Magi se vrací 1/91
Wabi
... A V SOBOTU se jmenovala pravidelná rubrika v Táborovém ohni Mladého světa v té krásné a vzrušené době koncem šedesátých let. Rafinovaně skryti pod společným pseudonymem MAGI jsme s bráchou a několika dalšími kamarády komentovali, hodnotili a vrtali do věci kolem nás, najme do věci týkajících se našeho trampského mikrosvěta, jeho malých i velkých problémů. Rubrika se brzy "chytila" a časem se stala nejčtenější a nejdiskutovanější složkou Táborového ohně, o čemž svědčily haldy dopisu od pobavených, naštvaných, souhlasících i protestujících trampířu. Přišlo nám trochu líto. že ten šťoural a věčný nespokojenec Magi už léta není s námi. Využíváme zázračných možností tisku a sdělujeme vám, že jste se právě stali svědky Magiho zmrtvýchvstaní dohodli jsme se, že Magiho komentáře, moudra, postřehy, inspirace či dobré tipy budou docela pěkně slušet i novému Táborovému ohni v měsíčníku Folk & Country. Myslíme si, že kolem trampského muzicírování, písniček a hudebního hemžení se toho přece děje tolik, že by Magimu neměl vyschnout inkoust - zvláště, když jeho poněkud vetchou a letitou postavu podpoříte i vy svými náměty, kritikou i dobrými nápady. Tak tedy - ahoj, Magi, a drž se.
... a v sobotu 1/91
Magi
...jsem naladil kytaru - černé Ibanezovy dvanáctistrunné varhany - vzal texty, brýle, realizační papíry i papíry od vozu (Škodova popelnice z roku 1974), zkontroloval, jestli mám peníze, kapesník a diář a vyjel jsem zpívat do městečka X. Po dvouhodinové cestě jsem zastavil před kulturním domem, našel vchod a konečně i sálek, kde budu dvě hodiny povídat, hrát na kytaru, potit se, zpívat a mezi tím přemýšlet nad věcmi.
Přišla pani razítková, oznámila mi, že zde není žádné občerstvení, že v šatně bohužel netopí topení a nejde otevřít okno, ale že jsou tady hrozné hodný lidi, dala mi razítko na realizaci, čimž legalizovala můj nárok na odměnu a já osaměl na tu půlhodinu, než vyjdu na jeviště, usednu ke dvěma mikrofonum a řeknu to svoje Ahoj kamarádi. Tak jsem dolaď oval a přemýšlel.
Našinec - tedy písničkář toulavej - má spoustu času a příležitosti k přemýšlení. Hodiny v auťáku tam a hodiny v noci domu, hodiny v šatně a nakonec i hodiny na jevišti.
Tak jsem tedy ten sobotní večer přemýšlel o tom, jak to bejvalo dřív a co se to proboha změnilo, že už je to jiný. Myslel jsem na to, jestli už se na to všechno lítaní a pobíhám konečné taky jednou nevykašlu a nezůstanu doma, u děti, u ženy, v teple a bezpečí domova. Koumal jsem nad tím, jaká je to podivná posedlost napsat písničku, naučit se na kytaru, ráno jít do práce, přilítnout domu, shltnout žvanec, skočit do auta a potom dvě hodiny honit plechárnu po našich silnicích. pak v syrovém předsálí mezi švédskou bednou a hromadou žiněnek stepovat, než tě pustí na jeviště, dvě hodiny makat u dvou mikrofonu, podepsat cancáky, památníčky a knihu hostu ... a zase dvě hodiny nocí domu, řadit, tankovat a nakonec k smrti utahanej doma vyplnit realizaci, vypít pivo a jít si rychle lehnout, aby zase ráno... A pozítří jiné městečko, tentokrát Y a pro změnu je 150 km.
A v sobotu jsem tedy seděl v šatně a přemýšlel o tom, co se to proboha změnilo, že už to není ono. Samozřejmé - sebekriticky jsem vzal v úvahu léta ježděni, únavu, taky to, že z kluku a holek, jásajících v hledištích šedesátých let, Jsou povětšinou usedlí tátové s pivními bříšky a mámy od dospělejch dětí. Ale přesto mi pořád hlavou vrtalo, co se to vlastně změnilo a co by se naopak mělo změnit.
Snad - nebo určitě - ta atmosféra v sále. Snad by lidi měli mít větší úctu k práci druhého, měli by být kolegiálnější, vlídnějši, lidštější. Snad bychom se my všichni toulaví rozdavači radosti měli pokorně vrátit do šedesátých let, kdy jsme všichni či alespoň většina z nás začínali a byli jsme plní entuziasmu, radosti ze života, a to se všechno přenášelo i na naše publikum.
Něco by se mělo změnit a já upřímně řečeno nevím přesně co. Jsem už starej chlap a tak se na to dívám holt poněkud unavenýma očima. Jednu věc vím zcela bezpečně: až mě to konečně přestane definitivně bavit, nepůjdu už do konce života na jeden jediný koncert. Přesné vím, zač je toho loket a nemohl bych se soustředit na kolegovu produkci, protože bych pořád viděl sebe na jeho místě a bolelo by mně všechno to, co bolí jeho.
Po listopadu žijeme v jiném světě. Už se neříká, že práce je matka pokroku a nejčestnější povinnosti. Už se připouští, že za práci je třeba zaplatit. Už se konečně i oficiálně uznává, že bez peněz to zkrátka nejde a ještě asi dlouho nepůjde. Jenom ta honba za prachama - a zvlášť v našem písničkářském rangu - je mi poněkud podezřelá i trochu nepříjemná. Třeba i kvůli tomu se mění atmosféra v hledištích, třeba i kvůli tomu je čím dál vzácnější upřímný smích a zpěv pod forbínou.
A v sobotu jsem si tiše v šatně přemýšlel o tom, že ty peníze až zas tak velkou roli nehrajou - rozhodně menši, než se stalo módou dneska. A my, kteří zpíváme o snech a o lásce a o kamarádství a přátelství a cti a férovosti, jsme první na řadě, pokud jde o přiklad. Nakonec jsme si tuhle řeholi vybrali sami a dobrovolně. A když člověk jezdí s písničkami desítky let, nutné dojde k tomu, že největší úspěch je, když mu zůstávají na světě nejbližší lidi, kamarádi, ruce a hlava. Radost z práce je nakonec víc, než uspokojení z odměny. A takto jsem si tedy poněkud zmateně přemýšlel v šatně v sobotu...
...a v sobotu 2/91
Magi
...jsem v koutě šuplíku nahmát zapadlou, umolousanou a ohmatanou knížku, cancák z šedesátých let ...Neodolal jsem a listoval, ze stránek vyskakovaly známé tváře a známá jména, legrační i dojemné zápisy, věnování od kamarádů, kteří se dávno ztratili ve světě či odešli na tu nejdelší ze všech štrek. S potěšením a taky s trochou nostalgie jsem prohlížel naivní obrázky, četl moudrostí i banality, neumělé pokusy o poezii i verše, které i dnes přinášejí sladké a vzrušující trnuti... Ale hlavně na mne dýchla ta knížečka s oslími rohy, spoustou vzpomínek na setkáváni, až mě napadlo, kde jsme tenkrát vlastně brali čas na všechny ty potlachy a sleziny ve všech koutech země. Jak jsme to všechno stihli - vedle vášnivého trampování a toulání navštívit aspoň párkrát za rok party a osady nejmilejší a nejbližší. Jenom těch výročáků u příležitosti dvou, pěti let založení osady... a to jsme nebyli ani zdaleka tím, čemu jsme se chechtali a co se tenkrát označovalo termínem "potlachoví trampové".
Bylo jich požehnané, když tak vzpomínám. Vyznačovali se nápadně úspornou výstroji a příslušenstvím, v duchu hesla, že na potlachu se o tebe postarají kamarádi. Jejich okované opasky byly kromě mocného "bovijáku" zdobeny hlavně impozantním hroznem placek, camrátek a pestrého sortimentu dalších potlachových suvenýrů. Nezbytným doplňkem "potlachového trampa" byl samozřejmě co nejtlustší cancák, kam si drsný zálesák pečlivě zaznamenával jednotlivé akce, pokud možno s potvrzením a vlastnoručním podpisem šerifa pořádající osady. Na jihu pro tyhle chlapce existoval přiléhavý název "lepáci".
Inu, "potlašáci" toho moc nenavandrovali a neprotoulali, kde taky brát čas na nějaké čundry, když každou sobotu je někde nějaký potlach. Leč jejich tvrdošíjným a koordinovaným poletováním po "akcích" se někdy šířil v trampských kruzích dojem, že se jedná o pravověrné trampy, zvolna začali patřit k tradičnímu inventáři a jen málokomu docházelo, že vlastně vzhledem k nabitému potlachovému kalendáři by tihle plantážníci museli na skutečné vandry jezdit ve všední dny ... S jistým dojetím vzpomínám na jednoho z nich, který mi ve vlaku hrdě předváděl cancák s padesáti zápisy z potlachu za rok - a lítostivě se skoro omlouval za dva chybějící, kdy marodil...
Jestlipak ještě existuje tahle trampská sorta? Nevím. Už dávno se většině potlachu programově vyhýbáme, už dávno jsme se naučili vážit si každého dne, každé hodiny, kdy můžeme být s lesem, s vodou - a pokud možno bez lidí.
A tak mě v sobotu nad rozdrbaným cancákem mého mládí napadlo, jestli se během let tihle potlachoví trampové nepřeměnili na podobnou odrůdu - na trampy festivalové. Viděl jsem jich na svých návštěvách Porty desítky, stovky... a jak ročníky přibývaly, snad tisíce. Vždycky se musím pousmát, když v časopisu narazím na festivalový kalendář: musím vzpomenout na toho snaživého "potlašáka" s jeho kýženými dvaapadesáti potlachy za rok. Nemám samozřejmé nic proti vlastní existenci festivalů - sám jsem jich absolvoval celou hromadu. Jen se mi stále vrací vzpomínka na šedesátá léta a kluky s hrozny placek za pasem, když vidím dnešní kluky s hrozny portovních placek, když je slyším, jak si sdělují dojmy a zážitky z festivalů, jak si opisují termíny festivalů, jak si domlouvají setkáni na příštích festivalech, jak přicházejí do zákulisí s "cancáky" a našinec při listování marné hledá to, co patřilo neodlučné k našim cancákům: pár slov o ohníčku pro dva, kousek poezíe o cestě kolem noční řeky, dojmy a zážitky z dlouhých vandrů, nadšení nad objevem zapadlého koutu někde v horách... Třeba křivdím. Nevím.
Poněkud komické figurky v maskáčích, ověšené sombréry, ovčími kožichy, liščími ohony, šerifskými hvězdami, mocnými bovijáky a spoustou domovenek, důstojně tábořící v lavicích Lochotína, mě i přes jejich frenetické volání "umuíí", mocné zalamování palců, pečlivě vykoumané kostýmy a křečovitou snahu o co nejtrampštější výraz i chování ale těžko přesvědčí, že to nejsou zase jenom ti staří známí "potlašáci". Byť v aktuálním převleku.
Občas za mnou přicházejí kluci a stěžují si, že do svých písniček píšu "strašlivý" akordy a jestli by se místo toho C7maj nedal hrát obyčejný C dur a proč semhle místo D7 předepisuju D9 a támhle zase místo normální subdominanty F vymejšlím ptákovinu F7/6 ... A že trampská písnička má být jasná, přehledná a jednoduchá, měla by být tzv. "pro každýho" a já zkrátka svoje písně odsuzuju k tomu, že se jich kytaristi bojí. Hádáme se a přeme a já se jim urputně snažím vysvětlit, o čem jsem dávno přesvědčen.
Každá písnička je totiž postavená ze tří rovnocenných dílů - textu, melodie a vlastního přednesu. Nikdo mi nevymluví, že text trampské písničky nemusí být primitivní, že musí vystačit se schématem "přišla na osadu - on ji miloval - odešla z osady - on byl smutnej, ale zůstali mu kamarádi" a rýmů "mám tě rád - kamarád" nebo "osada - dobrá nálada".
Zrovna tak nemusíme v harmonii vystačit s třemi akordy a systému "sloka v mollu, refrén v duru". Když už se někdo vydá na písničkářskej vandr, neměl by se držet jen vyšlapané cesty údolím, ale prošlápnout si i stezky po stráních a kopcích. Písničkářství má v sobě vlastně schovanou podobnou podstatu, jako to naše trampování. Nabízí nevyčerpatelné množství zážitků, kombinací, dobrodružství, překvapení. Je i stejně demokratické jako tramping. Je otevřené všem, kteří si jenom trochu troufají a neuznává - téměř - žádné hranice. Nevyužívat všechny možnosti - v trampingu i v muzice - je podle mne zatracená hloupost a ukazuje to na malost a nedostatek fantazie. Trampovat bez fantazie je stejné nesmyslné, jako vyhánět fantazii z trampského písničkářství a vytvářet nějaké pomyslné ploty a hranice. "Škatulkování" jsme si přece už užili dost a dost, nemyslíte?
No - tak jsem si zamudroval a nakonec přidám jeden tip pro ty, kterým v jejich hudebním snažení už přestává stačit akordová rodinka C - G7 - F: v Supraphonu už v nevím jakém vydání vychází nenápadná knížka v modrém obalu s lákavým názvem Tajemství akordových značek. Sestavil ji Milan Šolc a obsahuje 150 stránek povídání, rad, fíglu, tabulek a přehledu pro každého, kdo to s kytarou a se skládáním písniček myslí jenom trochu vážně. Ten svůj exemplář už mám pořádné ohmataný a plný oslích rohů - což svědčí o jeho častém používání. Strávil jsem nad ní už spoustu pěkných večerů a věřte mi, že i zažil hromadu objevů, dobrodružství a překvapení.
Vřele doporučuju. Zvláště těm klukům, co za mnou přicházejí a stěžujou si na "strašlivé" akordy v mých písničkách ...
... a v sobotu 3/91
Magi
...jsem začal prohlížet výklady,abych byl v obraze, až dojde k nejhoršímu a vyprázdním ledničku se zbytky po vánocích a Novém roce. Málo platný, i na vandru musí člověk něco sem tam sníst. Jak šly roky socialismu, vozili jsme na čundry leccos, co zmizelo nenávratně v propadlišti cenových pohádek a různých těch naprosto nepochopitelných relací, kde rozum zůstává stát. Tak například koncem padesátých let jsme běžně vozili konzervy humra a platili jsme, myslím, 3,50. Jedl se lžící přímo z konzervy a kdo byl obzvlášť fajnšmekr, měl k tomu majonézu. Taková pochoutka se objevovala pouze na stolech největších kapitalistických žraloků v hodovních síních největších hotelů světa. Naši trampové to vozili po kapsách a jedli špinavýma rukama u čoudícího ohně. (Někdy vloni jsem viděl tu samou konzervu za 80 Kčs.) Pak se vozily játrové paštiky. Hovězí konzerva (asi za 6 Kčs) byla běžná výbava. Čínské vepřové maso se mazalo studené na chleba, protože i pro trampy bylo moc tučné (8 Kčs).
Jak je všechno relativní! Tyhle věci jsou dnes na vandr tak pro dobře situovaného ředitele fabriky. Co budou vozit s sebou na ty dva dny normální kluci a holky od patnácti nahoru, to zatím nevím, ale vím zcela určitě, že zase něco perfektního vymyslí. V tom je totiž síla nejen trampů, ale těch obzvlášť: že jsou od komunisty vycvičeni k dokonalému mimikry. Prostě se vždycky dokázali - a zase to pochopitelně dokážou - přizpůsobit situaci. Jsem o tom hluboce přesvědčen a nemám vůbec strach o budoucnost. Čtyřicet let trampové byli střídmí a prostí. Nenechali se svést ani nabubřelou spotřební společností posledních dvaceti let, kdy lidé zalezli s bůčky a videy na chalupy, s kávou čím dál dražší, o spartách ani nemluvě. Trampové dál jezdili na své fleky s kusem chleba a tím, co bylo po ruce. 0 spotřebitelský přístup k životu u trampů tedy strach nemám.
Chci jenom na jejich příkladě dokumentovat, co to je normální přístup k věcem. Když jsem po Novém roce vyšel do ulic, nestačil jsem se divit, kolik přesně informovaných kritiků v našem státě je. Každý je ministrem financí, předsedou vlády a ředitelem pekárny současně. Že komunista sáhl až na dno všeho, co před ním vybudovaly generace našich tátu a dědů a bezostyšně to rozkradl, a co nestačil, to aspoň zničil svou tupostí - to je přece známo všeobecně. Žili jsme jeho zásluhou na dluh a každý to ví. Proč tedy ta kritika i ze strany chytrých lidí? Nebo se snad už neví, že oběd bývá teprve tehdy, až je naloveno a nasbíráno?
V tomhle jsou trampové daleko nejlépe připraveni na cokoliv: především, jak jsem již řekl, vždycky žili a žijí i dál prostě a obyčejně - je to jejich přístup k přírodě a životu vůbec. Dále pak samozřejmě ta schopnost přizpůsobování se.
K zahození ovšem není ani jejich znalost pohybu v přírodě. Doporučuji všem kritikům, aby studovali letité zkušenosti trampů v přístupu k přežití v tvrdém terénu - bylinky, čajíčky, padanky, houby, brouci, květiny, mechy a co já vím ještě, nám mohou dobře posloužit při vytrvalém odmítání nákupu uzeného kolena za 40 Kčs. Koneckonců, to koleno nemusí být uzené. A může to být jenom nožička. Nebo kousek. Nebo co. Chce to podívat se na věci trochu méně Šikmo. Zkrátka rovně. No. A je to.
... a v sobotu 3/91
Miki
...v noci sedíme kolem ohně z eukalyptových polen, hoří tiše, voňavě a bez jisker. Nad obzorem pomalu vyplouvá Jižní kříž, a protože cikády už dovrzaly, je skrz mangrové houští slyšet hukot příboje a tříštění vln na pláži. Ta pláž se jmenuje Ulla Dulla, což v domorodé řeči znamená "bezpečný záliv". A nad nočním Pacifikem zní kytary a nese se - inu jak jinak - "... Jižní kříž nad obzorem jásá ..." Včera bylo Mikuláše a my s bráchou tomu pořad ještě nemůžeme uvěřit - jsme v Austrálii neboli v Tramtárii, jak téhle nádherně bláznivé zemi přezdívají místní trampové...
"Nebojte se, je to jen kósek!", pravil včera večer v Sydney čistou brněnštinou Australan Sam Kolacek. To už jsme věděli, že typicky australský dialekt pochází z jižní Moravy. A opravdu - přes Kangaroo Valley - Klokaní údolí a městečko Mittagong to bylo mizernejch třista kilometru, což je pro australáky skutečně jenom "kósek". A pak jsme se prodrali terénním vozem buší a postavili tábor v téhle rajské zátoce. To už jsme měli s bráchou za sebou pár týdnů "hlavou dolů," do poslední hodinky naplněných neskutečnými příhodami. Kluci a holky ze Sydney, Melbourne a okolí doslova závodili, kdo nám připraví větší a pokud možno šokující zážitky - a ví bůh, že se jim to dařilo, takže na slezinách a u ohňů řvali smíchy nad našimi pokleslými bradami. Jako by nestačila sama od sebe fantastická příroda, která nás obklopovala. Buš plná klokanů, hadů, papoušků a ptáků, kteří se chechtají jako opilec či zdařile napodobují práskání bičem, buš cikád, lián a orchidejí, roztomilých koal a hrůzostrašných ještěrů. A tak jsme snídali ústřice na oceánu při východu slunce, brodili se prachem zlatokopeckých městeček, řídili desetimetrovou jachtu na Botany Bay, stříleli z pravé vinšestrovky a zapíjeli whiskou klokaní karbanátky, na letišti v Sydney pilotovali opravdické Jumbo (Wabi si konečně ohmatal knipl svého oblíbeného dopravního prostředku!), krmili ptáka kukabooru, pozorovali delfíny v příboji a pochutnávali si na žraločích řízkách, v tunelech starého cínového dolu žasli nad hvězdnou oblohou, kterou vytvářejí svítící červi a samozřejmé neudělali ostudu českým trampům při konzumaci "proteinové bomby" - malému rohlíku podobným červům wigiddigrabům dáváme od té doby přednost před praženou kukuřicí. A ještě sto dobrodružství jsme za těch kouzelných čtyřicet dní zažili u kamarádů v Austrálii a pořád ještě máme té Tramtárie plné oči.
Puby s pilinami na podlaze a pivo Tooheys, kterému naši kluci říkají "ťuhýk". Šipky, hrací automaty a posedlost australanů koňskými dostihy. České farmy, zapadlé v buši nahoře na Snow Mountains a dojemné české vlajky nad krbem. Sleziny v českých hospodách a trampské písničky pod Jižním křížem. První srážky s australským sluncem a puchejře na Wabiho čele. Staré přístavy i mrakodrapy v City, větrná čerpadla v dessertu, červený prach a "kraj děsně strmejch strání". Pětilitrové krabice s výborným místním vínem a barbeque na nočních slezinách.
Za oknem studené mrholí, už je zase česká zima a naše pouť k protinožcům jakoby se smrskla do bedny fotek a pytle kytek, mušlí a sušených brouků. Viděli jsme věci nevídané a splnil se nám jeden klukovský sen. Dělám malou inventuru a jak vzpomínky zvolna blednou, přemýšlím, co bylo největším zážitkem. Naše koncerty ve vyprodaných sokolovnách? Západ slunce v Pacifiku? Vykřičená čtvrť King Cross v Sydney? Setkání s wombatou u potůčku pod Mikinovou farmou? Už je to tak, že člověk si odnáší především vzpomínky na setkávání s lidmi. Nechali jsme tam navždy kus srdce a Austrálie pro nás už napořád bude znamenat především partu skvělých Čechů a Slováků, kteří si přenesli domov a trampskou písničku na jižní polokouli. Kikin, Květa, Pavel, Buben a Charlie, Buchta, Žabák a Rumíček, Marcela, Rákoska, Jano s Darinkou, Pirát, Tom s Vlastou, Swan a desítky dalších kamarádů z tý kouzelný Tramtárie.
Sedí s námi u našich ohňů. A přihazují větve z eukalyptu ...Díky.
... a v sobotu 6/91
Magi
...jsem se tak zamyslel, co bych si vzal na pusty ostrov, kdybych ztroskotal. To je taková ta obligátní otázka ze všech chytrejch kvízů a rozhovoru se slavnými lidmi. Obvykle se říkají filozofická díla první hvězdné velikosti, také ovšem Hemingway, bible a co já vím ještě. Nikoho třeba nenapadne nůž. Natož krabička sirek a kus špeku. Jaksi se samo sebou předpokládá, že nejen chlebem živ je člověk a na pustém ostrově pak obzvlášť. Jak krásně kručí v břiše se Spinozou!
Člověka tyhle věci napadají hlavně když vidi, jaké pitominky lidé dokáží nejen vozit s sebou do přírody, ale přímo vlastnit! Mít je! Už to samo o sobě je hodno sociologického průzkumu.
Znám například kluka, který neudělá krok bez těchto věcí: zrcátko, hřeben, kapesní nůž se čtrnácti (!) želízky, peněženka na drobné, dolarka (nejméně 500,- bez toho nevychází z domu), náprsní taška se všemi doklady (včetně xeroxu veškerých dokladů a osvědčení), kapesník, KPZ (samozřejmě, stará dobrá Krabička Poslední Záchrany, kterou on má bezpečné z Pionýra, který to zase bezpečně převzal od pana Foglara), ženskou sponku do vlasů (dají se s ní perfektně otevírat klepeta - pouta, no), kancelářskou sponku, osm párátek, provázek asi metr dlouhý, tři dámské gumičky na copy, krabičku preservativů, špendlík v klopě, žíni v podšívce a pero kuličkové. Zápisník, klíče a diář je zahrnut. Tak si to schválně spočítejme: je toho bratru cirka dvacet kusu a to jsem počítal množiny! Jestliže dokáže dospělý jedinec mužského pohlaví (a notabene tramp), nosit s sebou neustále dvacet položek, copak asi potom najdeme v bytě normálního - středního, jak říkáme, člověka? Počítejme:
Navlékač bot (lžíce), kartáč na boty, krém, otvírač konzerv v patentním provedení (nefunguje), speciální krém na otoky po požití většího množství (nefunguje), dvě děti (fungujou), rohožka (většinou zaprášená a překrytá hadrem), staré sáňky, dvoje boby z umělé hmoty, několik prkének, starý kufr, lampa co nejde opravit, druhá lampa, co vyšla z módy, soustava nábytku, záchodová mísa, hadry, staré boty, kterých je škoda, tašky, co se ještě mohou hodit, všelijaké skleničky, mističky, nádobky, vázičky a možná i zavařovací sklenice, batohy, kletry, usárny, hadry, krosny, zpěvníky, lístky, kytky sušené, čerstvé, namalované, sbírky známek, rukavice, klobouky, globusy, piksly, carapatičky, pytlíky co se hodí, hadry, nádobí bez majitele a majitele bez nádobí - je toho neurékom. Původně jsem to chtěl dovést ad absurdum a celou Sobotu napsat jako seznam věcí, který člověk s sebou vláčí zbytečné životem, ale snad tahle ukázka stačila.
Měl jsem ještě jednoho kamaráda. Jmenoval se Saša Uhlíř, kdyby dneska žil, tak by znovu nabyl na Kladně veliký majetek, o který ho připravili nečestní lidé a ten mi vždycky říkal: Žij tak, abys mohl ihned odejít.
...před mnoha lety, na jednom z potlachu, jsme měli štěstí setkat se s trampskými legendami, písničkáři a autory již tehdá klasických písní. Zatímco Mistři zářili v první řadě, my s Pedrákem jsme pokorně v houfu mladých trampiků chytali akordy na překližkové kytary a snažili se reprodukovat, co jsme se pečlivě nadřeli z "Osadních notesů," předválečných zpěvníků i z ručně a pečlivě opisovaných písniček, nasbíraných na vandrech. Moc nám to nešlo - a tak jsem sebral odvahu a svěřil se jedné z trampských legend, že se písničky zpívají trochu jinak, než jsou ve zpěvníku.
A Mistr mi s úsměvem řekl slova, která si dodnes pamatuju: "Písnička je jako tvoje dítě - když ji pošleš do světa, už na ni nemáš právo. Žije vlastním životem a když se s ní po létech potkáš, málokdo už ví, že je tvoje. Ale to je taky tvoje veliká - a jediná - odměna a radost." Takhle nějak hovořil ten vráščitý bard a já jsem tu prostou moudrost od té doby mnohokrát předával klukům a holkám, jak jsem se pravidelné přesvědčoval o její pravdivosti.
Vášeň sbírat písničky a zpěvníky mě neopustila, knihovna se utěšeně plnila a vedle umolousaných papírků a ohmataných, ohněm vonících "zpívadel" se začaly objevovat první osadní sbírky, rozmnožované přes kopírák, později ormigem či cyklostylem, a to už přišly první tištěné a ilustrované, jak čas běžel a trampská písnička se stávala módou. Písničky a zpěvníky se vyměňovaly a jásalo se z téhle krásné discipliny sběratelství se vším všady. Obden nám taky ležel na stole dopis s prosbou o zaslaní textů či akordů a my, jak bylo odjakživa zvykem a tradicí mezi trampy, poctivé odpovídali (a odpovídáme). Idyla, cista a nevinná radost...
Jak se zdá, jest nám souzeno do smrti smrťoucí být naivky a jak se říká ořezávátka. Zkušenosti z posledního období nás velice rychle poučily, že komercionalizace dorazila a tvrdě vtrhla do této dosud bezproblémové a idylické oblasti. Předsálí klubů, kulturních domů při koncertech i nejrůznějších festivalech a festiválcích se změnila v pestré jarmarky. Vedle "zaručeně rukodílných" suvenýrů tu najdeš pečlivě vyrovnané sloupky zpěvníků v širokém rozsahu repertoárů, autorů i kvality - a ovšem i cenovém. Písnička, jak se zdá, si razí cestu do světa. Nic proti tomu, musí jít mezi lidi, jinak ztrácí smysl. Problém je v tom, že ti šikovní a s dobou kráčející mládenci při výrobě a prodeji zpěvníků jaksi zapomínají na některé zdánlivé nepodstatné maličkosti. Třeba se zeptat autorů, zda s vydáním a prodejem zpěvníku souhlasí. Jestli by si třeba písničkář - když už dá souhlas k vydání - nechtěl udělat korekturu a opravit textové, harmonické a akordové chyby, kterými se to ve vydávaných brožurkách jenom hemží. To proto, že žádný z nás nechce být před publikem za vola. Mohli by se taky zeptat - třeba dopisem nebo telefonem - jestli souhlasíme s předmluvou či ilustrátorem. A v neposlední řadě - i když už na tohle všechno v návalu obchodních problémů nenajdou čas - by mohli po vydání zpěvníků poslat jeden kousek autorovi, aby měl představu, čím je bez vlastního vědomí a souhlasu na veřejnosti prezentován. A to už vůbec neodvažuju nadhazovat takové podružné maličkosti, jako je existence autorského práva, Ochranného svazu autorského, předpisů o autorizaci, tisku, daních, copyrightu atd. A nedá mi, abych vynechal ještě jeden pohled: že totiž právě v tomhle oboru by mělo fungovat cosi jako etika.
A tak šokovaní písničkáři otevírají zpěvníky se zpotvořenými písničkami, s texty plnými chyb a překlepů, nesmyslnými melodiemi a akordy a upatlanými malůvkami, aby se v závěru dočetli, že tento skvost se prodává našemu milému obecenstvu za 10 či 15 i více Kčs.
Čert to vem - chtělo by se říct. Písnička si zkrátka žije svůj život. Leč polévá mě studený pot, když si uvědomím, že většina zájemců o tyhle zpěvníky zřejmě logicky předpokládá, že tohle zboží vydělává tomu, jehož nese jméno.
Musím pořád myslet na slova starého barda o písničce, kterou našinec posílá do světa ... Pořád s ním ještě souhlasím. Jen radost z toho, jak si naše písničky v tom světě vedou, čím dál častěji střídá hořkost a bezmocný vztek nad tím, že naše "děti" v tom širém světě často nádeničí na lidi, kteří i z písničky udělali zboží a předmět kšeftu.
...a v sobotu 11/91
Miki
...v noci najednou šajn do očí, rozespale tahám za zip spacáku a chystám se vylézt z teplíčka, ale pak se rozhlídnu a ulehčeně se znovu ukládám. Žádné povědomé uniformy kolem, baterky a služební psi. To jenom úplněk si proklestil cestičku skrz stromy a teď pobaveně svítí na pár podivných mumií, co pochrupují na palouku.
A tak ležím, koukám na tu stříbrnou krásu kolem a vzpomínám, kolikrát nás takhle před lety vyhmátli, kolikrát se úplňkové noci změnily v tragikomické scény dobrodružného filmu: reflektory do oči, služební hafani na zapnutých vodítkách, nepříčetný řev "ochránců zákona", policajtské a milicionářské uniformy, hlouček trampíků s občankou v ruce, rozklepaných ani ne zimou, jako vztekem a bezmocnou nenávistí. Měly tyhle noční přepady rozličné konce - v lepším případě nám bylo absolvovati otravné kázání "otcovského" strážmistra na téma "český tramping jako líheň chuligánů, zločinců a předvoj světového imperiálizmu", završené obligátním sloganem "Připravte si každej stovku!".
V těch horších a převládajících případech to byly rozházené usárny, zabavené nože, strhané domovenky a potupné noční cesty v antonech nebo na korbách milicionářských "vejtřesek" na hranici panství či pokračovaní formou stupidních výslechů ve služebnách naší čacké bezpečnosti, s otázkami typu "Proč máte na těch ruksakach napsáno US, když tvrdíte, že nemáte nic proti socialismu?"
Ležím, koukám na tu stříbrnou krásu kolem, občas se uchechtnu zvlášť povedené vzpomínce a zvolna mi dochází, že se mi po té z kloubu vymknuté době tak trochu stejská.
Ó Manithou - nikdy už nezažijem tolik srandy a nádhernejch ptákovin, jako v těch dobách, kdy absurdita byla uznávanou normou! Trampstvo pochopitelně i tenkrát blbnulo v planých diskusích o světodějných problémech, zda k táboráku španělku či gibsona, sveřepě se dělilo na zastánce telat či usáren, stetsonu či čepic s kšiltem ( my jsme tvrdošíjně nosili červené barety!). Díky pomilováníhodné pitomosti ideologů a policajtů však fungovalo něco, co se dá velmi vědecky označit jako "psanecký komplex". Trampové od Oslávky i Zlaté řeky, šestnáctiletá trampulata i siví trampští lechové, přívrženci maskáčů i kostkatých košil, milovníci ukulelí i tvrdých gibsonů se dokonale shodovali a skvěle spolupracovali v nádherné hře, kterou můžeme velmi přibližně nazvat "na lupiče a četníky". Skvělý fór téhle nepřetržité a nekončící hry byl především v tom, že bezvadnými, byť mimoděčnými soupeři a spoluhráči nám byli svazáčtí a partajní bafuňáři, venkovští strážmistři a náčelnici "odboru pro závadovou mládež", pupkatí tatíci z milice, přísné "lístkoštipky" brdských a sázavských lokálek, ale i upocení novináři Večerní Prahy či Rudého práva a autoři dramatických reportáží v televizi, kteří jednou za rok vtrhli na branické nádraží a otřesený národ nakrmili živými obrázky zvrhlých trampu.
Obě strany tuhle hru hrály zanícené, sveřepě, používaly nedovolené chvaty i rány pod pás. l když si tajně myslím, že ti venkovští policajti i fořti - strašní lesu pánové - z toho měli taky trochu srandu, hra to nebyla příliš férová. Druhá strana proti naším romantickým a často naivním fíglům používala vskutku profesionální prostředky - vylučování ze škol, vyhazovy z práce, pendreky, psy, domovní prohlídky, výslechy, vězení. Nechce se tomu už ani věřit, že se nás panstvo tak bálo. Kdo z pamětníků vzpomene? Trampská "záchytka" v Braníku a dvoudenní školení v tělocvičně. Zátahy na nádražích a výslechy ve "věži" na Wilsoňáku. Domovenky na patentky, aby nepadly do drápu policajtům. Krvavý potlach v Jetřichovicích, milice a vojáci, světlomety a pendreky, rozváželi nás té noci po lesích a "vykládali" do houští. Zmrzačený kluk na nádraží v Děčině. Jeden čas se vozilo nádobičko ve sportovních taškách a do trampského se převlékalo až v lese. Desítky, stovky zabavených kronik, cancáku, vlajek, domovenek. "Tramping - prodloužená ruka třídního nepřítele", putovní výstava trampských relikvií po policajtských stanicích v roce 1961.
Tak už dost. Sám nemám rád pamětnické řeči a jak to tak po sobě čtu, lehce bych mohl vzbudit dojem, že se mi stejská po trampování za reálného socialismu. Jenom jsem si vzpomněl - jak tak ležím pod stromy a koukám na tu stříbrnou úplňkovou krásu kolem - na šedesátá léta, kdy každý z nás byl tak trochu psanec a desperád, kdy jsme žili v tom krásném společenství vyvrženců. Protože jsme byli dokonale přesvědčeni o své pravdě a právu na svobodné touláni, radovali jsme se vlastně z každého příkoří a štvanic, které na nás režim s chuti a energii, hodnou ušlechtilejších věcí, pořádal.
Neberte to, kamarádi milí, jako dědkovskou sentimentalitu, která se na všechno minulé dívá přes růžové brýle. Nezastírám, že jsme toho často měli plný zuby. A přesto mi to trochu chybí, přesto se mi po těch letech trochu stýská.
Myslím si totiž, že tenhle "psanecký komplex" tak trochu patří k trampování i dnes. Nevěřím, že romantika kvete tam, kde je státem podporovaná, že "státem hájené" trampováni je ještě tím divokým a voňavým trampingem šedesátých let. Nevolám pochopitelné po návratu pendreku a služebních vlkodlaku na naše kempy. Leč pohlížeje vlídným okem na dnešní trampskou omladinu, marně hledám u kluku a holek zdravou opozici, to, co vždy dělalo trampa trampem : chuť a schopnost provokovat, nesmiřovat se s nalinkovanou cestičkou, sílu nenechat se zatlačit do pozice komického baráčníka, kterého si společnost pěstuje jako součást folklóru. Do role milého a neškodného podivína, dobrého především k naplňovaní sálu a amfiteátru festivalových "potlachu".
Ležím, koukám na stříbrnou krásu kolem a hlavou se mi znovu honí ta trochu hořká věta, co mi kdysi kdosi napsal do cancáku: "Ptáci. když se přežerou, přestávají zpívat..."
...a v sobotu 12/91
Miki
...mi zničehonic začalo vrtat hlavou: kam se po listopadu poděly ty bezvadné večery, kdy písničkář na pódiu byl jedno tělo a jedno srdce se svými posluchači, kdy atmosféra jiskřila pochopením a přímo na scéně vznikaly nepřipravené, neopakovatelné okamžiky, kdy malá, ztracená postavička s kytarou vyslovovala to, co všichni cítili, ale nedovedli nebo nesměli dát najevo. Kam zmizelo to krásné spiklenecké čtení "mezi řádky" a mrazení v zádech, když jsme v písničce nacházeli naději a přesvědčení, že už se "to" blíží, že už svítá. Kde jsou ty texty, které hladily, dávaly víru a které občas dovedly prásknout jako bič. Slova, kterých se rudá šlechta tolik bála. Nevím. Snad je už všechno v pořádku a není už třeba ani šlehat ani přinášet naději.
Nevím. Snad už je opravdu "všechno fajn", nastala "pohoda" a přišel čas lyrických popěvků a bezzubého vtipkování a folkoví písničkáři za nejožehavější problém dneška považují fakt, že v říjnu padá listí a rozcházejí se lásky. Nevím, nevím. Možná se mýlím, když všude kolem vidím funící a nenažrané hraboše a čachráře a kšeftmany, možná si špatné vysvětluji to, co se děje na východ od Beskyd, asi zbytečné hystericky reaguju na Sládkovy fašouny. Zřejmé naivně se domnívám, že právě tahle doba, tyhle dny jsou tím "mocným inspiračním zdrojem", jak se říkávalo. A jsem si jist, že právě dneska měl folk rozsvítit světýlka v očích unavených, smýkaných, znejistělých a tápajících lidiček.
Já vím, příliš velká slova. Promiňte, holky a kluci. To jenom na mne přišlo povzdechnutí a trochu smutnění. Za něčím, co se samozřejmé nedá vrátit, natož naordinovat či režijně připravit.
Jen mi to tak zavrtalo hlavou, když jsem nedávno při listování svou zamilovanou knihou Chrám a tvrz od vynikajícího jazykovědce Pavla Eisnera ke svému pobaveni a úžasu četl tato slova o staré češtině:
" ...z německého folgen byla slova folkovati, tj. strpěti, odpouštěti, poslouchati, folk nebo folky dávati, činiti (význam týž), folkový: shovívavý, folkař: pochlebník..."
...a v sobotu 1/92
Miki
...navečír sedíme na schodech Fort Hazardu a nevěříme vlastním uším. Kam se poděl náš ostrov ticha a klidu? Z lesa burácejí motorové pily pilných "samotěžařú", kousek nad střechou bzučí a vřeští rogala, poháněná motory z trabantu, a do toho se od rybníka nese bubnová palba místního mysliveckého sdružení, neboť právě vypukl lov na kachny. Idyla... Když se potom v tom krásném voňavém a decibelovém podvečeru otráveně stahujeme ke krbu a pečlivé zavíráme okna, vedeme zlou a drsnou řeč na věčné téma: že totiž svoboda jedněch je vlastně omezením svobody těch druhých. A naopak. A protože nám to nesedí, poštěkáváme a brumláme, až se nám z toho začne klubat palčivá a trochu znepokojivá otázka: chtěli jsme vlastně takovouhle svobodu, představovali jsme si takovouhle svobodu, je tohle vlastně ta pravá svoboda? A vaříme si grog a mluvíme o tom, že ano, že tohle je přeci jenom asi ta svoboda. Že žijeme svobodně, ale poněkud nás vyvádí z míry a rovnováhy, že můžeme najednou dělat všechno, co není zakázané. A mluvíme o paradoxu, že lid netrampský se podle všeho novým podmínkám přizpůsobuje rychleji, než trampové, kteří mají svobodu od dávnověku vyšitou na svých vlajkách. A přiznáváme, že se nám trochu stýská po kapce toho utisku, toho šikanování, nouze a pronásledování. Že najednou můžem hodně - a ona se z toho pro řadu z nás jakoby vytratila radost, jakoby se ztratily barvy a vůně. Romantické skály nad peřejemi se najednou zmenšily na hromádku kamení, když se člověk vrátí z vandru v Alpách. Sázava už taky tolik nehučí, když má jeden v uších opravdovou Niagaru. A Medník je najednou mrňavej kopeček. V noci u ohně vedle sebe sedí kamarádi ze Švýcar, Ameriky, Jižní Afriky či Austrálie, a nikoho už to příliš nepřekvapuje, a když se vypráví, tak ani ne tak o prériích, džunglích a dlouhejch mílích, které tihle kluci za léta procourali, jako o tom, že svět je vlastně mrňavej a furt se zmenšuje. A spíš se vzpomíná... Na noci protetelený pod tenkou dekou, na ohně nad Berounkou, Švarcavou, Sázavou, s překližkovou kytarou a lahví tuzemáku. Na vandry bez map, kdy jsme objevovali dávno objevené, kdy nám bylo srdečné jedno, co zrovna frčí v trampské výstroji a výzbroji a kromě kytary nám bohatě stačila dobrá kudla, ešus a lžíce.
Nahlížíme přes čáru, drobet nejisté a rozpačitě. Celý život zpíváme o dálkách, obzorech, toulání...Naše písničky jsou samá Jokohama, San Francisco, Texas a Arizona. A najednou jsou všechna tahle opěvovaná místa k rozčarování a neskutečně blízko. Udiveně vrtíme hlavou nad pojednou prostým faktem, že se tam svobodně můžeme vydat...
Takovouhle zmatenou a zvláštní řeč jsme vedli v sobotu u krbu, vařili jsme grog a přidávali do něj na špičku nože másla a pepře. Venku se šeřilo, dovřeštěly pily,rogala přistála za kopcem a dohřměla i palba místních myslivců. Do lesů se vrátilo ticho a z paseky dýchnul podzimní večer. Vyšli jsme na verandu a tiše se usmívali. Už jsme nevedli zbytečné řeči. Věděli jsme, že pro nás se nic tak moc nezměnilo. Jsme dál spolu, dál jsme tady doma a dál si rozumíme beze slov. Všechny rámusy utichnou. Zůstává nám trampovaní, o něco barevnější tou novou svobodu. A drobet náročnější na toleranci a pochopení pro ty zatracený "netrampy".
Jedno nám bylo jasný - i svobodný tramping se na stará kolena bude musit učit opravdové svobodě.
...a v sobotu 2/92
Magi
...jsem zahlídl Maca, jak leze do vlaku na smíchovským nádraží. Chlupatej vobličej, co má uprostřed od nepaměti čibuka a předpisovej trampskej vohoz, malinko legrační, protože se z něj snaží vyklubat čtyřicátnický bříško.
Mac je to jediný, co zbylo z jejich slavný trampský osady. Vlastně to jsem se dobře nevyjádřil; ta osada existuje a funguje. Potkáte je na leckterým potlachu v Lucerně a tuhle jsem je viděl, jak si držej stul na dvacetinách Pacifiku. Jejich sleziny bejvaj tu poklidný a jindy zase bujarý, jak se to sejde. Leccos na těch slezinách proberou: kde se lacino sežene cement, a kdo shání zaměstnání, a jeden druhýmu pomůže spravit odpad v koupelně nebo odstěhovat skříň a holky zas u becherovky properou děti a pleteni. Ven vyrazej jednou do roka na výroční voheň a to někteří přespěj na louce za hospodou, protože ten strmej kopec na camp už vykouřený plíce nevylezou.
Mac je vytrvalec a trochu podivín a podezírám ho, že kvůli těm pátkum na smíchovským nádraží se ani neoženil. Ty ostatní semlel životaběh, starost o potomky a o bydlení, někdy taky nemoci ledvin nebo obratlů, nezřídka pochytaný před lety pod širákem. Když je poměříte nesložitou definicí, že tramp je ten, co jezdi ven, můžete je klidně odepsat. Jenže by to byla škoda. Nejen pro jejich zážitky, paměť a taky písničky, co u nich na osadě vznikly. Ještě něco v nich zůstalo: myšlení na partu, ohledy na druhého a pomáhání si navzájem. Nikomu to nevnucuju, ale pro mne je tohle důležitější poznávací znak trampa než perfektní vohoz a počet odespanejch širákonocí.
... a v sobotu 5/92
Miki
...z reproduktoru nad prodejnou desek zalká ukulele tmou a řeka zahučí, až sebou cuknu. Už zase začíná jeden z potlachů na chodníku uprostřed velkoměsta a já skuhrám do vytí na maximum vytočených reprákú - šmarjá, co se to děje? Kamarádí ctní a váženi, není vám nápadný, kolik dobráčků si v poslední době ohřejvá polívčičku u toho našeho trampskýho ohníčku čoud'áčku? Kdyby aspoň polínko nebo větvičku přihodili, aby oheň víc hřál, kdyby aspoň v minulosti ten ohýnek nehasili a nevysmívali se, jak je malej a komickej... Najednou se těch milovníků romantiky slezlo tolik, že se nad plamen pomalu nevejde obyčejnej poctivej a pomačkanej ešus.
V dřevních dobách trampingu jsme zmírali blahem, když na nás ve vlaku paďourské paničky zíraly s držtičkou scvrklou odporem, jako by právě překously škvora. Jejich pupkatí manžílci by si o nás ani kolo neopřeli. No a vidíte - pomaloučku a nenápadně se z toho ohavného trampingu začala stávat móda: nejdřív začal starý trampský pozdrav ahoj bodře hlaholit v rekreačních velkoměstech na Slapech a v jiných divočinách, a když se "ahoj" stalo téměř oficiálním pozdravem v televizních "zábavných" pořadech, začali jsme se u nás na osadě zdravit "Dobrý den" a "Na shledanou". Televize vůbec pro propagaci trampingu udělala záslužný kus práce - dýchaviční bafuňáři najednou začali národ krmit uvzdychanými vzpomínkami, obvykle úvodem k drsné realistickému písničkovému pořadu, kde pod kašírovanými totemy hráli (z playbacku) praví trampové, zadumané se probírající klávesami prostých, oprýskaných Yamah.
To byl ale jen začátek a trampský boom teprve nabíral otáčky. Rychle ti šikovní chlapci přišli na to, že miloučce drsní a pitomoučcí trampíkové mají i některé přednosti, které z hledisek komerčních nejsou tak zcela nezajímavé. Nejdřív vypukla éra trampských rubrik a hlídek, které každý o sebe jen trochu dbajicí časopis či deník musel mít, ber kde ber a z usedlých redaktoru se přes noc rodili zkušeni zálesáci a odborníci na trampskou kulturu.
Zdravá podnikavost se rozjížděla tempem posázavského expresu, za výklady obchodu se objevily první "orig" trampské výbavičky, inzeráty začaly nenápadně, ale usilovné lákat k nákupu kompletních trampských oblečků s dodáním až do domu a Porta v Plzni začala řadou bud a trampských trhovců připomínat něco mezi všesokolským sletem a brněnským veletrhem.
No a pomalu jsme ve žhavé současnosti. Z lesu už dávno zmizely trestné výpravy policajtu, opáskovaných PSVB a čackých milicionářů, tramping se stal s podporou státu pomaloučku polehoučku téměř atraktivním odvětvím tržního hospodářství a našinec stojí na chodníku a vrtí hlavou pod reproduktorem, z kterého studiové soubory pějí zaníceně a stereofonně Japonečku.
A pak se našinec sebere a odchází ulicí, polepenou plakáty na trampské koncerty, festivaly, potlachy a sleziny, kolem výloh s maskovanými "orig" hadry a nejbližším vlakem prchá do lesa. Tam ještě opravdové větve praskají pod nohou, smůla voní, voda je opravdu mokrá a hvězdy rozsvěcuje zcela neprofesionálně pánbuh. Našinec šlape a chechtá se tomu, že by tohle měl bejt poslední vandr. Co myslíte?