Dusno
Wabi
"Máš to tady pěkný!"
To bylo první, co jsem slyšel od kamarádků, když v předsíni s rámusem skopali horaly, odložili lahve, vysypali na stůl pomačkané krabičky užvýkaných startek a zřítili se s praskotem do křesel a kam se dalo.
"Ale horko k nevydržení," dodal Brom a otevřel okno blizzardům, co vanou ve výši dvanáctého panelákového patra.
Měl pravdu.
Co jsem po létech podnájmů, všelijakých sklepů a půd dostal konečně tenhle byt, pořád jsem pochrchlával od k nevydržení suchého vzduchu. To neustálé vedro mi ani nedávalo klid ke spánku. Nedalo se na to zvyknout. ráno jsem nemohl polknout, spotřeba piva vzrůstala a přestávalo mně chutnat kouřit.
Pak jsem šel jednou kolem květinářství a za výlohou mi padla do oka taková podivná, sytě zelená, dužnatá kytka s malými, skoro kulatými lístky. Vypadala přesně na to, že jí sem před chvílí postavil někdo rovnou z džungle.
"Jó, mladej pane, s tou budete spokojenej!"povídá mi prodavačka v obchodě, když jsem se ptal, co je to zač. A postavila ji přede mne na pult.
"Jenom ji musíte dobře zalejvat! A dáte mi třicet korun."
Šel jsem s tím květináčem přes celé město a musel vyslechnout spoustu dobře míněných rad. Postavil jsem ji do rohu k oknu, aby měla světlo a sliboval jsem si vůbec od té kytky spoustu věcí.
Že mi zkrášlí byt, polahodí oku, nahradí přírodu, ale hlavně, a kvůli tomu jsem ji vlastně koupil, že trochu zvlhčí to hrozné suché panelákové vedro.
Zalil jsem ji a zálibně na ni pokukoval.
Vypadala tak vznešeně, se svými silnými stonky a pevným kmínkem. Docela jsem si s ní rozuměl. Pravidelné zalévání jí šlo zřejmě k duhu, rostla před očima.
Kamarádi ocenili nové prostředí a zvláště Brom si liboval, že nemusí pořád otvírat okno, protože ta kytka kupodivu dělala přesně to, co jsem od ní očekával - dýchala do pokoje vlhké, dusné, znepokojivě vonící výpary. Všiml jsem si dokonce, že v poslední době nějak utichá po delším pobytu v pokoji hovor. A kamarádi odcházeli dříve.
Tenkrát jsem to ovšem ještě nespojoval s tou proklatou kytkou.
Jednou v noci mě probudil suchý třesk.
Rozsvítím a rozhlížím se po pokoji, nikde nic. Měl jsem gauč u stěny, hned za stolkem s tou kytkou a tak jsem v první chvíli nic neviděl. Teprve když se protáhnu, protřu oči a chci znovu zhasnout, cítím na ruce něco vlhkého. Podívám se - krev. Otočím se a je mi to jasné.
Kytka rostla, ale květináč ne.
Jak se kořeny rozrůstaly, nakonec to květináč nevydržel a rozletěl se. Jeden střep mě škrábl na čele.
Druhý den jsem přinesl hlínu a větší nádobu, přesadil to všechno, zalil a odsunul kousek gauč, aby měla ta bestie víc místa.
Začal jsem ji říkat Elsa.
Vysedával jsem teď po večerech více u knih. Sucho u mně netrápilo, jenom hlava začínala bolet, když jsem déle četl. Myslel jsem, že je to únava očí. kamarádi už mně nenavštěvovali tak často a když přišli, prohodili pár řečí, vykouřili cigaretu a byli pryč.
Asi po měsíci přijdu z práce, otevřu dveře do pokoje a zahlédnu ještě, jak se zachvívá jedna z Elsiných větví. Všechno bylo zavřené, průvan žádný, jdu tedy blíže a dívám se zamyšleně na květináč.
Potřebuje už zase větší ...
Chci setřít malý flíček na skle pod Elsou. Nejde to. Skloním se a zdá se mi, jako by to bylo něčím vyleptáno. Stolek pod Elsou je posetý lístky. A pod každým lístkem malý flíček.
Přinesl jsem soudek a novou hlínu. Elsa teď trůnila na zemi. Stejně už dosahovala málem na strop.
K ránu procitnu nějakým nejasným hlukem. Jako by někdo šeptal a broukal divné melodie...
Začínám být v poslední době poněkud zamyšlený. Nic do mě není.
Za tři měsíce jsem značně pohubl. Elsa teď vládla pokoji z padesátilitrového sudu od piva a spotřebovala hromady vody. Plazila se po stropě a po stěnách, jednu její větev jsem musel podepřít starou lyží. V noci mě často budila těmi podivnými zvuky. Jakési harmonické šumění a nezřetelné mumlání mě nakonec vždycky zase uspalo, ale probouzel jsem se malátný, jako bych celou noc místo spánku skládal uhlí.
Dusno v pokoji teď bylo přímo hmatatelné.
Přestal jsem Elsu nakonec zalévat, ale jí to zřejmě nevadilo. Odstěhoval jsem také skříň a polici, takže teď byla v pokoji jen Elsa, křesla a gauč.
Několikrát se mi zdálo, jako by na mě v noci někdo sáhl. Takový hebký, jemný dotyk na obličeji, závan vzduchu a nic víc.
Ráno jsem míval načervenalé skvrny na tvářích.
Stal se ze mně zamlklý samotář.
Přestal jsem dokonce jezdit ven, kamarádi mi sotva kývli na pozdrav, přestali ke mně chodit, jenom Brom se občas zastavil. Poseděl, ale za chvíli se začal potit, vymluvil se na něco a odešel. Chápal jsem to.
To dusno bylo opravdu nesnesitelné.
Ale něco mně s Elsou spojovalo. Nemohl jsem se jí jen tak zbavit. Po večerech jsem bezmyšlenkovitě hleděl na její bující větve, jako fascinován tím věčně neklidným šumem, mumláním a znepokojivou vůní.
V hlavě jsem měl pusto, prázdno ...
Takhle v pátek přijdu domů a přísahal bych, že jsem ráno zavíral dveře do pokoje. Teď byly otevřené a do chodby se prodírala větvička Elsy s několika lístky. Strčil jsem ji dovnitř a zabouchl. Něco se mi na tom všem začalo nelíbit.
Ve tři hodiny v noci mě Elsa opět probudila. Hlavu jsem měl sevřenou mezi dvě větve a po tváři mi klouzaly Elsiny dužnaté lístky. dostal jsem v té tmě tak šílený strach z těch slizských dotyků, že jsem řval jak pomatený, než jsem nahmátl vypínač. Větve se ještě lehce zachvívaly.
Otřel jsem si pot z čela a dospal v kuchyni ve spacáku.
V sobotu ráno jsem se zatnutými zuby zabalil usárnu a aniž bych vstoupil do pokoje, vypadl po dlouhé době za klukama. Potřeboval jsem změnit myšlenky, trochu vyvětrat hlavu z těch věčných přiboudlých myšlenek....
Věděl jsem, kde je najdu.
Lokálka mě vyplivla na malé zastávce, šel jsem sám tou známou krajinou, svažující se dolů k řece. Bylo mi lehce, jako už dlouho ne. Else zůstala někde daleko vzadu...
Seděli před jeskyní u malého čmouďáku a byli ze mne víc na větvi, než já z toho, že je zase vidím. Ale byli jsme všichni dohromady rádi, že jsme po dlouhé době komplet.
Začalo drobně mžít a my jsme jako za starých časů vybalili celty a dva dny se courali tím nádherně drsným počasím kaňonem potoka, zašli jsme i do bočních údolí, zastavili se ve vesnické hospodě, kde už si na nás ani nepamatovali, tábořili jsme, jako by nám bylo třináct a my to všechno teprve začali objevovat. Už dlouho jsme neměli tak nádherný vandr. Vraceli jsme se v neděli k večeru utahaní jako koně, navlhlí a zabahnění, ale šťastní a spokojení.
Kluci šli se mnou až před dům, chvíli jsme ještě pokecali a já byl zase jako za starých časů, bezstarostný, samá legrace a nápady, loučili jsme se snad půl hodiny.
Ale pak houkl Brom ještě z dálky svý Ahoj! na na mně jakoby to znovu hodil. Elsa!
Podívám se nahoru k oknu bytu a jak si tak vyvracím hlavu, zdá se mi, jako by tam něco vyčuhovalo. Váhal jsem v tom okamžiku s klíčem v ruce, nechtělo se mi domů. Ty dva krásné dny byly ještě ve mně, ale zároveň už tu byl také ten pocit, jako by mě Elsa přitahovala...
Tak jsem tam stál s klíči v ruce snad pět minut, než jsem se odhodlal odemknout.
Co člověka v takových chvílích napadá, to nemá s rozumem a civilizací vůbec nic společného. v té chvíli jste živočich, máte jenom dávno vrozené pudy, neumíte to vysvětlit, ale podvědomě cítíte, že to musí přijít, že to přijde, že už je to tady.
Ještě na schodech k výtahu jsem zastavil a váhal, jestli nemám hodit uzdu za roh a jít na pivo, kamkoliv mezi lidi, ale ven, hlavně ven, nechtělo se mi domů a žádné rozumné vysvětlování směšnosti mých pocitů mě nemělo v té chvíli zastavit.
Byla tu ale Elsa.
Něco mně s ní spojovalo, bylo to silnější než já, cítil jsem, že mně něco neodolatelně táhne tam nahoru do toho dusna a podivných nasládlých výparů dužnaté Elsy.
Zmáčkl jsem přivolavač výtahu.
Když cvaknul klíč v zámku a já zůstal stát v temné předsíni, ovanula mně znovu ta atmosféra šelestění, harmonického brumlání šepotu a závanů vzduchu.
Rozsvítil jsem.
Dveře do pokoje otevřené, Elsa natahovala své větve ke mně do chodby, jako by říkala "ach, kde jsi byl tak dlouho, miláčku, nesmíš mně nechávat tak samotnou!"
Prodral jsem se mezi větvemi do pokoje a jak jsem pravou i levou rukou rozhrnoval listy, cítil jsem jejich doteky na tváři, na dlaních, na ramenou. K oknu jsem se dostal jen stěží. Pokoj byl skoro vyplněn Elsou. Jedna tabule okna byla vymáčknutá a do noci trčela větev.
V hlavě jsem měl opět to prázdno.
A pak jsem se dopustil osudné chyby.
Došel jsem si do uzdy pro nůž a systematicky jsem začal odřezávat nejspodnější Elsiny větve, abych se vůbec mohl v pokoji vyspat.
Slyšel jsem vzdechy, úpění, ostrý syčivý šepot, Elsa po mně vztahovala dlouhé větve a snažila se mně zachytit, ale byl jsem opatrný, pokračoval jsem, dokud kolem gauče nebylo snesitelné místo. Pak mi klesly vysílením ruce a já se díval na tu spoušť. Zhasl jsem a sklátil se na gauč.
V jedenáct hodin jsem ucítil první dotyk.
Probuzení přišlo náhle, živočich ve mně ostražitě čekal ze které strany to přijde. Nervy napnuté k prasknutí, v ruce jsem držel nůž a pak už si jen matně vzpomínám na další události.
Vím jenom, že jsem neustále řezal a řezal.
Elsa jako by rostla před očima, rozhrnoval jsem zoufale větve rukama i nohama, se zatnutými zuby a vytřeštěnýma očima jsem bojoval s tichým a záludným nepřítelem. Chtěl jsem to dohrát do konce. Pot se ze mně lil v proudech, slizské dužnaté lístky se na mně přisávaly ze všech stran, po kapkách mi ubíraly krev a já máchal rukama, řezal a bodal jako šílenec, nakonec jsem začal řvát a potácel jsem se už z posledních sil pokojem, hrůzu v očích a v hlavě prázdno, prázdno...
Potom už nevím vůbec nic.
Vylomili dveře, našli mně na podlaze, opleteného Elsou, posypaného rudými skvrnami po celém těle, vysíleného a v bezvědomí. Pokoj byl úplně demolovaný.
V ruce jsem pevně svíral nůž a Elsa ležela mrtvá a tichá u mé hlavy. Někdo mi dal loknout rumu.
Bylo už skoro ráno...