Bráchové ze země tří sluncí   Signál 43/21.10.86
Stanislav Motl

Jsou dva a mají velké štěstí. Nikdy nezůstanou sami. O to se už postarají stovky, tisíce kamarádků, kteří si zamilovali jejich písničky. Písničky přicházejí nevtíravě k táborovým ohňům, aby vás vzaly kolem ramen a daly pocítit neokázalé člověčenství, jež voní jako čerstvá smůla na zdravém smrku…

Jsou dva, vydali jedno elpíčko, mnoho singlů, malých desek, a ve studiích připravují nové nahrávky…

Jsou dva a jejich jména - Jirka a Mirko - znají jen nejbližší přátelé…

Wabi:

Bylo nebylo. Na Kladně se mezi ostatními kluky proháněl i šestiletý Jirka. Náramný uličník. Kvítko z čertovy zahrady. Jednoho dne mu táta přinesl malou kytaru. jeho syn po ní dychtivě sáhl. Po nějaké době si sám našel první akord. E moll. Pak si postupně - opět sám - odvodil akordy další.

To už byl na světě i jeho brácha Mirko. I jemu bylo souzeno, aby se za pár roků vydal, stejně jako Jirka, po tuláckých stezkách. A s kytarou.

Jirka vyrostl, vyučil se soustružníkem, a než odešel na vojnu, stačil seznámit bráchu se základními akordy. jeho způsob výuky byl někdy až drastický, to třeba vzdal Mirkovy prsty levé ruky a párkrát jimi přejel po rozpálené plotně. Prsty časem znecitlivěly a mohly lépe mačkat příslušné akordy.

Jirka, tehdy mu už kamarádi říkali - Wabi, vydržel s kytarou dlouhé hodiny. Hrál, zpíval, miloval swing, džez, jezdil na vandry. Přišla vojna. Skoro půlrok prožil v šumavských lesích, kácel stromy a po večerech usedal ke kytaře. Tenkrát složil svou první písničku - Blues dřevorubce.

Dva roky uplynuly, Wabi se vrátil domů, začal znovu jezdit do přírody, také s mladším bráchou, skládal nové a nové písničky, takové hranaté a neuhlazené, jak říká, ostatně - hranatý a neuhlazený je i jeho život. Vystudoval průmyslovku, fáral na šachtě, dělal ve fabrice, nikdy se za žádnou práci nestyděl, hodně četl a čte, hlavně Čapka, Londona či Hemingwaye. Jeho život se neubíral vždycky ve vyjetých kolejích, občas si i natloukl, ale pokaždé vstal, aby šel dál. S písničkou, s kytarou, s lidmi, kteří mu za to stáli a stojí.

Miki:

Kytaru vzal prvně do rukou ve třinácti letech. Wabi byl přísným učitelem. Miki dodnes vypráví o "kytarových snídaních", kdy musel ještě před odchodem do školy hrát bráchovi nové akordy a písničky, které se naučil.

Jezdil na vandry a rozšířil ono zvláštní společenství vyznavačů přírody, dálek a kamarádství, společenství lidí, které kdysi Miki v legraci charakterizoval coby - Homo toulalis… Když Wabi narukoval, Mirko, později Miki, odešel na keramickou průmyslovku do Bechyně. budoucí talentovaný grafik, keramik a všestranný kumštýř se spoustou zájmů tu od šestapadesátého roku poznal mnoho dobrých kamarádů a kamarádek, společně hráli na kytary, zpívali, jezdili ven. A někdy v šedesátých letech našli na jihu Čech zapomenutý kout, pojmenovaný později Země tří sluncí, tady našla domov osada Zlatý klíč, která vešla, podobně jako legendami opředená Ztracenka, do trampských dějin.

To už byl doma z vojny Wabi, společně založili skupinu Hoboes, jezdili s kytarami po osadách, později i po různých klubech a společenských sálech.

Ovšem, jak vzpomíná Miki - tenhle z hloubi duše poeta, který umí nejenom naplno žít na Zemi, ale také klukovsky snít - leckterý ortodoxní tramp hobousáky zavrhoval: Kdo to jakživ slyšel, aby někdo jezdil k ohňům s gibsonkama a hrál písničky, z nichž je cítit džez, Ježek, Semafor a kdovíco ještě. A ty rytmy! Skoro jako když po kolejích uhání vlak… „Kluci,“ říkali jim Jarka Mottl, Bob Hurikán či Jenda Korda, bardi trampské písně, „je to zajímavý, co děláte, to jo, hraje to dál, ale nevíme, jak s tím u toulavýho národa uspějete…“ A kluci, kterým tito písničkáři často pomohli radou i pochopením, poslechli. Skládali, hráli, zpívali a navzdory těm, kteří nechápali, že i tramp musí vnímat dobu, jež ho obklopuje, a nemůže věčně vystačit s Ascalonaki či Anitami, byť jsou a budou krásné, dali nám všem přes tři sta písniček, jimž zub času nedovede ublížit, a pořád mají co říci.

Poslední míle (první písnička Mikiho), Hejno vran, Tunel jménem Čas, Island, Bedna od whisky, Zvláštní znamení touha. Tak už mě má holka mává, Co zbejvá… Daří se jim nejenom u táboráků, ale i tam, kde naplno dýchá folk.

Ryvolové: Aneb mozaika z posbíraných střípků našich setkání v Zemi tří sluncí, na Portě, v Praze…

Co uděláte, když vám některá otázka bude připadat hloupá?

MIKI: Řeknu ti to.

WABI: co je to za hloupou otázku…?

Povězte něco jeden o druhém?

WABI: Miki je pro mne nejenom brácha, dobrej brácha, ale taky náramnej tvůrce, interpret, muzikant. Mám rád hlavně jeho texty. Jsou to básně. Přál bych si, aby jednou vyšly knižně.

MIKI: Wabi mě přivedl ke kytaře, k vandrům… Jsme dost rozdílní, ale písničky a hudba nás naplno spojují.

Co má mít, podle vašeho názoru, dobrá písnička?

MIKI: Pokud možno chytrou pointu, dobrou harmonii, hudební nápad…

WABI: …a samozřejmě i silný textový náboj, taky nějaký slovní fór.

MIKI: My si totiž myslíme, že dobrou písničku dělá hlavně text. Neměl by být hloupý, mnohomluvný, fandíme takovým, ve kterých je život, život, jenž se nepředstírá, ale žije.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč vaše písničky tolik poslouchají a zpívají šedesátiletí, ale i dvacetiletí?

WABI: Přemýšlet zrovna o tomhle…? Ne, my raději přemýšlíme nad novými písničkami. Jak je píšeme, to musí posoudit někdo jiný, ne my. Myslím, že v našich písničkách hrajeme fér hru, zpíváme o tom, co těší i štve nejenom nás, ale spoustu dalších obyčejných lidí tohoto světa … a tady věk vůbec nerozhoduje.

S vašimi jmény je spojen s nejmasovější festival u nás, Porta, kde jste získali nejedno uznání.

MIKI: vzpomínám na začátky Porty. Měli jsme tu úspěchy, a přitom naše tehdejší výkony by dnes nestačily ani na oblastní kola. Porta za dvacet roků vyspěla, je mnohem více kapel, talentovaných lidí, tvůrců, tedy větší konkurence. Letos mě moc potěšila Autorská porta, kterou dostala písnička Co zbejvá … Je to báječný pocit, když s tebou zpívá Lochotín, to je pětadvacet tisíc lidí je to báječný pocit, když s tebou zpívají českobudějovičtí Nezmaři, výborní muzikanti a hlavně kamarádi, s nimiž se mi moc dobře spolupracuje. Rád s nimi zpívám, stejně jako s Bohoušem Sýkorou, Jarkou Vrbovou, Marcelou Koťátkovou a bráchou, s nimiž dohromady tvoříme skupinu Hoboes.

Co bude s bratry Ryvoly zítra?

WABI: Budou o den starší… ale vážně, chtějí dál psát písničky, zpívat, mít spoustu zájmů, natočit nějakou tu gramofonovou desku. Chtějí jezdit dolů na jih, na osadu, která letos oslavila třicáté výročí a kde většina jejich písniček měla svou premiéru… Prostě - chceme žít tak, jak jsme vždycky žili, fandili světu a dobrým lidem.

Nedohraná
text i hudba Miki Ryvola

Dohasíná lampa zvolna dohasíná / Nad plamenem hoří křídla můr
Jedna píseň druhou trochu připomíná / Hrajem v mollu co je napsaný v dur

Nejkrásnější zůstane už nedohraná / Hodiny nám odbíjejí půl
Stopy jdou do mlhavýho rána / Bláznivej čas toulavou má hůl

Mezi lidma natažený mosty / Z břehu na břeh ruka podaná
Půjdem po nich poprvý a postý / Půjdem po nich nocí do rána

Dohasíná lampa zvolna dohasíná / Slunce postavilo zlatej most
To se pod ním na tmu krásně zapomíná / Zase už jsme spolu … A dost

Odjíždím
text i hudba Wabi Ryvola

Zas žloutne zem a stromy svlíkaj listí / Rána jsou kalný a slunce nezná stín/
Blíží se den kdy nejste si moc jistý / Až vlak zahouká že neodjedete s ním

Vlak nečeká na slunce zimomřivý / Šátek je bílej a holka nezná pláč /
Pár drsnejch slov a všechno je hned jiný / Kouř z cigaret a je z tebe zase rváč

Rok chodí sám jak barvy v kalendáři / Má noci chladný a sem tam bílej den /
Jak starej strom nosí počasí v tváři / Léto je pryč a jaro je za rohem

Odjíždím a za sebou mám babí léto / Odjíždím a barvy sbírám do očí
Odjíždím a vůbec nevím k čemu je to / Odjíždím a nikdo se neotočí/
Odjíždím a nemám ani zdání co je tam kam supí ten můj vlak /
Odjíždím a mám jediný přání vrátit se zas zpátky jak na jaře pták

Úvodní strana