CD Hoboes Live Bonton 1998
Kapitán Kid
Když přes propast třicíti let jako ve stroji času slyším mladistvé hlasy bratří Ryvolů a jejich poněkud chrastivé gibsony...
Když slyším šlapající basy Pedráka Pitry hrané na obyčejnou španělku...
Když v různých obsazeních kapely jménem HOBOES slyším kontraalt Marcely Koťátkové (kde se to v tom tintítku bere), jazzově cítící alt Jarky Krátké-Vrbové, flétnu hostujícího Edy Světlíka a dokonce svůj vlastní (též jen hostují) hlas v Robinzonu Blackovi...
Ach když...
Je smutno člověku, že tahle kapela už nikdy hrát nebude. Odešel Pedrák, odešel Wabi, starší z bratrské autorské dvojice, odešla Jarka... Zbyli jen Miki a Marcela.
Nostalgie patří k evergreenům: jenže právě u těchhle se mi smutnit nechce a nechce. Písničky Hoboes, živě nahrané na různých ústeckých Portách a při dalších veřejných vystoupeních, třeba v pražském sále Elektrických podniků, ve smíchovském Nároďáku a kdoví kde jinde, totiž oba autoři - Wabi občas trochu proklamativně (a tu a tam s trampskou angličtinou) a Miki zase s poťouchlým nadhledem - pro smutnění nepsali. Dokonce i opusy s texty ponurými posluchače potěší svým nezaměnitelným rytmem (ať už mu Hoboes říkali beguine nebo tempo di vlak) a hlavně což si posluchač ani nemusí uvědomit) nedozírnou vzdáleností myšlenky a jejího vyjádření od jakéhokoliv vylhaného sentimentu. Přičemž by u mnoha ryvolovek bývalo nebylo nic těžkého do sentimentu sklouznout - taková Bedna od whisky je přece tragický příběh, není-liž pravda? A přitom ji zpívají i rockeři a dokonce (což je poněkud strašidelné) i šmoulové...
A ještě jednou když...
Když slyším tyhle historické nahrávky, dnešnímu mladistvému posluchači - nepamětníku splývající s ozvěnou Niagary, Bílých skal či Askalony, nemohu nevzpomenout našich starých a moudrých předchůdců (kteří v těch dávných časech byli jakžtakž ochotni tolerovat mě s mými Krinolínami a Zrezavělými ostruhami, pokud budu hodný) a jejich pohoršení nad tím, že tenhle horečný tep s přízvuky na lehkou dobu, že tenhle chrast a šrum překližkových gibsonů s nepatřičnými strunami, že tenhle někdy příliš exaltovaný a jindy zase jen ledabyle koutkem úst trousený zpěv a texty ignorující se svými "vopratěmi", "vobočím" a "vobzory" spisovný jazyk a často i jeho přirozené přízvuky předznamenávají nejen budoucnost trampské písně, ale do jisté míry i to, co bylo později nazváno folkem a vydalo se zcela jinými cestami... Bohužel od oněch časů (a ještě víc od časů ryvolovek poměrně nedávných nebyli Hoboes ani jejich styl svými trampskými následovníky překonáni, a jak se zdá, ještě dlouho nebudou.
Takže naposledy když:
Když tuhle kolekci živých nahrávek, které vykutal Petr Benesch z bezedného archívu, ve svém stroji času poslouchám, je mi dobře u srdce. Neboť z nich na mě juká i moje nerozumné mládi.
Nechť je s nimi dobře u srdce i Vám.