V těch dávných dnech se v Riverine kolikrát
zvedl takový vichr, že když nějaký pes otevřel tlamu a štěkal, obrátilo ho
to naruby. A nebylo nic zvláštního, když některý farmář přijel domů a zjistil, že celou farmu, chalupu, větrník,
ohradu, kůlny, stáje a hráze mu to svinulo jako obrovský kus linolea. Zem byla úrodná, ale možná že by se
Riverina nikdy nedočkala osídlení, neobjevit se tam náhodou Kamenáč Bill a neukázat těm křupanům,
jak se má s tím vichrem zacházet.
První, co Kamenáč podnikl, když si zabral šest set čtyřicet akrů, bylo, že si udělal
pár set uzemňovacích kotev, které vážily každá deset tun, a zahákoval
je na řetězy s články tlustými jako stehno
jeho šedivého plnokrevníka Bílého oblaka.
"Ať mě spletou a upečou, jestli mi tyhle kotvy
farmu neudrží," povídal Kamenáč, když byl hotov.
Nepočítal s tím velikánským vichrem.
Za týden nato, když se na Bílém oblaku vracel z cesty do města, objevil svou
farmu dvě stě stop ve vzduchu, rozvinutou jako ohromný kouzelný koberec, jak odplouvá rychlostí třiceti uzlu za
hodinu a vleče za sebou těch pár set kotev a vyrývá velikánské drny ze sousedovic pozemku.
"Ať mě roztočí a pustí!" zařval Kamenáč. ,,To ať jsem setsakra prokletej!" A nasadil Bílému
oblaku ostruhy a cvalem vyrazil za svou farmou. Vichr foukal o pár uzlů rychleji, když
uviděl, jak
se Kamenáč s Bílým oblakem ženou, a kotvy se kymácely skoro úplně nad zemi. A jedna
zadní
kotva zametla do vzduchu venkovní záchodek i s malým chlapečkem vevnitř. Jeho tatínek a
dva strýčkové osedlali koně a vpadli do řady za Kamenáčem.
A dvě přední kotvy sebraly kurník a seník a
jejich majitele osedlali koně a vyrazili za tatínkem, dvěma strýčky a za Kamenáčem.
Vichr zafoukal silněji a tři zadní kotvy zas pro změnu sebraly koně s kočárkem a pana s šedými
vousy, co ho řídil, dědečka, který klímal na přední verandě v houpacím křesle, a krůtu, která seděla
na snůšce vajec. Příbuzní toho staříka s šedými vousy, co řídil kočárek, a toho
dědečka, co seděl v křesle, a majitel krůty a těch vajec, všichni sedlali
koně a s rámusem vyráželi v řadě za ostatními.
A Kamenáč prudčeji zabodl ostruhy a vichr zadul víc a kotvy letěly dál a lapaly do vzduchu lidi
a věci, a když už byla farma odváta sto mil, všecky kotvy byly plné a čtyři stovky příbuzných a
majitelů se tloukly za Kamenáčem a chrlily na něho poklony.
Na farmě se mezitím Kamenáčovy ovce a krávy
pásly, krávy bučely, poněvadž měly plná vemena, pšenice klíčila, větrník se
točil a pumpoval vodu
a holubi lítali a kroužili nad špejcharem. A jak se farma valila směrem na Kościuszkovu horu, začal
Kamenáč uvažovat, jestli by se nedalo s té hory skočit na farmu a hospodařit na ní na
obloze. A když poslouchal ty zdvořilůstky, co teď na něho řval v kočárku ten stařík s šedým plnovousem, ten
druhý dědek v houpacím křesle, chlapeček na záchodě a ti ostatní zaháklí na kotvách, pomyslel si
Kamenáč, že by se snad přece jenom měl pokusit dostat na farmu. A když vzal v úvahu ty poklony,
co za ním hulákali příbuzní těch dvou starých dědků a toho chlapečka na latríně, majitel krůty
a její snůšky vajec a ty čtyři stovky majitelů všelijakých kurníků, stodol, sil,
kočárků, šňůr na prádlo, záchodků, kůlniček, ovocných stromů a toho
ostatního, co teď viselo na kotvách, rozhodl se Kamenáč, že se na farmu dostat prostě musí. A ještě rázněji
pobídl koně ostruhami a jako šipka vyrazil do svahu Kościuszkovy hory, koleny přinutil Bílého
oblaka ke skoku přes mezeru, která tak zívala, že by si měla dát ruku před ústa, a dopadl na farmu
akorát.
Ohromný vichr se tak dožral, že začal foukat o dobrých deset uzlů
rychleji. Jedna kotva ustřihla špičku Kościuszkovy hory, půl tuctu ostatních
se zachytilo na svazích a odvleklo horu tři mile, než ji pustilo. Farma se
zvedla o míli do vzduchu
a kotvy se volně rozhoupaly.
Kamenáčovy krávy k němu s bučením přiběhly a povalily ho, psi na něho skákali, holubi ho
pleskali po tvářích a přející posádka na kotvách na něho povzbudivě volala.
"Ať se scvrknu a spletu," zařval Kamenáč, vyskočil na nohy,
rozběhl se, zapřáhl bulíky a jednu
za druhou vytáhl nahoru kotvy, vyprázdnil je a zase spustil. Když s tím byl hotov, čítal úlovek
patnáct chlapů, pět ženských a tři děcka, dvě stě dvacet tři slepice, třicet krůt,
jedenadvacet tuctů
vajec, sedmnáct záchodků, sedm kurníků, patnáct stodol, deset kůlniček, devatenáct sil, třináct
kočárků a bryček, sedm fotelů, osmnáct telegrafních tyčí, šestatřicet větrníků, třiačtyřicet ovocných
stromů, třiadevadesát rezervních kol ke kočárkům, vozíkům a bryčkám, devětasedmdesát šňůr na
prádlo, některé i s prádlem a různými maličkostmi, tři sta jedenáct chcíplých koček a větší
krámy ze sedmnácti smetišť.
"Utluču té a upeču!" štěkal dědek s šedivými
vousy. "Zakroutím ti krk, jestli s náma okamžitě nepřistaneš!"
"Dej se olemovat a na noc podkasat!" odpověděl mu Kamenáč a tahal se za
kníry. Pak vyrazil a vtáhl nahoru deset nejdelších kotev a spojil je
dohromady.
"Hnáty ti zpřerážím a zblbnu tě! Já to dám k soudu!" křičel šedivý plnovous, když se dostával
přes palubu. "Vyrvu tě i s kořenem a zkroutím jak houžvičku! Já půjdu k advokátovi!" řval druhý
dědek, když položil nohu na zem. "Hnáty ti zpřerážet, zaživa tě upíct, vyrvat tě s kořenama,
zakroutit ti chřtán! Na to jsou paragrafy!" ječeli ostatní, když opouštěli plovoucí farmu.
Kamenáč se rozhodl, že příštích pár let udělá lip, když bude sedlačit na nebi. Odběhl a podojil
krávy, uvázal psy, nakrmil holuby, zapřáhl koně a zoral pole, která ležela
ladem, spravil postroje a nářadí.
Ohromný vichr byl tak zastrašený, že foukal jemněji a o moc uzlů pomaleji a farma plula ve
velkých kruzích nad Austrálií. Jenom že jeden den byla nad Kościuszkovou horou a mlíko zamrzalo
kravám ve vemeně a vzešlé obilí zašlo, a příště se octla nad Lázněmi Alice a mlíko se uvařilo dřív
než je Kamenáč stačil vydojit a zasetá kukuřice se v zemi upražila. Kamenáč
ji později prodal jako kalorku k snídani, jenomže jak říkal je na nebi, aby sedlačil, a ne aby
továrničil.
"Ať se v tejdnu rozprsknu na čtyři doby!" křičel Kamenáč a tahal se za knír. Vyškubal si všechny vousy po levé
straně, než se mu rozsvítilo a dostal nápad udělat si kormidlo, vysoké dvě stě
stop, z toho zinkovaného plechu na silech, kolnách, stodolách a záchodech, co je měl vypůjčené.
Potřeboval tři bulíky a dva páry koní, aby tím kormidlem otočil. Příštích par měsíců udržoval
Kamenáč farmu, aby se houpala nad Riverinou, poněvadž tamní podmínky dobře znal.
Nějaký čas bylo podnebí v Riverine dobré, ale pak přišlo sucho. Kamenáč zakormidloval k
severnímu pobřeží, ale zjistil, že tam to taky za moc nestojí, až na jedno
malé místečko. Bylo tak malé
a farma letěla tak rychle, že se na ní udržela dobrá sezóna vždycky jenom
pár minut. "Hrom do mě uhoď a roztřiskej mě!" křičel Kamenáč a vyškubal si celý
knír, než zdokonalil
nebeské kotvy.
Potom už měl celou záležitost v hrsti. Příští tři léta
měl sklizně náramné, když se s farmou pohyboval po kraji, zavěšoval se na dešťové mraky a
zůstával na místech, kde počasí bylo dobré. Knír mu zase narostl a vydržel mu dlouho. Vichr už byl
tak zakřiknutý, že se nezmohl na nic kloudnějšího než na jemný vánek.
Koncem pátého roku všecky kůlny, stodoly, sila,
kurníky, záchodky a fotely, co měl vypůjčené, zrovna tak jako jeho vlastní byly napěchovány zrním.
"Ať mě olemujou a na noc podkasaj, jestli já teď nejsem na koni!" povídal
Kamenáč, když se
díval na svou plovoucí farmu. Vichr ho uslyšel a byl z toho tak skleslý, že
foukal míň a jemněji a o moc uzlů pomaleji a farma začala klesat třicet
tisíc stop na Austrálii.
"Ať se roztočím a rozprsknu, vždyť ty všecky soudy, co na mě čekají,
mě zničí!" zařval
Kamenáč a zakormidloval nad střední Austrálii. Vichr si zacpal uši a foukal o moc uzlu pomaleji a farma
klesala o dalších třicet tisíc stop a jedna přední kotva sebrala chlapíka s děvčetem,
jak spolu v bryčce utíkali z domova. A jejich příbuzní, co se tloukli za nimi, cválali teď za
Kamenáčem. A pro změnu zas tři zadní kotvy ukradly kompletní školu i s žáky a s panem
učitelem, starou babičku v houpacím křesle a prasečí chlívek. A jejich příbuzní a
majitelé všichni sedlali koně a vyráželi za Kamenáčem
a jeho farmou, až se z nich kouřilo. A kotvy dal smetaly a chňapaly, a když byly
plné, farma
pomalu klesla do Austrálie.
"Ať mě upečou, jestli tě nepoženu k soudu!" křičel mladý párek a jejich osmadvacet příbuzných, stará babička a
všichni
ostatní dohromady.
"Hnáty ti zpřerážet, zaživa tě upíct, vyrvat tě z kořene, zakroutit ti chřtán!" křičel dědek s bílými
vousy, starší o pět let, a mladík, co ho to sebralo na záchodě, a ti ostatní.
"Ať nám hnáty přerazí, jestli my tě
nezruinujem!"
A taky že ho zruinovali, takový člověka čeká vděk, a to jediné, co měl Kamenáč za to, že ty
křupany naučil, jak porazit ohromný vichr, byla zkušenost.
zpět