V těch dávných dnech bývali moskyti na Severním
pobřeží velcí jak chrti, a když už je řeč o psech, krčívali se taky ve větvích
kaučukovníků a štěkali jak psi, než se do vás pustili a bodli. Mezi oběma konci
křídel měřívali pět stop a sosáky mívali na tři stopy. Vyzráli na kdekoho, až
se tam nachomýtl Kamenáč Bill a ukázal tamějším křupanům, jak s nimi zatočit,
tak jako jinde po Austrálii křupanům ukázal, jak zatočit s velikým vichrem, co
vždycky přefoukl psy naruby, a jak obdělávat krajinu moc chudou, krajinu moc
příkrou, krajinu, kde je moc hadů, a ty všecky ostatní a jak vypěstovat největší
dobytek na světě, největší ovce na světě a to všecko ostatní.
0 Kamenáčovi by se měla napsat knížka, co všecko pro Austrálii udělal, ale
muselo by to být co nejdřív, než bude pozdě. Na Kamenáče a na jeho slavného
šedého plnokrevníka Bílého oblaka už si vzpomínají jenom pamětníci starých
časů, a rok co rok jich zbývá míň a míň. Fakticky už ani tihle starousedlíci si
nejsou moc jisti, jak vlastně Kamenáč vypadal. Jedni říkají, že nebyl o moc
větší než trpaslík, jenom takových pět stop a osm palců. Druzí tvrdí, že měl
výšku slušnou, maličko přes šest stop. Ale všichni se shodují v tom, že měl
dlouhé hnědé kníry a modré oči, ostré jak nebozezy, a že měl pořádnou páru,
což dokazuje to, jak pobil ty obrovské moskáče na Severním pobřeží.
Co se týče toho, jak přišel Kamenáč ke své přezdívce, vysvětlení
staříků se rozcházejí. Jedni říkají, že to proto, jak byl tvrdý jako kůra a
dřevo eukalyptu kamenáče. Podle druhých to prý bylo kvůli tomu, že toho dřeva
vždycky používal na topůrko k sekyře, na kočárek a tak dál. Jiní zase říkají,
že když jednou putoval pouští, žvýkal tu kůru a zachránil se tak před smrtí
žízní.
Když si Kamenáč na Severním pobřeží vybral úrodný pozemek, to už ho
varovali před velikými moskáči, jenomže na ty obzvlášť veliké, co na ně tam v
údolí na horách ten večer narazil, na ty připraven nebyl. Sotva zahnal svoje stádo
výstavních herefordek na planinu, kde je tráva šimrala do břicha, a vtom uslyšel
velikánský rámus, jako by sedm tisíc ovčáckých psů štěkalo a vrčelo najednou.
Zem se začne třást. Nebe se zatmí. Kamenáčovi tři psi kňučí a vyjí a utíkají
k němu. Od západu přiletí obrovský šedivý mrak ohromných moskáčů, půl míle do
šířky a dvě do délky. Než stačí Kamenáč popadnout pušku, nápor vichru od
moskytích křídel mu povalí psy na záda. Než stačí nabít, nárazy větru mu
sfouknou kníry až do krku.
Nad hlavou mu zavíří ohromní moskáči. Těla mají veliká jak býk, sosáky
sahají na pět stop. Sedm tisíc jich na Kamenáče přiletí ze severu, sedm tisíc se
na něho přižene od jihu, sedm tisíc ho napadne od východu a sedm tisíc na něho
střemhlav padne od západu. Tamti ze severu štěkají jak foxteriéři, ti od jihu jak
pudli, od východu jak japončíci a ti ze západu jak špicli.
Kamenáč stojí ve třmenech, otáčí Bílého oblaka a práská z pušky kolem
dokola. Tak rychle mu to jde, že je to jako jediná plynulá rána, ale nespadne ani
moskáček. Kulky se od nich s rachotem odrážejí jako kroupy od plechové střechy.
Jedině je to trošku zastraší. Pět minut se spolu ve vzduchu radí a přitom
vrčí a bručí. Těch sedm tisíc ohromných moskáčů přilétlých ze severu teď už
štěká jak tarači, těch sedm tisíc od jihu štěká jak vlčáci, tamtěch sedm
tisíc od východu jak ovčáci a těch sedm tisíc od západu jak buldoci. Zvednou vichr,
až všichni tři psi udělají par kotrmelců. A Kamenáč se na Bílém oblaku točí
tak rychle, až plnokrevník dostává závratě, puška se mu rozpálí do červena a
hlaveň se chlíple ohne jako svíčka, když je velké vedro. Střílí teď nízko a
broky na jedinou kruhovou ránu odstřihnou pár stovek sosáků.
A dál a dál pálí Kamenáč kruhové rány a zem je za chvíli hustě posetá
samými sosáky a vzduch jen houstne nadávkami těch ohromných moskáčů, co přišli o
sosák. Jsou teď vzteklí jako had, když ho sekne, a vrčí jak vlčáci. A křídly
tlučou do vzduchu tak prudce, že tři ovčáci už víří jak listí.
Kamenáčova brokovnice, rozžhavená do běla, šíří kolem dokola pevnou
kruhovou zeď z olova, ale moskáči bez přestání nalítávají a dva z nich proniknou
do stáda a už odnášejí Kamenáčova výstavního býčka. Kamenáč nestačí
střelit. Vyrazí na ně. Oba moskáči zabodnou sosák a červený herefordek zbělá a
pak padne, splaskne jak balónek, když se do něho zapíchne špendlík.
Kamenáčovi za chvíli dojdou náboje. Ještě včas si vzpomene, že má
zálesácký nůž. Pušku hodí do masy moskáčů. Pět stovek se jich zřítí v
plamenech. Ale ostatní pokračují v náletu. Kamenáč seskočí. Když první ohromný
moskáč zasviští, Kamenáč uskočí a utne mu v letu sosák. Další půlhodinu dělá
samé skoky stranou. Uskakuje, uhýbá, ucukává, skáče do vzduchu a padá na nos. A
přitom pořád jen smíká a seká. A hromada sosáků je čím dál větší a moskáči
jsou čím dál nepříjemnější. Jeden z nich na zlomeček vteřiny dostane sosák
Kamenáčovi do hlavy, než ten stačí švihnout nožem a přeseknout mu ho. Za tu malou
chvilku mu moskáč z vlasů vycucá všechnu barvu a zbytek života už mu zůstanou
bíle. Pro Kamenáče to je taky trošku mrzuté, poněvadž pár vrstevníků si ho pak
dobírá kvůli hnědým knírům, v domnění, že si je barví.
Navečer, když už Kamenáč par hodin bojoval s ohromnými moskáči a když mu
do běla vycucali tři herefordky, ať dělal co dělal, a když tři psi už vykroužili
tolik salt, že se jim točí hlava, a po zemi se už válí tolik sosáků, že ta
zásoba Kamenáčovi stačí na všecky kůly, co potřebuje k ohradě na pastvinu, pustí
se do něho moskyt ze všech největší. Sosák má dlouhý deset stop, a jak stoupá
svíčkou nahoru, obtáhne si ho párkrát nohama jak břitvu. Štěká a vrčí jak tucet
buldoků a u huby má pěnu. Postaví se na ocas a vyleze par mil. Pak padá rovnou po
sosáku a sviští rychlostí sto mil v hodině. Kamenáčovi tři psi se proti nárazu
větru zahrabou nohama do země, ale není to k ničemu. Udělají šest kotrmelců a
skončí v potoce.
Zem se otřásá. Z moskáčovy huby cáká na Kamenáče vařící pěna. V
příští vteřině je obrovský moskáč na něm. Kamenáč odskočí i uhne najednou a
zálesáckým nožem mine sosák. Uragán Kamenáče odfoukne a ohromný moskáč z něho
má sedící terč. Ale v prudkém letu se nemůže zarazit. Rovnou po sosáku vrazí v
plné rychlosti do horského jasanu. Sosák mu vnikne dovnitř až po kořen a moskáč
zůstane zírat na kůru, kterou má dva palce od kukadel. Pokouší se sosák vytáhnout
a opírá se nohama o kůru, až mu svaly vržou. Ale je tam pořádně zapasován, a
když si to uvědomí, začne vyvádět. Vyje, skučí a vrčí. Po celém kmeni slintá
pěnu. A rozzuří se tak, že v momentě vycucne veliký horsky jasan do sucha, jako by
měl kůru oloupanou kolem dokola. Listí zežloutne a pak zhnědne a za chviličku se
kůra odloupne. Moskáč se mízou nadme, až je desetkrát tak velký jako normálně, a
potom se rozprskne na zelenou pěnu.
Ostatní moskáči pak začnou kvílet a naříkat jak smečka dingů při
úplňku. Udělají kolem stromu veliký kruh a pomalu oblétávají dokola, jako by
drželi u nebožtíka stráž. Vydrží to tak deset minut a pak v jediném roji odletí.
Sotva poslední ohromný moskáč zmizel z dohledu, už se Kamenáč začal
rozhlížet, kam by dal na noc herefordky do bezpečí. Takové místo našel v ohromné
vykotlané kládě, zahnal herefordky dovnitř a usadil se u východu s Bílým oblakem a
s třemi psy, kteří si teď lízali modřiny po kotrmelcích od moskytího vichru.
Moskáči toho přece jenom měli zatím dost. Ale příští večer, sotva
Kamenáč zahnal herefordky dovnitř a obtáhl si na holínce zálesácký nůž, už tu
byli. Hned od začátku štěkali jak hafani a všichni si nohama obtahovali sosák, jak
se s rámusem blížili.
Kamenáč stál u východu z klády a předváděl práci nohou jako prve, a za
hodinku takových tisíc moskáčů přišlo o sosák. Jejich kumpáni se tak dožrali,
že dupali po kládě sem a tam a vráželi sosák skrz dřevo jako sochor. Kamenáč za
tu noc ztratil padesát herefordek, poněvadž nemohl nadlouho opustit východ z klady,
aby jim stačil sosáky usekat.
Příští večer místo hlídky rozdělal Kamenáč u východu z klády ohýnek z
hnoje, a sám se zatím vevnitř honil a sekal sosáky. Jen co se v kládě dostal asi
dvě stě yardů nahoru, už se šest moskáčů usadilo na zemi a začalo křídly
vhánět dovnitř kouř. Herefordky vyrazily ven a moskáči jich stovku dostali, než je
Kamenáč na Bílém oblaku stačil sehnat dohromady.
Ale zbytek noci moskáči, jak vráželi do klády sosák, dostali jenom pět
herefordek. Kamenáč už naučil psy, jak ukousnout sosák, když prorazí skrz.
Jednu noc příští měsíc, když moskáče zas jednou pobil, seděl Kamenáč u
východu z klady a tu dostal nápad vypěstovat veliké včely, aby s moskáči bojovaly.
Než si však uvědomil nebezpečí, ty veliké včely se spářily s moskáči a plodily
moskely a včely ty se sosákem na obou koncích. Včely ti ještě nebyli tak zlí,
poněvadž to byly víc včely nežli moskyti, a med, co nasbírali, vynesl Kamenáčovi v
pozdějších letech hezkých par pencí. Zato moskely byly učiněná hrůza, a když s
nimi Kamenáč sváděl bitvu, dávaly mu dvakrát tolik práce co moskáči. Jeden sosák
sál a druhý bodal a jednou v potyčce s celým houfem jediná moskela vycucla
Kamenáčovi jedním sosákem všecku barvu z gatí a zároveň ho druhým bodla, že
vyskočil šestnáct stop vysoko.
Kamenáč pak začal pěstovat veliké sršně, aby bojovali s moskáči a
moskelami. Musel na sebe vzít riziko, že se mu s nimi spáří jako ty veliké včely,
ale naštěstí to neudělali. Nenáviděli moskáče a moskely víc než ochlasta
limonádu, a i když byli mnohem menší než moskáči a moskely (jenom tři stopy i s
nataženým žihadlem), byli tak bojovní, že se pouštěli i do svého stínu, když
nebylo nic po ruce s čím se poprat. S pomocí těch sršňů se Kamenáč konečně mohl
dostat se svou pěstitelskou prací o kousek dál a rozhodl se, že si vyčistí pár
akrů a bude pěstovat obilí. Začal oloupávat pár set velkých jasanů. V tu ránu se
dostal do maléru. Stromy rostly tak rychle, že za tu dobu, než Kamenáč oloupal první
kolem dokola, což mu zabralo celý den, štěpiny, které nadělal na začátku, sahaly
už třicet stop vysoko. Kamenáč si pak udělal žebřík, jenomže než ho dal
dohromady, první štěpiny už byly zase o deset stop výš.
Kamenáč hodil žebřík po moskele, která ho zrovna otravovala, a na hodinku se
posadil na kládu a tahal se za špičky knírů. Za soumraku zapíská na sršně a sejde
k velikému jasanu čekat na moskáče a moskely. Ze začátku na něho jdou spíš
opatrně, ale když na ně Kamenáč zavolá par dohadů o tom,co byli jejich rodiče,
náležitě se dožerou. Za chviličku už sviští v kruzích kolem dokola, brousí si
sosáky a cákají po Kamenáčovi pěnu. Hned nato začnou štěkat jako hafani a zem se
začne třást. A už se moskáči a moskely staví na ocas a už se jeden za druhým
řítí rovnou dolů na Kamenáče. Kamenáč jenom uskakuje, a sup a už vletí jeden za
druhým do velikých jasanů. A bum a bác a už se tam sosáky zapasují. A všichni
moskáči vyklenou hřbet a pokoušejí se sosák vytáhnout a napínají svaly na
hřbetě a na nohou. Když zjistí, že tam uvízli, dožerou se moskáči a moskely tak,
že v momentě všecky veliké jasany uschnou. Všecku mízu z nich moskáči vycucnou a
jeden za druhým se mízou nadmou a rozprsknou se v zelené spršce.
Moskely dělají ještě lepší dílo. Až do teďka si Kamenáč myslel, že se
mu nepovedly, ale teď vrážejí do jasanů tolik jedu, že se stromy čtyrnásobně
nafouknou a vybouchnou i s kořeny ze země, a každý přitom vyhodí pět tun hlíny.
Kamenáčovi to uspoří svízel s klučením pařezů.
Potom už nemá Kamenáč žádné trápení ani s moskáči, ani s moskelami,
poněvadž jich tak moc nezbývá. Po pravdě řečeno, zjistil, že je musí nechat zase
trošku rozmnožit pro ty doby, až bude chtít vymýtit par akrů.
zpět