Go go
Wabi
"Se čola de mende é bišop" povídám.
Nadhazuju soušku na rameni, abych se dostal mimo ten suk a jazykem přehazuju větývku z koutku do koutku.
Máme to eště pěknej kus na capm, tedy v tom lese je vůbec málo dřeva. Supíme s Vendim do stráně a každou chvíli někdo z nás sklouzne po jehličí, padne na kolena pod tíhou toho stromu a druhej musí počkat.
Samozřejmě mám ten těžší konec.
"Ké bomera belo. Go go!" dodávám ještě vztekle, když slyším praskot v kolenou, jak se už po desátý zdvíhám ze země.
Vendi mlčí a funí. Co by taky na takovou nadávku moh vůbec říct, že jo.
Jinak je docela fajn počasí. Trochu sice prší, ale protože je nám to jedno, tak to vlastně nevadí. Mokrý topůrko sedí líp v ruce, to je jednou jistý. Konečně, támhle vzadu nad lesama se už stejně kouří, tak co. Za chvíli je po všem.
"Sun pera bede se loga čerpéga ém, škulebende óro ki hema boste lamas. Ňema go go hobr!" slyším z druhýho konce klády a že se mi to zrovna moc zamlouvalo, to se teda nedá říct. Vendi je známej sprosťák, vo to nic a tak teda zaberu, aby neřek.
Sprdnout ho můžu dycky, až to donesem. Stejně nejni na řeči čas. v hlavě mám takovej zvláštní pocit, jako by něco nebylo v pořádku, nějaká otázka se mi tam prochází, nebo co. Scházíme až dolů ke campu a to zatracený dřevo tam chce bejt samozřejmě dřív než my.
Eště že má člověk ramena.
"Hop!" A je to.
Protáhnu se, až mi lupne v kříži a šáhnu pro retko. Nabídnu Vendimu a dívám se při tom do těch jeho mírnejch a nevinnejch modraček.
Málo platný, ten chlapec je kus, proběhne mi tiše hlavou . A aby to neměl tak laciný, dodávám nahlas a příměsí lehce drhnoucích vocelovejch pilin v nálevu z malinový šťávy:
"Eš dobe hembda, Vendi, sore me koto haba la bena še. Šat ubrs sado ift? Hobele mono ša kendo, čepréga ba lolame. Go go."
Vidím v jeho očích lehkej závan pobavenosti, ale jinak nereaguje. Prostě se otočí a začne vytahovat z usárny pánev, klekne k tomu na jedno koleno a já z něj vidím jen tenkej pramínek kouře, rozložitý záda ve starý německý parabundě a podrážku pravý kanady.
No co stejně toho nikdy moc nenamluvil.
Dokouřil jsem a zatím přestalo úplně pršet. Na mýtině za potokem se začala válet přízemní mlha. Začnu bobrovat soušku a v hlavě mám zase ten pocit. Slyším, jak Vendi šustí igelitovým pytlíkem, třísky vode mně lítají a na konec týhle loučky už nejni vidět.
Začnu štípat na pařezu, vohlazeným už třema generacema trampů a cejtím první závan hořícího klestí. Hodím stranou pár štěpin Vendimu a poslouchám, jak naklepává maso. Tuk se škvíří, voní to po krávě a jazyky vohně požírají padající tmu.
Mám už zatracenej hlad.
Naskládám dřevo, sednu k vohni a něco si broukám.
"Ske oloma gogo ne mento zéz", houkne na mně ten krásnej modrovokej chlapec a tak mu to podám.
V hlavě mi trčí ten divnej pocit.
Nakrájím chleba a mlčky žvejkáme. Maso je tuhý, ale naproti tomu zase začalo pršet.
Za zádama slyším prasknutí větývky a vidím Vendiho tvář vozářenou vohněm, jak dostává výraz mírnýho překvapení. Ve vočích má něco, co sem tam eště neměl možnost zahlídnout. Slyším lehký kroky a na krk mi kape voda.
To maso je vopravdu tuhý.
"Ge homa bodo le senta" povídá nakřáplej hlas za mejma zády a tma už je jako v ranci.
Pokrčím rameny a Vendi ukáže bezeslova k vohni. Slyším zadunění vodhozenýho báglu a k vohni přidřepne chlápek ve starým kanaďáku, strčí ruce k plamenům a lehce funí. Kanady s háčkama pod kolena, jak ho tak vobhlížím, pumpky, kabát samá kostka, kouknu vejš, bóže můj, takovej ksicht sem eště neviděl. Dvě voči jak trnky se propichujou podrostem divokýho roští šedivýho plnovousu a kam pohled padne samá vráska. Jako by staletí po týhle tváři stýkaly potoky slzí, závěje sněhu, řeky dešťů.
Mlčíme.
Vodvrátím voči a nabídku chlápkovi maso. Poděkuje zamručením a zahryzne se s chutí do flákoty. Žvejkáme a mlčíme. V hlavě se mi válí bezútěšná mlha.
Přestalo pršet, mezi větvemi se vobjevil cár hvězd. Hodím na voheň čtvrtku a vráskáč nám nabídne výkuřbu. Rozehrávám obřad zapalování větvičkou, koukám, Vendi má ve vočích nějakou votázku.
"Sote. Me gore sa jento chalon, sku bla hute Bordasan é mongo šogo lento. Skaba furge šobala da, ho rovena šabi é grutoba mand. Sen davre šola ga nene baroma hob ja nuto gétor. Škulebenda char le saba čepréga nostr ku bedo góre škom. Gogo ne barost?"
Asi sem měl trochu víc votevřenou pusu, protože sbírám z trávy cigaretu, koukám zespoda na Vendiho a vidím, jak nevěřícně civí a civí. Ve vočích má pořád tu votázku. Mám takovej pocit, jako bych věděl, co se chce zeptat, ale zrovna, když mi to začne docházet, vstane ten chlápek, nahodí uzdu, rukou mávne k tý svý čepici s nehtem a vodchází.
Hm.
"He bora ma nento ša gule méz" hodí za náma eště za tmy a pak už slyšíme jenom vzdalující se kroky.
Usilovně odháním z mozku tu mlhu, co se mi tam pořád prochází,ale né a né na to přijít. Sklopím hlavu do dlaní a slyším jak Vendi bzučí nějakou melodii, kterou sem v životě neslyšel. Hodím po něm vokem a nevěřím svejm smyslům - von se prostě usmívá!
Vytáhnu zhnuseně spacák, zalezu dovnitř, ruce složím pod hlavu a pozoruju hvězdy, jak furt někam běžej.
Snad to příde samo.
Co sem to sakra jenom ... co sem se to hergot chtěl vlastně zeptat?
"Dašoma léha ge sonte gro. Krube na lembe soha bo. Go go."povídá Vendi vod vohně a mě najednou docela normálně napadá co to ten blbec kecá?
A najednou je mlha pryč, mozek jako po dešti, před vočima mi defilujou netušený věty.
No ovšem. Pochopitelně.
Jak to, že mluvíme touhle řečí a rozumíme si?
Jak to, že sme rozuměli tomu chlápkovi a von rozuměl nám?
A kdy to vlastně začalo?
No jo, sakra - ale co sme si to vlastně povídali?
Už už votevírám pusu, nadzvihuju tělo a najednou slyším sám sebe jak nenuceně vodpovídám:
"Šé gome ho. Čepréga bola ne peto šabe reb. Go go!"
A to poslední "go go" sem pořádně zařval. Ať si to přebere.
A takový je to s Vendim vždycky.