Co v Portýru nebylo Táborový oheň MS 32/81
Wabi
Sedím za stolem a vzpomínám. Právě takhle jsem jednou seděl a bylo pár let po válce. Na koberci u klubek seděl Miki s Pedrákem a zakládali osadu Zlatý klíč. Za okny bylo jaro a všechny ty známé pocity vstupovaly do otevřeného okna tak, jako se to stávalo generacím před námi, a bude se to stávat i nadále každému, komu je víc než patnáct a není hluchý a slepý. Říká se tomu dospívání.
Málo platné, dospěla i Porta. A tak sedím za stolem a vzpomínám. Myslím na to, co je vlastně generace. Proč je někdo starý ve dvaceti a jiný mladý v padesáti. Myslím na to, co by bylo, kdyby nebyla Porta. Řekněte sami - nebyl by život kohokoli z nás ochuzený? Ať za mnou přijde ten, kdo se neseznámil na nějaké Portě s novým kamarádem. Přihlaste se někdo, kdo neslyšel na nějaké Portě úplně novou písničku, která se mu líbila.
Kdyby nebyla Porta, spousta mladých lidí by netušila, že umí spoustu věcí. Nevznikla by hrající a zpívající sdružení, ze kterých vycházejí takoví borci, že by nám je leckdo záviděl, jen kdyby měli normální publicitu. Mám jmenovat? Slyšeli jste někdy jmenovat Vojtu Zíchu s Bohoušem Sýkorou a Ivanem Zichem? Znal by někdo z vás Ráchel, když ji zpívala Stopa s Brontosaury, po zádech leze mráz a nejlepší odměnou by snad bylo naprosté ticho?
A proč? Proč vlastně přijíždíte z celé té naší dlouhé nudle, abyste slyšeli jak kdokoli zpívá o tom co se mu stalo? Přijďte mi říct, kdo z vás je na Portu delegovaný. Přiznejte se, nejezdíte vy na Portu z nudy?
Myslím, že všechny ty krásné lidi z ústeckého kulturního domu, na Kida, Ňufa, Honzu, Kobru, Juppa, Ivana a bůhvíkolik jiných kluků a holek, z nichž někteří věnovali tomuto podivuhodnému festivalu nejkrásnější léta svého života. Vzpomeňte se mnou a věřte, že to není někdy lehké.
Taková věc. Hudba... A já vím, že spousta mladých lidí by si nekoupilo gramofon, kytaru, banjo a neudělali by ten první krok, který člověk musí udělat, aby poznal, v čem to vlastně vězí. Kdyby nebyla Porta.
Jednou jsem seděl u brány v jeho Bedně, a jak oknem vál teplý jarní vítr, vzpomněl jsem si na šestačtyřicátej rok, ukrad jsem mu ze stolu papír, a jako kdyby někdo za mnou seděl, a diktoval mi, začal jsem psát: "My měli camp, tam co stával ten mlejn," a šlo to ze mne, a nakonec "Nám bylo jasný, že je válka vůl a najednou jsme byli dospělí." A najednou, to se vám přiznám, jsem byl opravdu dospělý, a věděl jsem, že jsou okamžiky, který se nedají suplovat. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě, a to jenom proto, že jsem všechno najednou pochopil. Chtěl bych vám říct, abyste si vážili takových okamžiků, protože život je kupodivu krátký. A tohle píšu vlastně jako neurovnanou zpověď kluka, který měl jenom to štěstí, že se v pravý čas potkal se správnými lidmi.
Kdyby nebyla Porta.
Kdyby nebyla Porta, jezdil bych asi na vandry na Rakovnicko, protože se nám tam vždycky na Střele líbilo, a možná, že bychom s bráchou vymýšleli nějaký jiný festival, protože člověk prostě sám bejt nemůže. Pardon - nesmí.
Kdyby nebyla Porta, děti by zpívaly pořád dokola Přijde jaro, přijde, zase bude máj - ale nevěděly by, že tomu mohou také trochu pomoci.
A tak se tedy mějte na Portě i po Portě dobře, mějte se rádi a nebuďte nostalgický, i když je Portě zrovna patnáct let. Což se mi přihodilo.