Krajina moc úrodná zpět
Ukázalo se, že kus čokoládové půdy, co si Kamenáč vybral na Severním
pobřeží, je úrodný až moc. Málem Kamenáče zničil. Mělo už ho varovat, když mu
vycházková hůlka ze zimního dubu začala rašit, ale ne. Ta krásná čokoládová
půda byla docela v pořádku, pokud z ní od přírody rostly stromy a tráva — i když
třeba červi z ní byli občas nedůtkliví. Zasít kukuřici a dýně znamenalo říkat si
o neštěstí.
Kamenáč zoral padesát akrů nížiny u řeky na kukuřici a na dyně. Doba byla
pokročilá, a tak dělal jako ďas. Vrazil tam kukuřici a dal se do dýní. Ohromný
mrak, deštěm skoro na prasknutí, začal stoupat po nebi, a tak aby uspořil čas,
rozhodl se Kamenáč, že bude semínka sít se hřbetu Bílého oblaka. To mu
pravděpodobně zachránilo život.
Vyrazil na šedákovi a semínka rozhazoval oběma rukama. Semínka padala napravo.
Semínka padala nalevo. Kamenáč se díval jedině na ten veliký Černý mrak. Házel
semínka napravo. Házel semínka nalevo. Setba padala na tu úrodnou půdu a klíčila
okamžitě.
Bouřkový mrak se přiblížil. A Kamenáč rozsíval dál a rukama pořád
rozhazoval a dýně pořád rostly. Výhonky už byly tlusté jako ruka.jako stehno, jako
trup. Kamenáč ujížděl cvalem kupředu. Vířil semínka napravo a nalevo. Z dýní
rostly výhonky jako prst, jako zápěstí, jako stehno.
Bouřkový mrak už byl ještě blíž. A Kamenáč rozsíval a rozsíval, ruce
rozhazovaly a rozhazovaly a dýně rostly a rostly. Dozadu se neohlížel. Mrskal to napravo
a nalevo. Šlahouny dýní se začaly po rovince plazit, potom kráčet a pak utíkat jak
chrti. Bouřkový mrak byl ještě blíž a ještě větší. A Kamenáč jen sel a sel,
rukama házel a házel a dýně rostly a rostly. Flákal to napravo a flákal nalevo.
Šlahouny se nepozorovaně klusem vlekly po planině. Ale Kamenáč neslyšel nic.
Bouřkový mrak byl čím dál větší, černější a bližší. A Kamenáč sel,
rukama házel a dýně rostly. Metal napravo a metal nalevo. Díval se na ohromný černý
mrak nad sebou. Výhonek dýně, tlustý jak lodní lano, se mu zakýval před obličejem
a shodil mu klobouk.
Kamenáč zasadil Bílému oblaku ostruhy. Zaryl je napravo a zaryl nalevo. Dozadu
se neohlížel, ale slyšel, jak za ním dýně pádí.
Z velikého Černého mraku nad hlavou se spustil déšť. A Bílý oblak cválal
dál a dýně se za nimi hnaly dál a výhonky se vlnily dál.
Kamenáčovy paty bušily jak třecí buchar a rukou s bičíkem se oháněl jako
plavec. Z velikého mraku lilo a lilo, Bílý oblak pádil a pádil, dýně je
stíhaly a stíhaly a výhonky vlály a vlály.
Kamenáčovy paty běhaly jak píst a ruka s bičíkem mávala jak cep. Z černého
mraku přestávalo cedit a slunce začínalo klesat k obzoru a Bílý mrak začínal
supět. Dýně je začínaly dohánět a výhonky se začínaly svíjet. Jeden z nich,
rychlejší než ostatní, strhl Kamenáče ze hřbetu Bílého oblaka. Pět výhonků se
mu omotalo kolem nohou. Pět se mu jich ovinulo kolem paží a trupu a pět ho
švihalo do
hrdla.
Kamenáč se napínal a zvedal, kroutil se a mlátil. Uvolnil si pravačku, vytasil
zálesácky nůž, v zubech otevřel želízko a prosekal se ven. Nemohl najít Bílého
oblaka a odrážel dýně, co za ním skákaly. Vyrazil po planině a když už mu
nejrychlejší z výhonku házel na hlavu smyčku, najednou uviděl v cestě veliký
strom.Vyšplhal do větví a výhonek, který se za nim dostal nejdál, mu urval zadek
gatí.
To, do čeho Kamenáč vyskočil, byl kukuřičný stvol, a ten rostl tak rychle,
že v minutě byl Kamenáč sto padesát stop vysoko. Ale třebas rostl dal a dal,
Kamenáč v bezpečí nebyl. Pět dyňových Šlahounů lezlo za nim po tom gigantickém
kukuřičném stvolu jak opice po tyči. Pět set výhonků po něm vlálo a šlehalo.
Kamenáč vytasil zálesácký nůž. Oháněl se jím napravo a nalevo. Koukal
dopředu. Koukal dozadu. Sekal je napravo a sekal nalevo a po třech hodinách se
šlahouny stáhly po obří kukuřici o tři sta stop níž, aby si to rozmyslely.
Za svítání zaútočily dýně nanovo. Kamenáčův nůž blýskal nalevo.
Blýskal napravo. Špiček výhonků bylo u paty kukuřice jak naseto. A celý den
šlehaly dyne a sekal nůž a padaly výhonky a lil se pot Kamenáčovi s čela. Při
západu slunce dýně zastavily akci.
Několik příštích týdnů podnikaly jen drobné útoky. Kamenáč si teď
dělal naději, že by mohl vydržet do zimy, kdy mráz dýně zabije. S jídlem byl na
tom dobře. Jedna kukuřičná palice mu stačila na týden a rostlina už byla tak
vysoká, že zachytávala mraky. Díky tomu pršelo skoro pořád. Kamenáč doufal, že
se Bílý mrak dostal na svobodu. Dole neviděl nic než moře gigantických dýňových
listů, které se vlnily kolem obrovských kukuřic.
Během druhého měsíce, který Kamenáč trávil na kukuřici, listy zežloutly.
Dýně jí ohlodaly kůru. Kamenáč se tehdy jenom smál. Měl dost kukuřičných palic,
že by mu vydržely na pět let, kdyby bylo zapotřebí.
Ale pár dní nato se nesmál, když se jednou žádný dešťový mrak na
kukuřici nechytil. Slyšel rámus, jako když řádí vichřice v ohradě se zralou
pšenicí. Viděl nejbližší dýňové výhonky, asi stovku stop pod sebou, jak se
velice energicky o sebe třou. Nemohl kápnout na to, co to mají zalubem, až uviděl
vycházet kouř. Zvedl se vítr. Za chvíli z toho byl plamínek velký jako palec, jako
ruka, jako hlava, jako celé tělo. A kukuřičný stvol začal hořet a zrno v palicích
začalo pukat a Kamenáč se začal cukat.
Vítr zesílil a plameny šlehaly dal. Dýně začaly tancovat. A kukuřice hořela
dál a zrno jen pukalo a s Kamenáčem to jen cukalo. Dýně se začaly chechtat.
A vítr sílil a kukuřičný stvol nepřestával hořet, zrní se nepřestávalo
škvařit a Kamenáč nepřestával zuřit. Začal vrškem kukuřice houpat a začal se
potit.
Vítr sílil a plameny pořád vyskakovaly, zrní se pořád rozpukávalo a
Kamenáč pořád poskakoval a pot z něho pořád odcakoval, a přitom Kamenáč pořád
houpal vrškem kukuřice. A zrovna včas zahákl okraj velikého dešťového mraku,
který plul kolem.
Déšť oheň uhasil a Kamenáč se přestal natřásat, dýně přestaly jásat,
ale zrní v palicích pukalo dál.
Příštích pár měsíců způsobily Kamenáčovi dýně nejednu horkou chvilku,
když bylo sucho. Ale teď už si dával pozor a začínal chytat mraky hned, jak uviděl,
že se výhonky o sebe třou. Přišla zima a uhodily mrazy. Kamenáč nemohl tři noci
spát, jak sebou dýně mlátily ve smrtelných křečích. Když byl konec, slezl
čiperně po kukuřici dolů, třebas mu to trvalo skoro celý den.
Dal se do hledání Bílého oblaka. Šlo to těžko. Krok za krokem si musel cestu
prosekávat zálesáckým nožem. Pořád na Bílého oblaka volal, ale když mu
plnokrevník odpověděl zařehtáním, nemohl ho najít. Jenom náhodou se dostal k
obrovské dýni. V červenožlutém masu dýně spatřil tunel, vysoký sedm stop a
široký pět. Někde hluboko uvnitř uslyšel Bílého oblaka ržát a pustil se do
tunelu. Po hodině ostré chůze na něj přišel. Bílý oblak byl ve znamenité kondici
a zrovna žral ze zdi tunelu. Bílý oblak byl mazaný kůň. Když viděl, že Kamenáč
je na kukuřici v bezpečí, usoudil, že nejbezpečnější bude schovat se uvnitř v
dýni, a tak se prokousal dovnitř a tam tu dobu strávil.
Na těch obrovských dýních vydělal Kamenáč spoustu peněz a chlapi na
Severním pobřeží si z jejich kůry dělali stodoly a sila. Ačkoliv těch věcí, co
kdy Kamenáče doběhly, moc není, přece jen po tom jednom roce svůj lán moc úrodné
půdy nechal být. Zajedno proto, že si přál pěstovat borůvky a ostružiny, a to by
znamenalo přivolávat na sebe katastrofu.
zpět