Co zbejvá? 1998
Miki
...a někdy na člověka padne stepní žal a podivnej smutek a chándra a ukáže se náhle, že některý jistoty nejsou ani zdaleka jistý a že některý iluze jsou jenom příslovečnej domeček z karet a našinec v tý chvíli je náchylnej pochybovat i o slunci, zdali se mu vůbec ráno bude chtít vylízt...
...a jsou chvíle pochybování a nejistot a přebírání šuplíků a váhání a vážení, jestli se tam v tý tůni času na dně přece jenom neblejskaj nějaký zapomenutý nugety...
...potom trochu komickej našinec starotramp stojí po kolena zabořen v plackách a camrátkách a fotkách a cancátkách a kronikách a v celtách a řemínkách a usárnách a vlaječkách a ve vzpomínkách a pojednou z toho třicetiletýho trampskýho výprodeje slabounce zavoní kouř a plíseň mokrejch celt a rum a tabák a šafrán a horská louka po bouřce a další jenom zasvěcencům drahý ingredience a potichoučku se ozve hlásek "...tak se vracím k horám vzdáleným..." a našinec přivírá oči jako blaženej kocour a zvolna se v něm rozlejvá jistota, že jsme žili, žijem a dá manitou budeme žít krásně a barevně...
...a protože našinec je slabej a křehkej a chvíle slabosti na něj přicházej často a znenadání, tím víc si považuje běžců, kteří před neuvěřitelnou čtvrt století vzali do ruky štafetu z rukou našich tátů a dědků a s gustem a radostí ji nesou dál. Ani zdaleka nepřemejšlej nad tím, že by ji snad měli předat, že by jim snad měla vypadnout z ruky, vědomi si starý moudrosti, že kdo umí, ten má a musí...
...a tak kluci stopácký děkuju, že ve chvílích slabosti a váhání můžeme jako vzácnou medicínu po lžičkách užívat krásnou existenci vaší party, jako lék na pochyby, jako argument, že to nejlepší a nejkrásnější je teprve před námi... Protože ať se stane co se stane, kdyby i to slunce ráno zaváhalo, my kolem vás máme svoji jistotu:
Co zbejvá? STOPA!
Váš Divnej pták
Miki Ryvola