Byla to dlouhá cesta
Tony Linhart
Dne 28 měsíce hladu odjel na svůj nejdelší vandr Wabi Ryvola. Odjel potichu a bez rozloučení do země, odkud ne máme zatím žadných zpráv. Když jsem byl jako jeho dlouholetý kamarád požádán, abych napsal pro Country Styl nekrolog, cosi se ve mně se vřelo. Opakovat to, co všichni vědí o jeho písničkách, vypočítávat, kde všude byl, co řekl co měl a naopak neměl rád, kolik a kdy natočil gramofonových desek? Tak to se mi přesně nechce. Určitě o tom budou psát jiní, budou bilancovat hodnotit a budou také idealizovat. Člověk který Wabiho dobře neznal pak nabude dojmu, že Wabi ani nikdy nemohl říct neslušné slovo, že byl vzorným abstinentem a v hlubokém údolí, daleko od lidi, tepal své kouzelné verše.
Přemýšlím, jak něco o Wabi Ryvolovi napsat, aby v tom byla pravda jako v jeho písničkách. A aby to šlo také ze srdce. Jako bych ve větru, který tu a tam cloumá okenními rámy slyšel, že se mi pochechtává a radí mi abych se na to vykašlal a dal si o pivo víc. Myslím, že bude nejrozumnější, když ho poslechnu. On si teď někde hoví v nebeský knajpě zpívá si s Jarkou Mottlem Niagaru a po očku kouká na mě dolů jak se bezradně potím u psacího stroje.
Jako bych ho slyšel. Co že tam děláme za voloviny. On měl vždycky takovou obyčejnou lidskou filozofii v malíčku. Dodnes pamatuji jak jednou po nějakém vystoupení divákům popřál, ať se jim ráno dobře vstává. Trouba by se mohl na místě urazit, ale když o té větičce chvíli pouvažujete, řekl vlastně ohromnou věc. Řekl mnohem víc, než hodně štěstí a takové ty otřepané frázičky.
Wabiho jsem dobře znal od začátku šedesátých let. V sedmdesátých i osmdesátých letech jsme pak úzce spolupracovali. Naposledy jsme společně otevírali Potlach v Malostranské besedě, několik dní před tím, než se to stalo. Tam jsme si nestačili ani říct - ahoj! Wabi totiž musel odejít ve druhé části představení, kdy já byl zrovna na jevišti. A proč bychom si měli říkat - ahoj, když za pár dní se stejně uvidíme? Máme přece rozdělanou spoustu věcí a plány na jaro a léto. Jaký strach? Všechno ještě dokončíme! On je totiž pořád mezi námi, i když v táborovém kruhu zůstane jedno místo prázdné. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem se probíral starými fotkami, zpěvníky a výstřižky z novin a časopisů. V hlavě mi pořád dokola znělo, že to byla dlouhá cesta a že sochám brečí déšť na obočí.
A tak radši než nějaké vzpomínání na papíře, které ať chce nebo nechce, vyzní vždycky trochu jinak, než by člověk chtěl, se s vámi podělím o ten večer, kdy jsem se hrabal ve fotografiích, notách a všech možných výstřižcích, které mám doma poschovávány.
Nekrolog se tedy nekoná. Zavzpomínejte si na Wabiho se mnou. Bez smutnění a velkých slov. To oboje on totiž vůbec neměl rád. Pak si můžeme společně zajít do podloubí na pivo.