Co říci ke canyoningu?

Ve světě je několik hlavních lokací, z nichž právě Sierra de Guara, patří mezi ty největší. Jak jsem se dozvěděl na webu a z jiných informací je jich hodně v USA, Austrálii, Mallorce, Francie. Dále se jimi mohou chlubit alpské státy Rakousko, Itálie, Švýcarsko. Ty alpské se vyznačuji převážně zalesněným okolím a ostrými skálami.

No, my jsme však byli jenom ve Španělsku, tak budu psát jen o tom. Při všech krásách co jsme tam viděli, musím přiznat, že je to pro našince celkem dálka. Vynechám přejezdy okolních států a začnu od Španělských hranic.

Největší vrcholy Pyrenejí jsou už za náma a mi jedeme po zaprášené rovině oblasti Huesca. Podle mapy by jsme už měli být tam ale nikde žádný pořádný kopce. Moje představa z Brna byla, že to bude kopcovitej terén a zatím nic takovýho. Pak se začínají objevovat jehličňany (jakási to kleč) a jakýsi rýhy v zemi. Vjíždíme do těch lesů a začíná mě to být jasný. Canyoning se odehrává v kaňonech a ne v kopcích. Objevují se první vyhlídky od silnice na kaňony. Těžká špica. Velký pískovcový rýhý a dole je slyšet, popřípadě vidět živel, který to tak perfektně pro nás upravil - voda.

Dojíždíme do vísky, která nás má nejblížší dny hostit jménem Rodellar. Po ohledání terénu vybíráme kemp El Puente. Později zjišťujeme, že jsme neprohloupili. Nejkrásnější kaňony v okolí končí u něj. Super zázemi, čisto a největší špína, která tam byla, byly navštěvníci z Francie a Německa.

A pak už začalo objíždění všech možných kaňonu a soutěsek v okolí. Za pomoci informací od  expediciones ( komerčních průvodců ).Děkujeme za ochotu.

Suchý - kaňon bez vody, popřípadě s takovou troškou, v které se rozhodně nemůžete utopit.
Vodní - to jest kaňon s tekoucí vodou, dá se říct ten zajímavější, musí se slaňovat vodopády, skákat do hloubky, proplouvat sifony.

Průměrně to vycházelo, asi jeden kaňon na jeden den a co bylo v průvodcích popsáno jako na 6 hodin, zdolali jsme mi za 10 hodin. Bylo to hlavně proto, že jsme se stále kochali, okolím, fotili, jedli a blbli. Slaňování jsme si klidně i odjistili a některé úseky jsme nechali napřed prolézt jinýma cizíma lidma, protože cizinci měli průvodce v podobě lidí znalích místních kaňonů, to mi ne.

Většina kaňonů má standartní nástup. Spočívá v příchodu na začátek kaňonu a přichází slanění dolů do kaňonu. Všechny cesty jsou perfektně zajištěny skobami, popřípadě je tam místo kam se dá uchytit slaňovací lano. Je potřeba dodržovat instrukce dané v průvodci, popřípadě se nebát zeptat okolo lozících. Špatné slezení dolů se těžko opravuje. Nahoru se většinou nedá vylézt. Postup kaňonem je zcela jistě vždy směrem dolů.