Básně a próza
Jiří Wabi Ryvola

Jarní únava

Šla kolem moucha a v ruce měla bacil
koukám na ní co to v tý ruce má
a rozhlížím se čím bych jí bacil
aby ten bacil z ruky pustila

Povídám moucho co to máš
kam s tím bacilem tak pospícháš
chceš ho snad hodit ku mně v potravu
Tak to ti neradím to já se vohradím
to já tě radši bacím šutrem přes hlavu

Však moucha nedbá a dál si bacil nese
ve mně to vře očima hledám zbraň
když tu hezké děvčátko volalo naň
tady máš kramli a zab tu saň

Lavina hlasů

Po ulici se už od zítřka
Bude chodit po levé ruce
V pravé budeme držet
List poplatný vzpomínkám
A na nohy doporučují úřady
Bobkový list s dimiánem
Nevýhodu mají tlustí lidé
Pomozte jim přece
Dejme svůj hlas pro věc
Tlustých

Jaro

Lest nkdy nebyla pánem tam
kde začínal pučet kámen
Tak nemůžeš obelstít člověka
když kolem všechno šílí
puči asfalt a ten má nějakou tvrdost
Však jdi
kolik šťáv a mízy
skrývá v sobě jaro
Pomyslné akcenty ptáků tě uvedou v extázi
Jak se vyrovnat s bezduchostí jitřních trav ?
Jen ďábel smí ustoupit tvrdým ranám jara
A ďábel
to je srp
v ruce jelimánka
Kytky, já vás žeru.
Ste prostě béžový !

Já!

Že prý byl Mičelángelo
obr umění.
Kdepák !
Největší obr na světě
jsem JÁ !

Vím totiž na beton proč voněj kytky
vím také proč kvete bez
ptáci mi nosejí koblížek zbytky
ostatní potravu dodá mi les
Všem velkým lidem já z úst slova beru
kochám se dikcí a plkám a lhu
o původ frází se radostně peru
jen když tím nasadím všem vlčí mhu

A proč taky ne, že jo.

Hrací strojek

Spleť rour a podivně čnějících
okončetin mrtvých věcí
udeřila mě do očí
Z duté jeskyně aparátů
vychází mdlý zápach hudby
a groteskních hřmotů
V propastné výši stropů
a bezedné hloubce šifonérů
hle jaké to pletence drátů
a navoněných ampérmetrů
Uprostřed nich pak
/jaká to imposantní prostota/
kostelní svíce modlitební kniha
a pes kňučící přívalem zloby
Tam vzadu pak
/ó není konce lidských pošetilostí/
postel na kolečkách a nízký
nízký taburet Stmívá se
Cítím mozek géniu však zde
v prostotě jejich doupat
jsem oslněn hudbou silných paží
Na stole pak jako paskvil
spíš oratorium hudby duševní
malý válec s několika hroty
Přiložím k uchu sám ďáblův tón
a hle hudba mě opojí
Není síly, která by psa vyjícího
/úpí návalem štěstí/
odpudila od válce hudebního
Šlehá v můj mozek proud zvuků lahodných

V zakouřené krčmě

Třicetpět vrchních sedí u vchodu
a bedlivě mi vypráví anekdoty
Je pozdě Již se šeří
Vedoucí podniku má plavky
a senilně se chichotá
Prosil bych dvanáct tureckých káv
jsem totiž notorický kávoholik
Nosič podnosů se decentně usmál
Jak jsem ho v té chvíli nenáviděl
Pro jednu kávu tolik řečí
Ještě že je čtvrtek
V pátek nemívám totiž čas

Rozbřesk

Kdo odejde z představení života
dříve než jiní je přinejmenším šprýmař
Nechává všechno na těch druhých
a ti aby chudáci žili dál
Naučíme se tedy něčemu jinému
Smluvíme se a odejdeme všichni najednou
To bude děsná legrace
až nebude mít kdo žít
To potom bude hrozně snadné
podívat se na zapovězená místa
A vrátní budou všichni pryč
A všechny uklizečky zemřou
Bude to hezké být sám na světě
Ale musíme se smluvit jako s ostatními
a potom tu zůstat
Já vás pak třeba vemu k nám na pivo

X

Někdo mi chodí s mou vlastní duší
jako by neměl svojí dost -
on ale zřejmě předem tuší /a nemiluje liknavost/
že nevítaný bude host
/ten co už první den ruší/
a tak halt si rychle vybrat muší
o něco fundovanější kost.
Ne že bych zbytečně vkládal post
scriptum - když tedy suší
na ohni mé trpělivosti toast
své intelektuální /ke které jsme hluší/
marnivosti - ten strom mu nevyrost
až do nebe
A marně na vrata mé duše
bývalé milenky své teď buší.
Dost !
/přichází jiný host./

Uzený losos

Znám divného básníka
v samotu se zamyká
hloubá kdy zas příjde sen
co by mu zved úroveň

Je to básník zneuznalý
na svá léta strašně malý
a nevychází z domu ven
neb je matkou uzamčen

Tak hledá koumá pokumuje
kvanta lihu konsumuje
a zatím dveře prokleté
jsou stále matkou zamčeté

Však Hle To nápad pravý Vstal
spisy veškeré posbíral
vrh je hned proti veřejím
až rozpadly se tlakem tím

Z čehož plyne poučení
básník k zahození není
Hlavně musí pořád psát
aby měl čím otvírat

Chci být námořníkem

Pokračuji v líčení jedné příhody
Své přítelkyni
Když v tom kde se vzal
Stojí přede mnou malý pán
A praví zjihlým hlasem
Pane je pravda
že se země točí ?
Pochopitelně jsem se zachmuřil
a vědecky jsem se snažil
Odůvodnit tvrzení starého
Galileje
Když jsem došel až
ke vzniku mlhovin
Malý pán pojednou pravil
Poslyšte nemáte zápalku ?
S radostí jsem mu zapálil
A pak jsme s mou přítelkyní
Udiveně pohlíželi za ním
Jak odchází
Měl sice sešlapané podrážky
Ale jinak to byl
docela elegantní pán
A tak si myslím
jestli by nebylo na místě
napsat o tom do novin

Slunce

Soudruhu vedoucí
naše skupina je připravena
k plnění plánu přípravy
pionýrů k životě v přírodě
za ztížených podmínek
pravil jasným hlasem
pobledlý desetiletý chlapec
ani jednou se nezakoktal
a odzdravil

Pionýři způsobně stáli

Na paseku právě
s hurónským řevem
vtrhlo slunce
vymáčklo sklo
u skladu sportovního náčiní
a začalo hrát hlavičky
se svým bráchou
žlutou merglí

Pionýři způsobně stáli

Soudruzi pionýři
pravil pak sedmnáctiletý stařec
a vyňal z desek
objemný fascikl zpráv
nařízení pokynů upozornění
doporučení a rozborů
jak jistě všichni víte
příroda se musí ochraňovat

Pionýři způsobně stáli

Slunce se zatím nabažilo
hry se svým bráchou merglí
a začalo plavat kraula
v blízkém rybníce
Sedmnáctiletý stařec
právě docházel
k závěru

Pionýři způsobně stáli

Jak jsem již řekl
život v přírodě
za ztížených podmínek
je dobrou přípravou
k boji za

Pionýři způsobně stáli

Slunce už vylezlo
z rybníka
a udiveně pohlíželo
na krásnou paseku
kde vyrovnaný řad pionýrů
způsobně naslouchal závěrům
sedmnáctiletého starce

Pionýři způsobně stáli

A proto soudruzi
musíme ještě víc

Pionýři způsobně stáli

Ale slunce si chtělo hrát
a zašimralo kluky
za krkem
a holkám zatahalo za copánky

Pionýři se rozesmáli
a paseku naplnil
hurónský řev
jejich mladých hlasů

Sedmnáctiletý stařec způsobně stál
Sedmnáctiletý stařec způsobně stál
Sedmnáctiletý stařec způsobně stál

Ještě se zeptám tebe Přírodo :

Potřebují tvé listy snad k asimilaci
podnikového pabouka ?
Potřebují snad tvé stromy
k tomu aby rostly za sluncem
ideologické konference ?
A potřebuje tvá tráva
k tomu aby šuměla a hořce chutnala
kádrové dotazníky ?
Já vím, jdeš vždy přímo k cíli.

Objev

Jsem těsně před objevem
Jo. Přijde taková chvíle.
Je to vždycky stejné.
Šťastná shoda okolností nahromadí
v okamžik tvé obvzláštní vnímavosti
tolik správných a jedině v tu chvíli
pro ten jeden jediný účel vhodných podnětů,
že si je podvědomě ukládáš do paměti.
Ano.
Jsem těsně před objevem.
V nejbližších okamžicích to za mě vypadne.
Bude to ohromná myšlenka.
Trůny se zakymácí.
Filozofové budou mluvit sprostě.
Státníci na slovo vzatí budou kroutit hlavami.
Děti budou naivně tleskat.
Dívky sevřou pevněji svá jarní stehna.
Matky pocítí slabost v podbřišku.
Muži budou ejakulovat.
Bude to VĚC kterou ještě nikdo nevymyslel.
Teď ještě ne.
Teď ne.
NE.

Nechám raději všechno při starém.
Když si představím ty zahanbený ksichty...

Malá procházka životem
(Pepovi, svému fouskovi, do kaluže stříbrné)

Tak ti jsem už dlouho nebyl na Kladně
i když je to od nás co by dup
Na můj vkus tam žijou lidi nákladně
V autobusu chovají se nápadně
Vem na dlani když tam není chlup

Tak ti jsem už dlouho nebyl v Liďáku
i když je to centrum okresu
Bejvalo tam sídlo děláků
Do Poldovky tahalo se za páku
Změnili už asi adresu

Tak ti jsem už dlouho nebyl ve Sportu
Na trafouši proti Sokolům
Párkrát jsem šel vocuď přímo k raportu
táh za sebou policejní kohortu
Stejně nám už zbourali ten dům

Tak ti jsem už dlouho nebyl ve Versu
i když jsem tam bejval den co den
Vershotel by potřeboval traveru
Poldovka zas plantáže až na Marsu
Bachrovna se chechtá s baronem

Tak jsem ti už dlouho nebyl na šichtě
i když mám pár odfáranejch let
Na Poldovce na Nosku i Na rychtě
Nejlíp když se dohodneme na plichtě
Kladno to holt není žádnej med

Tak ti jsem už dlouho nebyl veselej
snad proto že smát se není plán
Tak s tím Pepo ňákej fígl udělej
na procházku Kladnem čas mi zadělej
Nebo se do Kladna vydám sám

Úvodní strana