Dešť na konci tejdne Totem 74
Wabi
V zámku zarachotil klíč.
"No konečně," hlesne otráveně Pade a začne si připínat nábojovej pás. Votevřenejma dveřma sem vniklo šouravý slunce a jeden paprsek mě zašimrá ve voku. Zívnu a šourám se za klukama. Strážnej žvejká a zdálky je slyšet šumot hlasů.
Deme shrbený tunelem a jak vyjdeme na volný prostranství, mhouříme voči zvyklý na neustálý přitmí.
"Kolik dneska?" povídá Vendi strážnýmu a v jeho hlase cejtim lehkou nostalgii.
"Jako dycky, kamaráde! Narváno k prasknuti."
Zahejbáme kolem hradby a jak du kolem škvíry, mrknu do amfiteátru. Dětičky způsobně volizujou nanuky, muži vedou důležitý debaty a z jejich cigaret stoupají modrý voblaka. Kouknu nahoru a lehce pohnu koutkem. No ovšem, vypadá to na déšť.
Strážnej už mi dloube hlavní do žeber, a tak se loudám do šaten.
Pade leští svýho Webleye s práznejma hilznama. Vendi si lepí plnovous. Dřepnu si před zrcadlo a vypláznu na sebe vztekle jazyk.
"Co je," chechtá se Pade.
Vlastně se mi ani nechce hádat, je to stejně na draka. Sáhnu po kelímku a začnu ze sebe dělat vohavně zchátralýho čundráka. Modrou pod voči, červenou jizvy, černý tetování, rozcuchanou paruku. Strážnej nám nalejvá denní příděl rumu.
Kopnem to do sebe a mlčky vycházíme.
Házím na záda usárnu a hlavou mi bleskne vzpomínka na jeden vandr.
Zvoní potřetí.
Zapaluju si cigaretu, chvíli čekám a pak vstupuju na jeviště, abych řekl první slova týhle nemožný frašky ze života.
Za krkem mě studí první kapka deště.