Čas   Trail 2/69
Wabi

Čas má svou tvář. Nemůžeš ho chytit za ruku a požádat "hele, počkej chvilku", to prostě nejde. Nemůžeš ani za všechny peníze, které ti zbyly po výplatě, urychlit jeho tok, když se na něco těšíš. Čas běží nezávisle na tobě, pomalu nebo rychle, ale běží. Čas je zkrátka prevít. Ale má tvář. To tedy má.

Pan Einstein, když přišel na svoji teorii relativity, měl zřejmě na mysli právě tuto zapeklitou věc. Jak je možné, že někdy se vteřiny a minuty a hodiny táhnou jako med, kdežto jindy ti uběhne celý den, že ani nevíš jak? Jak to, že z některého dne pamatuješ každou vteřinu a někdy ti týden uběhne, že ani nepozoruješ, kam všechny ty dny zmizely?

Co já vím, tak existuje jakási časová přehrada, kterou má každý jinou a jindy. Jedeš třeba na trempský výlet a co se nestane? Slunce vyběhne do lesů a nad pole, kytičky voní o překot a ti ptáci, ti se něco navyvádějí. Do duše ti lehne klid a mír, posloucháš, jak se ti šoupou podrážky o cestu a jdeš tak pomalu, že je pro to jen jeden jediný výraz - co noha nohu mine. Za tři dny a možná že ještě za měsíc si budeš pamatovat každý každý šutýrek na té cestě a každou vůni, kolem které jsi prošel. Jindy ovšem projdeš krajinou a nevnímáš ji. Něco v tobě je zavřeného, čas pro tebe nic neznamená, nevíš kudy jdeš, jsi obrácený naruby. Tedy do sebe. Řečeno slovem básníka, máš jen tu zem, která se v Tobě prostírá.

A jsme u toho. Tvář času je nerozlučně spjata s místem, kde se čas pro tebe odehrává. To přece všichni dobře známe - jednota místa, času a děje. Proto má čas vůní, zvuky, barvy, tvář.

Ale nechci psát učené pojednání na dané téma, od toho jsou povolanější. Jenom mě tak napadlo, Čím to je, že si člověk něco nadosmrti zapamatuje a jindy jde raději na ruma. Čím to asi tak je, že když pro většinu lidí má čas tvář olověného, dusného dne, pro některé naopak je to čas hojnosti, sklizně a mastných úst. Ale tyhle věci my nepředěláme. Konečně pořád si ještě můžeme říkat s Chagallem:

Mám jen tu zem, která se ve mně prostírá...

Úvodní strana