|
...tak je to už 4 roky, co sis 27. 2. 1995 stopnul uhlák na svůj poslední vandr až někam na nebeskej camp. Nevím, jak tam u vás, ale tady to jde ňák z kopce. Je asi zbytečný pořád dokola nadávat na to, že řeky jsou pořád špinavější, tráva pořád žlutější, lidi blbější a vopravdový kamarádství vzácnější, ale je fakt těžký se s tím smířit. S tím tě ale nebudu votravovat, dyť to vidíš sám. Zatím tu tvou káru táhnem dál, i když jí už kola trochu povrzávaj, věřím, že to nevzdáme. Díky vandrům jsem už poznala pár fantastickejch lidiček, za který stojí za to se prát, a to je velkej dar, takže co si vlastně stěžuju. Buď si jistej, že na tebe nezapomínáme, vždyť není jedinej vandr, aby si někdo nezačal broukat nějakou tu hobousárnu. Na svejch cestách občas potkávám lidi, co se dívaj na svět podobně, jaks ho viděl ty a určitě není náhoda, že právě mezi lidma, kterejm srdce tluče “tempo di vlak” jsem našla hrstku těch pravejch kamarádů, který by se sice dali spočítat na prstech ruky, ale o to víc si jich vážím a těším se na každé jejich zalomení palce. Za to ti, Wabi, dík!!! |
 |
|
Stále znovu prohrabáváme složku tvejch písniček a z prachu zapomnění se snažíme oživit ty, které dávno odvál čas, ale pro nás jsou o to vzácnější. Nedovedu si představit vandr bez tvýho zpěvníku v uzdě a votřískaný kytary Áji, která už je všechny zná nazpaměť, ale pořád je hraje nejradši ze všech. Loučit se nebudu, není taky proč, vždyť seš na každým ohni s náma. Takže AHOJ na nádraží příští pátek. |
|
|
|
|