Krajina moc studená zpět
Kamenáč Bill několikrát unikl hladovým dingům
jenom o vlásek, když se v tom roce, co bylo hodně sněhu, vydal do Monara
hledat zlato. Prvně k tomu došlo, když si přestal cpát fajfku a zjistil, že
se nemůže pohnout ani o palec. Trvalo chvilku, než mu došlo, co se to stalo.
Jeho stín mu přimrzl k zemi. Párek hladových dingů, tak vyzáblých, že
vrhali jenom jeden stín, se v tu chvíli přiblížil a chystal se ho zadávit,
a protože Kamenáč neměl ani pušku, ani zálesácký nůž, byl by nebožtík,
nedostat nápad, aby škrtal sirky a házel je na svůj stín.
Kamenáčovi už
zbývala poslední sirka a dingové už si olizovali kotlety, když se sníh
rozehřál zrovna tolik, aby se Kamenáč mohl utrhnout a uvolnit. Bylo to o vlásek,
poněvadž se ozval zvuk, jako když se trhá kaliko, jak se Kamenáč napjal a
zjistil, že je volný. Fakticky už byl potom jeho stín vždycky trochu otrhaný
a neměl ty hladké linie jako stíny jiných chlapů.
Kamenáč potom pořád s
sebou nosil spousty sirek a fotku jednoho starého kámoše, který ho nechal na
holičkách a štípl mu portmonku, zrovna když je potkalo štěstí. Kdyby nic
jiného, ten obrázek byl lepší nežli sirky - jak se na něj Kamenáč podíval,
rozpálil se vždycky tak, že za pár vteřin stál v louži, ze které šla pára.
Jako vedlejší činnost si Kamenáč chytal do pastí králíky. Nejdříve je
vždycky stahoval a vyvrhoval, ale později uprostřed zimy zjistil, že nepotřebuje
než je na pár hodin vyvěsit a vítr tu práci udělá za něj zrovna tak čistě.
Kolikrát musel Kamenáč plamen svíčky ulomit, aby zhasla, když šel večer
spát.
Když se Kamenáč večer usadil v chatě, pár tisíc divokých psů obyčejně
utvořilo kolem ní kruh a v šestnácti tóninách vylo na měsíc. Dingové
nejdřív vyli vždycky tak hlasitě, až se střecha třásla, ale s postupem
zimy jejich nářky slábly, až jednou přestaly vůbec, i když Kamenáč viděl,
jak se jim chřtány pohybují. Šel si lehnout a už na to nemyslel. Ráno
vyrazil ven, aby se dal na svém dílci do práce, a vtom si rozbil hlavu o
zamrzlé vytí dingů.
Rána to byla ošklivá, ale Kamenáč té zkušenosti
později dobře využil. Uprostřed zimy si nitroglycerínem prostřílel cestu
skrz led až do říčního dna, kde počítal, že je zlato. Břehy té řeky
byly příkré jako tahy písmene V a dingové teď obyčejně lemovali příkré
vršky těch břehů a pokukovali hladově po Kamenáčovi při práci.
Jednou
večer udělali kolem chaty kruh a kousek po kousku ho začínali stahovat.
Kamenáč spustil z vinčestrovky a pár jich prošpikoval, ale uvědomil si, že
na všecky ty divoké psy nemá kulí dost. Škrábal se nad tím problémem na
hlavě, až si prsty vjel na jizvu od psího vytí. "To chce jen řvát!"
povídal si a vyběhl z chaty.
Udělal kolem chaty pár pěkných okruhů a přitom
řval ze všech sil. Pak se spustil na všecky čtyři a lezl kolem dokola a přitom
pořád hulákal. Moc zdvořilé to nebylo, co dingům povídal, a slova taky
zamrzala déle, než kdyby byla mírnější, ale stejně v deseti minutách stála
kolem chaty vysoká zeď ze zmrzlých slov a ta držela dingy na dištanc.
Když
zdivočelí psi vrazili do té zdi, naštvali se, o kus couvli a nařídili si
hlavy nahoru. Kamenáč ovšem neslyšel ani slovo, ale stejně mu nadělali moc
nepříjemností. Z jejich páchnoucího dechu zmrzl nad chatou tuhý plát a
Kamenáč pak většinu noci kašlal. Za noci dingové vyčenichali Kamenáčovu
zásobu nitroglycerínu a třaskavin a spolykali je. To ho spolu s ostatním přivedlo
k rozhodnutí prásknout do bot.
Osedlal si šedáka Bílého oblaka a v čilém
klusu vyjel po dně řečiště. První půlhodinu nebylo po psech ani památky
a Kamenáč už myslel, že je v bezpečí. Moc si s tím na žádný pád hlavu
nelámal, poněvadž jen málo dingů se mohlo měřit s jeho šedákem.
Kamenáč
nepočítal s tím, jak jsou dingové lstiví. Domysleli si, že při otevřených
závodech by se k Bílému oblaku nedostali blíž, ale že ho můžou dostat ze
zálohy. Jak Kamenáč chvátal podél řečiště, dost brzy dingy vystopoval půl
míle před sebou, jak lemují oba břehy a čekají, aby seběhli a odřízli
ho.
Kamenáč vsadil na rychlost. Pobodl Bílého oblaka ostruhami do slabin. Přikrčil
se mu ke krku. Bičíkem mu bubnoval do slabin. Ostruhy do něho pohřbil až po
držadla. Šedákův krok se prodloužil a zrychlil, až byl rozmazaný. Každou
minutu byla zima větší a v koutcích úst se Kamenáčovi i Bílému oblaku dělaly
rampouchy a ty je brzdily. Dingové zvedli čumáky k
nebi, mlčky zavyli a pak vyrazili po břehu dolů jako šedivé bystřiny.
Kamenáč viděl, že jim neujede. Rampouchy se už couraly po ledu na říčním
dně. Zrovna včas si Kamenáč vzpomněl na ty třaskaviny a želatinu, co psi
spolykali. Dojel s šedákem skoro až tam, kde by se setkal s dingy, a pak se
rychle otočil s koněm kolem dokola a uháněli nazpátek. A teď zabodával
ostruhy až po paty a bičík tloukl šedákovi do žeber jak hrom. Byl tři sta
yardů daleko, když dingové do sebe vrazili, třaskaviny se vznítily a odpálily
všechen ten nitroglycerín. Žádný zvuk slyšet nebylo, ale do ledu to udělalo
díru jak cirkusový stan a pár tisíc dingů vyletělo k nebi.
Když to Kamenáč
uviděl, otočil Šedáka a vrátil se tam. Díra měla šířku stovky stop a
hloubku padesáti. Břehy byly tak příkré, že se po nich vylézt nedalo, a
zdálo se, že je Kamenáč v pasti. Slezl s šedáka a nakukoval do kráteru. I
když mu později byl důvod jasný, Kamenáčovi teď vrtalo v hlavě, že
nikde kolem nevidí ani kousek dinga. Aby si vyzkoušel, jak je to daleko přes
tu díru v řečišti, mrskl tam veliký kus ledu. K jeho překvapení led na
dno nedopadl, ale zůstal trčet ve vzduchu. Byla taková zima, že zamrzala už
i zemská tíže. To Kamenáče přivedlo na nápad a rychle začal házet kusy
ledu přes díru. Zanedlouho si udělal most a mohl po něm šedáka převést
na druhou stranu.
Můžete na to vzít jed, že se nezastavil, aby obdivoval
krajinu, poněvadž neměl ponětí, jak dlouho zůstane zemská tíže zamrzlá.
Fakticky se akorát tak dostal na druhou stranu, než začali z nebe padat
dingové a kusy ledu.