Některé kopce v moc příkrém kraji byly tak strmé, že obilí rostlo klásky dolů, ale setí nedělalo Kamenáčovi valné starosti. Říkával potom, že jedině tenkrát si připadal jako velkostatkář. Lehával na svém polním lehátku a osivo pálil do půdy z brokovnice přes hlavu. Co se týče ne tak příkrých kopců, Kamenáč vynašel pluhy a vozy s menšími koly na vnitřní straně, takže jezdily lépe kolem svahů. Přišel taky na to, že když vypěstuje krávy s kratšíma nohama po jedné straně, stojí se jim pevněji a pasou se líp.
  Pro člověka s Kamenáčovým nadáním nebyl žádný problém proměnit to ve skutek. V tom příkrém kraji mu největší trápení nedělaly ty strmé svahy, ale ohromní drzí zajíci. Jednou večer, když si Kamenáč smažil v chatě vajíčka na slanině, zarachotilo něco v komínové rouře a na pánvi mu přistála pampeliška s celým drnem. Kamenáč vykoukl komínem a uviděl starého zaječího macka, jak sedí na vršku toho moc příkrého kopce za chatou, drbe se a šklebí tak, že cení všecky řezáky.
  "Vyuď si mě a olízni!" zařval Kamenáč. Zajíc se jenom ještě víc zašklebil, uchechtl se a skopl další drn s kopce do komína, a rovnou Kamenáčovi do obličeje.
  "Zúrodni mě a osej kytičkama!" zahřměl Kamenáč a vyběhl ven a pustil z řetězu svého chrta Střívka.
  Když macek uviděl, jak se Střívko blíží, skopl další drn do pánve, zašklebil se trochu víc, zachechtal trošku hlasitěji a odhopkal líně pryč. Jako všichni zajíci v tom moc příkrém kraji běhal proti směru hodinových ručiček a běhy na vnitřní straně měl kratší, aby se mohl rychleji pohybovat kolem kopce. 
  Za pět minut macek vykonal celý okruh a přihopkoval z druhé strany kopce. Měl před Střívkem náskok sto yardů a běžel tak klidně, že jednou na vteřinku zapanáčkoval, obrátil se a řekl Střívkovi v zaječím jazyce něco neslušného a pak pokračoval. A Střívko zahafal a přidal. Když to zajíc uviděl, o trošku víc se zašklebil, o trošku víc natáhl běhy, aby si udržel náskok. A Střívko ještě přidal a zajíc natáhl běhy ještě o kapánek víc a pořád si udržoval náskok.
  Zmizeli za kopcem, proti směru hodinových ručiček, a když se znova objevili, zajíc znova zapanáčkoval a řekl něco Střívkovi a odklusal. A znova Střívko zahafal a přidal a zajíc si pořád držel náskok. 
  Jak se přihnali potřetí, Střívko si šetřil dech a neodpovídal, když se s ním zajíc bavil. Ale nepřiblížil se o nic víc a zdálo se, že se zajíc teprve teď do toho dává. 
  A příště a pak ještě pětkrát to vypadalo pořád stejně; vpředu hopkal zajíc a vždycky se tu a tam zastavil, aby si zkrátil dlouhou chvíli nebo řekl něco nezdvořilého, a Střívko pořád sto yardů za ním. 
  Kamenáč pak psovi vynadal a Střívko přidával a přidával při každém kole, a stale nemohl vzdálenost zkrátit. A když proběhli sto kol a pořád a pořád přidávali, ze Střívka byla už jen hnědá šmouha kolem kopce jako jeden ze Saturnových prstenů a ze zajíce byl taky jeden menší Saturnův prstýnek, až na ty okamžiky, kdy se zastavil, aby si dělal ze psa legraci, a pořád se zdálo, že se teprv rozehřívá. 
  A za chvíli, když urazili dalších dvacet kol, Kamenáč si už nebyl jist,jestli ještě vidí ty dva hnědé prsteny. A když zapadalo sluníčko a vykonali dalších padesát kol a pořád stupňovali tempo, Kamenáč už ani nevěděl jistě, jestli vůbec ještě obíhají kolem kopce, nebýt rachotu, jak odlétaly oblázky a jak Střívko těžce supěl, a kratičkých okamžiků, kdy Kamenáč stačil postřehnout macka, když se zrovna choval družně a na vteřinku se zastavil, než zase vyrazil ve zběsilém úprku. 
  Po dalších padesáti kolech byl ze Střívka už jen stín a hodinu po západu splynul s ostatními stíny. Když k tomu došlo, Kamenáč se na zajíce tak dohřál, že vtrhl do chaty a popadl ládovačku. Když zajíc uviděl, jak na něho míří puška, zaňafal na Kamenáče cosi nezdvořilého, zašklebil se až po slechy, zachichtal a pustil se pak do klidného poklusu. A třebas měl Kamenáč dobrou mušku, macek kulce unikl za kopec a byl v bezpečí. 
  Když ráno Kamenáč vařil snídani, zaslechl zaječí pochichtávání. Vykoukl komínem a zahlédl na zlomeček vteřiny macka, nežli ten skopl pořádný oblázek s kopce do komína, Kamenáčovi rovnou do oka. 
  "Olemuj si mě krajkama a na  noc podkasej!" zařval Kamenáč a pak vzal flintu a ohnul ji, až byla do oblouku jako ten kopec, a vypálil po zajíci, jak odbíhal. Když zajíc uslyšel, jak za ním zpívá kulička, zašklebil se trochu víc, o maličko víc natáhl běhy a utekl před m za kopec. 
  Za třicet vteřin se ozval rachot oblázků a objevila se prška jisker; zajíc najednou stanul před Kamenáčem, ohrnul horní pysk, a když pak zaslechl, jak za ním bzučí kulka, zmizel jak blesk. A když zajíc uběhl sto kol, kulka se vzdala a vyčerpaně spadla Kamenáčovi k nohám. Kamenáč naládoval do flinty dvojitou dávku a dostal ránu, až udělal dva přemety nazad. Zajíc vyčkával a hlasitě se Kamenáčově akrobatice chechtal, než zmizel jak dým.
  Za dvacet vteřin přihopkoval z druhé strany kopce, řekl cosi Kamenáčovi, a když pak uslyšel, jak za ním hvízdá kulička, natáhl krapet běhy a vyrazil, až za ním zůstala ohnivá čára. A když proběhl kolem kopce dvě stě kol, taky tahle kulka byla hotova a jemně pleskla Kamenáčovi u nohou. 
  Kamenáč nabil dvě dvojité dávky, zmáčkl spoušť a dostal ránu, až udělal čtyři salta nazad. Zajíc se zachechtal hlasitěji než dřív, a když pak uslyšel, jak se kulka blíží, zmizel zase závratnou rychlostí. A když proběhl kolem kopce tři sta kol, taky tahle kulka nechala zajíce zajícem a něžně klepla Kamenáčovi u nohou. 
  Kamenáč naládoval prach až do půli hlavně, stiskl spoušť a odletěl s kopce padesát yardů dolů, dřív než přešel do prvního salta. A když kulička prohnala zajíce tisíckrát kolem kopce, měla dost a unaveně klesla Kamenáčovi k nohám.
  Kamenáč hodil širák na zem a dvacetkrát po něm zadupal. Pak dvacet minut plynně klel a dalších dvacet minut se  tahal za konečky kníru. Nakonec sevřel pažbu ládovačky a ohýbal hlaveň přes koleno zpátky, až ji narovnal, a pak až ji zahnul ve směru hodinových ručiček. Potom naládoval prachu, že kulka vězela u samého ústí hlavně, namířil ládovačku kolem kopce v opačném směru, než ve kterém zajíc běhal a předváděl své neslušné způsoby, a vypálil. 
  Když macek uviděl, jak Kamenáč proletěl sto padesát yardů, než dospěl k prvnímu saltu, nemařil tentokrát moc času chechtáním, ale hezky rychle vyrazil kolem kopce proti směru ručiček, jen se za ním kouřilo. V plné rychlosti naletěl na kulku, ta ho prorazila veskrz a zabila na místě, třebas Kamenáč se tohle dověděl až mnohem později. Za pět hodin po tom dokončil Kamenáč poslední salto nazad, právě včas, aby sebral kulku i zajíce, když ztratili setrvačnost a spadli mu k nohám. 
  Toho večera si Kamenáč smažil na pánvi kousek zaječiny, když vtom nejdřív uslyšel zaječí chechtání, a když pak vykoukl komínem na vršek moc příkrého kopce, uviděl jiného macka,jak mu právě skopl drn s kopce na pánev.
  Kamenáč se moc nebavil, šel a vzal ládovačku. Z těch sedmi let, co prožil v tom moc příkrém kraji, nejmíň dva roky strávil v saltech nazad, než odklidil drzé zaječí macky. 

zpět