Quantas celkem 12 kousků, stojí 40 miliónů dolarů...)

"OH, SHIT",...

...pravila Rákoska usměvavě, když svým VW broukem nacouvala do limuziny za sebou.Tohle "šit" provází naše rodáky stejně, jako "dpr..." doma v Čechách, a má ještě jednu obměnu – "bullshit", doslova "buvolí trus", a používá se jako synonymum pro podraz, kec, oblbování, zkrátka šmé...S Rákoskou už druhý den couráme po pobřeží kolem La Perouse za letištěm, prolézáme vraky, staré bunkry a nekonečná golfová hřiště, po kterých se jezdí od jamky k jamce na elektrických vozejčkách a domorodí kluci těm lépe situovaným hráčům odhánějí mouchy, a Rákoska, velká kamarádka "aborigines", jen drtí mezi zuby svoje "shit!" Much je strašná síla a už věříme populárnímu uvítacímu sloganu: "Vítejte v Austrálii – miliarda much se nemůže dočkat!" Sedí na zádech jako hustej černej svetr, lezou do očí a běda tomu, kdo se ožene – okamžitě je včetně nejbližšího okolí v černém bzučícím mraku.Proto ty špunty, houpající se kolem klobouků bušmanů...Prcháme domů a večeříme skvělé fondue a navíc "prawn", což je rizoto z chobotniček, ráčků a jiných mořských potvor.Rákoska k hodům pouští z magneťáku domorodou hudbu – dvoumetrová píšťala "didgeridoo" vypráví příběhy, napodobuje zvuky zvířat a ptáků.Hráči na tenhle instrument mají neuvěřitelnou techniku:současně se nadechují a vydechují, takže z píšťaly vychází nepřetržitý tón."Oh, šit...", povídá po půlhodině koncertu k naší úlevě Rákoska a vypíná magneťák.Zítra nás čeká další díl putování...

ULLA DULLA aneb BEZPEČNÝ ZÁLIV

Polokruhový záliv, sto metrů široká pláž, příboj a bílé čepice vln, za zády buš, vlevo a vpravo skály a útesy, na obzoru opuštěný ostrůvek...To je klukovský sen, kterej se v řeči domorodců jmenuje Ulla Dulla čili Bezpečný záliv.Sem jsme dorazili cestou necestou přes městečko Mittagong a Kangaroo Valley neboli Klokaní údolí, přes kamenný most Hampen bridge z roku1898.Stavíme stany a zakládáme ohniště z voňavých eukalyptových větví (...to závidíš, Vyčítale!) a otevíráme kásky s vínem a plechovky s pivem, neboť je právě Mikuláše a tomu odpovídající vedro.Večer se nad obzor sune Jižní kříž, v soumraku chytáme ryby v příboji na dlouhatánské pruty.Celou noc prozpíváme a prokecáme u ohně, nikomu se nechce spát a my už po stý opakujeme kamarádům i sobě: "Tady by se dalo žít..." A druhý den zažijeme typickou australskou oslavu – Škobla má narozeniny.Pod velkou plachtou hostina se spoustou ovoce a zeleniny, masa a sýrů, baterie šampusu, piva a whisky, zpívá se Happy birth´day Živijó a k tomu tanečky v písku.Slunce praží, liduprázdná pláž patří jenom nám a voda je jen o chloupek chladnější, než vzduch.Navečer pozorujeme delfíny, jak baletí ve vlnách kousek od pláže, podnikáme výpravu do zátok a sbíráme lastury, krmíme kookabury...a koketujeme s myšlenkou, proč se vlastně do tý šedivý studený Evropy vracet...

KLOKANÍ KARBANÁTKY JOHNIE WALKER

Brown Mountains, to jsou kopce jako pyramidy, vysoké homole, pastviny, potůčky i vyschlé creeky a čím dál výš houstne buš, a je to zase jiný kraj, než dole u moře.Ve výšce jedenáct set metrů rostou obrovité kapradiny, eukalypty jsou ovinuté lianami jako klubkem hadů – a taky se trošku klepem zimou.Tady, na potůčku s krásným jménem Tomahawk Creek, budujou Mikin s Květou svoji farmu.Patří k ní 368 hektarů (900 akrů) buše a planin a místní legenda praví, že poblíž vzali svůj zlej konec dva Číňani, kteří našli hromadu zlata.Z budoucí farmy stojí jen základy a tak se bydlí v garáži, nad barákem v kopci září stříbrná nádrž na vodu, do které strká vodu z potoka šikovnej trkač a Mikin nám úvodem předvádí, jak dupat v buši, aby zalezli hadouni, což nás naplňuje optimismem k další procházce.Je tu krásně – a snad prvně za celou dobu našich australských toulek mám intenzivní pocit, že jsem opravdu uprostřed přírody.V příštích dnech sjezdíme širé okolí, Wabi se od Pavla vyslouží přezdívku "Klokanobijec", když netrefí z pušky klokana, projedeme Old Highway – starou dostavníkovou cestu a konečně spláchneme sůl od moře v horském jezeře, kde se hemží pstruzi duháči.Večer jdu obhlídnout, jak funguje trkač – podobnej rachotí na Fort Hazardu – a z díry pod břehem na mě jukne vombat, až leknutím sednu na zadek.Je to chlupatý, černý, líný a tlustý prasátko, který taky patří mezi vačnatce, jako v Austrálii snad všechno, co se hejbá...Mikin se chechtá ještě druhý den ráno za volantem, když jdeme navštívit naše kluky a holky, co žijou na farmách nahoře v buši.Za městečkem Dalgety už začíná dessert, s ostrůvky balvanů, které vylézají ze spálené trávy.Opuštěné farmy, z kterých zbývají jen trosky kamenných krbů, tu a tam osamělý strom, v bezlidném kraji vržou větrná čerpadla, v nekonečných ohradách se ztrácejí houfečky ovcí.Najednou nad obzorem zasvítí vrcholky Australských Alp sněhovou čepicí.Na křižovatce dvou pustých cest stojí telefonní budka s rozsvícenou zářivkou, z které, jak praví Pavel, lze bez problémů volat i do Kladna..Divíme se velmi, ale odoláme pokušení a pokračujeme dál, nahoru do Snow Mountains.Cesty jsou stále užší, občas drkotáme přes přechody pro dobytek (šikovné udělátko z kolejnic, aby dobytčeti zapadla noha a nemohlo zdrhnout z ohrady), občas míjíme poštovní schránku ze sudu nebo konve od mléka, od které se táhne za obzor vyšlapaná pěšina.Buš houstne a od tabulky Tjamplong Farm se suneme neuvěřitelně rozbitou cestou, kolem, skal, balvanů velikánovičů, lian a zkroucených "gumů" až k farmě Goldfields.Tady nás bouřlivě vítají naši čeští kamarádi, pár dětí, ovečka jménem Rambo (kouří cigára nosem a střídavě vyfukuje kouř levou a pravou nosní dírkou!) a kolem hopká malý klokánek Honza.Těžko popsat, co je to vlastně farma v buši – v podstatě soustava dřevěných a plechových bud a boudiček, hliněná podlaha, obrovský krb a bar, ověšený tisícem lahví a nádoba reklamních cedulí, piáno a litinová kamna, obrazy, pistole a pušky, sudy, lasa, krumpáče a sekery, vyřezávané skříně, zbytky starých pohovek a křesel, pánve na rejžování zlata, truhlice,bedny a futrály na dělostřelecké náboje, milión krásnejch krámů, nádhernej zmatek a bezstarostná pohoda.Venku řada vraků a polovraků vojenských náklaďáků z 2. války a sanitky a olivově zelené Fordky...U roubených stolů před domem popíjíme domácí kořalku a pak celá ta ukřičená a rozchechtaná parta, včetně Honzíka a Ramba, nalejzá do jeepů a různých pohyblivých vraků a jede ještě strašnější cestou – s občasnou pomocí zapadlým auťákům – na posvátné místo světového potlachu z roku 1983.Tady velké fotografování a vzpomínky na sněhomilné kamarády z Kanady, kteří tady tenkrát chytli strašná vedra.Na skále nad Show River stojí plechová stodola, druhá česká farma v tomhle teritoriu.Okamžitě se mi vybavuje Steinberckova "Plechárna"..Malé občerstvení – klokaní karbanátky, zapíjené Jeníkem Chodcem, mohu P.T.trampům vřele doporučit, až do tohodle kraje děsně strmejch strání jednou zavítáte...Wabi se shání po toiletě: obdrží lopatu, toaletní papír a je mu vlídně naznačen směr do houští.Fantazie! Na latrinu jaksi nezbyl čas, za to na dřevěném trámu visí supermoderní telefon, kterým se nechá dovolat až...Když se loučíme, máme knedlík v krku, když z té divočiny slyšíme slábnoucí české volání...

Večer už zase na farmě u Mikina, probíráme zvláštní mentalitu našich lidí v buši, trochu se děsíme a trochu závidíme, Mikin poslouchá a potom moudře praví: "Tohle je svobodná země!" Má recht, Mikin.Snad se tenhle přístup k životu naučíme i v Čechách...

OSADA ŠÁRKA

Je hluboká rokle v buši, obklopená skalami, po kterých různě rozhozeny stojí boudy, chatrče a karavany na kůlech proti termitům.Název osada zdědila po starých trampech emigrantech a současná sydneyská parta jej pietně dodržuje, včetně dojemné schránky s hlínou z Čech, zazděné v balvanu u ohniště. Tam taky stojí totem a nezbytný rošt na pečení.Se zastávkou na pivo, whisku, led v pytlích a kásky s vínem jsme sem dorazili na poslední loučící potlach. Kluci se svými teréňáky předvedli slušnou ralye po skalní cestě, ale teď už jsme se přestali klepat, zvoní kytary, řvou cikády a sjela se celá "stará" parta kamarádů, které jsme za těch čtyřicet dní v Tramtárii poznali.Vláďa připravuje barbeque z koniny a uzenýho a do toho najednou teplý liják, slézáme se v osadní boudě a jedeme naposled všechno, co nám přijde na jazyk a do prstů: Mottla, Kida, ježkovky i Semafor, lidovky jihočeský i moravský, Jano zpívá slovenský trampárny...K ránu hledáme Orion, který je vidět na obou polokoulích a slavnostně si slibujeme, že na Silvestra se na tuhle hvězdu společně podíváme a zavoláme si přes zeměkouli ahoj...

Když v neděli ráno odjíždíme, volá nám Standa z farmy nad Šárkou: "Mám pro vás dobrou zprávu – doma postavili komunisty mimo zákon!" Hezkej závěr potlachu, co říkáte?

TRAMP NEUMÍ BALIT KUFR

Ve středu má startovat naše Jumbo...Sedíme s bráchou nešťastně nad hromadou klokaních kůží, battledresů, lastur, škeblí, kamínků a bylinek, eukalyptových dřevíček, klobouků a vinšestrovek, prospektů, časopisů, katalogů a fotografií, flašek whisky a vlajek a placek...a smutně vrtíme hlavou: tramp zkrátka neumí balit kufr! Ještě horečně dopisuju a pěstičkama se mlátím do hlavy, abych stačil zaznamenat všechno, co jsme viděli, slyšeli, očuchali a ochutnali v těch neuvěřitelných čtyřiceti dnech: Parlament v Cambeře, Hambatá čtvrť King Cross dole v city.Večery u Jána a Darinky v Parramattě.Kontrola policí cestou z projásané sleziny a úsměv policaja: No problem, good night! Vyprávění kamaráda Bubna o cestě emigrace a neodolatelné vzpomínky Žabáka na těžké začátky – jenom tihle dva kluci by vydali na samostatnou knížku! Tabule u silnice POZOR – další benzin až po 500 kilometrech! Znovunalezený Standa z Kaplice a jeho šestileté putování oceány.Vyprávění Lenky o opálových městech, zakopaných pod zemí.Lahůdkový kuřata u firmy Kentucky Fried Chicken a přísně střežený tajemství jejich těstíčka.Skály na pobřeží, kde vedle sebe leží vrstvy železné rudy a černého uhlí.Krmení kormoránů, psi Hobo a Major, papoušci a "oysters"...A setkání s kamarády svých kamarádů, Wabi má pozdravovat Krisťáka od Buchty...já Kobru od Lenky..A ještě poznamenat, že pro Marcelu aspoň článeček do trampskýho časopejsku, dopsat adresy a telefonní čísla.A ještě...

Tramp zkrátka neumí balit kufr.A nevyniká ani v umění se loučit.Ve středu 18.prosince přišel na letiště do Sydney houf těch našich australáků, někteří jedinci měli mokré oči a chlapi zadrhávali.A všichni dělali jako by nic a smáli se obludné hromadě našich zavazadel.Měl jsem připravenou docela pěknou řeč na rozloučenou.Nakonec jsem ze sebe vypravil jenom – dík...

A když to strašný a silný Jumbo zvedalo svejch tři sta cestujících do modrého nebe nad Sydney, říkal jsem si v duchu:

Dál všichni tlačíme svý káry
Někdo málo, někdo víc
A každej ze svý strany čáry
Koukáme se na měsíc
Zelenej zvon lesů, zelenej
Jednou řečí zazvoní
Pod jednou oblohou se sejdem
Jeden oheň zavoní

Úvodní strana